Návrat z temnot 15

 

Jaejoong se prudce probudil. Chvíli nevěděl, kde je, ale potom si uvědomil, že leží ve vlastní posteli doma, v Soulu.
Když Yunho za svítání usnul, vrátil se do svého bytu, aby si pár hodin odpočinul a vyzvedl si svou uniformu sanitáře.

Rychle vstal a cítil se nabitý energií. Dnes je velký den, pomyslel si, ale hned se zamračil. Minulou noc byl Yunho tak divný, vlastně už od doby, co se vrátili. Předpokládal, že bude šťastný. Možná trochu nervózní, ale šťastný. Že se bude nedočkavě těšit na novou existenci, na normální život. Ale teď, když ho má na dosah, se toho děsí, jako kdyby o žádnou změnu ani nestál.

Zamyšleně přecházel po bytě, popíjel kávu a přemýšlel. Nerozmyslel si to? Že by teď, když získali lék, odmítl udělat poslední krok?

Ne, tomu nemůže uvěřit. Vždyť tolik trpěl. Znal jeho trápení, jako kdyby ho prožíval on sám. Věděl, že jej má Yunho rád a chce s ním být. Tím si byl jistý.

Nebo snad ne?

Ano, teď je to všechno na něm. Svůj plán spolu probrali snad desetkrát. Že musí ukrást krev, to se mu ani trochu nezamlouvalo. Ale jiná cesta nebyla. Krev se koupit nedá.

Oblékl uniformu ošetřovatele a potlačil vnitřní neklid. Nesmí se nechat přistihnout, protože jejich společná budoucnost teď závisí jen na něm. Vědomí zodpovědnosti ho tížilo, ale on to zvládne. A kdyby dnes v nemocnici něco nevyšlo, kdyby došlo k něčemu nepředvídanému, on už si poradí.

Podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal stejně jako dřív. Hlavně aby si někdo nevzpomněl, že má být ještě na dovolené. Proto doufal, že nikoho známého nepotká.
Do nemocnice si vzal taxíka. Velkou, nově koupenou kabelu položil vedle sebe na zadní sedadlo. Byl jasný, chladný lednový den a slunce jej konejšivě hřálo do ramen. A když bůh dá, ucítí stejné teplo brzy i Yunho. Už brzy…

Blok před nemocnicí zaplatil taxikáři, vystoupil do svěžího ostrého vzduchu a zhluboka se nadechl. Nechtěl na sebe upozornit, protože denní směnu už dlouho nesloužil a mohl jen doufat, že nepotká žádné své kolegy.

Do nemocnice vešel zadním vchodem pro personál. Poblíž stály dodávky se zásobami a několik mužů z nich vykládalo jídlo a obvazový materiál. Po cestě potkal na chodbě dvě sestry, které si ho sotva všimly. Zamířil ke své skříňce, kde si odložil kabát.

Byl připraven začít, když se rozlétly dveře a do šatny vešla Kang Jae Rin, jeho bývalá nadřízená.

„Nazdar Jae.“ Pozdravila jej vesele žena.

„Zdravíčko paní Kang.“ Odpověděl na pozdrav Jaejoong a cítil, jak mu vyschlo v krku. „Krásný den, že?“

„To ano. Konečně zase trochu sluníčka, ale pěkná zima.“

„To je pravda.“ Jae vzal za kliku. „Mějte se fajn.“

„Nápodobně.“ Popřála mu Jaerin a bylo to.

V pátém patře vystoupil z výtahu se dvěma zřízenci. Od krevní banky měl klíče, v tom problém nebyl, ale bál se, že ho tam někdo uvidí s kabelou. Až vyjde zpátky na chodbu, nikdo už si jeho tašky nevšimne. Sestry je taky nosily, když přicházely na směnu, nebo šly na oběd. Ale vejít s kabelou do krevní banky bylo proti pravidlům.

