Ve svém soukromém bytě ve druhém patře, který byl součástí
budovy Bang Textiles, která patřila rodině Bang už po několik generací, zvedl
Yongguk sluchátko a spojil se se svojí sekretářkou.
„Sojang? Slyšel jsem, že už se Junhong vrátil. Viděla jste
ho přijít do práce?“
„Ne, pane. Když jsem dorazila do práce já, tak už tady byl.
Chcete mu něco vzkázat?“
„Ne, děkuju. Není to tak nutné. Na shledanou, Sojang.“
Yongguk pohlédl na hodinky. Za pár minut bylo poledne.
Jestliže Sojang neviděla Junhonga přicházet, musel se do práce dostavit už před
půl devátou. Což byla hodina, kdy přicházela většina zaměstnanců. Junhong byl
světlá výjimka a často už v šest hodin ráno netrpělivě stepoval před
vrátnicí. Svůj časový náskok pokaždé využíval k tomu, aby vyřídil došlou
korespondenci, neboť jeho pracovní vytíženost mu k této důležité činnosti
nedala příležitost.
Proto nebylo divu, že po tak dlouhé dovolené se do ní pustil
už takhle brzo ráno. Avšak Yongguk, který se do práce dostavil na sedmou,
očekával, že Junhong se napřed dostaví k němu, než se pustí do jakékoliv
činnosti. Čekal, že mu povypráví, jaká byla dovolená a aby se také zeptal, co
se za dobu jeho nepřítomnosti v práci stalo nového.
Skutečnost, že Junhong neudělal ani jedno, bylo Yonggukovi
více než podezřelé. Junhong se mu záměrně vyhýbal. Dokonce mu z dovolené
neposlal ani pohled. A za celý měsíc mu ani jednou nezavolal. Yongguk se spojil
s jeho kanceláří.
„Nazdar, Junhongu. Vítej zpátky z dovolené.“ Přivítal
ho Guk, když se mu v telefonu ozval jeho hlas.
„Ahoj, Gukie. Myslel jsem, že dneska přijdeš do práce
později. “ Vymlouval se Junhong.
„Tak jaká byla dovolená?“ Yongguk se snažil potlačit vztek,
který se ho začal zmocňovat.
„Báječná…“
Junhong neměl ve zvyku odsekávat a odpovídat jen jedním
slovem, což Guka naštvalo ještě více. Pocítil, že už se dlouho kontrolovat
nevydrží. „Sejdeme se na našem obvyklém místě u oběda za čtvrt hodiny.
Potřebuju s tebou něco probrat.“
„A nemohli bychom ten společný oběd odložit až na zítra? Mám
tady totiž tolik práce s tříděním pošty a…“
„Obávám se, že nemohli. Pokud bys dal přednost tomu, abychom
poobědvali u mě v kanceláři, nebyl by to problém. Požádám Sojang, aby nám
oběd přinesla. V tom případě přijď za pět minut ke mně.“
Dříve než se Junhong stačil vzpamatovat a odpovědět, Yongguk
ukončil hovor. Poté řekl sekretářce, aby donesla dvě porce oběda do jeho
kanceláře. Poté vstal od psacího stolu. Postavil se k oknu a zamyšleně se
díval ven. Nechtěl věřit, že ten čas tak letí, že už je prvního září. Jeho
trápení ho sužovalo natolik, že si nestačil všimnout, že už je léto pryč.
Známé zaklepání na dveře jej vytrhlo z přemýšlení.
Otočil se, neboť věděl, že to je Junhong. Byl jako ze škatulky, bylo to něco,
na čem si Junhong zakládal. Yongguk ho vybídl, aby se posadil. Pouze ze
slušnosti si vyměnili několik zdvořilostních frází. Junhong trpělivě odpovídal
na Gukovy zvídavé dotazy ohledně jeho dovolené a přitom věděl, že se ho Guk
nevyptává jako kamaráda. Proto netrvalo dlouho a Yongguk se rozhodl, že
slušnosti a zdvořilosti bylo dost a přistoupil tak přímo k věci. Yongguk
seděl naproti Junhongovi, tak se jen naklonil přes stůl směrem k němu.
Zlověstně se mu blýsklo v očích.
„Tys dal Tokki moje soukromé telefonní číslo, že jo?“
„Ano.“
Jeho velmi krátká odpověď Guka utvrdila v tom, že měl
pravdu. Junhong jeho reakci očekával a byl připravený. Guk se zhluboka
nadechnul.
„Za tu dobu, co spolu pracujeme, jsem s tebou byl moc
spokojený. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsi schopný mě takhle podrazit. Vždyť
už jsi skoro patřil do rodiny. Proč jsi to udělal?“
„Protože tvé chování si Daren nezaslouží.“ Junhong si
z očí sundal brýle a promnul si nos.
Yongguk zamrkal údivem. Jak mohl být tak slepý? „Neměl jsem
tušení, že k mé ženě chováš tak hluboké city.“ Pronesl Guk s trochou
ironie.
„Mám ji rád od první chvíle, co jsi mě pozval k vám na
večeři. Ale později jsem se ujistil, že jediný člověk, pro kterého Daren žije,
jsi ty…“ Jeho odmlka v sobě skrývala značnou dávku hořkosti.
Yongguk udiveně hleděl na člověka, o kterém byl přesvědčený,
že ho zná jako sám sebe. Junhong ještě nebyl ženatý. Na Guka působil dojmem, že
ho ženy ani nezajímají. Že celkově vede odlišný život. Svým doznáním riskoval
své postavení v práci a přátelství s Yonggukem.
„Nemám k tomu víc co dodat. Asi jenom to, že chci, abys
teď opustil mojí kancelář.“ Yongguk vstal.
Junhong přikývl. „Tušil jsem, jaká bude tvoje reakce, až se
to dozvíš. Upozorňuju tě, že to klidně udělám ještě jednou, jestli se budu
domnívat, že by to mohlo ranit Daren.“
„Víš, co jsi mi tím způsobil za problémy? Tokki si
nezaslouží, aby se pravdu dozvěděla takovýmto neomaleným způsobem.“ Gukovi
šlehal vztek z očí jako plameny ohně.
„Ty si to však zasloužíš, Yongguku. Nechal jsi jí
v domnění, že jsi svobodný. To, co jsi provedl oběma ženám zároveň, je
svinstvo.“
Yongguk zaúpěl zlostí, ale neměl sílu Junhonga umlčet.
Protože to, co mu řekl Junhong tak otevřeně, ve skrytu své duše věděl. Od první
schůzky s Tokki, kdy si tu prokletou lež vymyslel, měl špatné svědomí.
„Slečnu Lee mam upřímně rád.“ Pokračoval Junhong, když
Yongguk utlumil svůj vztek. „A to se nechci zmiňovat o tom, že je krásná a
inteligentní. To ty víš líp, než já. Má před sebou budoucnost, kdy jí čeká
mateřství a radost z dětí. Nezaslouží si, abys jí sobecky využíval jen pro
své záletnické chvilky.“ Když se Junhong na chvíli odmlčel, aby se Gukovi
podíval zpříma do očí a odhadl jeho reakci, rozhodl se pokračovat dál. „Daren
je matka tvé dcerky. Bohužel jí postihlo to, co jí postihlo, ale to přece není
její vina. Ona se jistě trápí daleko víc než ty. O její budoucnosti se tak
zřetelně mluvit nedá, jako o budoucnosti slečny Lee. Co tvou ženu asi čeká, až
se dozví, kam vedly tvé služební cesty do Soulu, co myslíš? Nedivil bych se,
kdyby jí to zlomilo srdce. A nemysli si, že se pomluvy šíří pomalu. Nebude to
trvat dlouho a o tvém záletnictví se dozvědí všichni. Jsi pošetilý blázen
Yongguku.“
I když Yongguk svíral obě ruce v pěst a v duchu
trpěl při každém Junhongově slovu, musel mu dát bohužel za pravdu. Junhong ve
své sáhodlouhé řeči nevynechal jediný detail. Zoufalý Guk sledoval, jak Junhong
vstává ze židle a jde ke dveřím.
„Junhongu…“ Oslovil ho ještě před odchodem. „Ještě než odsud
odejdeš, chci, abys věděl, že po pracovní stránce se mezi námi nic nezmění.
