To nejsem já 1

Tokki musela okamžitě Yonggukovi sdělit novinu, o které v tuto chvíli už nebylo pochyb. Guk by měl příští týden přiletět do Soulu, ale tak dlouho Tokki čekat nemohla. Potřebovala s ním mluvit hned. Byla v osmém týdnu těhotenství a Guk by se měl v únoru stát otcem jejího dítěte.

Ranní nevolnosti se Tokki v jejím stavu sice nevyhnuly, ale nic nezměnily na radosti, která jí ovládala při pomyšlení, že pod srdcem nosí Yonggukovo dítě. Připadalo jí to jako krásný sen. Její těhotenství pro ni bylo největším zázrakem, který jí v životě potkal. Brzy by měla v náručí chovat plod své a Gukovi velké lásky. Měla by najednou u sebe mít malého človíčka, kterého bude milovat a s láskou vychovávat. Ještě sedm měsíců, které se zdají, že budou k nepřečkání.

Vůbec si nepřipouštěla žádné komplikace, i když si její lékař dělal o ní starosti. Jednalo se o její krevní tlak. Lékař se jí snažil přesvědčit, aby hodně odpočívala a většinu dne, tak proležela v posteli.  Věděla, že jakmile se Yongguk dozví o jejím těhotenství, bude jí se vším moc rád pomáhat. Ani na chvíli nezapochybovala o tom, že Guk pochopí, proč bude muset nechat zaměstnání a proč bude trvat na tom, aby měli co nejdříve svatbu.

S odhodláním oznámit tu radostnou zprávu Gukovi co nejdříve, vytočila Tokki telefonní číslo, které nebylo nikde v seznamu, a které musela s obtížema vyzvědět na Yonggukově tajemníkovi. V telefonu se ozval vyzváněcí tón a Tokki jen čekala na spojení.

„Halo?“ Ve sluchátku se ozval neznámý ženský hlas.

„Mohla bych, prosím vás mluvit s panem Bang Yonggukem?“ Optala se mile Tokki.

„Pan Bang není doma. Ale mohla bych vám dát k telefonu paní Bang. “

Tokki si povzdechla, protože nával radosti se Yonggukovou nepřítomností změnil na stesk. „Ne. Děkuju. Já bych nerada obtěžovala jeho matku.“

„Počkejte, to je nedorozumění. Matka pana Banga zemřela už před pěti lety. Já měla na mysli jeho manželku, Daren. Je teď na zahradě s jejich nedávno narozenou dcerkou. Jestli chcete, zavolám vám jí k telefonu.“

Tokki po těle vyrazil studený pot a udělalo se jí špatně od žaludku. Naštěstí nutkání zvracet statečně potlačila. Ona, že by měla hrát druhé housle? Že by měla být jen jakousi Yonggukovou bokovkou, kterou by měl v Soulu, zatím co jeho rodina by se těšila z jeho přítomnosti někde v Incheonu?  V žádném případě nesmí ztrácet hlavu. Nejprve bylo třeba promluvit si s Gukem osobně.

„Halo? Jste tam ještě? Chcete…“

Tokki přerušila služebnou v půli věty a zavěsila. Sesunula se na kraj postele a všechno se s ní začalo točit. Nemohla uvěřit tomu, že upřímné, sympatické a laskavé Gukovo chování bylo jen jedním velkým podvodem. Ani by už nespočítala, kolikrát jí Yongguk ujišťoval o tom, že si ji jednoho krásného dne odveze sebou domů, kde ji pak představí své matce.

Tokki pevně přitiskla svou dlaň k srdci a snažila se zmírnit svou bolest, kterou v těch místech cítila. Musí ihned mluvit s Kelli.

„Zvedni ten telefon…“ Žadonila, když vytočila číslo na Kelli a ozval se otravný vyzváněcí tón.

 Po čtyřech zazvoněních se automaticky ozval záznamník. „V tuto chvíli není nikdo doma. Chcete-li zanechat vzkaz, tak vyčkejte na zvukové znamení a…“

„Kruci!“ Nazlobeně praštila s telefonem.

Celým tělem jí cloumal vztek. Kdyby neotěhotněla, bůhví jak dlouho by se ještě nechala vodit za nos. Nechtěla uvěřit, že i ona se stala obětí podvodu, který každý den na celém světě zažívají stovky jiných žen. Ona se však domnívala, že se jí to stát nemůže.

Spolu se vztekem, který jí popadl a se steskem, který jí momentálně svíral srdce, pociťovala Tokki i stud. Nechala se lapit jako spousta dalších naivek a stejně jako ony, měla před sebou nezáviděníhodnou budoucnost. Sama s dítětem. Jakmile by se jí to maličké narodilo, musela by si najít nějakou domácí práci, protože její úspory by jí měly stačit k tomu, aby se tak nějak protloukla těhotenstvím a pak…samota.

