Návrat z temnot 14

 

Když přistáli na letišti ve Finsku, samozřejmě byla tma. Tma, krutá zima a na zemi ležel sníh. Yunho zařídil, aby na ně čekalo auto. Když šofér nakládal proclená zavazadla do kufru, motor už spokojeně vrněl.
Jaejoong byl rád, cítil se unavený, až vyčerpaný. Celou noc nespal, protože měl strach o Yunha a k tomu přibyly ještě další starosti. Changmin. Lék, který hledali. Bolavá láska k Yunhovi a bezvýchodnost.

„Jae?“

„Co…ano?“ Ozval se nepřítomně a unaveně zvedl hlavu z kožené opěrky zadního sedadla limuzíny.

„Je ti dobře?“

„Je, jsem jen trochu unavený.“ Zamumlal.

„Určitě? Není v tom něco jiného?“

„Jsem jen unavený Yunho. Vážně…“

„Za chvíli už budeme v hotelu a tam se prospíš.“ Místo odpovědi se Jae jen lehce dotkl Yunhovi ruky.

Když přijížděli do Helsinek, ožil Jae zvědavostí a díval se ven oknem. Čím víc se blížili ke středu města, tím byly bulváry širší. Lemovaly je elegantní domy, postavené v krásném stylu architektury devatenáctého století.

V letadle mu Yunho řekl, že filmové společnosti v Helsinkách často točí historické scény, které se odehrávají v Rusku. Město má totiž tu správnou, středoevropskou melancholickou atmosféru. Přes pozdní hodinu na dobře osvětlených ulicích bylo ještě poměrně dost lidí, i když bary a restaurace už byly zavřené. Po širokých třídách jezdila auta, hlavně volva a mercedesy. Nebylo pochyb, že město prosperuje.

„Finové své zemi říkají Suomi.“ Vysvětloval mu Yunho. „Název Finsko zavedli Švédové, kteří tady po staletí vládli. Finové totiž nejsou původem skandinávci, ale mají společné kořeny s Maďary a mají s nimi podobný i jazyk.“

„Znáš dobře Helsinky?“ Optal se ho Jae.

„Nebyl jsem tady od roku 1940, kdy Finsko válčilo s Ruskem. Říkali tomu Zimní válka, byla to hrozná doba. Všude byl hlad a lidé jedli i zmrzlou zeleninu, jen aby přežili.“

„To muselo být hrozné.“

„Finsko bylo donucené podepsat s Německem dohodu proti spojencům. To kvůli Rusku, víš? A když Němci válku prohráli, museli Finové platit spojencům odškodné. A oni zaplatili a dokázali uhájit svou samostatnost. Jsou hrdý a tvrdohlavý.“

„A Jurij?“

„Dobrý přítel, jeden z mála. Bojoval v té válce z přesvědčení a poznal v ní ženu. Tehdy jsem to vůbec nechápal. Když o tom mluvil, měl jsem ho za blázna.“

„O čem…mluvil?“

„O té smrtelné ženě. O tom, jak s ní chce zůstat a zestárnout. Šílenství...“ Yunho sklonil hlavu. „To jsem si tehdy myslel.“

„Ale nezůstal jsi tady. Proč?“

„Nezůstávám nadlouho nikde. A pronásledoval jsem Changmina, chápeš? Když odešel on, odešel jsem i já.“

„Kam?“

„Do Ruska. Vlastně do Sovětského svazu. Následoval jsem Changmina na Sibiř do lágrů, kde Stalin vraždil své odpůrce. To bylo něco pro něj.“

„A našel jsi ho?“

„Ano…několikrát.“

Jae otočil hlavu a vyhlédl z okna. Nechtěl si ta jejich setkání ani představovat, nebyl toho schopný. Viděl Yunha na vlastní oči, když se z jednoho vrátil a to stačilo.

 

Hotel Intercontinental, kde bydleli, byla mohutná budova poblíž přístavu, postavená ze skla, betonu, chromu a přírodního dřeva v nejmodernějším duchu proslavené finské architektury. Jasné barvy budovy ostře kontrastovaly s nekonečnou šedí zimního počasí.

Když Jae čekal v hale, až se Yunho zapíše na recepci, pozoroval, jak z venku přicházejí lidé v elegantních kožešinových kabátech a čepicích. Jeho pozornost však upoutal hezký, ale něčím zvláštní pár…

Všiml si, světlovlasé ženy s dokonale světlou pletí, která se zastavila a na zlomek vteřiny pohlédla Yunhovi do očí. Cestou k výtahům něco pošeptala svému partnerovi, který vzápětí udělal totéž.

