To nejsem já 15

„Pojďte dál, Tokki.“ Pobídl jí doktor Moon. „Pane Yoo, posaďte se prosím. Už jsem vás očekával.“

„Jsem vám moc vděčný, že jste nás přijal tak brzy.“ Poděkoval a potřásl si s doktorem rukou.

„Tokki, už s vámi pan Yoo probral, jaké obavy ho vedly k tomu, že jste tady?“

Tokki přikývla a doktor se zamračil.

„Váš případ jsem prodiskutoval s doktorem Parkem, což je místní specialista v neurochirurgii. Jakmile tady skončíme, pošlu vás k němu do ordinace. Ta se nachází v levém křídle této budovy.“ Lékař se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Jestliže jste za posledních patnáct měsíců, které předcházely vašemu těhotenství, neměla žádné zdravotní problémy, pak bych si s jistotou dovolil vyloučit, že by vás mohl postihnout podobný osud, jako vaší sestru.“

„Díky bohu…“ Zvolal Jae a Tokki překvapilo, jak upřímné to zvolání bylo.

„Počkejte, nerad bych, abyste mě špatně pochopil, pane Yoo. Samozřejmě, objeví-li se v rodině nebo u tak blízké osoby, jakou byla sestra slečny Lee, nádor na mozku, je zde jistá pravděpodobnost, že by se to v jisté podobě mohlo projevit i u ostatních členů rodiny. V každém případě by to nemělo být v takovém rozsahu a stádiu, v jakém se na to přišlo u vaší paní. Proto jsem vše prokonzultoval s doktorem Parkem, který vás očekává. Bohužel nebudeme moci vyšetřit slečnu Tokki rentgenem, protože by to mohlo ohrozit její dítě.“ Tokki na závěrečnou poznámku doktora Moona jen pokrčila rameny. Ten upřel svůj zrak opět na Tokki. „My jsme společně s doktorem Parkem probrali všechna pro a proti, abychom vás podrobili zkoušce rychlosti metabolismu. Nebyli jsme však schopni odhadnout, jaké následky by to mohlo mít následky na vaše dítě. Brali jsme přitom v úvahu, že jste už v sedmnáctém týdnu těhotenství. Zatím to s vámi vypadá tak, že by neměly nastat žádné komplikace.“

„Je hrozné, co teď řeknu, ale v této fázi bych upřednostnil Tokki a dítě tomu riziku podrobil.“ Konstatoval zdrženlivě Jae. „Pokud by se ukázalo, že Tokki má nádor, který jde léčit a vyléčit, museli bysme jednat bez odkladu.“

„Já s panem Yoo souhlasím. Co na to říkáte vy, Tokki?“ Pohlédl na ní doktor.

Tokki oba muže pozorně poslouchala, ale po celou dobu se nemohla zbavit zoufalství, zármutku a beznaděje. „Ne…“

„Vždyť ona neví, co říká!“ Rozčílil se Jae.

Tokki se utrápeně nadechla. „Youngjae, já jsem ti za tvou starostlivost vděčná, Jsi ke mně moc milý, i když bys vůbec být nemusel. Je mi líto, že tě Kelli mylně uvrhla v domnění, že se musíš o mě starat jako o vlastní ženu. Ale tohle všechno je můj problém, ne tvůj. Kdyby ses nezlobil, ráda bych si s doktorem Moonem promluvila sama. Nerada bych, abys to bral jako projev nedůvěry. Věř, že to dělám z naprosto jiného důvodu.“

Tokki věděla, že je Jae hodně rozzlobený a že se musel hodně přemáhat, aby v klidu opustil ordinaci. Napřímila se a naklonila dopředu, aby tak zdůraznila význam svých slov.

„Pane doktore, od té doby, co jsme se s Kelli narodily, jsme měly pokaždé i stejné nemoci, tudíž naše lékařské zprávy jsou naprosto identické od samého dětství. Moc bych se divila, kdybych byla nádoru ušetřena. A s největší pravděpodobností se nebude moct operovat, jako tomu bylo u Kelli. Pro mě to znamená, že mi už nezbývá moc života.“

„Jak tohle můžete říct, když jste se ještě ani nenechala vyšetřit?“ Nevěřícně na ní koukal.

