Návrat z temnot 17

 

Yunho proklínal svoji slabost. Zadýchal se i při výstupu do schodů. Připadal si ve svém protivném, neposlušném těle uvězněný. Za několik staletí zapomněl na nemoci a odvykl si bolesti, pocení, zvracení a svědění. A dýchání.

Jaejoong mu řekl, že je z nejhoršího venku. Stěží se rozpomínal na dny, kdy byl upoután na lůžko. Vybavovala se mu jen Jaejoongova klidná tvář a vzpomínka na dlaně, které působily jako hojivý balzám.

Bylo půl druhé odpoledne. Vysokými okny dovnitř občas pronikal sluneční svit a po obloze pluly nadýchané bílé mráčky. Venku byla zima. Cítil ji teď každým pórem těla.

Věděl, že nemá důvod, ale užíral se netrpělivostí. Jaejoong šel na návštěvu k rodičům. Chápal, že s ním nemůže trávit celé dny, ale bezdůvodně žárlil na každou hodinu, kterou Jae trávil někde jinde.

Bůh ví, že se mu Jae věnoval už dost a málem se ani nevyspal. Když mu bylo nejhůř, staral se o něj Jae nepřetržitě, se vším všudy. Koupal ho, krmil i držel hlavu, když zvracel. Teď, když je mu lépe, má Jae právo na čas pro sebe.

Podíval se znovu z okna. Světlo. Stíny. Barvy. Lidé chodí po chodnících. Auta a dodávky. Běžný denní shon. Po obloze plují mraky a nebe je modré. Tak nádherně modré. Holé větve stromů se zvedají k nebi i v nedalekém Riverside Parku.

Pět set let tu krásu neviděl!

Sedl si na chvíli do koženého křesla a sbíral síly. Měl v úmyslu dnes Jaejoonga překvapit. Sám se vysprchuje a oholí. Ano, oholí se. Vousy mu rostly tak rychle, že když se podíval do zrcadla, spatřil bradatého mnicha, kterým kdysi býval. Vychrtlého mnicha se smutnýma očima.

Začal pomalu stoupat po schodech a jeho plíce vydávaly skřípavý zvuk, jako plíce starce. Bylo to nepříjemné a skličující, ale Jae jej ujistil, že to pomine.

Když na něj pomyslel, už necítil odporný hlad jako dříve, ale něco těžko pojmenovatelného, hřejivého. Moc se mu ulevilo, že je teď v bezpečí. Když ne před Changminem, tak alespoň před ním. Ode dne, kdy se opozdil a on málem zešílel strachy, si dával pozor, aby se vracel ještě před západem slunce. Ale Yunho měl stejně obavy. Changmin jistě něco tuší a chystá. V noci…

Vystoupil na podestu a zhluboka se nadechl. Den ode dne se cítil lépe. Už brzy bude připraven provést svůj plán.

Koupelna. Dříve ji moc nepoužíval, ale Jaejoong ji vybavil zubními pastami, mýdly, deodoranty a šampóny. Tak silně to tam vonělo. Všechno bylo tak jiné než dříve. Začínal žít v úplně jiném světě.

Svlékl si šaty. Objevila se žebra a narůžovělá pleť. Ne bílá, jak bývala. Na sprše si nastavil teplotu vody, jak mu to Jae ukazoval a ucítil hřejivý a čistý proud. Umyl si vlasy. Do očí se mu dostal šampón a pálil. Měl se toho tolik učit. Věci, které zapomněl nebo nikdy nepoznal.

Zavřel vodu a stoupl si na předložku. Ovanul jej chladný vzduch a naskočila mu husí kůže. Rozhlížel se po osušce. Být člověk není jen tak. Chce to tolik péče a námahy. Podíval se do zrcadla nad umyvadlem. Bylo celé zamlžené. Otevřel dveře, aby pára vyšla ven, ale hned se rozklepal zimou. Zabalil se do osušky a studoval svou tvář v zrcadle. Měl příliš dlouhé vlasy a pod strniskem propadlé rysy.

„Nevypadáš dobře, člověče. Nevypadáš vůbec dobře.“ Ohodnotil sám sebe.