Jaejoong si uvědomil, že se znají a pomalu se mu rozbušilo srdce. Byli také…?

Yunho se vrátil od recepce s klíči v ruce.

„Promiň, že to trvalo tak dlouho, vím, že jsi unavený.“ Starostlivě vedl Jaejoonga k výtahům, kde na ně čekal hotelový zřízenec s jejich zavazadly.

„Yunho…“ Položil mu ruku na rameno. „Znáš se s tím mladým párem, co šel k výtahům?“

„Ano.“ Odpověděl a dlouze se na něj zadíval. „Víš, lepší bude, když o tom nebudeš mluvit. Jestli je ještě potkáme, nevšímej si jich. Tady na severu je takových…jako já hodně. Jsou tady tmavé a dlouhé zimy, chápeš?“

„Ach bože…“ Povzdechl si Jae.

Ukázali jim jejich apartmá. Dvě ložnice a nádherně, šedomodře zařízený obývací pokoj se závěsy a čalouněným nábytkem.

Jaejoong toužil jen a jen po sprše. Yunho vypadal roztržitě a řekl, že musí něco zařídit. „Hned jsem zpátky. Zamkni za sebou dveře.“

„Jdeš za nima, že jo?“

„Možná…“

„Myslíš, že by mohli něco vědět o Jurijovi?“

„Možné to je.“

„Ach Yunho…jestli ho znají…jestli…“

Ale on Jaeho zarazil. „Nedělej si plané naděje, Jae. Zamkni pořádně dveře a já se co nevidět vrátím.“

„Dobře.“ Přislíbil mu tiše a povzbudivě se na něj usmál.

 

Zatímco byl Yunho pryč, dlouho se v modře vykachlíkované koupelně sprchoval, až byla celá místnost plná páry. Když konečně zavřel vodu a vystoupil ze sprchy, musel otevřít dveře a otřít zrcadlo. Vlasy si zabalil do ručníku a v zamlženém odrazu zrcadla zahlédl neostrý obrys pohyblivého stínu.

„Yunho?“ Zašeptal, ale kromě chuchvalců páry, tvořící kapičky vody na stěnách, byla místnost prázdná.

„Yunho?“ Opakoval, ale už věděl, že odpověď nedostane. Srdce mu začalo silně bušit. Obalil svoje tělo osuškou a odvážil se vejít do ložnice.

„Yunho?“ Ozval se znovu slabě a jeho bosá chodidla zanechávala na koberci mokré otisky. „Tak dobrá…“ Nadechl se. „Vim, že tady někdo je!“

Najednou ucítil pohyb vzduchu, jakoby něco nebo někdo stál přímo před ním. Naskočila mu husí kůže a začal rychleji oddechovat.

To bude on. Nějak se musel dostat dovnitř. To musí být Changmin.

Stál jako solný sloup a v páteři mu mrazilo.

„Nebojim se tě!“ Vyhrkl. „Proč se neukážeš?“

Znovu ten vzduchový vír. Sebral všechnu svou odvahu a pomalu se otočil. Nic… Nikdo…
Opřel se o zeď a vyčkával. Všechny smysly měl ve střehu. Potom zaslechl zvláštní zvuk z obýváku. Téměř neslyšné tažení něčeho po koberci a málem mu srdce vyskočilo z krku.

Byl pryč, cítil to. Zhluboka se nadechl a odhodlal se vejít vedle do pokoje. Odtud se rozeběhl ke dveřím apartmá a zalomcoval klikou. Bylo stále zamčeno…

 

Když se Yunho konečně vrátil, Jaejoong už byl klidný a dokonce si vsugeroval, že se mu to všechno jen zdálo. Seděl schoulený v pohodlném čalouněném křesle, na sobě měl jen župan a četl si v hotelové brožuře. Vešel tak tiše, že ho málem přeslechl. Radostí mu poskočilo srdce.

