To nejsem já 14

 „Pane Yoo?“

Youngjae právě projednával s Jinem, kdy by byla nejvhodnější chvíle na to, aby Tokki přiznal, že jí sjednal návštěvu u lékaře. Zavolání jeho jména ho však vyrušilo a Jae následoval muže, který ho měl zavést k tělu Kelli.

„Můžete jít prosím se mnou? Ukážu vám, kam jsme uložili tělo vaší paní.“

Jaemu se najednou zdálo, že všechno je to jen zlý sen. Neuměl si představit, že uvidí Kelli za tak neskutečných okolností. Vstal a následoval muže dlouhou chodbou. V čekárně zůstala Tokii, kterou se nedařilo utěšit, zoufalá Ida, Jin a Giselle.

Když muž s Jaem došel na konec chodby, na dveřích byla cedulka s Keliným jménem. Jaemu přeběhl mráz po zádech. Následoval muže do místnosti, kde ho přivítala smíšená vůně květin. Nikdy neviděl tolik květin pohromadě.

Ráno volal do kanceláře svému nadřízenému, aby mu oznámil místo konání posledního rozloučení s Kelli a zdálo se, že každý se kterým se v práci znal, poslal květiny, aby mu vyjádřili soustrast. Zřejmě se zpráva o úmrtí jeho ženy rozšířila i do celého okolí, tudíž i lidé z Uijeongbu se nenechali zahanbit.

Jeho zrak se okamžitě upřel na rakev, která stála v rohu místnosti. Měl pocit, že se pod ním propadá země. Váhavě a se strachem vykročil k rakvi. Pro něj to byla první zkušenost s mrtvým člověkem. Navíc to byla jeho manželka Kelli.

Z jeho úst vyšel žalostný vzlyk. Zapomněl na čas a hleděl na ženu, která k sobě připoutala jeho srdce a pak ho opustila. Měl problém jí poznat. Tělo beze známek života působilo nepřítomně. Barva Kelliiných vlasů ztratila lesk a jejich dříve neodolatelná záplava nyní působila, jako špatně udržovaná, stará paruka. Její neuvěřitelně živé, zelené oči byly navždycky zavřené.

Jaeho přepadl nevýslovný žal a bezmoc. Oči se mu zalily slzami, kterým se nebránil, protože potřeboval ze sebe uvolnit to napětí. Sklonil se ke Kelli a naposledy se svými horkými rty dotkl těch jejích, mrazivě studených. Krátce se dotkl jejích spojených rukou, pak se prudce otočil a opustil místnost.

Tokki už stála na chodbě přede dveřmi a čekala na Jaeho. Když ji však Jae zahlédl, srdce mu na chvíli přestalo tlouci a on před ní stál, jako omráčený. Ačkoliv její zelené oči, které na něj nyní tázavě koukaly, byly plné smutku, ale živé, stejně jako celé její tělo. Youngjae najednou pocítil křivdu a rozhořčení zároveň. Nechtěl se dívat do těch očí. Nechtěl, aby ho tělo této ženy pronásledoval ve snu. Bránil se pocitu, ze kterého by bylo snadné uvěřit, že jeho Kelli je naživu a že se jí může dotknout.

Když si všiml, jak se Tokki třesou rty, popadla ho šílená touha je políbit. Byly to však rty jiné ženy, ne jeho milované Kelli. Jae kolem ní prošel bez jediného slova. Tokki na něj zavolala, ale vůbec jí neodpověděl. Nemohl, protože se potřeboval od své švagrové dostat co nejrychleji a co nejdále.

 

Tokki měla pocit, jakoby jí někdo vyrval srdce z těla. Když viděla Jaeho zdrcený pohled, moc si přála, aby ho mohla utěšit. Jae však na ní pohlédl svýma hnědýma očima tak zlověstně, že jí ztuhla krev v žilách. Neměla tam na Jaeho čekat. Měla raději zůstat s Giselle a Idou v čekárně.

Moc si přála být Kelli na blízku, i když to bylo jen za dveřmi. Giselle se jí snažila co nejvíce povzbudit, ale ona potřebovala být sama. V pohřební síni nebylo moc možností k útěku za samotou. Neviděla tedy jinou možnost, než se ukrýt na chodbě přede dveřmi místnosti, kde bylo dočasně uloženo Kellino tělo.

