Návrat z temnot 16

 

Zpočátku pokládal Yunho bledé světlo v místnosti za halucinaci. Předtím tady nebylo a teď je. Hlava se mu točila a bolavé tělo ho naprosto zradilo.

Světlo, které není z lampy, pomyslel si.

Zavřel oči a ponořil se znovu do stavu, který nebyl ani spánkem ani bděním. Kam se poděla tma a šero, které tak důvěrně znal už půl tisíciletí? Probudil se znovu až pozdě odpoledne ve chvíli, kdy se město ještě koupalo ve slabém svitu slunce. Po celém těle cítil zvláštní křeče.

Otočil hlavu na polštáři a jeho nechápavý pohled padl na jehly v jeho pažích. Potom závojem mlhy zahlédl Jaejoonga. Seděl poblíž okna a hlava mu padala ke straně. Spal.

Musel ještě jednou ztratit vědomí, protože když ho znovu nabyl, místnost už potemněla a Jaejoong s vážnou tváří stál nad ním. Dělal něco s hadičkou a nádobkou, zavěšenou na sloupku postele. Přestože viděl rozmazaně, snažil se zaostřit oči na plastikovou nádobku, odkud do hadičky tekla temně rudá tekutina. Chtěl něco říct, ale byl příliš zesláblý.

Krev, pomyslel si. Vzpomněl si na její lepkavě kovovou příchuť a olízl suché, horké rty. Pokusil se něco říct, ale najednou se mu zvedl žaludek a on se otočil na bok a zvracel do nádoby, kterou mu Jaejoong přidržoval.

„To je normální.“ Utěšoval jej Jae a položil mu dlaň na čelo. „Má ti být zle. Vzpomeň si, co nám říkala Hillka.“

Yunho se dál dávil, až dostal strach, že se mu potrhají vnitřnosti. Ale pokaždé, když se pokusil lehnout si zpět na záda, zasáhla ho nová vlna nevolnosti.

„Jen dál, Yunho, však ono to nebude trvat věčně.“ Naléhal sladký hlas.

Slova zněla z velké dálky a jemu se někde v mozku vybavil zážitek z dětství. Kde ho matka držela za hlavu a jemu bylo špatně. Tehdy byl ještě malý chlapec. Tehdy naposledy zvracel.

Když se probudil příště, skoro svítalo.

„Ne! Ne!“ Propadl panice a začal křičet. Snažil se posadit, ale nešlo to. „Ne! Nesmím se probudit před západem slunce!!“

Vedle něj seděl Jaejoong, tlačil ho zpět na postel a přikládal mu na čelo studený obklad.

„To nic, Yu, všechno je v pořádku.“ Opakoval mu stále dokola. „Už ses probudil včera a viděl jsi denní světlo. Vzpomínáš? Všechno je v pořádku.“

Je to tak? Ale ne, to musel být jen sen, pomyslel si s hrůzou. Přece by během dne nenabyl vědomí?

Měl neustále bolesti. Staroegyptský jed ničil jeho staré buňky a oživoval nové, které mu v těle celá léta dřímaly. Yunho fyzicky trpěl. V okamžicích, kdy se muka vystupňovala k nesnesitelnosti, míhaly se mu před očima rozmazané bílé skvrny. Jindy ho z utrpení vysvobodila spásná tma zapomnění.

Po celou dobu byl Jaejoong u něho. Otíral mu zpocené čelo, upravoval přikrývku, když drkotal zuby zimou.
V každém okamžiku, kdy byl při vědomí, slyšel Jaejoongův hlas a cítil jeho dotek. Byl podobný doteku anděla, jehož hojivá dlaň chladí popáleninu. A když se roztřásl chladem, byla teplá, tak teplá.

Jednou otevřel oči a na koberci zahlédl pruh světla. V tu chvíli si myslel, že se zbláznil. Zvláštní byly i nové pachy. Lůžkoviny, jeho ruce, Jaejoong. Byly úplně jiné a ostřejší, než ty, které znal.

„Tohle je skutečnost?“ Zeptal se jednou Jaejoonga.

 

Krize přišla třetí den. Prudce mu stoupla teplota a Jaejoong se ho snažil zvednout z postele. Ale bylo to nad jeho síly.