„Myslel jsem, že už jsi usnul.“

„Ne, čekam na tebe.“

Yunho usedl do modrého křesla naproti němu. „Chceš slyšet, o čem jsem s těma dvěma mluvil?“

„Ano, ale napřed tě musim…“ Zarazil se, nechtěl ho vystrašit, ale snad se mu to opravdu jen zdálo. „Znali Jurije?“

„Osobně ne, ale slyšeli o něm před lety různé fámy. Povídalo se, že podstoupil nějakou divnou kůru a změnil se.“

„Yunho, zjistil jsi, kdo jim to vyprávěl? Ptal ses jich na jména?“ Zeptal se dychtivě.

„Bylo jim nepříjemné o tom mluvit a nic podstatného nevěděli. Pochop to Jae, oni nejsou jako já. Existence toho léku je děsí. Pro ně něco takového znamená smrt a nemoci. Nesmrtelnost a věčné mládí jsou pro většinu z nás příliš lákavé a svůdné. Někdy dokonce i pro mě.“

Jae seděl proti Yunhovi a prohlížel si to stvoření, které miloval. Někdy se mu zdálo, že ho zná tak dobře, jako by byli dvěma polovinami jedné bytosti a jindy byl pro něj nepochopitelný. Uvažoval, co říct a přitom se nevědomky dotkl sotva viditelných stop poranění na krku.

„Yunho chceš…nebude tě mrzet, že se vzdáš nesmrtelnosti? Možná, že jsi o tom všem dost nepřemýšlel.“

Yunho prudce vstal z křesla, založil si ruce na prsou a zamračil se. Mezi obočím se mu objevily dvě kolmé vrásky. „To se mě ptáš ty, Joongie? Po tom všem, co jsem ti řekl? Copak jsi neviděl, jak trpím?“

„Ano, ale já…musíš si být opravdu jistý.“

Yunho se otočil k oknu. Chvíli mlčel, když promluvil, jeho hlas zněl cize. „Když jsem tenhle přístav viděl naposledy, hořely v něm lodě, umírali lidé a všude byla krev…“ Obrátil se k Jaemu. „To bylo před padesáti lety. A dvacet let před tím umírali zase muži ve Francii, v Africe, Japonsku, na Novém Zélandu a v Peru. Války, hladomor, pohromy a katastrofy. Pět set let a pořád dokola to samé.“ Přistoupil k Jaemu blíž a podíval se na něj přivřenýma očima. „Mám toho dost. Viděl jsem už příliš. Chci, aby jednou všechna ta osamělost a hrůza, které musím být svědkem, skončila. Chci skoncovat s žádostivostí, která mě ovládá. Ano Joongie, jsem si tím naprosto jistý.“

Jae se neptal, co se stane, když lék nenajdou. Nemusel. Věděl, že Yunho uvažoval stejně. Ta nevyslovená otázka mezi nimi visela jako neustálá hrozba. Chtěl ho potěšit a povzbudit, ale Yunho se stáhl do sebe a naslouchal svému skrytému vnitřnímu hlasu.

„Yunho, co je ti? Co je s tebou?“

Yunho neodpověděl. Přistoupil k oknu, dotkl se rukou skla a sklonil soustředěně hlavu. Potom se k němu otočil a v očích měl ten zvláštní safírový třpyt.

„On tady byl.“ Konstatoval hlubokým, nebezpečně znějícím hlasem.

Jaejoong ztuhl a sevřel ruce v pěst.

„On tu byl.“ Opakoval Yunho.

„Ano…“ Zašeptal Jae.

„Dotkl se tě?“ Yunhovi se v obličeji zračily nenávist, vztek a strach o Jaejoonga.

„Ne Yunho. Vůbec jsem ho neviděl, bylo to…“

„Byl tady. Prokletý zloduch!“

„Jak se sem dostal?“ Zeptal se.

Yunho neřekl nic, jen s kamennou tváří popošel k oknu, zavřel ho a prudce zatáhl závěsy.

„Oknem…“ Zamumlal Jae.

„Venku je balkon. Měl jsem si to zkontrolovat. Měl jsem všechno zabezpečit.“ Šlehl po Jaem očima. „Nesmíš zůstat sám, rozumíš? Nehnu se od tebe ani na chvíli, slyšíš?“

„Ano…“

Yunho přecházel sem a tam a klel v korejštině, ale i v jiných jazycích. Jaejoong se choulil v křesle a ani nehlesl, aby ho ještě více nerozzlobil.

„Tentokrát zašel příliš daleko! Tentokrát s ním skoncuju!!!“

Tu noc, nebo spíše před rozedněním, prošel Jaejoongův pokoj, šatnu i koupelnu a ještě prověřil okna. Když Jae vklouzl do postele, zhasl všude světla.