Dodala si odvahy a tiše vstoupila do místnosti. Už ode dveří zahlédla tělo své sestry v rakvi. Stále nemohla uvěřit tomu, že je to opravdu skutečnost.

„Remusi…“ Oslovila rozechvělým hlasem její mrtvé tělo. „Cos mi to udělala? Nikdy jsi k nikomu nebyla tak krutá. Jak jsi mohla takhle uvažovat? Nemůžu se z toho vzpamatovat. Nikdy ti neodpustím, žes mě takhle oklamala. Už neuroním ani jednu slzy, abys věděla. Slyšíš mě?“

Se sevřeným hrdlem se otočila a vyběhla z místnosti. Rychlým krokem procházela chodbou a hluboce se nadechovala vzduchu, který nebyl nasáklý těžkou vůní květin.

„Tokki, už na tebe čekám.“ Zaznělo jí v uších, než si uvědomila, že to byl Jaeho hlas, který na ní mluvil od auta, zaparkovaného před krematoriem. Jae jí vzal kolem pasu a pomohl jí nasednout na místo vedle řidiče. Tokki usedla a čekala, že ještě přistoupí Giselle. Když za ní Jae zabouchl dveře, obešel auto, posadil se za volant a nastartoval, Tokki se podivila, co to má znamenat.

„Počkej, co Giselle?“

„Požádal jsem jí, aby se vrátila s Jinem a Idou na ranč.“

Tokki se prudce otočila na Jaeho, aby mu viděla do očí. „Proč?“

„Vysvětlím ti to cestou…“ Zamumlal Jae s vážnou tváří.

„Tak to teda ne. Nechovej se ke mně jako k malýmu dítěti…“ Slyšela, jak si Jae povzdechl.

„To, co ti chci říct, nebudu říkat proto, že bych chtěl, ale proto, že musím.“

„Jestli tě trápí to, že bych mohla u Kelliiny rakve sedět až do zítřka, tak to už tě trápit nemusí, protože to neudělám. Ta Kelli, která tam přede mnou ležela, byla úplně jiná Kelli.“

„Taky jsem měl ten pocit.“ Zašeptal.

„Neměla jsem se na ni chodit dívat.“

„Ale my jsme se museli jít podívat.“ Ohradil se. „Jinak bysme nikdy nevěřili, že už opravdu není mezi námi.“

„Ještě stále tomu nevěřím.“

„Tokki…“ Ta ho však přerušila.

„Jae, chci, abys věděl, že jsem na té chodbě stála náhodou. Když jsi vyšel ven, měla jsem dojem, že si myslíš, že tě špehuju.“

„Cožpak jsem tě z něčeho takového obvinil?“

„Ne…“ Špitla, ale stále měla na paměti jeho nepřátelský pohled.

„Tokki, poslouchej mě. Dneska ráno jsem ti domluvil návštěvu u doktora Moona.“

„Cože?“ Zatnula zuby, aby potlačila svůj vztek.

„Až odsud pojedeme, zastavíme se tam. Proto jsem poslal Giselle na ranč. Dokonce to uvítala už jen proto, že je po cestě letadlem unavená. A taky nevím, jak dlouho bude ta tvoje prohlídka trvat.“

„Jestli jsi náhodou nezapomněl, tak jsem byla u doktora přede dvěma dny. Nehodlám se ti podřizovat jako malá holka. K doktorovi půjdu, až to sama uznám za vhodné. Jestli ses choval ke Kel…“ Bylo však pozdě vzít svá slova zpět. „Prosím tě, promiň. Vyklouzlo mi to dřív, než jsem si stihla uvědomit, co říkám. Pravdou je, že se u tebe na ranči cítím trapně. Zabírám místo a jen ti přidělávám starosti. Kelli nás přivedla do takové situace, že…“

„Jsem rád, že ten vysoký tlak a pocit fyzické slabosti a mdlob jsou jen průvodními jevy těhotenství. A ne…“ Jae těžce polkl. „A ne příznaky něčeho… třeba nádoru mozku.“

Tokki překvapeně zamrkala očima, protože nevěřila svým uším. Ne proto, že by jí tolik vyrazila dech Jaeho slova, ale proto, že si nikdy neuvědomila, že by jí mohla potkat podobná věc, jako Kelli. Od té doby, co otěhotněla, nemyslela na nic jiného, než na svou budoucnost s dítětem a poté, co se dozvěděla, že si nebude moci vzít Yongguka za manžela, utápěla se v sebelítosti osamělé matky. Vyděsilo jí, že dřív než ona, na tuto myšlenku přišel prakticky cizí člověk.