O jedné věci však ani na chvilku nezapochybovala. Toho drobečka si moc přála. Věděla, že i když nebude mít to maličké otce, nebude s ní strádat. Věřila, že bude mít plnou oporu ve své nevlastní matce Giselle a sestře, které její těhotenství jistě radostně přijmou. Vzpruhou jí bylo pomyšlení, že na výchovu malého chlapečka nebo holčičky nebude sama.

Ten Gukův tajemník zřejmě věděl, co dělá, když jí dal jeho soukromé telefonní číslo. Vypadalo to, že ona nebyla jedinou avantýrou, kterou jeho šéf měl. A nemohla ani vyloučit to, že v tuto chvíli byla ve stejné situaci jiná žena. O takových věcech nechtěla vůbec přemýšlet.

Když se porozhlédla po svém malém bytě, rozbolela ji hlava jen z pomyšlení, kam dá všechny ty věci, co bude k miminku potřebovat. Rozesmála se nad tím, ale její smích se brzy změnil v pláč. Nevěděla, jak dlouho plakala, když někdo zaklepal na dveře. Věděla, že si nemá dělat plané naděje, že by to mohl být Yongguk, protože ten vždy předem zavolal. Nejprve vyčkávala, a když klepání neustávalo, tak potichu přistoupila ke dveřím. Chvíli u nich mlčky postávala.

„Romule, já vím, že tam jsi.“ Ozvalo se za dveřmi. „Otevři.“

„To je Remus?“ Zvolala tázavě Tokki.

Romulus a Remus byly smluveným znamením Tokki a její sestry Kelli už od sedmé třídy základní školy, kdy se v dějepise učily o známých římských dvojčatech.

„Sláva bohu, že jsi přišla.“ Třesoucíma rukama odemkla dveře a sundala i bezpečnostní řetěz. Pak prudce otevřela. „Sháním tě celý den. Jediné co se mi na tvém čísle ozývá je záznamník. To je skvělé, že jsi tady.“

Tokki svou sestru vtáhla dovnitř. Když se objaly, Tokki se zalily oči slzami.

„Jak to, že tě vpustili do domu, když…“ Tokki se zarazila v půlce věty a zavrtěla hlavou. „Považovali tě za mě.“

„Vypadá to, že jsem tě nezastihla zrovna v radostném okamžiku.“ Odhadla správně situaci Kelli.

Tokki jen nešťastně přikývla a otřela si slzy z očí. „Jak to, že tě Jae pustil samotnou? Nebo přijel s tebou? Už bych ho konečně ráda poznala.“

„Neví o tom, že jsem tady. Už pět týdnů je pryč jako ochranka korunního svědka v důležitém případu a vypadá to, že se to ještě o pár týdnů protáhne.“

„Jak to vaše manželství může fungovat?“

„Může. Protože to vyhovuje nám oběma.“ Kelli se usmála a pobídla Tokki, aby zavřela stále ještě otevřené dveře. „Když nejsme spolu, máme aspoň spoustu času na svou práci a zatím nám to tak vyhovuje.“

„Jak to, Kelli, můžeš vydržet? Já bych nemohla žít s mužem, jehož život je v neustálém nebezpečí.“

„Jae je ten typ člověka, který se o sebe dovede postarat v každé situaci. Je to muž, kterému naprosto důvěřuju. Má obrovský smysl pro dobrodružství, a protože je mu to málo, je současně i zástupcem velitele policie u nás v Uijeongbu.“

Tokki zavrtěla nevěřícně hlavou. Poté se i málo pousmála. Tolik si přála mluvit se sestrou a teď se jí jen hloupě vyptávala.

„Neviděli jsme se celý rok, Kelli! Já vím, Giselle nás přesvědčovala, že je nutné, abychom se naučily žít jedna bez druhé, ale sama musíš uznat, že telefonování si jednou za měsíc je trochu málo.“

„To s tebou souhlasím, Tokki. Já se bez tebe cítím jako ryba bez vody.“

„Proč jsi mi nedala vědět, že se chystáš do Soulu? Sama jsem se chystala, že tě navštívím.“

„Vždyť ty víš proč. Giselle mi řekla, že to není pro život nic dobrého, abychom byly na sobě hodně závislé, tak, jak to v nás pěstovala naše mamka. V jistém ohledu má i pravdu. Kdybychom se v létě nerozhodly, že každá strávíme prázdniny jinde, tak by ses neseznámila s Yonggukem a já s Youngjaem.“

Tokki si povzdechla. Nemusela by se teď cítit tak opuštěná, kvůli tomu, že se zamilovala do prvního přitažlivého muže, který se jí připletl do života. Obě na sebe zvědavě pohlédly. Kelli jako první prolomila to ticho.

„Omlouvám se za to, že jsem si Gisellina slova vzala příliš k srdci a odloučila se od tebe. Proto jsem tu, abych to napravila.“

„Mám tě moc ráda.“ Tokki natáhla ruce a znovu Kelli objala.