Jaejoong mu koupil holení. Ukázal mu ho a slíbil, že až bude mít čas, tak ho oholí. Žádná ostrá břitva. Všechno bezpečné a z umělé hmoty. Říkal, že je to jednoduché.
Namydlil se mýdlem a přejel tou věcí po tváři. Vousy trochu tahaly, a když se ostří zadrhlo na bradě, objevila se krev. Bože…

Zaslechl, jak se dole otevřely vstupní dveře.

„Yunho, už jsem zpátky…“ Zavolal Jaejoong. „Kde jsi?“

Yunho slyšel jeho kroky a jak odkládá kabát a tašky.

„Yunho?“

„Tady nahoře.“

Lehce, energicky vystoupal Jae po schodech a strčil hlavu do pootevřených dveří. Tváře měl zčervenalé zimou a na sobě světle modrý svetr. Celý zářil.

„Božínku, ty krvácíš.“

Yunho se dotkl brady a uviděl krev. „To nic není, jenom škrábnutí.“

„Řízl ses při holení.“ Konstatoval pyšně, jako kdyby vykonal něco chvályhodného.

„Chybí mi praxe.“

„Sedni si na vanu. Oholím tě.“ Věnoval mu úsměv.

„Chtěl jsem tě překvapit.“

„To se ti povedlo. Stoprocentně. Ale lepší bude, když už nepřijdeš o žádnou krev, kterou jsem do tebe tak pracně napumpoval. Sedni si.“

Namydlil mu tváře a šimravý dotek jeho prstů byl Yunhovi více než příjemný.

„Zapomněl jsem koupit pěnu na holení. Možná ti bude víc vyhovovat elektrický strojek. Obstarám ti ho.“

Jae si skousl spodní ret a důkladně, skoro profesionálně ho holil. Netrvalo to více než dvě minuty a Yunho v duchu litoval, že ho neholí déle. Cítil Jaeho hbité ruce, náhodný dotek stehna i bříško, kterým se mu otřel o rameno. Přes tělesnou slabost si uvědomoval, že se mu v bedrech hromadí pulzující horko. Nevěděl, jestli se má stydět, nebo být hrdý a povědět o tom Jaejoongovi. Intuitivně se rozhodl, že zatím nic neřekne.

V jednom si byl jistý. Na intimní akt nebyl ještě připravený. Napřed se musí doléčit a nabrat síly, protože jinak by mohl Jaeho zklamat.

„A hotovo.“ Řekl Jae hlasem ošetřovatele a odložil holení.

Poplácal ho po tvářích vlhkým, teplým ručníkem a Yunho jej vzal za zápěstí. „Pojď ke mně.“ Přitáhl si Jaeho něžně blíž.

Jaejoong mu položil ruce na ramena a zavřel zářící oči. Opatrně ho Yunho políbil a vdechoval jeho čerstvou, živou vůni.

„Yunho, ty už se cítíš líp.“ Překvapeně, spokojeně zavrněl.

Odstoupili od sebe, ale pořád se dívali jeden druhému do očí. Yunho najednou ucítil neznámé, sílící bušení v prsou a přiložil si ruku na hruď.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Jae vyplašeně. „Měl by sis asi lehnout. Je ti zima, Yunho…“

„Tohle je při líbání normální?“ Zeptal se Yunho naivně.

Jaejoong se začervenal.

„Jsi tak krásný.“

„A ty tady zmrzneš. Oblékni se už.“ Ozval se v něm profesionální ošetřovatel. „Jdu chystat večeři. Koupil jsem zeleninu a máma nám posílá dušený hovězí.“

„A bude mi to chutnat?“

„Bude muset.“

Jedli u malého kuchyňského stolku a povídali si jako dva obyčejní lidé, zatímco venku se šeřilo. Yunho pomalu žvýkal každé sousto, zvědavě čichal k jídlu a vychutnával si ho.

„Ptali se po tobě a musel jsem se vymlouvat. Vědí, že s tebou žiju, protože v mém bytě nejsem k zastižení.“

„Zlobí se na tebe?“

„Ne.“ Pokrčil rameny. „Máti je moc ráda, že konečně někoho mám a to ostatní je jí jedno.“

„Chci tvou rodinu poznat. Co nejdřív.“

„K tomu budeš potřebovat ještě jednu transfuzi.“ Poznamenal ironicky.