Zašel na toalety a podle plánu čekal. Netrvalo dlouho a z reproduktoru se ozval nouzový signál, což znamenalo, že někde na patře došlo ke kritické situaci. Nějaký pacient je v ohrožení života a lékaři a sestry mu spěchají na pomoc.

Vyrazil z toalet a ostrým krokem rázoval ke dveřím, které rychle odemkl. Samozřejmě, že měli s Yunhem připravenou variantu, kdyby tam někdo byl, ale díkybohu bylo uvnitř prázdno. Pracoval rychle, vzal pět krevních konzerv, přípravek s označením IV a nastrkal všechno do kabely.

Když čekal na výtah, potil se strachy. Taška s nákladem byla podezřele těžká a on měl rudé tváře. Cítil se provinile, i když Yunho přislíbil sponzorovat vybudování tolik potřebného nového nemocničního křídla, ať už lék zabere nebo ne. Přesto měl pocit, že je nejhorší zloděj na světě.

Stále si pro sebe opakoval, že to dělá pro dobrou věc. Pro záchranu života.

Konečně výtah přijel. Byl plný lékařů v zelených chirurgických oblecích a Jae si zoufale namlouval, že vědí, co v té kabele má a že se všechno zhroutí.
Když dole zamířil chodbou k šatnám, ještě se mu třásly kolena. Nechtělo se mu věřit, že to jde až tak hladce.

Oblékl si kabát, těžkou kabelu přehodil přes rameno a zamířil k zadnímu východu, kde málem vrazil do Kang Dong Jina.

„Ježíš Jae, co tady děláš? Myslel jsem, že máš ještě dovolenou…“ Ptal se Jaeho zmateně Jin.

„Já…já…“ Najednou se mu nemohla vybavit historka, kterou si pro tuto situaci s Yunhem vymysleli.

„Oni ti volali, nebo co? Půlka personálu totiž leží s chřipkou. Mě zavolali taky.“ Objasnil svoji přítomnost v nemocnici Jin.

„Jasně.“ Na nic jiného se nezmohl.

„Nechceš si zajít někam na oběd?“ Zeptal se Jin, když ho doprovázel přes parkoviště.

„Ne díky.“ Odmítl rychle Jae a studený vítr jej štípal do zarudlých tváří.

„To nevadí. Támhle mam auto, nepotřebuješ někam vzít?“

„Ach ne, díky.“

„Není ti špatně? Jsi celý rozpálený.“

„Já…asi na mě něco leze…asi ta chřipka.“ Zamumlal Jae a vyrazil opačným směrem. Taška tížila na rameni a on se modlil, aby nepraskla ve švech.

 

Večer Yunho otevřel oči a najednou dostal nápad. Už věděl, jak skoncovat s Changminem. Konečně! Vstal a ohromeně si uvědomil, že o to bezvýsledně usiloval celých pět set let.

Celou zpáteční cestu do Soulu ho trápilo dilema, jak tvůrce svého nešťastného osudu jednou provždy zničit dříve, než sám podstoupí kúru, ke které se chystá. Teď už má konečně řešení.

Jaejoongovi vyzařovala naděje z každého póru těla a on se včera choval jako hrubián. Jae se pro něj rozhodl riskovat všechno. A on, jen něco zamumlal o opatrnosti, když Jae odcházel, aby si před nebezpečnou výpravou do nemocnice zdříml.

Zaslechl odbíjení hodin. Šest večer. Jajoong má zpoždění. Zhrozil se nad myšlenkou, že by jejich plán nevyšel. A co když se stalo něco Jaemu…

Okamžitě ho napadl Changmin. I když už věděl, jak ho zničit, Jaejoongovi stále hrozilo obrovské nebezpečí. Changmin nesmí mít o jejich plánech ani tušení. Kdyby měl jen sebemenší podezření, co se chystají provést, vnikl by do Yunhova domu a všemi prostředky by se pokusil jejich plán překazit. Vždyť je Hillka několikrát varovala, že ona kúra Yunha naprosto vyčerpá a oslabí. Nebyl by schopen Jaejoonga bránit a proto musí být maximálně opatrný.