„Hezky se vyspi zlato.“

„Dobrou noc Yunnie. Uvidíme se zítra.“ Ozval se Jae z postele ospale.

 

Druhý den, když slunce klesalo po zimní obloze a Yunho ještě ležel ve svém tmavém pokoji, listoval Jaejoong  telefonním sezamem Helsinek a okolí. Hledal jméno Karlov, ale žádné tam nebylo. Mohl žít v jiném městě, nebo i odcestoval za hranice. Ale když tady v minulosti bydlel, musí někde být o tom záznam, nějaká stopa. Finsko není přece tak obrovská země. Netrpělivě čekal, až zapadne slunce. Když se ve dvě začalo smrákat, byl už oblečený a připravený vyrazit.

Yuhno mu vysvětlil, že Finové jsou na záznamy o svých občanech velcí pedanti. Jejich propracovaný systém sociálního pojištění dbá přísně na to, aby všichni dostávali důchod, bez ohledu na to, kde žijí. Tedy informace o Juriji Karlovovi – adresa, oddací list, úmrtní list – se nemohou z centrální databanky vytratit.

Když společně vešli do impozantní kamenné budovy, kam je poslali z hotelu, vyhledali Národní úřad sociálního pojištění. Yunho promluvil na ženu za přepážkou svou lámanou finštinou, ale úřednice slušně ovládala korejštinu a tak Jae mohl jejich rozhovor sledovat.

„Jurij Karlov.“ Opakovala žena a vyťukala jméno do klávesnice počítače. „Bude to ale chvilku trvat, pane. Záznamy z roku 1940 máme na disketách.“

Jaejoong napětím ani nedýchal, ale po několika minutách se starší paní ozvala znovu.

„Je mi líto pane, ale na seznamu příjemců důchodu není.“

„Mohli bychom to zkusit ještě někde jinde?“ Zeptal se jí Yunho s kamennou tváří.

„Jsou tu ještě církevní záznamy. Narození, úmrtí, svatby a rozvody. Kdybyste znal jeho rodné číslo, bylo by to jednodušší.“ Snažila se jim paní pomoct.

„Moment… Co zkusit tu ženu?“ Zasáhl Jaejoong. „Yunho, jak se jmenovala?“

„Znám jen její křestní jméno…Hillka.“

„Prosím vás, mohla byste zkusit Hillka Karlov?“ Poprosil ji Jae.

Úřednice znovu přejela prsty po klávesnici a oni napjatě čekali.

„Ano…Hillka Karlov tady je. Dostává důchod.“ Potěšila oba žena.

„Ach…díky bohu, našli jsme jí.“ Vydechl potěšeně Jaejoong.

„Možná, že to není ona.“ Zapochyboval Yunho.

„Je, vím to!“ Oponoval mu Jae.

„Ale Jurij tam není, ta žena nemá žádného manžela.“

„Jistě! Copak to nechápeš? Je to jeho žena a on musí být…“

„Mrtvý…“ Dodal Yunho zastřeným hlasem.

„To znamená, že našel lék.“ Vykřikl náhle Jae. „Yunho, on našel lék!“

 

Povečeřeli spolu v krásné hotelové restauraci. Přesněji řečeno, večeřel jen Jaejoong. Yunho si jen objednal kávu.

„Vyrazíme tam hned zítra.“ Naléhal na Yunha Jae. „Je to jen sto šedesát kilometrů. Urjala…vesnice u jezera. Najdeme ji, Yunho, vím to.“ Řekl mu rozhodně. Byl skálopevně přesvědčený, že mají lék na dosah ruky.

„Ano.“ Odpověděl, ale triumf v Jaeho očích mu působil ještě větší starosti. Co když je čeká zklamání? A i když lék najdou, jak je oba ochrání před Changminem? A hlavně jak, když z něj bude obyčejný smrtelník? Nebude mít proti němu žádnou šanci. Changmin ho připraví o Jaejoonga, sebere mu ho a nedej bože…ne, to je nemyslitelné. Ne, k tomu nesmí dojít!