„Nemám strach. S tebou ne.“ Dožvýkal kousek masa a polkl ho. „Řeknu tvé matce, že mám rád její dušené hovězí.“

Po večeři se posadili v knihovně. Yunhovi bylo chladno a tak rozdělali oheň v krbu. Yunho si hověl v jednom velkém křesle, Jaejoong usedl na zem a opřel se zády o jeho nohy. Yunho mu položil ruce na ramena a bylo jim spolu dobře, i když mlčeli. Yunho čichal kouř a cítil, jak mu plamen ohně hřeje tvář. Přitom přemýšlel o dlouhém…nekonečně dlouhém děsivém snu, ze kterého se probudil.

„Musíš být unavený.“ Prolomil Jae konečně ticho a zvedl k němu oči.

„Trochu.“

„Tak hajdy do postele. Ještě musíš odpočívat.“

Jaejoong teď spával vedle Yunha. Zvykli si na to, když byl Yunho nemocný a on musel být co nejblíž. Nikdy o tom nemluvili a oba to považovali za samozřejmost. Ale až bude Yunho silnější, až bude úplně zdravý…

Yunho ležel ve tmě vedle Jaeho, cítil jeho teplo a slyšel, jak dýchá. Myslel na to, co bude. Myslel na Changmina. Nejhorší bylo, že se uzdravoval pomalu.

Ale čas jejich setkání se blíží. Už je hodně blízko…

 

Jaejoong se probudil s Yunhovou hlavou i rukou na hrudi. Otočil se na bok a přitulil se k němu.

„Dobré ráno.“ Zamumlal Jae.

Yunho jej objal, beze slova k sobě přivinul a Jae se cítil jako v nebi. Byli spolu a lék působil. Yunho se uzdravoval a měli se rádi. Na Changmina teď nesmí myslet. Je den a oni jsou v bezpečí.

Po celé délce Jae cítil Yunhovo tělo. Bylo teplé a jeho tvář ztratila hladký voskový vzhled. Byl příliš hubený a na skráni v hedvábných černých vlasech se objevil šedivý pramen.

Yunho se posunul a on ucítil na stehně nějaký tlak. Zadržel dech a ležel bez hnutí. Mohl už…?

Ale najednou se Yunho překulil na svou polovinu a usedl na kraj postele. Jae zvedl ruku a pohladil ho po zádech.

„Všechno je v pořádku.“ Zašeptal Jae.

„Není.“

„Byl jsi nemocný. To je přirozené.“

„Neomlouvej mě, Joongie.“

„Neomlouvám tě, Yunho. Věř mi, že všechno bude.“

„Kdy?“ Zeptal se chraplavě.

„Brzy. A pojď zpátky do postele, je chladno.“

Yunho ulehl na záda a dal si ruku pod hlavu. Chvíli bylo ticho.

„To byla naše první hádka?“ zeptal se nejistě Jae.

„Ne, protože já se nezlobím na tebe, ale na sebe.“

Jae se opřel o loket a s vážnou tváří se na něj podíval.

„Nelituješ, Yunho, že jsi vzal ten lék?“

„Ne. Nikdy.“

„Mrzí tě, že jsi mě potkal?“ Prsty přejel Yunhovi po nahé hrudi.

„Proboha ne! Jak si něco takového můžeš myslet?“

Jaejoong sklonil hlavu a políbil Yunha na ústa.

„Už brzy…“ Zašeptal.

 

Po obědě v Ruské čajovně si povídali. Bylo to poprvé, co si spolu vyšli mezi lidi během dne.

„Zdržuju tě od tvé práce.“ Začal Yunho při kávě. „Přemýšlel jsem o tom. Už je mi dost dobře na to, aby ses mohl vrátit do práce v nemocnici.“

„Ještě ne.“

„Jsem pro tebe přítěž.“

„Nejsi, Yunnie. Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný. Vrátim se, až budeš úplně v pořádku, platí?“

„Myslím, že bys měl pracovat ve dne. Noc je na jiné věci.“

„Na tohle teď nemysli. Promluvíme si o tom později.“

„Věčně to odkládat nemůžeš. Zasloužíš si svůj vlastní život.“

„Můj život jsi ty!“ Položil Yunhovi dlaň na hřbet ruky.