„Promiň, že jsem ti to řekl takovým hloupým a nezaobaleným způsobem.“ Omluvil se. „Ale když jsem si uvědomil, že jisté riziko by tu bylo, vylekalo mě to k smrti. Tak jsem se rozhodl, že musím něco udělat.“

„Nemáš se za co omlouvat. Mělo mě to napadnout hned, jak jsem se dozvěděla o příčině Kelliiny smrti.“ Opravila ho.

„Podívej, kdyby ti náhodou… sice tomu nevěřím, ale přesto… kdyby náhodou lékaři zjistili, že máš také nádor, nenechám tě v tom samotnou. Jsem odhodlaný bojovat o tvůj život do poslední chvíle. Kelli mi tuto možnost vzala a já si to budu vyčítat do konce života, i když to nebyla moje vina. Už se to nesmí opakovat…“

„Ale ten její nádor nešlo vyoperovat.“ Připomněla mu. „Kdyby se u mě přišlo na něco podobného, tak už to bude zřejmě v takovém stádiu, že by se s tím nedalo nic dělat. Nikdo by mi nemohl pomoci.“ Připomněla mu tichým hlasem.

„Jak můžeš říkat takové nesmysly? Jak můžeš vědět, v jakém by to bylo stádiu? A jak si můžeš být tak jistá, že by to bylo nevyléčitelné? Vždyť se jedná o tvůj život! A o život tvého dítěte!“ Zlobil se a přidal plyn.

Po chvíli mlčení zpanikařila. „Tak proto Kelli chtěla, abychom udělaly tu záměnu. Abych já byla Kelli a ona zase Tokki. Domnívala se, že máme společný osud. A když zjistila, že jsem těhotná, nechtěla, abych zůstala sama. Proto mě poslala na tvůj ranč, protože si byla jistá, že se ke mně neotočíš zády.“ Tokki byla zoufalá ze závěru, ke kterému došla a doufala, že od Jaeho uslyší slova útěchy, že tomu tak jistě nebylo. Když však na něho pohlédla, z jeho posmutnělého výrazu usoudila, je má na to stejný názor.  „Je mi líto, že jsi musel se mnou tohle podstoupit.“ Omlouvala se. „Ale třeba se mě zbavíš ještě dřív, než si myslíš a…“

„Jestli ještě jednou tohle řekneš, tak…“ Tokki těžce polkla, jak se lekla Jaeho výhrůžného tónu hlasu. „Stále si neumím vysvětlit, proč se Kelli rozhodla to přede všema tajit. A hlavně proč to tajila před tebou. Pokud se domnívala, že bys mohla být ve stejné situaci i ty, není mi jasné, proč tě o tom neinformovala včas. Tady něco nehraje, protože takhle by se Kelli nezachovala. Jestliže by se bála, že to samé může postihnout i tebe, tak by ve chvíli, kdy se dozvěděla o své diagnóze, uvědomila tebe, abys mohla okamžitě něco podniknout a zajít k neurochirurgovi na vyšetření. “ Řekl po chvíli mlčení zamyšleným hlasem.

Tokki napadlo totéž, jen to nechtěla přiznat, aby si Jae nemyslel, že mu slepě dává za pravdu. Pak jí na mysl přišla ještě jiná možnost. Daleko pravděpodobnější a přijatelnější. „Třeba mě jen chtěla ušetřit trápení. Kdybych měla opravdu nádor a nevěděla o něm, zemřela bych dřív, než bych si tu hrůzu stačila uvědomit.“

„Možná. To se ale už nedozvíme. Ať už zamýšlela cokoliv, vzala si to sebou do hrobu.“ Zavrtěl hlavou.

„Možná, že kdybychom zjistili jméno jejího lékaře…“

„Už jsem ten úkol zadal Daehyunovi.“ Zamumlal.

Tokki byla překvapená, jak měl Jae celou záležitost podchycenou. Nikdy by nečekala z jeho strany takový zájem.

„Možná, že to chvíli potrvá, než bude mít pro mě nějaké zprávy, ale to teď pro nás není důležité. Nejdůležitější v tuhle chvíli je tvé zdraví a hlavně zdraví tvého miminka.“

Miminko… tak krásně to slovo znělo.