Ale kde Jaejoong je?

Oblékl se a spěchal dolů. Věděl až příliš dobře, že se už před chvílí setmělo. Kladl mu přece výslovně na srdce, že musí být doma za světla. Zachvátil ho strach. Šel ven, až k tepané železné bráně a větřil pachy. Ještě štěstí, že Changmin nebyl nikde nablízku.

Ale ani Jaejoong.

Čekal. A čekal. Bylo už téměř půl sedmé, když u chodníku zastavil taxík a Jaejoong vystoupil s mohutnou taškou přes rameno.

„Yunho! Stalo se něco?“ Vykřikl překvapeně Jae.

„Kde si byl?“

„Čekal jsem na taxík. To víš, dopravní špička. Yunho co…“

Yunho jen mávl rukou a vzal od něj těžké zavazadlo.

„Tak povíš mi, co se s tebou děje nebo ne?“ Ozval se Jae.

„Nic…nic se neděje. Jen jsem měl strach, že jsi venku po západu slunce. Přece jsem ti říkal, jak je to nebezpečné.“

„Nic se nestalo. Jsem tady živý a zdravý. A Yunho...mám to. Vlastně ty to máš.“ Široce se usmál.

„Co?“

„Tašku přece.“

Yunho se podíval dolů. Potěžkal tašku a najednou ho omráčila pronikavá, těžká vůně krve. „Ano…“ Vydechl chraplavě a snažil se před Jaem skrýt své vzrušení.

„Všechno šlo dobře.“ Sklonil se a otevřel tašku, jako kdyby se chtěl ubezpečit, že je ještě plná plastikových nádobek s rubínovou tekutinou.

Když si Jae svlékl kabát, spatřil Yunho bílou uniformu i boty. Na prsou měl přišpendlenou jmenovku. Okamžitě se mu vybavili bíle oblečené milosrdné sestry, které neohroženě pomáhaly obětem epidemií a bitev. Jeho Jaejoong byl jednou z těch obětavých duší. Zalila ho vlna tak silného citu, že na chvíli zapomněl, co je v tašce, kterou drží. Kdyby ho ztratil, musel by žít bez něj. Ne…tuhle noc obstojí a potom Jaemu všechno vynahradí.

„Šlo to jako po másle.“ Usmál se Jae, ale v hloubi duše věděl, že se trochu chlubí.

„Nikdo tě neviděl?“

Jae zavrtěl hlavou. „Nevim, jestli jsem byl šikovný, nebo měl jen štěstí, ale zvládl jsem to. Moc dobře mi při tom nebylo. Nikdy jsem z nemocnice nic nevzal. Některé sestry to dělají…“

„Nesmíš si dělat výčitky, Joongie. Ani kdybych tu kúru neměl přežít.“

„Ne…“

„Už jsem řekl.“ Pokračoval Yunho. „Předal jsem svému agentovi instrukce ohledně stavby nového pavilonu nemocnice.“

„Nechci takové řeči ani slyšet, Yunho. Musíš věřit a máš napůl vyhráno.“ Řekl rozhodně Jae.

„Promluvil sám velký Jaejoong.“ Zasmál se Yunho.

„Přesně tak.“

„Zdá se, že nemám na vybranou.“

Spolu šli do knihovny a Yunho zapálil oheň v krbu. Dobře věděl, jak je asi Jaejoong nervózní. Hillka jim otevřeně řekla, že žádné záruky nebo druhý pokus neexistují. Jurij tu krutou proceduru sotva přežil a byli jiní, kterým se to nepodařilo.

Yunho se cítil hrozně. Za to, že se dostali do téhle situace, opovrhoval sám sebou. Za celých pět set let neudělal nic tak ohavného. Vždyť vtáhl smrtelného Jaejoonga do svého zvráceného života.

„Myslim, že je čas začít. “ Ozval se Jae.