Maximálně jen to, že ti naložím více práce. Moc dobře víš, že bych za tebe
těžko hledal náhradu. Ale doufám, že k tomu nebudu muset nikdy
přistoupit.“
Junhong se zastavil v půli cesty. „Pokud k tomu
nepřistoupím sám.“ Prohlásil Junhong a ještě dodal. „Až do teď jsi vedl
spořádaný život. Za to, co jsi prováděl v poslední době, musíš platit. Tak
už to v životě chodí.“
„Tak v tom případě tě asi potěším tím, když ti řeknu,
že jsem si vypěstoval žaludeční vřed.“
„Potěšíš?“ Mladík se k němu otočil a zamračil se. „Snad
si nemyslíš, že něco takového mě může potěšit. Nechápu, jak by mohlo. Vždyť
patříš mezi lidi, kterých si moc vážím. A kromě toho jsem tě vždycky
obdivoval…“ Junhong se cítil hodně ukřivděně. Jen nad tím nechápavě zakroutil
hlavou a odešel z kanceláře.
Ida zametala na dvoře a nemohla se dočkat návratu Tokki a
Jaeho z města. Už déle jak hodinu pro ně měla připravenou večeři. Jina
pobídla, aby na ně nečekal a v klidu se najedl.
Podobně jako Kelli, kterou si Ida velmi oblíbila, tak i
Tokki si dokázala získat Idino srdce. Ida mělo o Tokki strach, jako o vlastní
dceru, zejména teď, když měla rizikové těhotenství a zprávy od Kelli stále
nepřicházeli.
„Ido?“
Jakmile Ida zaslechla povzbudivý Jinův hlas, odhodila koště
na zem a běžela za ním dovnitř do domu.
„Jine? Co je?“
„Běž zvednout telefon do Jaeho pracovny!“ Zavolal na ní
z kuchyně. „Na drátě je Kelliina nevlastní matka. Pospěš si!“
Ida neztrácela čas a hnala se do Jaeho pracovny, kde popadla
sluchátko a přiložila si ho k uchu.
„Jine, už jsem tady.“
Ida ještě zaslechla, jak Jin francouzsky do telefonu vysvětlil,
že předal hovor manželce.
„Můžete mluvit…“ Pobídl paní na druhém konci aparátu.
„Možná je to lepší, když to Youngjae a Tokki neuslyší.“
Rozpovídala se Giselle vynikající korejštinou s jemným francouzským
přízvukem. „Vás i Jina Kelli moc milovala.“
Ida se posadila na židli, protože se jí podlomily nohy, když
zaslechla minulý čas.
„Je mi to líto, ale s velkou bolestí v srdci vám
musím oznámit, že má nejdražší Kelli, která trpěla nevyléčitelným nádorem
v mozku, s nímž tak statečně bojovala až do poslední minuty svého
života, svůj boj dnes ráno vzdala. Zemřela v nemocnici pár minut před
desátou hodinou.“
„Ne!!!“ Vykřikla Ida, otřesená smutnou zprávou.
Z kuchyně zaslechla podobnou Jinovu reakci. Hned si vzpomněla na Tokki,
která je minulou noc tolik vyděsila svou předtuchou o Kelliině smrti.
„Samotné se mi tomu nechce věřit.“ Podotkla roztřeseným
hlasem Giselle. „Okamžitou smrt způsobilo protržení aneurysma - stěny artérie,
která nádor vyživovala. Jedinou útěchou nám může být to, že Kelli zemřela okamžitě.
“
Idě se nahrnuly slzy do očí a svíralo se jí hrdlo natolik,
že nabyla schopná ze sebe vydat jedinou hlásku. Protože Jin na druhém telefonu
také mlčel, usoudila, že jeho pocity budou nejspíš stejné.
„Byla bych vám zavolala dřív, ale ještě před tím, než Kelli
ztratila vědomí, mi řekla, že nechce, aby za ní do Paříže kdokoliv jezdil…ani
Jae ani Tokki. Přála si, být po smrti převezena do Uijeongbu a tam také
pohřbena. Zařídím to a Kelli naposledy doprovodím.“
„Ano, myslím si, že to bude lepší, když přiletíte vy sem.“
Nemohla připustit, aby Tokki ve svém stavu letěla do Francie pro tělo své
sestry. Vždyť by mohla o děťátko přijít.
„Kelli si ještě v posledních dnech dělala starosti o
Tokki a průběh jejího těhotenství. “ Pokračovala Giselle a pak se na chvíli
odmlčela. „Vyřídila jsem všechny formality, abych do Koreje přiletěla co
nejdříve. Aspoň se Jae s Tokki budou moci s Kelli naposledy
rozloučit.“
Sotva to Giselle dořekla, Idě začaly po tváři stékat horké
slzy.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat