To nejsem já 12

„Letadlo z Paříže přistane na letišti v Soulu zítra ve dvě hodiny odpoledne. Určitě by bylo dobré, kdybyste tam u vás zařídili pohřební vůz, který by dojel až k letadlu, odkud bysme mohli pak odjet všichni společně.“

„Jistě, zařídím to.“ Vmísil se do hovoru Jin, který až doteď mlčel. Ida jeho žalem poznamenaný hlas skoro nepoznala. „Jsme moc rádi, že vás měla ve svých posledních chvílích u sebe.“ Dodal. Pak si odkašlal, protože mu sevřené hrdlo nedovolilo více promluvit.

„To je pravda.“ Přidala se Ida a snažila se potlačit slzy. „Kelli vás měla moc ráda. Vždycky o vás mluvila velmi pěkně.“

„Obě děvčata mi vždycky byla tím nejdražším, co jsem měla.“ Vyznala se ze svých citů Giselle.

„Tokki vás bude ještě hodně potřebovat.“ Snažil se jí uklidnit Jin.

„Já ji také.“ Přitakala Giselle. „A všichni společnými silami budeme muset pomoci Youngjaemu.“

Ida i Jin samozřejmě souhlasili. Ani jeden si nedovedl představit, jakým způsobem tuto otřesnou zprávu Jaemu sdělí.

„Děkujeme, že jste nám zavolala.“ Zasáhl do hovoru opět Jin. „My už najdeme nějaký způsob, jak to Jaemu a Tokki šetrně sdělit.“

„Budu vám držet palce.“ Řekla na závěr a Ida nabyla dojmu, že paní Giselle je na konci se svými silami.

„Takže se sejdeme zítra na letišti.“ Ujistil jí ještě Jin.

Když Ida pokládala sluchátko, slyšela, jak Jin udělal totéž. Během chvilky jí Jin objal kolem ramen. Nic neříkal, jen tam spolu mlčky stáli a cítili tlukot srdce toho druhého. Ida na své šíji ucítila Jinovy horké slzy.

Ani jeden z nich nezaznamenal žádné hlasy do chvíle, dokud nezaslechli Jaeho pozdrav.

„Co se tu děje?“

Jin i Ida se okamžitě otočili na Jaeho s Tokki, kteří nyní stáli před nimi. Jako první prolomila hrobové ticho Tokki.

„Špatné zprávy, že ano? Má ses… má sestra je mrtvá, viďte.“ Nebyla to otázka, ale prosté konstatování.

Jae vzal Tokki kolem ramen a pohlédl Jinovi zpříma do očí.

„Řekněte, co víte…“ Požádal je.

„Bylo by lepší, kdybychom si k tomu všichni sedli.“ Navrhnul opatrně Jin.

„Já nechci sedět. Chci to slyšet. Prosím vás…“ Vykřikla Tokki.

„Nenapínejte nás už déle…“ Prosil je a viditelně zblednul.

„Drahá Tokki, vy jste tu zprávu věděla dřív, než my všichni ostatní.“ Začal Jin a přitom se podíval na Idu, aby se mu od ní dostalo podpory.

Tokki vyjekla a zhroutila se Jaemu do náruče. Jeho oči byly jediné, co v jeho obličeji nezbledlo.

„Chcete tím říct, že moje milovaná Kelli je opravdu mrtvá?“ Zvolal zoufale Jae a zadíval se na Jina s Idou, aby je donutil ke konkrétní odpovědi.

Ida přikývla, a ačkoliv jí pohled na bezradného Jaeho mohlo srdce utrhnout, přesto odpověděla na jeho otázku.

„Zemřela v jedné pařížské nemocnici okolo desáté hodiny dopoledne evropského času.“

Youngjae bolestí zavíral oči.

„Giselle sem její tělo dopraví zítra, aby tu mohla být pohřbena. Máme se s Giselle setkat ve dvě hodiny na letišti.“ Přidal se Jin.

Youngjae se zhluboka nadechoval, aby potlačil pláč, ale protože cítil, že se mu to nedaří, odvedl Tokki do křesla a sám se chystal odejít. Tokki se v křesle schoulila do klubíčka a usedavě plakala. Její srdceryvný pláč byl tak intenzivní, že se Ida bála, že zkolabuje také.

