To nejsem já 16

„Jestli se ukáže, že Tokki žádný nádor nemá, proč tedy tolik omdlévá a trpí závratěmi?“ Vmísil se do hovoru Jae.

 „Současná lékařská věda nedokáže uspokojivě vysvětlit mimosmyslové vnímání u dvojčat. Ale víme, že to existuje. Ty vaše závratě a mdloby si vysvětluju tím, že jste podvědomě cítila, že vaše sestra umírá, aniž vám to kdokoliv řekl a aniž jste to sama tušila.“ Doktor se pohledem zaměřil na Tokki a pokračoval. „Nejprve uděláme to vyšetření, abychom zde dlouho nespekulovali. Sestra vás zavede do laboratoře. Pane Yoo, vy můžete slečnu Lee doprovodit do čekárny, kde budete muset počkat.“

Tokki zjistila, že už není uniku. V duchu proklínala Jaeho a jeho přehnanou starostlivost.

 

Jae se posadil v čekárně a hlavu si opřel o zeď. Cítil se velice vyčerpaný. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že zavřel oči, zavolal někdo jeho jméno.

„Pane Yoo… pan doktor mě požádal, abych vás vzbudila a řekla vám, že slečna Tokki na vás čeká v ordinaci doktora Moona.“

Jae se podíval na hodinky. Od chvíle, kdy doktor Park přijal Tokki uplynula více jak hodina a půl. Měly by už tedy znát výsledky. Jae byl překvapený, že opravdu spal. Vstal a svižným krokem spěchal chodbou k doktorově ordinaci. Cestou se mu napětím svíral žaludek. Měl strach o zdraví Tokki a jejího dítěte. To pro něho bylo v tuto chvíli prvořadé. Nevěděl, proč se o ně tak bojí. Zřejmě proto, že jednu bolestnou ztrátu už zažil a byl by nerad, kdyby se něco podobného v jeho životě ještě jednou opakovalo.

Když vešel do ordinace, upřel svůj zrak na Tokki, která ho záměrně ignorovala. Byla však bledší než před vyšetřením. Pak se otočil na doktora.

„Tak jaký je závěr?“ Dožadoval se nedočkavě.

„Přesně takový, jaký jsem předpovídal. Tokki nemá žádné známky mozkového nádoru.“ Usmál se na něj doktor.

„Díky bohu!“ Jaeho úleva byla výmluvná. Měl pocit, jako kdyby mu někdo najednou vdechnul novou chuť do života. Když si všiml, že Tokki na lékařova slova nezareagovala, obrátil se tázavě na ní. „Co se děje, Tokki? Ty z toho nemáš radost? Vždyť to znamená, že můžeš bez problémů donosit svoje dítě.“

„Ono to asi nebude všechno tak jednoduché, jak se teď zdá, viďte?“ Odpověděl za ní doktor. Pak se otočil k Jaemu. „Nemám obavy z toho, že by Tokki neporodila zdravé dítě. Ale bude muset na sebe dávat velký pozor. Vzhledem ke stresu, kterému nyní byla Tokki vystavena, očekávám, že její krevní tlak nebude žádná sláva. Proto bych doporučoval, aby co nejvíce odpočívala, ležela v klidu v posteli a vyhýbala se veškeré námaze.“

„Já na to dohlédnu. “ Slíbil ochotně Jae a nevšímal si zuřivého pohledu, kterým ho Tokki probodla.

„Tak to moc rád slyším. Rád bych vás tu tedy zase viděl ode dneška za týden. Objednejte se u sestřičky, ona vám dá termín. A mějte stále na paměti, že musí omezit sůl.“

„Ode dneška i na tohle dohlédnu a vše potřebné řeknu své kuchařce.“ Odpověděl Jae, protože Tokki zarytě mlčela.

Oba se tedy s doktorem Moonem rozloučili a Jae následoval Tokki k sestře, u které se měla objednat na další kontrolu. Poté, co tak učinila, vyběhla naštvaně ven z budovy. Nemohla Jaemu stále odpustit, že jedná, jako by byl její manžel. Venku už nebylo takové horko, jako když přijeli.

