Venku, za okny Yunhova domu, svítilo odpolední únorové
slunce. Nastala obleva. Jeho zlaté paprsky proudily okny mansardy i nově
instalovaným střešním oknem přímo do ateliéru a hřály Jaejoonga do ramen.
„Už můžu konečně vstát a na chvilku se protáhnout?“ Pohnul
se na židli.
Ale Yunho se jen zamračil, přistoupil k plátnu a
pokračoval soustředěně v malování.
„Yunho, jsem ztuhlý jak dřevo a odpoledne máme ještě tolik
práce. Ve tři musíš jít na schůzi s vedením nemocnice a ve čtyři se sejít
s architekty...“
„Tvůj nový pavilon se přece nepřestane stavět, když se o pět
minut zpozdím.“ Řekl nesoustředěně.
„Můj nový pavilon? Už vidim tu pamětní desku nad
vchodem…věnováno Kim Jaejoongem, zdravotní sestrou z ambulance. To
nemyslíš vážně, že ne?“
„Už osmačtyřicet hodin Jung Jaejoongem.“ Řekl a hadříkem
otřel malířský štětec. „Nemůžu ten stín správně vystihnout.“
„Ještě nejsi zvyklý na světlo. To chce čas.“
„Maluju hůř než amatér.“
„Jde ti to skvěle.“ Otočil hlavou, aby se zbavil křeče
v zátylku a cítil jeho přísný pohled. „Promiň, Yu, ale na té desce by mělo
být tvoje jméno. Když tam někdo uvidí moje, propadnu se hanbou.“
„Musíš si, Jae, zvykat na to, že jsi bohatý.“
„Dobře, ale v tomhle bys mně mohl vyhovět. Pořád tam
pracuju na půl úvazku a bylo by mi trapně.“
„No! Tohle už je lepší.“ Prohlásil s očima upřenýma na
plátno.
„Už se můžu podívat?“
„Ne…ještě ne.“ Zavrtěl hlavou a vypadal tak soustředěně, že
se Jaejoong rozesmál.
„Ty posměváčku…“ Řekl škádlivě.
Jaejoong miloval svého nového Yunha, i když se zase tolik
nezměnil. Byl spontánnější, hovornější a méně náladový. Ale v podstatě
tentýž muž, kterého zbožňoval už předtím. Každý den, co se zotavoval, si byli
bližší a vzájemně jeden druhého poznávali čím dál víc.
Yunho se zbavil svého břemene a vyprávěl Jaejoongovi o svém
životě tolik věcí, že ani všechno nemohl vstřebat.
Hodně se změnilo, ale jedno zůstávalo stejné. Měli se moc
rádi, ale tělesně, jako milenci, se nemilovali. Yunho se snažil nedávat najevo,
že mezi nimi existuje nějaký problém, ale oba o něm věděli.
Minulý týden zajeli do Nowon-gu v novém fordu, který
Yunho Jaejoongovi koupil. Vybral ho proto, že má pověst nejbezpečnějšího vozu.
Jaejoong nebyl za volantem nejlepší. Ani neměl praxi v hustém provozu
Soulu. Tak mu Jae řekl, že by si měl řidičák udělat sám, když se mu to nelíbí.
„Přece nepojedeme za rodiči v limuzíně s najatým
řidičem. Co by tomu asi tak řekli sousedé?“
„Alespoň by jim bylo jasné, jakou mam starost o svého
snoubence.“ Poznamenal k tomu Yunho.
Celá Jaeho rodina byla Yunhem nadšená. Okouzlil všechny
osobním kouzlem, vybraným chováním i způsobem řeči. A potom přišla ta osudová
chvíle, kdy zasedli k večeři a paní Kim servírovala své dušené hovězí.
Yunho si vzal první sousto, pomalu a důkladně ho rozžvýkal, polkl a prohlásil,
že takovou pochoutku ochutnal jen v evropských městech. Načež byl jedním
z rodiny.
Dva dny na to se rychle a v tichosti vzali
v soudní budově. Vyměnili si manželské sliby a jednoduché stříbrné
prstýnky. Jaejoong si připadal kouzelně, jako na královské svatbě. Když ho
Yunho něžně před soudcem políbil, byl to jeho nejšťastnější okamžik
v životě.
Na večeři šli do malé francouzské restaurace. Bylo to
opravdu romantické. Šampaňské, květiny na stole, zamilované pohledy.
Ano a teď přijde ta
noc, pomyslel si Jaejoong.
„Na mého manžela.“ Pozvedl Yunho skleničku a v jeho
tmavých očích tančilo světlo svíček. „Na nejkrásnějšího muže na celé
zeměkouli.“
Doma mu Yunho pomohl z oblečení a on zase jemu. Yunhovy
ruce, dotek, dech vnímal nahým tělem jako sladké trýznění. Lehli si
v objetí na postel a Jaejoong v očekávání ani nedýchal. Byl
zamilovaný, tolik zamilovaný a šťastný.
Ale potom se něco stalo…
Yunho na něj něžně nalehl a on se ho instinktivně pokusil
vést, ale to asi byla chyba. Odkulil se na kraj lůžka s hlavou
v dlaních.
„Já nejsem manžel.“ Postavil se, popadl župan a rozzlobeně
vyšel ven.
Jeho svatební noc. Jejich svatební noc a on ji pokazí. Jae
se rozplakal. Plakal tak dlouho, až po pláči přišel milosrdný spánek.