„Yunho, musíme tě zchladit. Je ještě moc brzo, rozumíš? Jsi moc horký, je to něco jako horečka, ale…“

Nechápal zcela nic. Najednou se ocitl na nohách, jehly byly pryč a Jaejoong jej podpíral a vlekl do koupelny.

„Jsem jako moucha, nech mě být.“ Sténal.

„Nenechám!!!“ Ozval se Jae zuřivě a táhl ho dál. „Yunho, poslouchej sakra! Já tě umřít nenechám! No tak se pohni! Pomoz mi! Potřebuješ zchladit!“

Nějak se ocitli v koupelně. Zaslechl šumění sprchy a Jaejoong z něj stahoval košili. Najednou byl nahý. Měl po celém těle kapičky…že by pot? Uvědomil si, že ho Jaejoong napůl tlačí a napůl táhne pod sprchu.

„Pomoz mi Yunho.“ Opřel tedy pěsti o chladné kachličky a voda mu proudem stékala po zádech. Studená…ledová voda. Necítil ji od té doby, co opustil klášter.

Potom byl najednou zabalený do osušek – musel ho vidět nahého.
Jaejoong ho třel do sucha po celém těle, vysoušel mu vlasy, to všechno dělal rychlými, profesionálními pohyby. Oblékl jej do čistého pyžama, přikryl prošívanou dekou a nasadil zpět jehly do paží.
Yunho několikrát zamrkal, aby si ověřil, že nesní a vzápětí jeho tělo zkroutila bolestivá křeč, jako by ho natahovali na skřipec.

„Ach bože, Jae! Co se to děje?“

 „To přejde, Yu.“ Okamžitě byl u něho. „Nepřemáhej to. Uvolni se, uvolni. Tak, už je to lepší.“

Později mu Jae vyprávěl, že tu noc skoro umřel. I když si to nepamatoval, křičel prý celé hodiny a zmítal se mezi horečkou a zimnicí. Trpěl strašnými křečemi a dech každou chvíli vynechával.

Následující den ráno se probral neuvěřitelně zesláblý. Měl pocit, že mu někdo do každého čtverečního centimetru těla mlátil velkou palicí.

„Joongie…“ Šeptal okoralými rty a snažil se otevřít oči.

„Tady jsem…“ Ozval se a vzlykl. „Jsem tady u tebe.“

Odpoledne mu Jae pomohl, aby se posadil. Uhnul hlavou před světlem, které proudilo oknem do ložnice, a cítil smrtelnou únavu.

„Musíš se pokusit vstát. Hillka říkala…“

„Ať jde k čertu!“ Zamumlal. „Nejde to, nemám žádnou sílu.“

„Musíš! Vstaň! Slyšíš?“

Dokázal to, ale nohy měl jako z rosolu. Než tohle, měl radši umřít! Ano! Taková nesnesitelná slabost.  Jaejoong ho podpíral a on udělal krok. Pak druhý a pak i třetí.

„Nekomplikuj nám to Yunho.“ Usadil ho do křesla u okna. „Ta slabost tě přejde, ale musíš mě pomoct. Musíš sám sobě pomoct. Chtěl jsi žít…přísahal jsi, že chceš žít normální život…tak se o to krucinál pokus!!!“

Jaejoong zamířil k závěsům na okně.

„Ne!!!“ Vykřikl Yunho v panice a roztřásl se. „Nemohu…ještě ne.“

„Musíš! Hillka řekla, že se musíš dívat do světla.“ Zvedl ruku k závěsu. „Jen na pár vteřin.“

„Hillka…“ Zasténal. „Babské povídačky. Nemohu…proč musím…“

„Říkala, že až přijde krize, každý den jen na chvilku. Sám jsi to slyšel.“

Byl slabý, tak moc slabý. Proč ho Jaejoong mučí? Copak nechápe, že pohled do světla ho může zabít? Proboha, proč je tak zbabělý?

Jaejoong roztáhl závěsy.

Ohromený Yunho upřeně zíral na venkovní svět zalitý sluncem, které ho oslepovalo. Hlasitě vykřikl, dlaněmi si zakryl obličej a cítil, jak ho pálí tváře. Jaejoong prudce zatáhl závěsy a v momentě byl u Yunha.

„To nic, to nic.“ Zašeptal a přitiskl si jeho hlavu k tělu.