 

Odpoledne Yunho zavedl Jaejoonga ke svému agentovi, který měl kancelář v restaurované budově na západní, jedenadvacáté ulici.

„Ale pane Jung, to je příjemné překvapení.“ Od pracovního stolu vstal mladý muž. „Vždyť já už ani nevím, kdy jste tady byl naposled. Posaďte se. Posaďte se, prosím.“

„Pane Park…“ Začal Yunho. „…rád bych vám představil Kima Jaejoonga. Chtěl bych, abyste pro něj zařídil plnou moc, podpisové právo a vlastnická práva na můj dům.“

„Yunho! Tohle není třeba, chci říct…“

„Jae, měl jsem to už dlouho v úmyslu. A nepřerušuj mě.“

„Ehm…promiňte pane Jung, ale jaký k vám má zde přítomný Kim Jaejoong vztah?“

Yunho se podíval s vážným výrazem na Jaejoonga. „Je to můj snoubenec.“

Jaejoongovi píchlo u srdce, sevřelo se mu hrdlo a do očí vstoupily slzy. „Yunho…“

„Gratuluji vám oběma.“

Během hodiny zařídili všechny potřebné formality, ale Jaejoong byl v takových rozpacích, že se skoro nezmohl na slovo. Byl si jistý, že ho elegantní právník pokládá za vypočítavou mrchu, která loví bohatého ženicha a Yunha za naivního blázna.

Teprve když se ocitli venku na ulici, začalo se mu dýchat volněji.

„Myslí si, že jdu po tvých penězích. Měl jsi mi o tom říct předem. Rozmluvil bych tě to. Yunho, jsem tak…“

 „Joongie, Joongie…“ Jen se shovívavě usmál, vzal Jaeho něžně za bradu. „Ten člověk na rozdíl od tebe dobře ví, že můj soulský majetek je jen zlomek bohatství, které jsem za ta léta nashromáždil. A jestli tě něco dnes přivedlo do rozpaků, tak se připrav na nejhorší.“ Zažertoval nakonec.

„Yunho, ne abys na mě psal nějaký další majetek. Myslím to vážně.“ Řekl polekaně.

„Jistě…jistě, jak si přeješ.“

To odpoledne poprvé zašel nahoru do ateliéru a pokusil se malovat. Jaejoong ho nechal, protože věděl, že potřebuje být sám. Využil tedy příležitosti k úklidu a vyluxoval v celém domě vysavačem, který nechal Yunho dovézt.

Při práci ho napadlo, jak všechno perfektně klape. Nějak až moc. Život přece nemůže být neustálý happy end. Mají se rádi, ale člověk musí přece uvažovat realisticky. Problémy určitě přijdou. Jistě, ale zatím…

 

O pár dní později se Jaeho předtucha vyplnila.

„Musím jít ven.“ Oznámil mu ráno Yunho.

„Kam?“

„Něco zařídit.“

„Půjdu s tebou.“

„Ne, Jae. Musím to udělat sám.“

„Yunho…“

„Neměj starost, miláčku.“ Usmál se na něj nepřesvědčivě.

„Nelži mi, Yunho.“ Sevřelo se mu srdce. „Chceš udělat něco…“

„Nehloupni.“ Falešně se zasmál.

„Prosím tě, půjdu s tebou. Ještě nejsi úplně fit.“

„Už jsem, naprosto."

Měl pravdu a Jaejoong mu nemohl bránit.

Yunho si vzal svůj plášť, kolem krku omotal rudou kašmírovou šálu, kterou mu Jae koupil a nasadil si rukavice.

Jaejoong se snažil něčím v kuchyni zaměstnat, ale srdce mu bušilo a nemohl se na nic soustředit. Potom ho napadlo, co měla znamenat návštěva u advokáta a celé to přepisování majetku. Všechno měl promyšlené. Kdyby se nevrátil…

„Yunho!“ Vykřikl a rozeběhl se dolů k hlavním dveřím, kde stál s rukou na klice. „Nechoď! Zůstaň, prosím!“

„Proč tolik vyvádíš kvůli obyčejné pochůzce?“ Usmál se na Jaeho.

Yunho prošel dveřmi, sestoupil po mramorových schodech. Za sebou zavřel tepanou železnou bránu a nasedl do taxíku, který už tam na něj čekal.