Kelli se lišácky pousmála. „Ale, ma chere, ty teď nevypadáš zrovna nejlépe,“ prohodila s francouzským přízvukem. „Nezlob se na mě, ale zdá se mi, že vypadáš přímo hrozně.“

Kelli pokrčila rameny a usadila se na pohovce. Tokki se uchichtla Kelliině francouzštině a vděčně se na ni podívala. Byla ráda, že její sestra umí stále říci pravdu do očí s noblesou.  V tomhle se jí nikdy nikdo nevyrovnal.

„Ty taky nejsi ve své kůži, ma chere.“ Přidala se Tokki. „Vypadáš dost zdrchaně. Co tě tak sebralo?“

„Tys nikdy v poslední době neletěla obchodní linkou, že ne? Jinak bys věděla, jaké to je mačkat se tam jako sardinka a svěřit se do rukou pilota kamikadze.“ Bránila se humorně Kelli a pohodila svými blonďatými vlasy dozadu.

„Neříkáš pravdu. Mám takový dojem, že začínáš trpět závratěmi.“ Zvážněla Tokki.

„Tím to není. Mám stále potíže při menstruaci. Dostala jsem od doktora nějaké prášky, které mají vedlejší účinky. Což se projevuje tímto způsobem. A co ty? Co ty mi řekneš o svém unaveném vzhledu?“

„Já mám úplně opačný problém. Já jsem…já jsem totiž těhotná.“

„To není možné…“

Kelli se automaticky zahleděla na její ještě ploché bříško, které si Tokki několikrát pohladila, přičemž stále nemohla věřit tomu, že uvnitř vzniká nový život.

„To je našeho krásného Yongguka?“

„Ano, to je dítě našeho krásného a ženatého Yongguka.“

Kelli okamžitě ztuhnul úsměv na rtech. „To nemyslíš vážně? A už jsi mu to vůbec řekla?“

„To bylo první, co jsem chtěla udělat. Jenomže pán nebyl doma. A když mě služebná nabídla, že bych mohla promluvit s paní Bang, tak jsem odmítla s odůvodněním, že bych jeho matku nerada vyrušovala. Služebná mě však vyvedla z omylu a upozornila, že jeho matka je již po smrti, že měla na mysli jeho manželku. Ta prý byla v té době na zahradě se svou čerstvě narozenou dcerou.“ Přiznala se slzami v očích Tokki.

„To je snad zlý sen.“ Kelli natáhla ruce k Tokki a objala jí, aby zmírnila její trápení.

„No věřila bys tomu, že ještě minulý týden mi tady Guk vykládal, jak se chystá navštívit svou ovdovělou matku a… a že s největší pravděpodobností mě při příští návštěvě už vezme konečně sebou, abychom se mi dvě poznaly?“

„Je to fakt k neuvěření.“

„Jsem hloupá. Mělo mě to trknout. Ale polichotilo mi to tehdy, když řekl, že by se semnou chtěl sejít. Povídal, že byl ženatý, ale že jeho manželství ztroskotalo, tak jsem přirozeně předpokládala…“

„Sobě si vinu nedávej.“ Přerušila ji Kelli. „Jsi krásné a milé děvče. A on si tě stejně nezaslouží.“

„Já vím…“ Popotáhla nosem Tokki.

„Ale o dítěti mu řekneš, ne?“

„Ne! Rozhodla jsem se, že ne. Myslíš, že tím dělám chybu?“

„Je to tvoje rozhodnutí. Jestli je jednoznačné, pak má smysl, zlatíčko.“ Povzbudila ji něžně Kelli, jako by jí chtěla zdrobnělým oslovením připomenout, že je Tokki o několik minut mladší. Vlastně o celých patnáct minut. Uvědomila si Kelli, když si vzpomněla na maminky slova o tom, že se Kelli narodila jako první. Od té doby se stala ochránkyní své mladší sestřičky.

„Jestliže Yongguk nemá v úmyslu se o vás starat, nebo aspoň dítě uznat za své, tak opravdu nemá smysl mu o něm říkat.“

„Ze všeho nejvíc mě rozčiluje, když si vzpomenu na to, jak jsme si spolu plánovali budoucnost a taky samozřejmě děti. Sice mě o ruku ještě nepožádal, ale připadalo mi, že s každou jeho další návštěvou se k tomu již schyluje.“ Svěřovala se Tokki své sestře rozechvělým hlasem.

„A kde je vlastně teď ten cavalier?“

Tokki pokaždé ráda slyšela Keliinu francouzštinu, hlavně když jí používala ironicky. „Zřejmě v posteli nějaké jiné ženy.“ Zamumlala Tokki.

„Zřejmě…“

„Ale jistě ne své manželky.“ Dodaly obě shodně.

Nejednou se jim v životě stalo, že měly tytéž myšlenky, které vyslovily ve stejnou chvíli. Obě se své poznámce zasmály, jako by se tím smíchem mohly zbavit svého smutku.