Návrat z temnot 13

 

V Londýně, cestou z letiště k hotelu, viděl Jaejoong málo, protože už byla tma. Přesto získal dojem, že všechno je tady jiné, než v zemi, kterou opustil.

Šedozelenou, do mlhy zahalenou krajinu, rozdělovaly zdi a ploty. Každé stavení či řadový domek měly svůj pečlivě upravený pozemek. Živé ploty, uličky mezi zahrádkami a kouřící komíny lemovaly koleje. Auta, kola i motocykly jezdily po levé straně.

Na návštěvu Trafalgar Square, Buckinghamského paláce ani Toweru nebyl čas. Blížil se rozbřesk a Yunho se musel dostat do bezpečí hotelového pokoje.

Byl první den v Anglii a musel zůstat v pokoji, vedle Yunhova. Díval se z okna na mohutnou řeku Temži, zahalenou mlhou.

Bylo hrozné počasí. Pošmurné a chladné. Ze zamračené oblohy padal drobný déšť a náhodní chodci dole na ulicích se schovávali pod velké černé deštníky.

Nevlídné počasí, ale ulice byly plné aut. Náklaďáky i červené, dvoupatrové autobusy křižovaly deštěm nasáklé ulice a staromódní černé taxíky připomínaly filmy se Sherlockem Holmesem.

Při pohledu na holé koruny stromů a přikrčené budovy za řekou ho přepadla melancholie. Najednou cítil opuštěnost.

Podíval se na hodinky. Yunho mu řekl, že teď jsou víc na severu, než v Soulu, slunce tady zapadá dříve a že vstane už v půl čtvrté odpoledne. Slíbil mu krátkou projížďku Londýnem a rybu s brambůrky v pravé anglické hospodě, ale on nebyl ve své kůži. Přál si, aby už byli ve Finsku. To čekání a nejistota jej tížily.

Co když lék neexistuje? Nesmí na to myslet. Řeš problém, až nastane…

Znovu zkontroloval čas. Ještě dvě hodiny, než Yunho vstane. Celé dvě hodiny. Tak dlouho. Spal málo, ale unavený nebyl, jen trochu vylekaný. A ven sám nemohl. V cizím městě ne. A co když ten odporný Changmin… ale ne, jestli je také v Londýně, tak spí jako Yunho. A určitě bude spát ještě dvě hodiny.

Vstal a šel do koupelny, kde se na sebe podíval do zrcadla. Změnil se. Nebylo to účesem, vyzařovala z něj ztráta nevinnosti. Yunho chtěl, aby zůstal jako dřív, ale nestalo se. Změnili ho spolu. K lepšímu?

Zvedl trochu bradu a zahlédl stopy na krku. Když si uvědomil, co provedli, něco se v něm sevřelo. Udělali chybu? Ne! Nic, co se mezi nimi stane, přece nemůže být špatné. A když lék nenajdou, dovolí mu, požádá ho…

„Ne…“ Zašeptal, tak nesmí uvažovat. Ten lék je teď nejdůležitější.

Vyšel v županu z koupelny a přistoupil ke dveřím, které spojovaly jejich pokoje. Tušil, že by Yunho nebyl rád, kdyby vešel a posadil se k němu. Vůbec by nebyl rád, ale on měl takovou nutkavou potřebu se na něho jen na chviličku podívat. Odemkl a vzal za kliku. Cítil se v tomhle městě tak opuštěně.

V Yunhově pokoji byla tma, těžké závěsy byly zatažené těsně k sobě, aby dovnitř škvírkou nepronikl ani paprsek šedého světla. Ležel ve vlněných kalhotech a tmavohnědém roláku na posteli, s rukama složenýma na břiše.

Přál si, aby se probudil. Přál si znát jeho myšlenky nebo sny, jestli nějaké měl. Bylo toho tolik, o co se s ním přál podělit.

Usedl tiše do křesla u postele a díval se na jeho dlouhou, do stínu ponořenou postavu, tak nehybně tichou, jako by byl mrtvý. Ale nebyl. Pro něj byl živý a vitální tvor, jako on sám. Se stejnými nadějemi a obavami, ať si říkal třeba pravý opak.

Nespouštěl z něho oči a snažil se zapsat do paměti každý rys, zvlnění vlasů, jizvu pod levým okem, tvar ucha. A znovu jako už tolikrát ho napadlo, že Yunho je nejhezčí muž, kterého kdy viděl.

Proč si zvolil jeho? Po pěti stech letech, ve kterých viděl snad všechny krásy světa, si vybral právě jeho.

Kněz. Yunho byl knězem. Nemohl to plně pochopit. Yunho, se srdcem plným dobra a čistou duší, nikdy nepoznal žádnou důvěrnou intimitu. Nikdy. Až konečně po tolika stoletích měl poznat právě jeho. Zdálo se to tak neskutečné, tak osudové.

Jaejoong ani přesně nevěděl, proč konečně vstal a šel si opatrně sednout na kraj postele. Prostě jen toužil být Yunhovi blíž a snad se ho i lehounce dotknout. Tím mu přece nijak neublíží.