Yunho nebyl schopen slova. Nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Když konečně bolest povolila, marně hledal slova, která by vyjádřila jeho pocity.

Slunce…po tolika stoletích…slunce!

Tu noc spal Yunho neklidně, jako kdyby mu jeho tělo nepatřilo a měl nesmyslné, divoké sny. Probudil se s bolestným pocitem opuštěnosti, ale jakmile uviděl Jaejoonga, který dřímal v křesle, věděl, že není sám.

Vybavilo se mu slunce, velký oranžový balon a on si uvědomil, že bez Jaejoonga by ho nikdy nespatřil. Byl zbabělý a slabošský, protože se bál další tělesné trýzně, ale přežil pohled na životodárné slunce, které neviděl ode dne, kdy odešel hledat Changmina.

Ležel a přemýšlel o něm. Když kůru nepřežije, Jae se ocitne ve smrtelném nebezpečí a nikdo na světě mu nepomůže. On musí žít. Je to jediný způsob, jak to monstrum zastavit. Jediná cesta…

Před rozbřeskem vycítil, že se nad ním Jaejoong sklání. Neotevřel oči, na to byl příliš vyčerpaný. Ale když Jae něžně přitiskl teplé rty na jeho vyprahlé, věděl, že snese každou bolest. Kde je bolest, tam je život…

 

Následující dny Jaejoongovi splývaly dohromady. Když se díval na Yunhovu zmučenou tvář, připadal si jako v očistci. Cítil jeho bolest jako svou vlastní. Když sám upadal do kratičkých dřímot, bál se, že až se probere, Yunho už nebude mezi živými. Snad ho k tomu neměl nikdy přemlouvat.

Přišly i chvíle, kdy byl Yunho téměř při vědomí. Tiskl jeho ruku, usmíval se na něj popraskanými rty, které si olizoval a šeptal mu, že je anděl. V těch blažených okamžicích Jaejoong věřil, že bude žít. Pracoval s neúnavnou profesionalitou a prosil vyšší moc o dar síly a vůle, kterou by mohl přenést do Yunhova těla.

Šestého dne krev došla. Sedl si na kraj postele vedle neklidně spícího Yunha a horečně uvažoval, co dál. Hillka jim řekla, že transfuze mohou přestat, až když teplota těla dosáhne třiceti tří stupňů Celsia. Ale takovou teplotu Yunho ještě neměl. Zbývala tedy jediná věc.

„Yunho…“ Pokusil se jej probudit. „Yunho, musim jít na pár hodin pryč. Rozumíš?“

„Když musíš, tak jdi. Počkám na tebe. Chceš roztopit v krbu? Je ti zima?“ Řekl stále ještě poblouzněný.

Jaejoong odešel. Ani trochu se mu nechtělo, ale musel sehnat krev. Tentokrát to bude naposledy. Buď se Yunho vyléčí nebo se vrátí zpět do svého světa stínů. Nebo…ještě stále mu hrozí smrt.

Musel si přiznat, že čerstvý venkovní vzduch jej osvěžil. Potřeboval by si odpočinout, ale Yunho je přece odkázaný jen na něj. Zatnul zuby a vešel do nemocnice.

K maléru došlo v krevní bance. A jak se obával, právě kvůli velké tašce. Když vešel starší laborant, Jaejoong se k smrti vyděsil.

„Hej vy tam!“ Začal a zamračeně zíral na jeho brašnu. „Víte, že nosit sem tašku je zakázaný?“ Stočil svůj pohled na Jaeho jmenovku. „Kim Jaejoong? Dobrá…kdo je váš nadřízený?“

Ach bože…už je to tady. Policie, vyšetřování, vězení. Ne, to nesmí dopustit.

„No?“

„Víte…“ Polkl s bušícím srdcem. „Chystal jsem se jít na oběd a děvčata z dvojky mě požádala, abych jim sem napřed zaskočil. Úplně jsem na kabelu zapomněl. Půlka personálu je nemocná. Měl byste mi vlastně ještě poděkovat.“ Podíval se na něj uraženě.

„No, nic se neděje.“ Začal smířlivě. „Taky jsme měli v laborce fofr. Nechtěl jsem…“

„Zapomeňte na to.“ Řekl Jae a protáhl se kolem něho. „Musím si pospíšit, nebo ten pacient zemře. Omluvte mě…“

Jae se dal rychle do práce a jakmile laborant odešel, naložil všechno do kabely. Když vycházel z nemocnice, děkoval šeptem nebi. Poté, co dorazil k Yunhovi a zjistil, že klidně spí, děkoval nebi podruhé.