Jaejoong bez váhání popadl kabát s kabelou a vyřítil se ze dveří. Pádil co nejrychleji na nejbližší roh, kde mávl na volného, projíždějícího taxíka, který díkybohu okamžitě zastavil.

„Vidíte ten taxík před vámi?“ Ukázal na žluté auto, ve kterém se vzdaloval Yunho.

„Ano pane. Mam jet za ním a dostanu velké spropitné, že ano?“

„Ano. A pospěšte si.“

Jaejoong se předklonil a s rukama opřenýma o opěradlo předního sedadla nespouštěl oči ze sledovaného vozu.

„Ztrácí se vám!“ Vykřikl najednou.

„Jen klid, pane. Musí stejně zahnout. To je v pohodě.“

Mířili ven z centra, kde se pomalu vytrácely elegantní banky, hotely a obchody. Za chvíli je vystřídaly omšelé činžáky a opuštěná, chátrající skladiště.

Venku bylo jasno a svítilo ostré slunce, až musel Jaejoong mhouřit oči. Jeho taxi prudce zabrzdilo, až polekaně vyjekl.

„Promiňte, ale zastavil támhle.“ Omluvil se mu řidič. „Myslel jsem, že nechcete, aby vás viděl.“

Podíval se skrz přední sklo a zahlédl odjíždějící auto a rudou šálu. Yunho zůstal sám na opuštěné ulici před cihlovým domem, který, jak se zdá, byl určen k demolici.

„Díky. A tady máte. Jen doufam, že to stačí.“ Vyhrkl a než mohl řidič odpovědět

Svižně vykročil směrem, kde před chvílí stál Yunho. Srdce mu tlouklo na poplach. Zastínil si rukou oči a podíval se nahoru na ohyzdnou budovu se špinavými, většinou rozbitými okny. Na vchodových dveřích nápis hlásal o nevstupování do objektu a o nebezpečí úrazu. Kolem se válely odpadky.

Jaejoong polkl, přešel po nějakých prknech a zatlačil do zborcených dveří. Kupodivu se otevřely. Uvnitř ho oslepila tma a musel počkat, než se mu oči přizpůsobí šeru. Nekladl si otázku, proč sem Yunho přišel. Jen instinktivně cítil, že tady musí být s ním. Musí mu pomoct.

Tiše za sebou přivřel dveře. Obklopila ho ponurá temnota, pach moči a plísně. Na chvíli se zaposlouchal, aby slyšel, že Yunho stoupá nahoru po schodech.

Začal vystupovat za ním. Už věděl, co je nahoře. Věděl také, kdy Yunho tohle místo našel. Bolo to tu noc předtím, než začal brát svůj lék. Na dnešní noc se chystal už dlouho a čekal jen, až se uzdraví. A proto před ním všechno tajil. Vyčítal si, proč všechno nepochopil už dřív. Dokud Yunho spravedlivě nepomstí svou rodinu a všechny oběti té zrůdy, nebude mít jeho duše klid.

Stoupal vzhůru, na tvář se mu lepily pavučiny a občas zaslechl zvuk hlodající krysy. Yunhovy kroky se zastavily. Jaejoong ztuhl. Vrzly dveře. Nehlučně si pospíšil tím směrem, kde na potřísněné podlaze předsíně zahlédl pruh světla. Věděl, co v tom bytě bude. Vzpomněl si na ledový jazyk toho monstra, jak se dotkl jeho krku a otřásl se hnusem.

Přikradl se ke dveřím a nahlédl dovnitř. Uprostřed místnosti stál Yunho a zíral na špinavou matraci, na které ležela nehybná postava.

Viděl Changmina jasně. Přestože byl ve svém podivném transu, vyzařovalo z něho zlo. Hladká, mladá, neskutečně dokonalá tvář. Světlé vlasy a dlouhé bílé ruce, složené na prsou.

Přidušeně vzlykl.

„Bože na nebi! Jaejoongu!“ Trhl sebou Yunho. „Co tu děláš?“

„Musel…musel jsem za tebou. Hrozně jsem se o tebe bál.“ Zašeptal.