Jemně položil dlaň na jeho studenou ruku. „Jsem tady Yunho. A vždycky budu, ať se stane, co se stane.“

Cítil v srdci tolik lásky. I když věděl, že dělá chybu, opatrně přilehl vedle Yunha.
Ví, že je u něj? Cítí ho? Touží po něm tělesně, stejně jako on po něm?

Dlouho tam nehybně ležel a popustil uzdu své fantazii. Bylo mu jasné, že by se na něj za to Yunho zlobil.

Nejdůležitější přece je být blízko něho, v jedné posteli a snít o tom, že se otočí na bok a pokryje mu tvář, šíji i hrudník horkými polibky. Jeho ruce by ho hladily a jejich těla by se spojila…

Jaejoong sotva dýchal a opatrně, nesmírně něžně sjel rukou k jeho bokům. Potom se s bušícím srdcem odvážil dotknout konečky prstů vybouleného místa v rozkroku. Zadržel dech a beze studu pronikavě zatoužil, aby byl celý, smrtelný. A aby se s ním mohl podělit o vášeň, kterou ani jeden z nich nikdy nepoznal.

Věděl, že vedle Yunha leží déle, než je moudré. Umíral touhou a bláhově snil, zatímco venku padal z nebe chladný déšť a houstl soumrak.

 

Yunho otevřel oči a jeho první myšlenka patřila Jaejoongovi. Byl všude, obklopovala ho jeho vůně, jeho teplo, celá Jaeho bytost.

Vztyčil se prudce na posteli a cítil jeho přítomnost, jako by byl vedle něho. A rozpomínal se. Na Jaeho tělo natažené vedle něj, na jeho horké a rozechvělé dlaně hladící ho po rukou, bocích a …

V rostoucím děsivém tichu začínal chápat. Copak snad Jae zešílel? Copak nevěděl, že až se probere a ucítí ho kolem sebe, v sobě, probudí to démona jeho temné duše?

Zaútočila na něj vzpomínka na sladkou chuť jeho krve a s ní se okamžitě přihlásil hlad. Dravý hlad šelmy.

Chvíli v sobě bojoval s monstrem, snažil se chodit po pokoji a ovládnout, ale nebylo to nic platné. Potom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Jdi…pryč!“ Zavrčel a v očích mu zaplály plamínky vzteku.

Jaejoong…hned vedle za dveřmi.

Jaejoong…ležel vedle něho. Ještě má na sobě vůni jeho šatů, rukou, celého těla.

Skryl obličej do dlaní a sál jeho neodolatelný pach plnými doušky.

„Yunho? Už ses probudil? Zaslechl jsem…“

„Jdi pryč!“ Zasípal a rostlo v něm odhodlání prorazit dveře a vrhnout se na něj. „Sakra zmiz!!!“

„Yunho, co…co se děje?“

Zastavil se uprostřed pokoje, stín mezi stíny, zíral na dveře a oči mu sálaly jako žhavé uhlíky.

„Ty blázne…“ Chrčel. „Ty blázne, nepřibližuj se ke mně!!!“

Popadl plášť a vyřítil se do chodby. Zaslechl za sebou, jak Jaejoong vzlyká a prosí za odpuštění.

Venku bylo sychravo, pršelo a uličky, které vedly k řece zely prázdnotou. Klopýtal po nich a hladově se rozhlížel. Ani si nevšiml, že ho vytrvale sleduje nějaký stín, který se drží jen několik metrů za ním.

Joongie, Joongie, znělo mu zoufale v hlavě.
Co ho to napadlo, dávat mu to za vinu? Copak on za to může? To on sám je ten slabošský zloduch, kterému chybí odvaha se zničit i síla odolat kráse jediné pozemské duši, který není lhostejný. Jaejoong. Jeho teplé, krásné tělo leželo vedle něho a on nic nemohl dělat. Nemohl uspokojit ani jeho, ani sebe. Mohl jen hladovět.

Zamířil dolů k řece, kráčel starými uličkami a hledal v nich stín, který mu zaručoval klid a bezpečí. Ale dnes v noci se nedokázal zklidnit. Stále cítil Jaeho tělesnou přítomnost a jeho prokletý hlad jen rostl. Věděl, že jeho snaha je marná a už to dlouho nevydrží.

V mlze na kraji řeky zahlédl ženu. Zdálo se, že je opilá. Vrávorala a klopýtala. Šel opatrně za ní a přesvědčoval sám sebe, že by jí neměl ublížit, vždyť si jen víc přihnula. Když se ocitla nedaleko dveří přístavní hospody, přál si, aby vešla dovnitř, ale zároveň doufal, že to neudělá. Trápila ho mučivá rostoucí žízeň. Najednou zahlédl postavu, která se plížila za ženou, která vrávoravým krokrm mířila ke dveřím.

Žena vycítila hrozící nebezpečí, ohlédla se přes rameno a pokusila se zrychlit chůzi. Když zvedla v sebeobraně ruku a ozval se tlumený výkřik, Yunho jí přispěchal na pomoc. Skočil po násilníkovi, srazil ho ne zem a oba zahalila mlha.