 

Následoval perný týden. Yunho balancoval mezi dvěma světy a Jaejoong dobře věděl, že ještě nemají vyhráno. Budil se teď často během dne. Někdy byl klidný, ale jindy ho přepadly bolestivé křeče. Jae ho tiskl k sobě a s vírou ve svou léčivou sílu mu hladil čelo. Potom si opřel hlavu do polštáře a jen se na Yunha díval.

 

Dvanáctý den si všiml prvních příznaků opravdové změny. Připadalo mu to jako zázrak, ale přísahal by, že se Yunhovi ve tvářích objevil náznak barvy. Rychle mu změřil teplotu, která stoupla na třicet šest stupňů. A najednou je uviděl. Vousy…začínaly rašit Yunhovi na bradě. Chtělo se mu křičet radostí.

 

Příští den mu znovu pomohl do křesla u okna. Když roztáhl závěsy, Yunho zasténal před oslepujícím sluncem tak srdceryvně, že je zase rychle zatáhl. Prostě ještě Yunho nebyl na postupně se zvětšující dávky slunce připravený. Ale Hillka tvrdila, že bez slunce je celé jejich úsilí na nic.

 

Následující den Jaejoong vzal Yunha do knihovny. Jako u každého pacienta, změna prostředí byla důležitá i pro něj. Ustlal mu na pohovce a zatopil v krbu, protože si neustále stěžoval na zimu. V noci mu dal napít vody. Okamžitě jí zvrátil a vyčerpaně klesl do polštářů. Asi mu dal moc, příště to zkusí po doušcích. Jestli je všechno na dobré cestě, podruhé tělo vodu přijme.

 

Šestnáctý den vypil Yunho během dvou hodin už celý čtvrtlitr vody a ani jednou nezvracel. V noci dostal trochu kuřecího vývaru a udržel ho v sobě také. V jedenáct večer se probral a poprvé za celou dobu se zdálo, že je naprosto při vědomí a neblouzní.

„Proboha…“ Posadil se na posteli s překvapeným výrazem ve strhaném obličeji. „Myslím, že…musím…“

„Co?“

Yunho ale neodpověděl. Místo toho se, k Jaeho překvapení, dopotácel ke křeslu a podél stěny do chodby na toaletu. Jaejoong potlačil úsměv a šel za ním. Počkal, až vešel dovnitř a zavřel za ním dveře. Když se s oroseným čelem, zesláblý objevil zpět v knihovně, stěží skrýval pohnutí.

„Jae…“ Zašeptal. „…já…víš, jak dlouho…“

„To si umim představit.“ Pomohl mu na pohovku a chápavě se jeho rozpakům zasmál.

Druhý den bylo poměrně teplo a Jaejoong vzal Yunha ven. Opíral se mu o rameno, v obličeji ještě popelavě bledý, ale strniště na tvářích bylo evidentně nové. Na slunci pobyl jen půl minuty a to ještě v tmavých brýlích. Ale příští odpoledne už vydržel na slunci celou minutu.

Jaeho naděje rostla jako z vody. Když Yunho strávil v proutěném křesle na své zanedbané zahradě celých deset minut, odvážil se konečně v duchu jásat, že mají vyhráno a vzkřísili ho k životu.
Té noci vařil v kuchyni polévku a venku v zahradě zahlédl stín. Okamžitě s jistotou věděl, že je to on. Changmin.

Zastavilo se mu srdce. Changmin slídí, co se děje s Yunhem. Myslel si, že ten večer šel Yunho za Changminem… Kam tedy šel? Teď je jeho přítel smrtelný a proti Changminovi bezmocný. Proč by bral ten lék, když věděl, že je Changmin může ohrozit?

V hlavě se mu honily desítky otázek. Yunho by nikdy nepodstoupil transfuzi, kdyby věděl, že je Changmin nablízku. Nebo snad měl jiný plán? Zoufale se ho chtěl zeptat, ale byl ještě příliš slabý. Sotva schopný jít bez jeho pomoci.

Celou noc nezamhouřil oči. Strachu se nezbavil ani druhý den odpoledne, když Yunhovi pomáhal ven do křesla, kam usedl se slunečními brýlemi na očích a dekou kolem ramen.

„Joongie…“ Vzal ho za ruku a zvedl k němu oči. „…jak ti to všechno oplatím?“

„Tím, že mě necháš u sebe.“ Řekl, už ne jako ošetřovatel, ale jako stydlivý chlapec.

„Navěky.“ Zašeptal. „A jednou, když dá bůh, budu schopen…ti být mužem, jakého si zasloužíš.“

„Budeš, Yunho. Vím, že budeš.“ Přitiskl si jeho hlavu na hruď a v rozpacích polykal slzy.

 

Odpoledne se Jae rozhodl, že se pojede podívat k sobě do bytu.

„Už dva dny měl být zaplacený nájem. A taky potřebuju oblečení a svou poštu. “ Vysvětlil Yunhovi, jak je to nutné. „Hodinku přece sám vydržíš.“

Yunhovi se to nezamlouvalo a trval na tom, aby se vrátil před soumrakem. „Slib mi, Joongie, že se vrátíš za světla.“

„Slibuju.“

„Před soumrakem.“ Opakoval mu Yunho překvapivě energicky.

„To zvládnu…“ Řekl mu Jae a rozpustile pozvedl oba palce.

 

První malér byl nabořený nárazník taxíku, ve kterém jel. Když si řidiči vyměňovaly čísla řidičských průkazů a adresy svých pojišťoven, podíval se Jae na hodinky. Zjistil, že zbývalo ještě poměrně dost času.

„Blbec jeden!“ Ulevil si taxikář, když konečně vjeli zpět do kolony aut.

„Pospěšte si, prosím vás.“ Přerušil ho netrpělivě Jaejoong.

 

Potom ho v hale odchytil jeho pan domácí.

„Co vy tady, Jaejoongu?“ Zavolal na něj z otevřených dveří svého bytu a přiběhl za ním do haly. Táhlo z něj pivo. „Klidně se tady promenádujete a přitom nemáte ještě zaplacenej nájem. Kdo si sakra myslíte, že ste? Tady musim všechny účty platit já!“

Jaejoong si povzdechl. Má se s ním hádat, že si účtuje vodu a topení i v době, kdy probíhá generální oprava, nebo že zdejší nájem je už nejvyšší v celé čtvrti? „Buďte bez starosti, dám vám šek. Vždyť proto jsem vlastně přišel.“

„Ano? Tak doufam, že mně ho přinesete hned sem dolů.“

„Jistě že přinesu.“ Podíval se netrpělivě na hodinky a zjistil, že v hale ubývá venkovního světla.

„Možná bych měl jít s váma nahoru.“ Navrhl mu slizce.

„Není třeba.“ Odmítl ho ostře. „A teď mě omluvte.“

Dopravní nehodou a handrkováním s domácím ztratil nejméně půl hodiny. Vyběhl po schodech, vybral si poštu, a když konečně dorazil do bytu, začal vybírat oblečení. Napřed ale musel vypsat šek pro toho otrapu. Vypsal ho a zvedl oči k oknu. Venku se šeřilo!

V tu chvíli ucítil závan studeného vzduchu. Jaejoong s obálkou v ruce ztuhl. Atmosféra místnosti se prudce změnila a Jaeho obklopilo něco zlověstného. Sebral veškerou svou odvahu a pomalu se otočil. Srdce se mu zastavilo.

„Sladký…sladký Jaejoong.“ Zaslechl jeho hlas a začal před ním ustupovat, až narazil zády do zdi. V krku mu uvízl zděšený výkřik.

„Ach, Jae…“ Zašeptal a stál tak blízko, že Jae rozeznal pohyblivé stíny v jeho očích i neskutečnou, mramorovou hladkost jeho pleti. „Jae, co jsem ti provedl, že se mě tak bojíš?“ Pohladil ho po tváři hřbetem studené ruky. „Jsi tak teplý. A co Yunho, kde je teď můj starý dobrý přítel? Nechal tě jít ven samotného?“

Jaejoong se snažil promluvit. Instinkt mu napověděl, že se na jeho strachu přímo pase. Ale vyschlá ústa nevydala ani slovo.

„Copak jsi oněměl? Ach ano…ještě máš na krku ty stopy Yunhovy lásky. Miluje tě, Jae?“

„Ano!“ Zamumlal a olízl si rty.

„Myslíš, že je toho schopen? Určitě tomu věříš. Tak sladký a nevinný.“ Zašeptal a jazykem mu přejel po krku. „Řekl ti Yunho, že chutnáš jako med? Pověděl ti, že býval knězem? Co ti vyprávěl?“

„Všechno…“ Zašeptal.

Znovu ho olízl a zhluboka vzdychl. „A co se děje s naším přítelem? Už několik nocí jsem ho ve městě neviděl.“

„Ale do oken mu nakukuješ!“

„Bystrá hlavička. To proto tě Yunho šetří, že jsi chytrý? Přiznávám, že jsem z jeho chování jelen. Už by tě měl dávno vysát do poslední kapky, zlato. Proč to neudělal?“

Neodpověděl a vycítil v Changminovi nějakou změnu. Jistě ho štve, že tomu nemůže přijít na kloub.

„Co v tom monstrózním baráku pořád Yunho dělá?“ Vyzvídal dál.

Jae ucítil na krku jeho zuby a zběsile se mu rozbušilo srdce. Ale zároveň do něj vjela obrovská, netušená síla. Uvědomil si, že ten netvor chce, aby se bránil. Aby v pláči vykřikoval Yunhovo jméno. Prosil boha, aby mu dal odvahu nebát se toho démona.

„Pověz…“ Vpíjel se do Jaeho očima. „Řekni mi, o co vám dvěma jde? Určitě si s tím páterem nehrajete na rodinku.“ Usmál se sprostě.

„Proč se ho nezeptáš sám?“ Podíval se mu přímo do ledových očí.

Upír chvíli mlčel. „Chceš si se mnou zahrávat Jae?“

„Vůbec ne.“

„Ale ano. Doufáš, že tě ušetřím.“

„Proč bys to dělal?“

„Můžu mít své důvody.“ Na chvíli zaváhal.

Jaejoong jasně viděl, jak moc ho Changmin chce. Oči mu dychtivě svítily, ale potřeboval také informace. A nejen to, potřeboval i Yunha jako publikum.

„Tak si mě vem.“ Popíchl ho Jae.

„Vůbec se, Jae, nebráníš a to mě neláká. Je to až příliš snadné.“

„A to se s tebou jako mám prát?“

Vycenil zuby. „A co Yunho? Chci vědět, proč se schovává v tom domě. Přijde sem, Jae?“

„Jak to mám vědět?“

Chytil Jaeho za ramena a zatlačil hrubě ke zdi. „Myslíš, že by se mu líbilo, jak se tě zmocním? Počkáme, až přijde? Přijde, Jae?“

Mlčky sevřel rty.

„Sakra, braň se!“

Nevydal ani zvuk.

„Kde je?“ Znechuceně Jaeho od sebe odstrčil.

Ticho.

„Jsi zbabělý a on je cvok! Namlouváš si, že tě ten zakrslej kněžour miluje, ale kde je? Kde je teď? Proč tě sem nechal jít samotnýho?“

„S tím si hlavu lámej sám.“ Odpověděl mu Jae.

Zdálo se, že už už mu zatne zuby do krku, ale neudělal to. V očích se mu zlověstně zablesklo.

„Kdykoliv řeknu, kdykoliv budu chtít, jsi můj a ten vzpurnej kněžík se na to bude koukat! Tohle ti přísaham! Vyřiď mu to! Řekni mu, že mě neoblafne!“ A najednou nějakým pekelným kouzlem zmizel.

Jae dlouho stál opřený o stěnu v mrazivém vzduchu pokoje a zíral na místo, kde před tím stál. Potom hluboce vydechl a vyrazil divoce ze dveří na chodbu. Ani za sebou nezamkl.

Když se uklidnil a uspořádal si myšlenky, pochopil, jaké měl štěstí. Příště už mu neunikne. Kdyby zjistil, co je s Yunhem, neváhal by vniknout do domu a udělat to nejhorší.

Musí všechno říct Yunhovi. Varovat ho.

Ale hned si uvědomil, že to nejde. Yunho je příliš slabý. Bude jen a jen na něm, aby je zachránil. Aby oba zůstali naživu…