„Joongie…opravdu to chci, věř mi. Nemám strach a naprosto ti důvěřuji, ale je tady něco, co musím ještě před tím, než začneme, udělat.“

„Co to říkáš?“

„Jen to, že mám jednu povinnost, kterou nemohu odložit.“

„Changmin…ty ho chceš…“ Zašeptal Jae.

Yunho si přiložil ukazováček ke rtům a přistoupil k Jaemu. „Víc ti neřeknu.“ Dodal a přes své přísahy ho k sobě přitiskl. Políbil Jaeho do vlasů a okouzleně nasál jeho vůni. „Věř mně, jako já věřím tobě.“ Zašeptal a už spěchal do chodby pro svůj plášť.

„Jak dlouho budeš pryč?“

„To nevím.“

„Ach bože, Yunho…“

„Tohle musím udělat. Zůstaň tady a já ti slibuji, že se vrátím, jakmile to bude možné.“

„Yunnie…“

 

Jaejoong podřimoval ve velkém koženém křesle knihovny, ale nemohl pořádně usnout, i když byl hodně unavený. Křišťálová lampa vrhala na pracovní stůl jen kruh světla a rohy místnosti byly potopené ve stínu.

Mnohokrát se náhle a prudce probral z polospánku a pokaždé se mu rozbušilo srdce. Bál se, tolik se o Yunha bál. Nepřiznal to, ale věděl, že tam někde venku stopuje Changmina.

Seděl v tmavé knihovně, díval se na pár dohořívajících uhlíků v krbu. Poslouchal tikot hodin z chodby a najednou pochopil. Yunho se o Changmina musel postarat dříve, než se změní ve smrtelného člověka. Proto šel ven.

Ach bože, možná, že s ním bojuje právě teď!

Schoulil se do klubíčka, nohy pod sebou, objal se rukama a upřeně zíral do krbu. Naslouchal, jestli neuslyší Yunhovy kroky, nebo otevírání vchodových dveří. Ale slyšel jen skřípot a vrzání starého domu, praskot doutnajících uhlíků a protivné monotónní tikání hodin.

Co když se nevrátí? Co když boj skončí nerozhodně a Yunho odmítne vzít lék, dokud nezvítězí? Dalších pět set let?

Znovu podlehl mikrospánku a zdálo se mu, že Yunho leží na zemi a nad ním triumfálně stojí jeho nepřítel. Zděšeně se probral se studeným potem na čele.

Yunho pořád nepřicházel.

Opřel si hlavu o opěradlo křesla, zavřel oči a snažil se odpočívat. Cítil bolestivé napětí v šíji i v ramenou. Zakroutil krkem, aby uvolnil svaly a zhluboka oddechoval.

Yunho přijde. Musí!

Prudce zamrkal očima a uvědomil si, že znovu usnul. Ale tentokrát ho probudilo něco…

„Joongie…“ Ozvalo se ode dveří.

Jae vyskočil z křesla. „Yunnie, tolik jsem se bál!“ Šel k němu a hledal mu ve tváři odpověď. „Kde jsi byl?“

„Ve městě a jak vidíš, nestalo se nic. Nemusíš mít strach.“ Uklidnil ho.

Jae vzal Yunha za ruce a podíval se mu do očí. „Yunnie, prosím, tohle už mi nedělej.“ Na sobě cítil jeho upřený, pronikavý pohled, který mu říkal, jak po něm touží.

Yunho ustoupil a odvrátil oči. „Brzy se rozední, Joongie.“

„Ano.“ Přitakal a čekal, že mu poví, proč byl celou noc pryč a co dělal. Čekal, že odmítne vzít si lék.

Ale Yunho k Jaemu přistoupil, položil štíhlou, chladnou ruku na jeho tvář a zahleděl se mu hluboce do očí. „Teď jsem připravený. Jsem přichystaný na vše, co mě čeká.“

 

Slunce se opřelo do holých větví stromů v parku a dotklo se střechy Yunhova domu. Postupně sklouzávalo níž po červených okenicích a železných mřížích zavřených oken. Úzký paprsek světla pronikl skulinou mezi závěsy v ložnici a osvětlil barvy orientálního koberce i granátově rubínový potah postele.

Jaejoong si přitáhl křeslo k lůžku, kde ležel Yunho a pozoroval jeho zvláštní, nepřirozený spánek. Tělo bylo absolutně nehybné, oči zavřené. Ani náznak dýchání, ani nejmenší pohyb ve tváři. Byl tak bledý, tak studený. Jemně mu položil dlaň na prsa. Nic…žádný tep, žádný záchvěv života. Byl krásný jako socha z mramoru, vytesaná rukou mistra. Teď byl za Yunha zodpovědný. Musí se o něj postarat, chránit a být mu oporou v nejtěžších chvílích, které ho čekají.

Hillka mu řekla, že Yunho bude nemocný, slabý a bezbranný. A že může i umřít. Její Jurij málem zemřel. Nebezpečná procedura mu vlastně zkrátila tolik vytoužený život normálního smrtelníka. Jaejoong se jí zeptal, jestli to stálo za to a ona mu potvrdila, že ano.

Vstal z křesla a naklonil se nad Yunha jako chirurg nad operačním stolem. Věnoval mu poslední láskyplný pohled, nabral zhluboka vzduch do plic a dal se do práce.

Kdyby ho Yunho mohl vidět, sotva by svého sladkého Jaejoonga poznal. Jako mávnutím kouzelného proutku se proměnil v dokonale soustředěného asistenta, který připravil kapačky a jehly. Z jedné ruky mu budou krev odebírat a do druhé ji budou přivádět. Zručně mu zavedl jehly do kůže a zajistil je. Yunho je připraven.

Ale napřed vzal Jae malou lahvičku, kterou přivezli z Finska. Podíval se proti světlu na její obsah. Jantarově zbarvená tekutina, kterou dostal od Hillky, obsahovala tajnou bylinnou ingredienci, jejíž složení Jurij vyluštil ze staroegyptských hieroglyfů, vystavených v Britském muzeu. V době, kdy byly napsány, Jurij již žil a tak s rozluštěním neměl problémy.

S maximální opatrností otevřel lahvičku, aby se její obsah nerozlil, a okamžitě ucítil silnou exotickou vůni. Byla to vůně eukalyptu, smíšená s dalšími nejméně šesti vůněmi. Jaejoong, vyškolený moderní medicínou, byl v první chvíli skeptický. Ale uvědomil si, že staří Egypťané vyvinuli preparáty na balzamování, které uchovaly neporušená těla po tisíciletí. A kdo ví, jak dlouho by ještě dávní faraoni leželi ve svých hrobkách, kdyby do nich moderní člověk nevnikl.

Nesmí to brát na lehkou váhu. Naši předkové měli tak úžasné znalosti, které moderní věda teprve zkoumá a objevuje.
Pomalu, soustředěně nalil trochu tekutiny do krevní konzervy a zkontroloval průchodnost hadiček. Činnost, kterou prováděl tolikrát, že na ni ani nemusel myslet. Ale tentokrát to bylo jiné. Tak moc jiné.

Zbývala ještě jediná věc. Zavřel pevně oči a zašeptal modlitbu. Potom uvolnil svorku a se zatajeným dechem sledoval, jak krev teče dolů, průhlednou hadičkou do jehly a pak do Yunhovy paže.

Pozoroval ho ostřížím zrakem. Skláněl se nad ním, občas mu položil dlaň na čelo a neustále sledoval přítok krve.
Hillka mu přesně popsala, co by se mohlo stát a co se určitě stane, ale možná až při druhé nebo třetí transfuzi. Stará žena mluvila celkem o deseti transfuzích, ale záleželo na váze. Yunho nebyl žádný obr a Jae odhadoval, že pět jich bude stačit. To se uvidí časem.

Po nějaké chvíli se posadil do křesla u postele a v šeru ložnice sledoval krev, která kapala do Yunhova studeného, bílého těla.

 

 

Studentka univerzity města Soul byla v sedmém nebi. Už druhý rok navštěvovala přednášky slavné školy v Greenwich Soul a za celou tu dobu se seznámila jen se dvěma zralými a chytrými mládenci, kteří ji upoutali. Oba milostné románky ale rychle skončily.

Choi Min Soo byla hezké a inteligentní děvče s dlouhými, jako havran černými vlasy a orientálními rysy, které zdědila po matce. Její exotický vzhled muže přitahoval, ale buď byli příliš arogantní, příliš uzavření nebo příliš ženatí. Skoro už se vzdala naděje, že ve škole najde toho pravého, a smířila se s tím, Možná, až dokončí studia a začne chodit do práce.

To si myslela do včerejška…

Dnes večer kolem osmé, když po hodině biologie zamířila domů, potkala nejhezčího a nejpřitažlivějšího muže, kterého kdy viděla. Byl možná o deset let starší než ona, ale proč ne?
Na křižovatce upustila pár knih a najednou tu byl. Zeptal se, jestli jí může pomoct a ona okamžitě věděla, že je důvěryhodný. Bylo v něm něco…něco rytířského…něco gentlemanského. A potom, když si ho ve světle pouliční lampy prohlédla, sevřelo se jí srdce. Byl to úplný dvojník mladého Roberta Redforda.

V kavárničce jí koupil kávu a choval se k ní tak nenuceně a mile, jako ještě žádný muž. Kdyby ho měla popsat, řekla by, že je šarmantní a sexy, i když se zdálo, že si toho není vědom.
Pozval ji na večeři do elegantní restaurace a Minsoo nemohla uvěřit svému štěstí. Najednou jí život připadal báječný a romantický. Nemohla uvěřit tomu, že se zamilovala během několika vteřin.

Po večeři se procházeli chladnou nocí. Zdálo se, že se mu to líbí, ale když ji vzal za ruku, jeho dlaň byla studená jako led.

„Tobě je zima?“ Rozesmála se Soo šťastně a cítila, jak ji jeho téměř černé oči hypnotizují. Byl nádherný. Chytrý a kultivovaný. Asi bankéř nebo něco takového. Někdo, kdo asi hodně cestuje. Musí být bohatý, napadlo ji při pohledu na jeho neokázalé, ale vybrané oblečení.

Chvíli se jen tak procházeli studenými ulicemi Soulu a Soo měla oči a uši jen pro něho, jako kdyby v celém obrovském městě byli jen oni dva. A potom ji pozval k sobě. Ale jestli prý nechce, tak…

„Půjdu moc ráda.“ Odpověděla mu upřímně bez vytáček. Proč by se měla upejpat? A v duchu si gratulovala, že si dnes vzala černé spodní prádlo. Ale na tohle by ještě myslet neměla. Zatím ještě ne. Copak by nebylo báječné s ním strávit večer v jeho bytě jen tak? Bez sexu? On je ten typ, který nepospíchá a ona si klidně ráda počká.

„A sakra…“ Zabručel, když spolu nastoupili do taxíku. „Úplně jsem zapomněl, že musím ještě dnes něco nepříjemného vyřídit. Nebude to dlouho trvat, ale jestli chceš, můžeme se sejít zítra.“

„Klidně pojedu s tebou. Teda jestli tě to nevadí.“

„Vůbec mi to nevadí.“ Usmál se a nadiktoval řidiči adresu a otočil se zpět na Soo. „Je to hrozně zanedbaná čtvrť. Ale jeden můj klient odjel do Japonska a moc se o ten starý barák zajímá. Slíbil jsem mu, že se na něj ještě dneska podívám. Bude to jen chvilka.“

„Mě je to fuk.“ Mávla nad tím rukou Soo.

Sklonil se, lehce jí přejel rty po krku. „Jsi anděl.“ Zašeptal.

Když dojeli na místo, nechal taxi odjet, což bylo divné, ale Soo byla příliš vzrušená, než aby si s tím v tu chvíli lámala hlavu. V téhle části města ještě nikdy nebyla. Byl to divný pocit být mezi chatrnými budovami, prázdnými parkovišti, plnými odpadků a špinavého sněhu s krásným světákem. Tenhle muž se o sebe umí postarat všude a to příjemně dráždilo její horečnou představivost.