Druhý den si Jaejoong uvědomil, že ruku v ruce
s Yunhovou proměnou ve smrtelníka přišly i síla a slabost, klady a zápory
obyčejného člověka. Pochopil, že dokud nebude Yunho schopen základní mužské
funkce, nebude se cítit opravdovým mužem. Viselo to nad nimi jako lavina, která
se může každou chvíli utrhnout.
„Už se můžeš postavit.“ Řekl a pohledem na svou práci si
otíral štětec. „Tak se mi zdá, Jae, že žádný slavný malíř nebudu. Ale mám
z toho radost a potěšení.“
„Máš pravdu, to je to nejdůležitější.“ Jaejoong se protáhl.
Podíval se na Yunha a srdce mu zajásalo radostí, jako když
jej uviděl poprvé. Mohl ho pozorovat věčně a nikdy by ho to neunavilo.
Opožděně poobědvali na ještě holé, ale teplým sluncem zalité
zahradě.
„Toho slunce se nikdy nenabažím.“ Yunho natáhl nohy a
rozkošnicky nastavil tvář hřejivým paprskům.
„Možná by ses měl přestěhovat někam, kde je ho víc. Třeba do
Afriky nebo na Floridu.“ Navrhl mu Jaejoong.
„Na Floridu? To by stálo za úvahu. Pořídit si druhý domov.“
Usmál se šibalsky. „A věnovat se golfu.“
„Golfu?“
„A proč ne? Jako kluk jsem na tom byl pohybově dobře.“
„Tenisu.“ Řekl zasněně Jae. „Vždycky jsem chtěl hrát tenis.“
„Tak platí. Beru tě za slovo. Chci, abys byl šťastný. Budeš
mít, co chceš a kdy chceš.“
„Rozmazluješ mě. Nechci moc, jen tebe.“
Yunho k němu otočil vážnou tvář. „Jednu věc jsem ti
ještě nedal.“ Zašeptal.
„Dal jsi mi všechno, Yunnie. Prosím tě ne…“
„Všechno ne.“ Podíval se na něj smutně a odešel dovnitř.
„Sakra!“ Zašeptal Jae a v očích ho pálily slzy.
Jaejoong byl cudný. I když základní lidské funkce a nahota
pro něj byly v práci každodenní samozřejmostí, byl v soukromí vlastně
stydlivý. Instinktivně cítil, že Yunho je na tom stejně. A ještě k tomu
býval kněz. Oba měli zábrany spolu o svých problémech mluvit. Podíval se na
dveře, kterými Yunho prošel a povzdechl si. Večer by si měli promluvit a
vyřešit to.
Odpoledne absolvovali obě schůzky v nemocnici a vrátili
se domů s dobrým pocitem, že investice do nového nemocničního pavilonu je
moudrá a prospěšná věc. Doma ale čekal na Jaejoonga vzkaz, kterého potřebovali
v práci.
„Nezlob se, Yunho, ale než se to nové děvče zacvičí… Slib mě,
že si vezmeš večeři.“
Chápavě se usmál. „Slibuju. Teď se jdi převléknout a pospěš
si za svými pacienty. Počkám, až se vrátíš.“
„Miluj tě…“ Zašeptal a spěchal si obléknout uniformu. Když
si zapínal pásek u kalhot, napadlo ho, že měl dneska večer v plánu upřímně
promluvit s Yunhem. Cítil se jako zbabělec.
Byla to dlouhá noc. Jaejoong se dostal domů krátce před
svítáním. Byl unavený a když se po špičkách plížil chodbou, netušil, že uvidí
v knihovně ještě světlo. Nahlédl dovnitř. Yunho byl vzhůru. Čekal na něj.
Yunho zvedl oči od rozečtené knihy a pomalu, zamyšleně knihu
zavřel.
„Moc mě to mrzí.“ Omlouval se Jae.
„Neomlouvej se. Potřeboval jsem si všechno promyslet.“ Vstal
a odložil knihu. „Víš, nebyl jsem k tobě zcela upřímný. Seděl jsem tady, a
jak bys řekl ty, užíral se tím.“
„Čím, Yunho?“
„Jde o hodně choulostivou věc.“
Ach bože, teď nesmí
nic pokazit.
„Yunho…“ Nervózně
polkl. „Já…já bych rád, abys věděl, že napoprvé je mezi lidmi běžné…“
„Mám strach, že jsem…neschopný…“
Jae potlačil úsměv a vzal Yunha za ruku. „Měl bys vědět, že
poprvé je to tak vždycky. Oba chtějí být jeden pro druhého perfektní. Chápeš?“
„Říkáš…chceš říct, že ses taky bál?“
„Ano. Byl jsem vyplašený.“ Sklopil oči.
Dlouho bylo úzkostné ticho, až ucítil teplé sevření
Yunhových dlaní.
„Půjdeme nahoru do postele.“ Řekl něžně Yunho.
A Jaejoong nikdy nezapomněl, jak vystoupili po schodech. Jak
Yunho zavřel dveře ložnice. Jak se na něj podíval s láskou v očích a
jemu se rozbušilo srdce.
Jeho muž k němu přistoupil a zhasl světlo.
Poslední, co zahlédl, než zavřel oči, byl perleťový proužek
vycházejícího slunce, který Yunhovi přejel po tváři.
Potom už neexistovalo nic.
Jen Yunho.
Navěky…
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat