To nejsem já 17

„… tímto se s Tebou naše drahá Kelli loučíme. Budiž ti země lehká. Amen…“

Na pohřeb přišla spousta lidí, které Tokki ani neznala. Včetně staršího faráře, který vykonal nedělní bohoslužbu v kapli, kde ten samý farář oddával i Kelli s Jaem.

Lina Choi, velmi blízká Kelliina kamarádka, kterou si Tokki oblíbila, byla první, kdo položil na víko šedomodré rakve růži. Šedomodrá barva byla Kelliinou nejoblíbenější barvou. Proto Jae vybral pro Kelli rakev v této barvě.

Poté Linu následovali i ostatní přítomní a jeden po druhém pokládali na rakev růže. Po Idě a Jinovi přišla na řadu Giselle. Pak Tokki. Ta se celá třásla natolik, že jí musel Jae při posledních několika krocích podpírat.

„Remusi…“ Zašeptala a stále nemohla uvěřit tomu, že uvnitř, růžemi zasypané rakve, leží její milovaná sestra. „Slíbila jsi mi, že se ti nic nestane. Ale lhala jsi. Co teď tady bez tebe mám dělat?“ Najednou jí po tvářích začaly stékat slzy, které doposud statečně potlačovala.

„Tokki…“ Oslovil jí soucitně Jae.

Jeho hlas vnímala jakoby z dálky. Potom jí vzal kolem pasu a pomalu jí odváděl pryč od hrobu.

„Ne, ještě ne…“ Bránila se.

„Už to musí ukončit. Pak se sem zase vrátíme, ano?“ Utěšoval jí.

„Nenechám jí zasypat pod studenou zem. Táta jí vždycky říkal, že je jeho sluníčko. Nevydržím to…“

„Ona se teď se svými rodiči setká. A slunce tam bude taky, věř mi. Není nešťastná.“

„Jak to můžeš vědět?“ Vyhrkla plačtivě.

Pevně ho chytla za klopy saka. Když k němu zvedla oči, zaměřila se na jeho zoufalý pohled. To bylo také to poslední, co si zapamatovala před tím, než se jí zatmělo před očima.

 

 

„Dobrý den…“

Yongguk přikývl na pozdrav mladého muže, který mu otevřel dveře do budovy, ve které byl domovní správce.

„Jestli se jdete zeptat na volné byty, tak vám hned můžu říct, že poslední volný byt jsme pronajali minulý týden.“ Začal mladý domovník.

„Ne, ne, jen někoho hledám. Hledám Tokki Lee.“

„Nemyslíte náhodou tu půvabnou dlouhonohou dívku s blonďatými vlasy?“

„Ano, tu myslím.“ Odkašlal si Guk. „Znamená to tedy, že zde ještě bydlí?“

„To ano, bydlí.“

„Snažil jsem se jí zastihnout telefonicky, ale nikdo to tam nebere.“

„Odjela někam pryč.“

„A nevíte kam? Potřeboval bych s ní nutně mluvit.“

„Vy jste její příbuzný?“

„Ne. Jsem její blízký přítel.“ Nechtělo se mu s pravdou ven, ale usoudil, že lží už bylo dost.

„Tak to vám nemůžu dát žádné informace. Jedině kdybyste mi tu chtěl nechat nějaký vzkaz nebo dopis, mohl bych jí to poslat spolu s její poštou.“

„To není třeba.“ Zavrtěl Guk hlavou. „A nevíte náhodou, kdy by se mohla vrátit?“

„To nevím, ale kdyby se ptala, jestli jí tu někdo hledal, kdo mam říct, že tu byl?“

„To není důležité. Děkuju za informaci.“

„Nemáte zač…“ Mladý správce zavřel Gukovi dveře přímo před nosem.

 

Yongguk nepřijel do Soulu na služební cestu. Jediným důvodem, proč se narychlo rozhodl k tomuto výletu, byla Tokki. Na srdci mu ležela Junhongova slova a už to taky nemohl vydržet se svým svědomím. Celé noci nespal a trápilo ho, jak Tokki ublížil. Potřeboval se jí nutně omluvit a všechno jí vysvětlit. Poprosit jí o odpuštění a také ji naposledy vidět.

Dokud by se nerozvedl se svou manželkou, kterou stále miloval, nemohl by od Tokki chtít, aby s ním myslela na společnou budoucnost. Nakonec si uvědomil, že nedojde k žádnému rozumnému závěru, aniž by to nezlomilo jeho srdce. Vkročil do silnice a mávnul si na taxi.

Doufal, že Tokki v jejím bytě zastihne příště, až opět poletí do Soulu na služební cestu. Možná, že do té doby usoudí, že bylo lepší, když se s Tokki nyní nesešel. Avšak když se taxík zařadil do dopravní zácpy, Yongguk i přes všechny úvahy, kterými se chtěl utěšit, musel přiznat, že neexistuje snad na světě místo, kde by na Tokki dokázal zapomenout.

 

Kdykoliv se otevřely dveře jejího nemocničního pokoje, lekla se, že je to Jae. Když do pokoje vešla Giselle, cítila, jak jí napětí v těle zmizelo.

„Andílku…“ Zvolala Giselle mateřsky. „Pořád jsi napojená na tu výživu? Myslela jsem, že dnes jsi už něco snědla.“

„Nemam hlad.“ Tokki otočila hlavu na druhou stranu, aby se nemusela dívat Giselle do očí.

„Ale ty musíš jíst!“ Rozčílila se Giselle. „Podívej, jak jsi hubená. Mysli na to dítě. Z čeho má pak to chuďátko prospívat? A mysli taky trochu na mě. Jak mám odjet s pomyšlením, že ty tu chřadneš?“

„Odjet?“ Podivila se Tokki a prudce zvedla hlavu. Srdce jí začalo bít jako zvon a hrdlo se jí sevřelo úzkostí. Chytla nevlastní matku za ruku. „Vždyť jsi tady jen dva týdny! Nemůžeš odjet!!“

„Nechci odjet, ale musím, protože mě za tři dny vyprší vízum. V tom spěchu jsem ani neměla čas si zařídit pas. A nebýt jednoho milého člověka, který byl přítelem tvého otce a který má styky, tak by se mi nikdy nepodařilo přiletět sem tak brzy.“ Giselle vzala Tokkiinu ruku do dlaní a přitiskla si jí na tvář.

„Já chci jet s tebou…“ Tokki si v návalu smutku ze smrti své sestry neuvědomila, že sem Giselle musela přiletět na rychlo. Nechtěla se však smířit s tím, že jí tu teď Giselle nechá samotnou.

„Nic víc si nepřeju tolik, jako to, abychom mohly odjet spolu. Jenomže lékaři tě to nedovolí. Jsi ještě moc slabá a musíš ležet na lůžku. Musíš nabírat sílu a hlavně hodně jíst. Ptala jsem se na tvůj krevní tlak a tvůj ošetřující lékař mi řekl, že je to mnohem lepší, protože ti klesl. Opravdu jsem ráda. Teď už stačí, aby ses pořádně vykrmila, pak budu moci v klidu odjet. Neuvědomuješ si, jak tím Jaeho trápíš?“

„Youngjae ale se mnou nemá co do činění!!!“ Znovu vyřkla slova, která na Jaeho adresu vůbec nechtěla říct. Zdálo se, že její zášť vůči Jaemu je silnější, než ona sama cítí.

„Já tě nepoznávám, Tokki.“ Pohoršila se nad ní Giselle. „Nikdy jsem tě takhle neslyšela mluvit. Proč ho od sebe stále odstrkuješ?“

Tokki od odpovědi zachránil příchod doktora Kima, vynikajícího psychologa. Tokki byla jeho pacientkou. Doktor Kim proto požádal Giselle, aby ho nechala s Tokki o samotě, protože její přítomnost by mohla narušit jejich sezení. Tokki z terapie s doktorem Kimem neměla žádnou radost. Mluvilo se o jejím soukromí a vnitřních pocitech, které Tokki nerada odhalovala.

„Počkám tedy venku. Pak se sem zase vrátím, andílku.“ Giselle se k Tokki sklonila a políbila jí na tvář. Pak se rozloučila s doktorem Kimem a opustila pokoj.

Doktor Kim byl tak vysoký muž, že když se posadil na židli vedle její postele, měla stále dojem, že doktor stále ještě stojí.

„Pročetl jsem si znovu podrobněji průběh rozhovoru, který s vámi hned první den, ještě před vyšetřením, vedl doktor Moon a usoudil jsem, že vám budu muset ledacos objasnit.“

Tokki neměla na vybranou a tak ho musela vyslechnout.

„Tokki, vy se i poté, co znáte výsledky vyšetření, které jsou negativní, stále domníváte, že byste mohla přijít o své dítě, protože by mohlo mít stejný nádor na mozku, jako měla vaše sestra?“ Otázka lékaře vyvedla Tokki poněkud z míry. Nedokázala odpovědět, proto jen odvrátila oči. „To se ale nestane, Tokki. Nádor, na který umřela vaše sestra, byl umístěný v mozku atypicky a patřil mezi vzácné druhy tohoto onemocnění. Takže je téměř vyloučeno, aby postihl i vaše dítě. Vaše dítě je vaše a muže, kterého jste milovala. Na vliv vaší sestry v tomto případě klidně zapomeňte. Všechny testy, které jsme vám doposud udělaly, nasvědčují tomu, že porodíte zdravé dítě.“

„J-já se před vámi tolik stydím.“ Vykoktala a brada se jí při tom třásla, ale doktorova slova jí přinesla velkou úlevu. „Prosím vás, neříkejte nikomu, co jsem…co jsem tam napovídala za hlouposti.“

„To vám moc rád slíbím. Ale něco za něco. Vy mi za to slíbíte, že začnete jíst a dohodneme se, že na tento rozhovor oba zapomeneme.“ Odpověděl doktor a usmál se.

„Slibuju…“

„A ještě jednu věc jsem vám chtěl říct.“ Zase zvážněl doktor. „Nemyslíte, že je na čase, abyste se přestala točit zády ke svému švagrovi?“

Tokki se zarazila. Překvapilo jí, že se cizí člověk tolik zajímá o její soukromí. Musela však přiznat, že její odmítavé chování vůči Jaemu bylo tak průhledné, že si toho musel všimnout každý. Zastyděla se. Zastyděla se i proto, že si konečně uvědomila, jak moc Jaemu ublížila. Nezasloužil si to opovržení, co mu denně bez milosti předkládala.

„Stydím se, pane doktore, za všechno, čím jsem se proti Jaemu provinila. Neumím si vysvětlit, proč jsem to dělala.“ Po tvářích jí začaly stékat horké slzy.

„Tak já vám to řeknu. V první řadě je to člověk, který vás dvě, nerozlučná dvojčata, rozdělil. Aniž jste si to předtím uvědomovala, měla jste vůči němu skrytou zášť. Přiznala jste přece, že odloučení od vaší sestry vás donutilo navázat vztah s jiným člověkem. Ve vašem případě to byl Yongguk. A pak to nedorozumění, když jste se ocitla na jeho ranči, kde on čekal jen svou manželku…“

„Máte pravdu. Navíc se v jeho přítomnosti vždycky cítím provinile a vůbec nevím, proč se mě ten pocit stále zmocňuje.“ Skryla obličej ve svých dlaních.

„Protože se domníváte, že vás nemá rád, když vy jste na živu a jeho žena zemřela. Že je to tak?“

„Ano! Ale jak to víte?“ Zvolala Tokki a otřela si slzy. „Kdykoliv mě udělá nějakou laskavost, nedokážu jí přijmout, protože v hlouby duše cítím, že mě nesnáší. Kdybyste viděl, jak se na mě dívá. Neumíte si představit, jaké to bylo, když se vrátil domů a našel tam mě místo Kelli. Bylo to otřesné.“

„To si vcelku dokážu představit.“ Přikývl doktor.