„Odporné místo…“ Prohlásil a rozbitými dveřmi vešel do opuštěného domu. „Asi bych tě měl radši odvézt domů.“

„Tady to je ale…hnusný!“ Zachvěla se Soo a mhouřila oči ve tmě. „Tvůj přítel to tady chce zbourat nebo co?“

„No jistě.“ Přikývl, vzal ji za ruku a vedl nahoru po rozviklaném schodišti. „Nezakopni.“ Řekl laskavě.

Minsoo šla poslušně za ním a už se jí tam ani trochu nelíbilo. Nechápala, proč si prohlíží něco, co se srovná se zemí. Ale nechala to být a stoupala za ním výš a výš. Místnost jí vyrazila dech. Byly v ní svíce, které zapálil. Nechápala, jak věděl, kde jsou rozmístěné.

Znechuceně se kolem sebe rozhlédla a zatoužila být co nejrychleji někde úplně jinde. Po zašlých stěnách poskakovaly odrazy plamínků a na podlaze před ní se objevil dlouhý, rostoucí stín ruky, která uhasila nejbližší svíčku…

 

Changmin přejel konečky prstů po hedvábném černém kombine, zakrývajícím ňadra Soo a dál po sněhobílém hrdle, ze kterého na dvou místech ještě pomalu vytékala krev. Necítil nic, ale rukou pohladil dívčí prsa, sklonil se, olízl krev a jeho tělo se zachvělo v extázi.

„Soo…ach Soo…“ Sténal. „Byla jsi tak sladká a teď se mi tak rychle vzdaluješ.“ Znovu sklonil hlavu a s rozkoší sál poslední kapky z těla. Dívčí srdce bilo stále pomaleji, až se zastavilo úplně.

Posadil se, otřel si zkrvavené rty a cítil, jak v něm koluje žár. Z duše mu vyšel hluboký sten a jeho ozvěna visela v ledovém vzduchu. Taková dobrota…taková hostina. Měla jsi to taky tak pěkný Soo?

Za chvíli Changmin přišel z koupelny, kde se omyl a převlékl. Postál nad svou nehybnou obětí. Když si ji vybíral, myslel, že mu vydrží déle, ale ona ho zklamala. Teď aby se s ní vláčel až někam k řece. Takové plýtvání časem. A ke všemu zcela nemá dost, musí se dnes v noci ještě pořádně napít. Vybrat si někoho...někoho…jako je Jaejoong.

Ano…Jaejoong. Zdá se mu o něm už týdny. Yunhův milý. Vyzařuje nevinnost a dobro. A právě to ho na něm nesnesitelně láká. Když s ním tančil na lodi, držel ho těsně u sebe a jeho žízeň pálila jako oheň.

Odvážný, nevinný Jaejoong…to bude sousto! Vždyť nechal trochu napít i Yunha, no ne?

Odtáhl mrtvolu stranou, posadil se na matraci a promýšlel svůj plán.

Yunho a jeho milenec. Sledoval je přes moře do Japonska, do Londýna i do Finska. Nechápal, proč jeli do Finska a zase zpátky. Sledoval je jen ze zvědavosti. Chtěl vědět, jestli se Yunho po tolika staletích zmůže na to, aby si z něj udělal druha, tvora jako je on sám. Ale nestalo se, vždyť si z něj sotva usrkl. Zajímalo ho…moc ho zajímalo proč a co má ten zatracený kněz za lubem.

Changminovi se ve světle svíček objevil na krásné voskové tváři úsměv. Na to se vlastně může zeptat Jaejoonga. Sladkého, rozkošného Jaejoonga.

Zaklonil hlavu a připomněl si jeho vůni. A rozhodl se, že právě Jaejoong mu poví, co má Yunho v plánu. Je to všechno tak jednoduché. Stačí ho jen navštívit…