„Zapnu topení a za chvíli ti zase bude teplo.“ Nabídl Jae, když vyjížděl na hlavní silnici z areálu nemocnice, kde parkoval své auto. Netrvalo dlouho a přibrzdil u chodníku. Bylo to před obchodem s ovocem a zeleninou.

„Skočím jen pro něco k jídlu a pití. Za chvilku budu zpátky. Nemáš nějaké speciální přání?“

„Ne, nemám.“ Odsekla Tokki a stále koukala z okna bez pohnutí, jako socha.

Jae proto neztrácel čas a rychle zaběhl do obchodu, kde si do sáčku nabral velké množství hroznového vína, jablek a banánů. Porozhlédl se i po diabetických džusech. Během několika minut stál u pokladny. Po zaplacení si pospíšil ven z obchodu. Když nasedl do auta, Tokki jeho počínání nijak nekomentovala. Ujeli značný kus cesty mlčky. Až Jae nakonec prolomil ticho jako první.

„Měla bys něco jíst, jak ti doporučil doktor Moon. Hlavně na zítřek musíš mít hodně sil. Budeme je všichni ne ten pohřeb potřebovat.“ Jae se schválně zmínil o pohřbu, aby s Tokki, která doposud nepromluvila a ani se nehnula, trochu otřásl. K jeho velké radosti natáhla ruku dozadu a vyndala si z tašky malý trs hroznového vína, který začala hned jíst.

Její provokativní mlčení Jaeho rozčílilo. Jeho trpělivost byla do této chvíle doslova svatá, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš.

„Tokki, přestaň být tak tvrdohlavá a neotáčej se ke mně zády! Přesně tohle dělala Kelli. A nejenom mě. Vzpomeň si na sebe, jak tě vadilo, že se ti nesvěřila a že i před tebou mlčela. Víš přece, jak mě tím ranila a přiznej si, že tebe taky. Tak nedělej tu samou chybu a řekni mi něco.“

„A co chceš ode mě slyšet?“ Obrátila se na něj tázavě. „To, že ti budu nadosmrti vděčná, jak se o mě příkladně staráš? To bys chtěl slyšet? Nebo to, že jsi vzal můj život do svých rukou?“

„To jsem opravdu udělal?“ Optal se se zaťatými zuby, aby ho nepřemohl vztek. „Ty bys k tomu doktorovi šla sama od sebe? A nejen k němu… ty bys sis šla nechat přeměřit tlak?“

„Jestli bych to udělala nebo ne, to přece není tvoje starost. A kromě toho, hned po pohřbu odlétám do Soulu.“

„Houby odlétáš!!“ Vyprsknul vzteky Jae, protože Tokkiina lhostejnost ke svému zdraví ho stále víc a víc štvala. „Doktor Moon ti nařídil, že musíš odpočívat a já mu slíbil, že na to dohlédnu. A to také udělám, i když mi v tom budeš bránit.“

„Ze všeho nejdřív se musím vystěhovat z bytu v Soulu a pak poletím do Paříže.“ Předstírala, že jí Jaeho rozčílení nevyvedlo z rovnováhy.

„Opravdu věříš tomu, že si tě ten chlap, co s ním čekáš dítě, vezme za manželku? Vždyť je přece ženatý. Jak můžeš doufat, že se rozvede a opustí kvůli tobě ženu a děti? Prober se laskavě.“ Věděl, že teď je k ní krutý, ale nemohl si pomoci.

„V nic takového nedoufám.“ Namítla rázně a málem tím vyrazila Jaemu dech. Také si uvědomila, že v poslední době na Yongguka ani jednou nepomyslela. „Mé rozhodnutí odletět do Paříže s ním nemá nic společného.“

„Tak proč chceš podniknout tak nebezpečnou cestu?“

„Giselle mi nabídla, že můžeme bydlet spolu.“ Vysvětlila a v jejím hlase už nebyl patrný urážlivý tón.