„Vyšetření by byla jen ztráta času. A jak to tak vypadá, pro mě teď nebude nic drahocennějšího než právě čas. Potřebuju jít zítra odpoledne sestře na pohřeb. Pak odletět do Soulu, kde se musím vystěhovat z bytu. A pak mě čeká cesta do Paříže s mou nevlastní matkou, u které budu až do konce. Ona pomohla Kelli a bude jistě vědět, jak se o mě postarat. Chci být pohřbena v Soulu, v místě, kde leží moji rodiče.“

„Sice nevím, z čeho usuzujete, že vám moc života nezbývá, ale kdyby tomu opravdu tak bylo, tak vás můžu i pochopit. Avšak než začnete podnikat ty věci, o kterých jste tu mluvila, měla byste být rozumná a nechat se vyšetřit, jestli vůbec nějaký nádor máte. Nechápu, proč si myslíte, že se nedožijete ani porodu vašeho dítěte. Zatím netrpíte ani bolestmi hlavy. Ani nezaznamenáváte postupnou ztrátu sluchu či zhoršení vidění.“

„Zato mám nevysvětlitelně vysoký tlak.“

„To můžeme bez výčitek přisoudit těhotenství.“

„Když jsem navštívila lékaře v Soulu, bylo to poprvé po dvou letech. Takže když mi naměřil vysoký tlak a hned to přisoudil těhotenství, nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějakou jinou příčinu. Ale teď si tak říkám, jak můžu vědět, že jsem neměla vysoký tlak i předtím, když jsem se dva roky u doktora neukázala?“

„Vy se vyšetření bráníte, protože se bojíte podívat pravdě do očí, což je samozřejmě pochopitelné.“ Netrpělivě ťukal tužkou do stolu.

„Pane doktore, vy mi nerozumíte.“ Zavrtěla hlavou. „Žádné pravdy se nebojím, protože to vím jistě. Byly jsme s Kelli dvojčata a ty žijí trochu jiný život, než obyčejní sourozenci. Dvojčata mají k sobě jiný citový vztah a jsou stále jakoby spojeny pomyslnou pupeční šňůrou. Překvapilo by mě, kdybych zemřela na něco jiného než Kelli.“

Doktor Moon se výhružně zamračil. Vstal a dal si ruce do kapes. „Už jsem si toho od vás vyslechl hodně, ale tohle dál poslouchat nebudu. Mně, jako lékaři, můj instinkt napovídá, že se tady zbytečně bavíme o smrti, protože jsem si jistý, že žádný nádor nemáte.  Žádám vás, abyste si nechala udělat to vyšetření, co jsem vám navrhl. Pak se tu v ordinaci můžeme sejít k další, už opodstatněné diskusi. “

„Nic se tím nevyřeší!“ Stála si tvrdohlavě za svým Tokki.

„Za svou dlouholetou praxi, Tokki, jsem si ověřil jednu základní věc. Nikdy se nemají dělat dopředu žádné závěry. Obzvláště, když nejsou ověřené.“

„To ale není můj případ.“

„S vámi je těžká řeč. Udělejte mi radost a zapomeňte na chvíli na to, že možná máte nějaké dispozice, jako měla vaše sestra.“ Usmál se na ní laskavě doktor.

Tokki chápala doktorovu podporu, ale víc jí mrzelo, že jí nechce pochopit. V tuto chvíli by jí byla schopná pochopit jedině Kelli. Ta už jí bohužel pomocnou ruku podat nemůže.

„Co se týká vašeho vysokého tlaku, nedoporučuju vám, abyste někam létala. A už vůbec nedoporučuju takovou drastickou věc, jakou je mnohahodinový let. To, co by vám teď opravdu prospělo, je to, co navrhoval váš švagr. Vyšetření a odpočinek. Ale o tom si popovídáme, až se vrátíte od doktora Parka. Ano?“ Doktor Moon došel ke dveřím, aby je otevřel. Za nimi netrpělivě čekal Youngjae. Tokki rozzlobilo, že Jae byl stále za dveřmi a mluvil se sestrou o jejím zdravotním stavu, jako by byl její manžel. „Takže až budete hotová u doktora Parka, zastavte se ještě u mě.“ Poklepal jí po rameni doktor.

„Určitě se zastavíme.“ Odpověděl za ní Jae.

Rozloučil se se sestřičkou a udělal krok k Tokki. Ta ho však ignorovala a obešla všechny tři bez jediného slova. Jae se však nevzdával, když už si vzal Tokki na starost, rozhodl se, že to dotáhne až do konce, i kdyby ho to mělo stát přátelství se svou švagrovou.

Tokki věděla, že kdyby Jae s ní v nemocnici nezůstal, k žádnému neurochirurgovi by nešla. A nikdy by se sem nevrátila. Jae jí chytil za rameno.

„Musíme tudy dolů a pak za roh. Sestra mi řekla, že to vyšetření nebude trvat déle než půl hodiny. A je to prý bezbolestné. A dokonce hodinu po vyšetření už budou vědět výsledky. A my si tak na ně můžeme počkat v kantýně, kde si budeme moci dát oběd.“

„Jenomže já nemam hlad!“ Odmítla ho rezolutně a přidala do kroku.

„Ale já hlad mám.“ Chytil jí za ruku.

„Tak se jdi najíst sám a mě nech laskavě na pokoji!“

„To by nešlo, protože už jsme tady.“ Zamumlal s ledovým klidem.

Než Tokki stačila říct něco na svojí obranu, Jae zaklepal na dveře doktora Parka a popostrčil Tokki dovnitř. Kdyby v čekárně nesedělo tolik pacientů, tak by se vztekle vyškubla z jeho sevření. I tak se musela hodně krotit, aby na něj nevyštěkla nějakou jedovatou poznámku.

„Jsem Tokki Lee.“ Oznámila sestřičce u okénka.

„Ano, vím o vás. Právě nám sem přinesla sestra vaši kartu. Jděte tudy dozadu a jsou to druhé dveře z leva.“

„Nemusíš tady čekat.“ Otočila se k němu Tokki a přísně se na něj podívala.

„Nemusím, ale stejně tady počkám.“ Konstatoval Jae. „Ještě než půjdeš na to vyšetření, chtěl bych s doktorem Parkem mluvit.“

Tokki šla záměrně napřed, aby jí Jae zase nechytil, protože tentokrát by se už vzteky neudržela. Byla překvapená, že jí doktor vzal hned. Původně počítala s tím, že bude muset čekat dlouho, když byla k tak významnému neurochirurgovi objednána na poslední chvíli. Když vešla do ordinace, za stolem seděl doktor Park a před sebou na stole měl rozloženou její kartu. Vstal, oběma se představil a potřásl si s nimi rukou.

„S doktorem Moonem jsme váš případ už teoreticky posoudili. A oba jsme došli ke shodnému názoru, že je velmi nepravděpodobné, abyste měla nádor na mozku. Ale jsem moc rádi, že vás pan Yoo přivedl, aspoň budeme mít jistotu.“

„Jestli něco objevíte, jistě to bude něco podobného, co měla Kelli. Takže se s tím stejně nebude moct nic dělat. Proto nevidím žádnou výhodu v tom, že tu jsem.“

„Samozřejmě, že jsme brali v úvahu, že jste se svou sestrou měly stejné diagnózy už od dětství, ale to nemění nic na tom, že v dospělosti tomu může být zcela jinak. Naše vědomosti a zkušenosti nás utvrzují v tom, že pokud se jedná o životně důležité orgány, stává se u jednovaječných dvojčat, že to, co se stane jednomu z dvojčat, nestane se druhému.“

„Nemám důvod vám věřit, pane doktore. Nezlobte se.“ Ohradila se Tokki.

„Asi proto, že jste se ještě s něčím takovým nesetkala.“ Namítl doktor.