„Postarejte se, prosím vás o Tokki.“ Požádal je téměř šeptem. „Já musím okamžitě pryč…“ Jae vyběhl z pokoje a pak ven z domu. Ida položila ruku Jinovi na rameno, aby mu tak naznačila, že by nebylo vhodné Jaeho následovat, k čemuž se jin právě chystal.

„Potřebuje být sám, Jine. Můžeš jít za ním až za chvíli. Teď nás potřebuje Tokki.“

 

Po několika hodinách pláče se Tokki posadila v křesle a odhrnula si vlasy z očí. Plakala tolik a tak dlouho, že přes opuchlé oči téměř neviděla. Nohy se jí třásly, ale přesto vstala a poodešla k Jaeho pracovnímu stolu, na kterém byla v rámečku velká fotka Kelli. Tokki jí opatrně vzala do rukou.

Na fotografii seděla Kelli na zábradlí u menšího keře. Měla na sobě džínovou košili, v pase svázanou cípy, džíny a kovbojské boty. Usmívala se a z jejího úsměvu bylo patrné, že jí hřeje láska k Jaemu. Bylo to jistě z doby, kdy Kelli o nádoru ještě nic nevěděla.

Tokki se snažila vžít do role své sestry a snažila se pochopit, jaké to asi muselo být, když se dozvěděla verdikt nad svým mladým životem. Tato hrozná představa jí ochromila a začala znovu plakat. Fotografii vrátila bolestně na stůl, jako by jí pálila v dlaních. Ulehla na zem a obličej si schovala v dlaních.

V myšlenkách se probírala záhadami Kelliina chování za posledních několik měsíců a dávala si je do souvislosti s její smrtelnou chorobou. Ačkoliv si snažila Tokki všechno rozumně vysvětlit, nepomohlo to. Bolest nad ztrátou nejbližší osoby byla stále intenzivnější, než aby pomalu opadala.

Kelli byla nenávratně pryč. Už se nemohla radovat z jejího miminka, které se narodí. Byla jí odebrána šance mít někdy vlastní děti. Skončily tím chvíle, kdy se spolu tolik nasmály a kdy se mohla jedna druhé se vším svěřit. Skončilo tím jakékoliv společné setkání.

Tokki vstala ze země. Připadala si, jakoby přišla o jednu polovinu svého těla. Domnívala se, že Kelliinu smrt nemůže sama přežít.

„Tokki, cože ještě nespíte? Vždyť už je půlnoc.“ Strachovala se o ní Ida. „Nemám vás doprovodit do ložnice a zůstat tam s vámi, dokud neusnete?“

„Ne…“ Odmítla rozechvěle Tokki. „To byla Kelliina ložnice. Já už tam nemůžu nikdy vstoupit.“

„Dobře. Tak tu místnost připravím pro Giselle. Vás uložím do pokoje pro hosty. Musíte si odpočinout. Tohle je přeci nelidské.“

„Já už si nikdy v životě nebudu moci odpočinout.“ Vyvrátila Idě její slova. „Kelli je mrtvá.“

„Já vím, děvče, já vím. A na to je nejlepší lék se pořádně vyplakat. Nesmí ve vás ta hořkost zůstat.“

Když Tokki cítila, jak jí Ida objala, znovu propukla v pláč. „Já bych… já b-bych byla radši, kdybych místo ní umřela já.“

„Já vím.“ Uklidňovala jí Ida.

„Proč se to muselo stát?“

„Asi právě proto, že muselo.“

„Bůh nemůže existovat, Ido. Jinak by tohle nedopustil. Vzal mi jí. Vzal mi to nejdražší, co jsem měla. Nesmířím se s tím, že už jí nikdy v životě neuvidím.“

„Já myslím, že uvidíte.“ Chlácholila jí Ida. „Jenom už to nebude v tomhle životě.“

Tokki Idu jemně od sebe odstrčila. „Pak nemá smysl, abych na tomto světě ještě žila!“

 

 

Youngjae se prudce posadil na posteli, jak se mu něco zdálo. Pohlédl směrem k oknu a uvědomil si, že se již rozednívá. Hned si vzpomněl, jak se včera dozvěděl, že jeho milovaná Kelli je mrtvá. V tu chvíli ho znovu přepadl zármutek a Jae z něj měl strach. Cítil, že jeho žal bude silnější než předtím.