„Tak na to zapomeň.“ Jae se pevněji přidržel volantu a napřímil se, aby v sobě potlačil vztek. Kdyby v tu chvíli nedržel pevně v rukou volant, byl by schopný něco rozbít. „Až se Giselle vrátí do Paříže, bude mít spoustu starostí s Paulem, se kterým se nerozešla v dobrém. Jsem přesvědčený, že se bude mít co ohánět, aby se s tím vším vyrovnala, natož aby se ještě starala o tebe. Takže si u ní moc klidu neužiješ.“ Věděl, že jeho slova jsou krutá, proto pokračoval, aniž by se podíval Tokki do očí. „Možná později, až dítě povyroste a tvůj život se vrátí do normálních kolejí. Až budeš mít zase stálé zaměstnání, tak pak se tam za ní můžeš jet podívat a nějakou dobu tam s ní zůstat. Ale v tomhle okamžiku laskavě na nějaké cestování rychle zapomeň. Mohlo by to stát tebe i tvé dítě zdraví.“

„V tomhle okamžiku si budu dělat, co sama uznám za vhodné. Je to můj život!“ Otráveně na něj zasyčela.

„To bych netvrdil.“ Namítl. „Roste v tobě nový život, který bude mojí neteří či synovcem. I Kelli k tvému dítěti nebyla lhostejná, když tě přemluvila, abys šla bydlet k nám, protože věděla, že se o tebe postaráme. Takže ty bys ráda dokázala, že se snažila zbytečně? Nebo bys chtěla tímhle pohrdavým přístupem k životu svého dítěte zradit i její památku?“

„Jak si vůbec dovoluješ mi tohle říkat?“ Obořila se na něj a on poznal, že poslední větou své poučování přehnal.

„Dovoluju si to proto, že mě připadá, že vůbec nepřemýšlíš. Copak si neuvědomuješ, co je za výhru, že máš černé na bílém, že ti žádný nádor nehrozí? Máš šanci donosit své dítě ve zdraví. To je ti málo?“

“Tys chtěl asi říct dítě, po kterém jsi s Kelli vždycky toužil, že? Tak proč to neřekneš na rovinu? Proč neřekneš, že tě užírá pomyšlení, že ona je mrtvá a já žiju?“

„Možná, že jsem to tak ze začátku cítil, když jsem se dozvěděl o její smrti.“ Přiznal sklesle. „Ale už to není pravda. Co vlastně chceš? Udělat z našeho osudu řeckou tragédii? Nebo se utápět ve vlastní lítosti?“

„Zastav, chci vystoupit!“

„To ani náhodou. Slíbil jsem, že se o tebe postarám a to taky udělám. Zítra se naposledy rozloučíme s Kelli a pak dohlédnu na to, abys dodržovala režim, který ti předepsal doktor.“

„To se tě nepodaří.“

„Ale ano, podaří.“

„Nenávidím tě!!! Vůbec nevím, co na tobě Kelli viděla!!!“

„Mohla vidět víc…“

„Proboha…“ Dlaní si přikryla pusu a cítila se více než provinile, protože svá krutá slova vypustila z pusy dříve, než by nad nimi popřemýšlela. Jako by svoje zoufalství a bezmoc musela přeměnit do zlých slov, aby tak ulevila sama sobě. „Promiň, Jae, nemyslela jsem to tak. Nevím, co to se mnou je. Chovám se příšerně a vůbec nevím, co říkám.“

Věděla, že si Jae nezaslouží, jak s ním jednala. Trpěl možná daleko více než ona, a přesto dokázal svůj žal v sobě potlačit natolik, aby mohl pomáhat ještě i jí. Je to výjimečný muž, kterého by si každá jiná žena velmi považovala. Za jeho starostlivost a snahu se mu odvděčovala tím, že si na něm vylívala svůj vztek. Přišlo jí ho strašně líto a její oči se zalily slzami. Ublížila mu. Hodně mu ublížila.

„Myslím si, že ani jeden z nás na tom teď není právě nejlépe, takže bysme mohli to všechno špatné smazat.“ Zamumlal plačtivě. „Teď bych navrhoval, aby sis vzala něco k jídlu a k pití, nebo se opravdu naštvu, zastavím u krajnice a nacpu to do tebe třeba i násilím.“