„Proto chci zůstat radši tady v nemocnici. Bojím se vrátit k němu na ranč. Mám strach, že bych si tam připadala jako… jako vetřelec.“

„Já vás v tomhle naprosto chápu a dokonce mi to teď už dává docela smysl.“

„Opravdu?“ Tokki překvapením povytáhla obočí.

„Ano. Za daných okolností dovedu pochopit i to, že k vám určitou dobu mohl váš švagr cítit jistou nenávist. Na jednu stranu se nedokázal smířit se smrtí své ženy a na druhou stranu jí ve vaší osobě viděl neustále před sebou.“

„Bylo to přesně tak.“ Zamumlala Tokki.

„A protože vy jste vnímavá osoba, vycítila jste jeho myšlenky ještě dřív, než je stačil vyslovit a to byl ten kámen úrazu. Youngjae už pak k vám žádnou zášť necítil a vy jste ve svém odmítání pokračovala. Vy však musíte mít na mysli, že jeho ohnivá reakce, když vás našel ve své ložnici, byla naprosto přirozená a navíc ten šok z její smrti…divím se, že se dokázal zachovat tak, jak se zachoval.“ Pokračoval doktor v objasňování.

Tokki jen mlčela.

„Víte, pocity v takových situacích mají svůj řád, i když to zní moc teoreticky. Podívejte… člověk nejprve utrpí šok. Zoufalství a bolest, která následuje, se přirozeně mění na zlobu a vztek. To je důležitý moment při vyrovnávání se se skutečností. Já vám teď můžu zodpovědně říct, že oba máte to nejhorší za sebou. Vy například, jste dneska udělala důležitý krok kupředu. A to, že jste se mi vypovídala z vašich vnitřních pocitů. Za nějaký čas se s osudem, který vás oba potkal, vyrovnáte a vaše životy budou pokračovat bez újmy na vašem vztahu.“

„Jae se vám s něčím svěřil?“

„Ne, to nebylo třeba.“

„Pane doktore, co mám teď dělat? Jak mám tu škodu, co jsem způsobila, napravit?“

„Když s ním promluvíte tak, jak jste teď mluvila se mnou, tak to bude jistě stačit. Ten muž si prožil své peklo. Ztratil ženu, kterou miloval a která se mu dlouhou dobu předtím odcizila, aniž by věděl proč. Vy jste jediný člověk, který mu ze strany vaší sestry zůstal a který by měl jeho trápení pochopit jako první. Vy byste měla být ta osoba, která mu pomůže tuhle tragédii překonat.“

Tokki opět mlčela a dívala se do země.

„A namísto toho jste ho za poslední dva týdny nechtěla ani sem k sobě pustit. Odmítla jste ho vidět. Odmítla jste s ním mluvit i po telefonu. Vy jste ve své lásce ke své sestře tak sobecká, že si nechcete připustit, že jsou i jiní lidé, kteří její ztrátou trpí stejně jako vy a možná ještě víc. Váš švagr se z toho dostane i sám, ale kdybyste mu pomohla, určitě by vám byl vděčný.“

„Připadám si teď jako ta největší zrůda.“ Tolik se jí svíralo hrdlo, že jen stěží vyslovila jednu větu.

„To je příliš silné slovo, Tokki. Spíš jste myslela jen na sebe a byla jste velice sobecká i ve vztahu ke své sestře. Mluvil jsem o tom i s vaší nevlastní matkou. Přiznala mi, že vás musela učit žít odděleně, daleko od sebe. To děťátko, které teď čekáte, vám pomůže zaměřit svou pozornost úplně jiným směrem. Otázkou však je, jestli budete schopná žít úplně jiný život se svým dítětem a jestli mu budete schopná dát všechno pro jeho zdravý vývoj.“ Doktor Kim vstal ze židle. „Zamyslete se nad tím a já si zítra přijdu pro odpověď.“