Nasytil se. Rychle. Když to udělal, zvedl v drobném dešti hlavu k nebi a ucítil ten známý, sladký pocit úlevy. Pomalu si začínal uvědomovat své okolí.
Ano, ten muž ještě žil. Okamžitě si vzpomněl na Jaejoonga. Vždyť ho tam v hotelu nechal samotného. Vystrašeného a ještě mu vynadal…

Yunho vstal, zabalil se do pláště a vychutnával blahodárné vnitřní teplo. Musí zpět za ním, musí mu to vysvětlit. Ale jak? Jak mu může svou trýzeň popsat? Jak může Jaejoongovi říct, že mu jeho blízkost způsobuje muka? Vždyť on jej obvinil a to je neodpustitelné.
Co když Jaejoong, nedej bože, teď v noci někam uteče? Jsem zrůda, pomyslel si.

S hlavou plnou výčitek spěchal zpět po nábřeží, když za zády zaslechl podivný zvuk.
Yunho, Yunho, ozvalo se z mlhy. To nebyla čistá práce.

Changmin.

Rychle se otočil a pospíchal zpět ke své oběti. Když k ní dorazil, bylo už pozdě. Changmin, který dokončil to, co on začal, právě zvedal tvář se zkrvavenými rty k nočnímu nebi.

„To je lahoda.“ Zašeptal Min sytě. „Ale ta sladká osůbka, kterou jsi opustil, musí chutnat ještě líp.“

„Ty jsi…“ Vyhrkl Yunho.

„Ne, ale mohl bych. Takový jsou mnohem šťavnatější. Jsou sladký jako med, nemyslíš?“

Yunho sjel pohledem dolů na mrtvého muže a ucítil vztek a vzdor.

„Už jsi Yunho někoho zabil?“ Zeptal se Changmin. „Pochybuju. Udělal jsem chybu, že jsem si vybral právě tebe, kněze. A co mě to stálo nepříjemností. Tvá matka, sestra…než jsem tě tam dostal…“

Yunho zvedl velmi pomalu oči, zadíval se nepříteli do smíchem rozšklebené tváře a bleskurychle se na něj vrhnul.

Vzápětí se rozpoutal další odvěký boj na život a na smrt. Nebojovali jako lidé pěstmi nebo kopanci, ale jako dvě úskočná bestiální zvířata, která si chtějí navzájem vyrvat srdce z těl. Changmin měl větší sílu, ale Yunho byl mrštnější. Jestli jejich boj připomínal něco z tohoto světa, potom to byl vražedný souboj dvou velkých šelem v džungli. Jednou z nich byl plavý lev a druhou štíhlá puma.

Bylo to nelítostné a vyčerpávající. Zahaleni mlhou bojovali dál. I když Yunho znovu pochopil, že nemá smysl pokračovat, nedal to v nejmenším protivníkovi najevo. Naopak, bil se statečně dál, jako kdyby jejich souboj neměl nikdy skončit.

Nakonec to byl Changmin, kdo se smíchem, při kterém tuhla krev v žilách, opustil první bojiště a zmizel v mlze.

K smrti unavený Yunho za ním nechápavě hleděl, dokud ho zvuk lodní sirény nevrátil do reality. Podíval se na zem, kde leželo tělo Changminovi oběti. Zalila ho vlna lítosti a viny. Byl čas odejít a jeho nachýlenou postavu pohltila noc.

 

„Proboha…“Vyhrkl Jae, když Yunho vešel do dveří potrhaný, se smrtelně unaveným výrazem ve tváři. Ubezpečil ho, že je v pořádku. Zhroutil se do křesla a vysvětlil mu, že potkal Changmina a došlo k zápasu.

„Ale…“

„To nic není Jae.“ Zašeptal se skloněnou hlavou. „Za chvíli už mně bude dobře. A to, co jsem ti řekl před tím…to mi prosím odpusť.“

Jae jen mávl rukou. „Yunho, myslíš, že tě bude pronásledovat pořád? I když seženeme ten lék?“

Odpusť Joongie, řekl v duchu, musel zalhat. „Ne, jistě že ne. Potom už ho přestanu zajímat.“

Viděl na Jaejoongovi, že mu uvěřil. Bylo to snadné, protože si Jae přál mu uvěřit. Dobrá, až přijde čas, aby mu řekl pravdu, udělá, co je třeba. Teď je unavený a cítí se poražený. Proč ho nikdy nenapadlo, že dokud je mu Changmin v patách, nepomůže nic, ani zázračný lék.

„Ještě se na mě zlobíš?“ Zeptal se tiše Jaejoong.

„Joongie, udělal jsi něco tak přirozeného, jako je východ slunce. Vím to dobře. Byl jsem na tebe hrubý, protože ti nemohu dát rozkoše, které si zasloužíš, stejně jako nemohu sledovat východ slunce.“ Opatrně Jaemu přitiskl rty na čelo. „Celých pět set let to postrádám nejvíc.“

„Co?“ Vydechl Jae.

„Božský pocit na tváři, to teplo slunce Joongie. Znovu ho tak cítit…“