Magical-miracles: To nejsem já 13

„Giselle!“

Drobná žena s kloboukem na hlavě vystoupila z letadla a hrnula se k Tokki, která na ní zavolala ve chvíli, kdy jí zahlédla na připravených schůdcích.

„Andílku…“ Giselle ji takto něžně oslovovala pokaždé. Obě k sobě natahovaly ruce a pak se objaly.

„Giselle…“ Tokki dojetím nemohla promluvit. Zoufale potřebovala objetí své nevlastní matky.

Nevlastní matka zůstala věrná stále stejnému parfému. Jeho vůně Tokki připomněla dny, kdy ještě všechny tři spolu trávily krásné chvíle. Tokki se rozplakala lítostí i dojetím zároveň a nebyla k utišení.

„Jak se tak na tebe dívám, ty stále jen pláčeš.“ Uhodla Giselle okamžitě a posmutněle pokývala hlavou. „Nezapomeň, že tvá sestra je teď jenom někde jinde, kde se setkala s tvým otcem a matkou. Odpočívá v pokoji. A ty teď musíš myslet na to maličké, které nosíš pod srdcem. Neměla bys být lhostejná ani k Jaeho pocitům, protože on teď prožívá něco podobného, jako ty. A ty mu to ztěžuješ neustálým pláčem. Muži si většinou neví rady s ženami, které bez přestání roní slzy.“

Gisellina něžná domluva Tokki trochu povzbudila. Utřela si slzy a zvedla oči ke Giselle. „Co na tvůj odjezd říkal Paul?“

„Paul je nemocný člověk, který se vyléčí jen tehdy, když si nechá poradit. S tím však nepočítám. “ Giselliny oči se zalily slzami. „Přestala jsem vám psát a volat jenom proto, abych vám nepřidělávala starosti. Ale příjezd tvé sestry mě donutil k ráznému kroku a tak jsem Paula opustila. O tom ti ale povím až později. Teď mě představ Jaemu. Chci poznat muže, se kterým byla Kelli tolik šťastná.“

„Říkáš tolik šťastná?“ Tokki se zarazila a přestala si utírat slzy.

„Přirozeně. Myslím si, že se k němu pak otáčela zády jen proto, že nechtěla, aby se trápil její nemocí, o které se dozvěděla. Kdyby se mu se vším svěřila, zřejmě by její smrt díky své hluboké a čisté lásce, snad Jae ani nepřežil.“

„Mě to stejně nedává smysl.“ Nesouhlasila Tokki.

„Ale Kelli to zřejmě smysl dávalo. Víš, že to bylo vždycky chytré děvče. A jaké tedy máš pro to vysvětlení ty?“ Pozvedla Giselle obočí a povzdychla si.

„Žádné.“ Zašeptala Tokki. „Ale tak jako tak…“

„Ty si myslíš, že bys neudělala totéž, kdyby ses dostala do podobné situace?“

„Ne, určitě ne. Na to se znám až moc dobře. Já jsem jednak sobecká a jednak velice zbabělá. Kelli byla vždycky daleko chytřejší a moudřejší než já.“ Vzpomínala Tokki a znovu se rozplakala. „Já… já jen doufám, že ti o všem dopodrobna vyprávěla.“

„Bohužel ne. Soustředila se pouze na můj problém. Abych řekla pravdu, nic jsem o její nemoci nevěděla, dokud hotelová služba nezavolala sanitku, aby jí odvezli do nemocnice, protože měla silný záchvat. Když jí lékař poslal na vyšetření k neurochirurgovi, pak mi byla nucena říci pravdu.“ Konstatovala Giselle a pokračovala. „Všechno se to stalo tak náhle, že jsem se doteď z toho ještě nestačila vzpamatovat. Měli jsme na povídání jen několik minut, než upadla do bezvědomí a pak záhy umřela. Stačila mi ještě říct, abych jí nechala pohřbít tady v Uijeongbu. Jak vidíš, udělala jsem pro to všechno. Ale teď pojď, ať Youngjae příliš dlouho nečeká.“

„Jestli Jaemu rozumně nevysvětlíš Kelliino chování, zlomí mu to srdce.“ Při chůzi se Tokki držela své nevlastní matky za rameno a pevně se k ní tiskla.

„Ne, ne, můj andílku. Pokud se nemýlím, tak mu Kelli zlomila srdce tím, že mu od začátku o své nemoci nic neřekla. Ale bylo to její rozhodnutí a to bychom měli respektovat. Jsme postaveni před hotovou věc a tak se podle toho taky musíme chovat.“

Cokoliv Giselle řekla, dávalo to smysl. Ale přesto to nedokázalo zmenšit tu prázdnotu, kterou Tokki v sobě cítila. Připadalo jí, že bez Kelli nemůže dál žít. Bylo to, jako by ztratila smysl života, který už nemůže nic a nikdo nahradit. Z nevysvětlitelného důvodu si myslela, že právě Giselle by jí mohla pomoci se s bolestí v srdci vyrovnat. Doposud pro ni měla vždycky ty nejúčinnější slova útěchy.

„Dokud tady budu, chtěla bych s tebou něco probrat. Protože až se budu vracet do Paříže, ráda bych tě vzala sebou. Díky tvému úžasnému otci mám nějaké úspory, které by stačily na zakoupení bytu, kde bychom spolu mohly bydlet.“ Nabídla Giselle. „Kelli mi vyprávěla o jistém muži, který tě podvedl a se kterým čekáš to maličké. Správný muž se takhle nechová. Proto si tě nezaslouží. Moc ráda bych ti pomohla dítě vychovat aspoň do té doby, než se najde muž, který tě bude hoden. Bude mě hrozně těšit už jen ten pocit, že budu babička, můj andílku. A myslím, že budeš mou pomoc potřebovat.“

Tokki objala Giselle a nad její laskavostí se znovu rozplakala. Nic neřekla na její návrh. Nestačila si svou odpověď ani rozmyslet, protože k nim přicházel Jae. Znamenalo to, že Kelliino tělo bylo již přemístěno z letadla do pohřebního vozu. Auto s tělem bylo připraveno k odjezdu.

„Jae…“ Oslovila ho Tokki, když k nim došel. „Tohle je Giselle Beliveau. Giselle, tohle je Yoo Youngjae, Kelliin manžel.“

Jae si s Giselle potřásl rukou a dlouho její ruku svíral ve své dlani.

„Jsem moc rád, že vás poznávám.“ Promluvil Jae po chvíli. „Kelli vás moc zbožňovala.“

„Spíš bych řekla, že zbožňovala vás.“ Bránila se Giselle a svá slova myslela upřímně. „Asi mě to teď nevěříte, viďte? Ale opravdu to tak bylo. Jinak by se za vás neprovdala po několikatýdenní známosti. Pro ni jste byl láska na první pohled.“

V jeho očích byla vidět hořkost, kterou nedokázal potlačit, a která mu jen prohlubovala vrásky v jeho unaveném obličeji.

„Už jsem říkala Tokki, že jsem si jistá tím, co k vám Kelli cítila. Teprve u vás našla pocit jistoty a hlavně něhy.“ Svěřila se mu Giselle.

V tu chvíli musel Jae otočit hlavu na stranu, aby se jeho rozpaky nezměnily na slzy. Giselle však na jeho lítost a smutek nebrala žádné ohledy a pokračovala ve své řeči.

„Když se o své nemoci dozvěděla, musel to pro ni být nepředstavitelný šok. Domnívám se, že si představovala, že kdyby se vám se vším svěřila, byl byste k ní nejspíš příliš pozorný a soucitný, což by silné lidi jako byla Kelli mohlo obtěžovat. Anebo byste jí pomalu přestával milovat a ona by to vycítila, což by jí jistě moc ranilo.“

Tokki už dopředu věděla, jak se Jae bude na Gisellina slova tvářit, ale nevěděla, jak jí má zastavit, aby se nestalo něco, čeho by pak Jae mohl litovat. Cožpak neviděla, že jí Jae nevěří ani slovo? Tokki musela přiznat, že taky jejímu výkladu moc nevěří. Tentokrát to bylo poprvé, co nechápala chování své sestry.

„Proto zvolila ten nejobtížnější a pro ni ten nejtěžší způsob, jak se vyrovnat se svou situací vzhledem k vám. A to bylo to její předstírání chladného chování. Domnívala se, že když na ní nebudete vzpomínat s láskou, budete tak její odchod lépe snášet.“ Přemítala stále Giselle. „Ne… největší starosti si dělala s tím, abyste za ní nemusel letět do Paříže. Žádala mě, abych pak po její smrti vše zařídila a přiletěla sem.“

„Pojďme už…“ Tokki si dělala starosti, aby na pohřeb nepřijeli pozdě. Všimla si, že Jae si dělá stejné starosti.

„Tys neměla ve svém stavu vůbec podnikat tuhle cestu. Jak ti je? Není ti špatně?“ Pohlédl na ní pátravě Jae. Od té doby, co omlela na chodbě, se o ní Jae začal strachovat.

„Ne, není. Ale už bych nejraději jela.“ Jae si Tokki pozorně prohlédl, protože jí nevěřil.

„Jin, můj pomocník se postaral o vaše zavazadla, zatím co jste si tu povídaly. S Idou jeli napřed, tak jestli chcete, můžeme se za nimi hned vydat.“

Giselle přikývla, vzala Tokki pod paží a všichni tři společně opustili letištní prostor.

„Jak jste zařídil pohřeb?“ Zajímala se Giselle.

„Obřad se bude konat zítra v poledne na městském hřbitově. “ Odpověděl Jae a pak hned dodal. „Poté, co dnes odvezeme Kelliino tělo do krematoria, pojedeme na ranč. Musíte být po tak dlouhém letu vyčerpaná a Tokki taky potřebuje odpočinek jako sůl.“

„To, co potřebuju, snad vím sama nejlíp, ne? Už mluvíš o tom, že pojedeme domů, ale ještě jsem neviděla Kelliino tělo. Co když se rozhodnu, že domů nepojedu a zůstanu s Kelli?“

„To bych nedopustil! Když na své dítě nemyslíš ty, musím na něj myslet já.“ Pravil rozhodným hlasem Jae.

„Ty nevíš, že mě teď na ničem jiném nezáleží, než jen na tom, abych mohla být Kelli na blízku? Zřejmě to nikdy nepochopíš ani ty a ani nikdo jiný!“ Rozzlobila se Tokki, jak si Jae mohl dovolit, mluvit s ní rozkazovačným tónem.

Tokki se pustila Giselliny ruky a udělala několik kroků dopředu. Tiše se rozplakala. Nemohla však přeslechnout, co si za ní Giselle s Jaem povídají.

„Jestli Tokki chce se svou sestrou pobýt déle, klidně s ní pak pojedu do hotelu, kde bychom spolu přespaly. Nebojte se, Jae, dám na ní pozor. A zítra ráno pojedeme přímo na hřbitov.“

„Je to od vás velmi šlechetné, ale obávám se, že tentokrát s vaším návrhem nemůžu souhlasit. Tokkiin zdravotní stav není nejlepší a stále hrozí riziko, že by mohla tím neustálým stresem o dítě přijít. Potřebuje teď hlavně klid a to jí může dát jedině domov, kde se o ni všichni postarají.“

Tokki už to nemohla dál poslouchat, tak se rozeběhla k autu.