Musí přijít na to, jak definitivně zničit Changmina a jak to vysvětlit Jaejoongovi. Jak mu říct, že kvůli němu, je v ohrožení života? A nejen to, vždyť mu hrozí ještě větší nebezpečí…

 

Ale Jaejoong mluvil klidně dál a oči mu zářily. „Pronajmeme si auto. Já budu řídit. Teď v noci už je moc pozdě, ale zítra vyrazíme jakmile vstaneš.“

„Joongie, třeba to nebude tak jednoduché, jak si myslíš. Ta žena nemusí zrovna být vdova po Jurijovi. A i když bude, neznamená to ještě, že něco ví o léku. Možná, že opustil svět jinou cestou, než je přirozená smrt.“

„Ne! Je to ona a ví všechno.“ Vyhrkl Jae. „V tobě není ani trocha víry, Yunho.“

„Není Jae. Všechnu jsem ztratil.“ Pokusil se o nepřesvědčivý úsměv.

Jaejoong se na něj zadíval a oči se mu zalily slzami. Otřel si je rukou. „Ne, věřim, že všechno vyjde. Mam v sobě dost víry pro nás pro oba, Yunnie.“

Jaejoongova blízkost Yunha trýznila čím dál tím víc. Bílá křivka šíje, růžový ušní lalůček, malé přičinlivé dlaně, hrudník zvedající se pod bílou košilí. V duchu si musel stále opakovat dokola: Nedotknu se ho, nesmím se ho dotknout!

„Za tři hodiny jsme tam a její srub najdeme bez potíží. Je to malá vesnice, díval jsem se do mapy.“ Nedal se zastavit Jae.

Yunho měl pocit, že se mu Jae celý nabízí. Upřeně sledoval jeho lákavé rty a pružné hrdlo, polykající doušek vína. Jaejoongie, ty vůbec nevíš, co se mnou provádíš.

„Yunho, posloucháš mě?“

„Ano, samozřejmě, že tě poslouchám. Uděláme, co si přeješ. Jistěže uděláme.“

„Yunho…“ Z velkých tmavě hnědých očí mu vyzařovala upřímnost. „Už to nebude dlouho trvat a potom se všechno změní. Bude nám báječně.“

Kéž by měl pravdu. Na okamžik Yunho uvažoval o tom, jaké by to bylo stát se smrtelníkem. Milovat Jaejoonga, mít rodinu a stárnout spolu. Sdílet spolu drobné neshody, lítosti, bolesti, možná i tragédie, ale také nevýslovnou radost. Život…

„Ano, Joongie.“ Přitakal ještě jednou.

 

Nahoře v jejich apartmá k němu Jaejoong přistoupil až příliš blízko a v očích měl nevýslovný smutek.

„Chápu, jak je to pro tebe těžké, i to, jak jsi skvělý.“ Chtěl ho drobnou teplou dlaní pohladit po tváři. „Podaří se to, Yunho. Vím, že to vyjde.“

Yunho se od něj odtáhl. Nechtěl zranit jeho cit, ale bál se sám sebe.

„Miluju tě Yunnie.“ Ruka Jaemu klesla podél těla. „ Všechno bude dobré“

Yunho ustoupil o další krok. „Jdi do postele, Jae.“

„O vypůjčení auta se zítra postarám. Teď už to nebude dlouho trvat, Yunho.“

„A zamkni se.“ Připomněl mu.

„Ano, Yunho.“

 

Před čtvrtou odpoledne vyjeli z Helsinek směrem na sever. Byla už tma, Yunho navigoval Jaejoonga podle automapy a jejich auto se rychle vzdalovalo z centra.

„Když jsi spal, volal jsem domů mamce, aby o mě neměla starost. A víš, co říkala? Jak někdo může jet v zimě do Finska na dovolenou?“ Smál se Jae.

„Na dovolenou…“ Opakoval po něm ironicky Yunho.

„Ptala se taky na tebe. Tak jsem jí řekl, že jsi ten nejlepší chlap na světě.“ Hodil po něm očkem.

Yunho se zavrtěl v sedadle a otočil hlavu a předstíral, že pozoruje světla v krajině, kterou míjeli. Kdyby tak Jae věděl, jak ho ty jeho nevinné řeči drásají. Slova jako rodina a tchýně mu zraňovala srdce. Nepatřil do tohoto světa. Nemohl tam patřit.

Cesta ubíhala a dálnice byla dobře udržovaná. Krajina za městem kopcovitá, plná jehličnatých lesů, březových hájů a průzračných jezer. Při zemi, kolem kmenů nad vodou se válela mlha a zářivý měsíc vrhal stíny na ležící sníh.

„Připomíná mi to Adirondacks. Když jsem byl malý, jednou v létě jsme tam tábořili. U jezera. Zrovna takhle to tam vypadalo.“ Ozval se po chvíli Jae.

„Teď je tu všude takový klid a mír, jako kdyby se tady nikdy neválčilo.“

„Je to víc než sedmdesát let, Yunho.“

„A já jsem pořád stejný. Úplně stejný, jako když jsem odjížděl. Všechno ostatní se mění, roste, kvete a umírá. Všechno…“ Řekl hořce.

„Netrap se, vždyť už tam skoro budeme.“

Yunho jej chtěl varovat. Chtěl mu říct, že ten lék neexistuje. A i když je, nebude mu nic platný, dokud nezničí Changmina. Ale nedokázal to, tak mlčel.
Jeli v tíživém tichu nocí a oba doufali.

„Už musíme být blízko.“ Promluvil jakoby veselým hlasem Jae. „Podívej se do mapy, Yunho. Je to ještě daleko?“

„Tak deset kilometrů.“ Oznámil.

„Ach bože, mam srdce až v krku! Už tam skoro jsme. Jak dobře se znáš s Hillkou? Myslíš, že si n tebe pamatuje?“

 „Nevím. Viděli jsme se jen dvakrát.“

„Věděla…věděla, že jsi…jako Jurij?“

„Ano, věděla a byla z toho celá nesvá.“

„Ale Jurije milovala.“

„Myslel si to.“

„Určitě ho milovala! Vždyť se vzali, ne?“

„Ano.“

Urjala byl shluk starých srubů i novějších, vesele barevných domků. Bylo tam jezero, připomínající černé zrcadlo, vysoké borovice, bílé břízy a na břehu několik saunových boudiček. V oknech domků svítila světla a přívětivě zvala dovnitř hosty.

U benzínové pumpy se zeptali. Pumpař mluvil jen finsky a tak Yunho Jaejoonga navigoval.

„Jedeme správně. Ano, žije tady dole u jezera.“

„Yunho! Ona tady opravdu bydlí! Já tomu do poslední chvíle nemohl uvěřit!“

Yunho zamyšleně přikývl. Nemohl s Jaejoongem sdílet nefalšované nadšení. Právě se u pumpy dozvěděl, že jeho přítel Jurij zemřel před šesti lety. Když tu zprávu uslyšel, musel se ovládnout, aby zůstal klidný. Tak Jurij to přece dokázal. Zestárl a zemřel. Našel lék a prožil svůj život jako smrtelník. A jeho Hillka tady nedaleko ještě žije.

Jaejoong podle jeho pokynů odbočil z hlavní silnice na úzkou, dlouhou příjezdovou cestu, pokrytou sněhem a lemovanou stromy.

„Půjdeme k ní oba, nebo jen ty? Aby se nevylekala. Musí už být stará, Yunho. Mluví aspoň anglicky? Jsem celý nervózní. Co když…“

„Tady to je.“ Ukázal Yunho prstem a Jae zabrzdil tak prudce, že málem dostal na sněhu smyk.

Malý, masívní čtvercový srub osaměle stál na břehu jezera a z jeho oken zářilo přívětivé světlo. V měsíčním jasu stoupal z komína jasně viditelný otazník kouře.
Jaejoong si položil ruku na srdce a v duchu se modlil, ať všechno dobře dopadne. Yunho vystoupil, obešel auto a otevřel Jaejoongovi dveře.

Chvíli postáli před domem a potom spolu beze slova vykročili po měsícem potřísněném křupajícím sněhu. V půli cesty se Jae dotkl Yunhovy ruky a pevně ji stiskl.

Yunho se zastavil před dveřmi s Jaem po boku. Zvedl ruku a několikrát zaklepal na bytelné prkenné dveře. Zvuk proťal noční ticho. Cítil, jak se Jaeho ruka chvěje. Čas se vlekl. Konečně se zevnitř ozval šouravý zvuk a Yunho zavětřil pach staré, pomalu kolující krve. Dveře se otevřely, zevnitř se vyvalil teplý vzduch a ozval se praskot polen v krbu.

Na prahu stála žena s vrásčitou tváří a bílými vlasy, nedbale staženými do rozcuchaného drdolu. Její pronikavé modré oči na ně hleděly trochu unaveně, ale bez sebemenšího překvapení. Dlouho si je měřila pohledem, než konečně přikývla.

„Čekám na vás už celou věčnost…“