Když se včera dozvěděl o Kelliině smrti, odešel ven z domu a odešel k jezeru, kde věděl, že bude úplně sám. Přepadl ho zároveň i vztek, a tak začal nadávat a zlobit se na osud, na Tokki, že ona byla tou vyvolenou, která zůstala na živu a dokonce i na Kelli, která mu o své nemoci nic neřekla. Vysvětlil si to tak, že ho, ale i sebe tímto Kelli připravila o nádherné chvíle, které spolu mohli ještě prožít. Deset kouzelných měsíců, které mohly patřit jenom jim.

Proč zvolila tak krutou cestu odloučení? Proč nechtěla, aby jí v té nejtěžší chvíli byl oporou právě její manžel, osoba, kterou nadevše milovala? Mělo to snad znamenat, že její důvěra v něj nebyla tak pevná, jak si myslel? Na tyto otázky už nemohl dostat odpovědi.

Musel vypít celou láhev whisky, aby aspoň na noc zapomněl. Vůbec si nepamatoval, kdy usnul. Přenocoval ve srubu u jezera.  Když Jae vstal z postele, cítil závrať z přemíry alkoholu. Ukrutně ho bolela hlava. Nad svým zuboženým stavem si několikrát zanadával.

Rozhodl se, že jakmile pohřbí Kelli, vezme si ještě další dovolenou a půjde do hor, kde jeho jediným společníkem bude maximálně tak medvěd grizzly. Naplánoval si, že vyleze, jak nejvýš bude moct. Chtěl by se vyšplhat až do výšek, kde řídne vzduch a kde se špatně dýchá. Tam se popere se svým žalem.

Do té doby ho však čekalo několik povinností, které nemohl odložit. Musel dojet pro Giselle na letiště a zařídit pohřeb. Ani trochu se mu nechtělo vrátit se do svého domu, kde byla Tokki.

 Proč jen musela mít Kelli sestru, která je jí k nerozeznání podobná? Nebyl to také snad jeden ze způsobů, jak ho Bůh chtěl trápit? Co sakra udělal špatně? Co neměl udělat? Nebo co neudělal a udělat měl? Nevěděl o ničem špatném, aby za to musel takto trpět.

Kdykoliv Jae pohlédl na Tokki, viděl svou Kelli. Namísto toho, aby po smrti Kelli začal jeho žal pomalu odcházet, čekaly ho jen neustálá muka. Neměl Kelli, za to měl vedle sebe její věrnou kopii, která byla v jeho domě, spala v jeho ložnici…

Když přemýšlel o Tokki, vzpomněl si na to, jak celkem dobře dopadlo vyšetření v Uijeongbu. Jediné, co lékař Tokki naordinoval, byla neslaná strava a dostatek odpočinku. Na jednu stranu si o ní dělal starosti a na druhou stranu se jí bál, jako časované bomby.

 

Když dorazil zpět na ranč a vystoupil z auta, hned se k němu přihnal Jin a objal ho. „Ida si o tebe dělala starosti.“ Poznamenal Jin na uvítanou a poplácal Jaeho po rameni. „Jela napřed, aby zařídila ten pohřební vůz na letiště. Svěřili jsme to firmě Park Brothers. Vyhovuje ti to?“

„Jsem vám oběma moc vděčný.“ Přikývl Jae.

„Podívej Jae, já vím, že jsi byl přes noc u jezera a že máš za sebou špatnou noc, taky podle toho vypadáš. Pojď, zajedeme tam zpátky a ty se pořádně vykoupeš, oholíš se a dáš se do pořádku, aby se tě ostatní nelekli.“

„Ty mi čteš myšlenky, Jine. A cestou bych se tě rád na něco zeptal. “ Oba nastoupili do Jaeho džípu.

„Proč ses zarazil?“ Optal se starostlivě Jin, když vyjeli na volné prostranství za rančem.

„Dělá mi starosti Tokki.“

„Proplakala celou noc. Odmítá jídlo a pití. Vůbec si neumím představit, jak zvládne ten pohřeb. Jestli to takhle půjde dál, tak o to miminko přijde. A musím se tě přiznat, že víc, než na ubohou Kelli, jsem v posledních hodinách myslel na Tokki.“ Přiznal Jin.

„Já taky.“ Podotkl Jae tiše a ještě tišeji dodal. „Ale z úplně jiného důvodu…“