Železným stiskem ho chytil za loket a táhl ven z ponuré místnosti. „Jdi!“ Řekl rozzuřeně. „Odejdi odtud! Neumíš si představit, jak je to nebezpečné!!“

„Myslel jsem, že když je den…“

„Má hroznou moc, Jae. Je nevyzpytatelný. Odejdi!“

Napřímil se a jemně se vymanil z jeho sevření. „Nepůjdu. Zůstanu tady. Sám to nemůžeš udělat.“

„Jae…ty nevíš, co říkáš.“ Opřel se o stěnu a otřel si studený pot z čela.

„Vím to! Podívej se na sebe, jsi ještě nemocný. Jsi slabý.“

„Sakra, Jaejoongu, zůstaň tady a nevracej se tam! Poslechni mě!“ Zamumlal a vrátil se dovnitř.

Jaejoong se kousl do rtu a nervózně si mnul ruce. Nevydržel a vkročil do otevřené předsíně. Yunho s námahou táhl tělo za ruku. Věděl, že je slabý. Slyšel jeho sípavý, nepravidelný dech a znovu vešel do místnosti.

„Jdi pryč, Jae.“ Supěl Yunho.

„Ne!“ Odsekl, popadl Changmina za druhou ruku a táhl ho ven.

Přestože byl překvapivě těžký, podařilo se jim ho dostat do předsíně a na chodbu. Jajejoongovi se při pohledu na jeho tvář dělalo zle. Zbývalo ještě schodiště. Yunho jej chytil za ruce, Jaejoong za nohy a začali sestupovat.

Na každém schodu zápasili s jeho tíhou. Přestože se Yunho snažil, aby větší váha spočívala na něm, občas se stalo, že Jaejoong už neměl sílu a pustil s žuchnutím nohy na schod. Když se sehnul, aby břemeno znovu chytil, pootevřela zrůda oči plné nenávisti a Jae zalapal po dechu.

„Yunho!!“ Vykřikl hrůzou, ale Yunho s kamennou tváří sestupoval krok krokem níž a níž.

Dorazili až odpočívadlo v prvním patře. Už brzo budou dole. Tělo se zdálo čím dál těžší. Jaejoong cítil bolest v rukou, ale bál se zastavit. Co kdyby se opravdu vzbudil.

Na chviličku si odpočinuli. Jaejoonga obestřela hrůza, když Changmin otevřel oči a rty zkroutil do šklebu.

„Ach bože, pospěš si!“ zasténal Jae.

Oba pod tíhou břemene klopýtali. Nohy jim podklouzávaly a oni lapali po dechu. Zpocení námahou. Changminovo tělo jako naschvál těžklo každou minutou víc a víc.

Konečně byli venku.

„Pohnul se!“ Vykřikl Jae, ale Yunho na to nedbal a zarputile táhl tělo podél rozbitého chodníku. Centimetr po centimetru na nedaleké, prázdné parkoviště.

Bylo to stále obtížnější. Bránil se. Svíjel se. Dokonce kopl Jaejoonga nohou. Ten ho oběhl, vzal za druhou ruku a oba ho táhli dál dírou v plotě po sněhu, takže to šlo o trochu lépe.

Konečně dovlekli tělo na hromadu odpadků v rohu oploceného parkoviště, na kterou zářilo zimní slunce. Ustoupili stranou a pozorovali, co se bude dít.

Nehybné rty chrlily tisíce nejsprostších nadávek. Jaejoong si zacpal uši.

Tělo se vypjalo do oblouku a byl slyšet praskot páteře. Z vypoulených očí vyšlehly plamínky a celé tělo se vzňalo stovkami ohnivých jazyků. Potom oheň pohasl, oči se zavřely a ze zesláblého těla zrůdy se vydral zoufalý skřek. Stoupal z něho kouř a jeho hmotnost se zmenšovala.

Bylo to nevýslovně šeredné. Doutnal a scvrkával se, dokud z něho nezbyla jen kůže a kosti. Postupně zmizely i ty a proměnily se ve skvrnu prachu na sněhu mezi odpadky.

„Hotovo.“ Zaslechl Jae ledově klidný Yunhův hlas.

Yunho vzal Jaejoonga kolem ramen a podíval se do poledního slunce.

„Hotovo…“ Zopakoval ještě jednou Yunho.