To nejsem já 18

Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy Ida vložila poslední skleničku od oběda do myčky na nádobí. Natáhla ruku a zvedla sluchátko telefonu, který byl zavěšený vedle na zdi.

„Ranč pana Yoo.“ Ohlásila.

„Dobrý den, Ido.“ Ozval se slabý hlas.

„To jste vy, Tokki?“ Idy si v první chvíli myslela, že špatně slyší. Od té doby, co byla hospitalizována v nemocnici, na ranč ani jednou nezavolala. Proto si nyní Ida myslela, že volá jen proto, že chce ještě mluvit s Giselle, protože se následující den chystala vrátit do Francie. „Jak se vám daří?“

„Od té doby, co mě odpojili od nitrožilní výživy, tak dobře.“

„To jsem moc ráda. Ani nevíte, jakou jste nám udělala radost, že jste zase začala normálně jíst.“

„Vy jste s Jinem ke mně byli vždycky moc milí. Mockrát vám děkuju za ty květiny a za ten časopis s hádankami a křížovkami. Opravdu mi tady krátí dlouhou chvíli. Největší radost jste mi udělali však s tou novou noční košilí. A z těch knih, co jste mi sem poslali, jsem ještě nestihla přečíst ani polovinu.“

Idu Tokkiina upřímnost dojala. Moc by si přála, aby se Tokkiina vděčnost týkala i Jaeho. Protože spolu s Giselle si o něj začaly dělat velké starosti. Jin samozřejmě také, ale ten o tom nahlas nemluvil. „To bylo to nejmenší, co jsme pro vás mohli udělat.“ Řekla s úsměvem, který však Tokki nemohla vidět.

„Já myslím, že jste celou dobu pro mě dělali tolik, že jsem si to ani nezasloužila. A hlavně… vy jste si nezasloužili to, jak jsem se k vám chovala.“ Posmutněla Tokki.

„Pro vaše chování měli všichni pochopení. Taková těžká rána nemůže nikdy zůstat bez následků. Nebyla jsem jiná, když mi zemřela maminka. Bylo to se mnou k nevydržení natolik, že mě Jin málem opustil.“

„Opravdu?“ Podivila se Tokki.

„No jestli mi nevěříte, můžete se ho sama na to zeptat.“

Tokii se pousmála, což bylo poprvé, kdy Ida slyšela Tokki se pousmát. V tu chvíli měla Ida pocit, že by jí ráda slyšela zasmát se hezky od srdce. A čím dříve to bude, tím lépe.

„Ido, je tam Jae?“ Optala se Tokki hodně váhavě.

„Ne, není. Je na cestě pro soudní zatykač. Ale můžu vám dát číslo na telefon do jeho auta.“ Samým rozrušením uchopila sluchátko do obou rukou.

„A nebude se zlobit, když ho vyruším při práci?“ V jejím hlase bylo znát napětí.

Ida by nejraději Tokki řekla, jak moc na její zavolání Jae čeká. Nakonec však mlčela, aby třeba Tokki od svého záměru spojit se s Jaem, neupustila. „Určitě ne. Máte po ruce tužku a papír?“ Ida nadiktovala Tokki číslo a ta si ho pečlivě napsala. „Kdyby to hned nezvedl, tak to znamená, že se někde cestou zastavil na kafe. Musíte to pořád zkoušet a jistě se vám ho podaří zastihnout.“

„Budu to zkoušet, dokud ho nezastihnu. Slibuju, Ido. A děkuju vám. Ještě jednou bych vám moc ráda řekla, že jste s Jinem úžasní lidé. Řekla jsem vám to sice jen jednou, krátce poté, co jsem přijela na ranč a domnívám se, že byste si to zasloužili slyšet víckrát, než jen jednou. Těším se, až vás zase brzy uvidím.“

Jakmile Ida položila sluchátko, rozeběhla se za Jinem do garáže. Jin tam připevňoval k autu naviják. Nemohla se dočkat, až mu oznámí, že se Tokki ozvala.

 

 

Jaeho auto se prodíralo klikatou cestou borovicovým lesem. Než vjel do zatáčky, zahlédl svého souseda a nejlepšího kamaráda v jedné osobě, Himchana, jak opět opravuje střechu. Minulý rok mu jí vzala sněhová vichřice. Při opravě z ní tehdy nešikovně spadl. To ho však neodradilo, aby na ní vylezl znova a dal si střechu do pořádku, aby se mu smůla z minulého roku neopakovala. Jae nepoznal tak pracovitého člověka jako byl Himchan. Nebo aspoň takového člověka, který by si v každém druhu práce našel i zábavu.

Jakmile Himchan Jaeho spatřil, zamával na něj. Jae zastavil auto a vystoupil z něj. „Ty nevíš, kdy máš skončit, viď? Za chvíli ti budu muset posvítit reflektorama.“

Himchan se hlasitě zasmál a jeho smích se rozléhal hluboko do lesa. „Dolů slezu, až to dodělám. Co tě sem vlastně přivádí? A vůbec… jak se máš? Už dlouho si říkám, proč si neuděláš čas a nezajdeme si spolu na ryby?“

Jae by na ryby šel moc rád. Ale neměl na to pomyšlení, zejména ne teď, kdy ho moc trápil zdravotní stav Tokki, která se odmítala s kýmkoliv setkat kromě Giselle. Ta se ale chystala zpět do Paříže už následující den ráno. Jae se toho upřímně děsil. Hlavně toho, že tady bude muset Tokki zůstat bez ní. Měl obavy, že to bude snášet velmi špatně. Začal si dělat starosti, jestli vůbec bude Tokki do konce svého těhotenství propuštěna z nemocnice.

„Došel jsem k názoru, že je nejlepší, když má člověk stále co dělat. Na odpočinek je času dost.“ Odpověděl Jae.

„No vidíš, jak se rychle učíš. Tak co tě k nám přivádí?“

„Tvá žena volala k šerifovi. Žádá tě, abys jí zavolal do Incheonu. Mám ti vyřídit, že to nespěchá. V té době jsem měl něco k vyřizování ve městě, takže jsem se nabídl, že ti to zajedu vyřídit.“

„Díky Jae. Jakmile to tady dodělám, skočím do auta a zajedu do města na poštu jí zavolat.“

„Nechceš, abych ti přidržel ten kus harampádí, kterýmu říkáš žebřík, až polezeš dolů?“

„Ne děkuju. Ještě mi to tady bude nějakou tu chvíli trvat.“

„Tak na sebe dávej pozor, Hime.“ Zamával mu Jae.

„Až sem za mnou Jaerka přijede, pozveme tě na jehněčí hody.“

„Tak to si nechám líbit.“ Zamumlal Jae, když nastupoval do auta.

Vycouval po rozježděné bahnité stezce na lesní cestu a směřoval zpět na svůj ranč. Byl tak zamyšlený, že na cestě přehlídl zajíce, který doskákal doprostřed cesty, kde se zastavil. Nechybělo mnoho a málem ho přejel. Naštěstí šlápnul na brzdy včas. Když chtěl znova nastartovat, nedařilo se mu to. V tom mu zazvonil telefon. Jae zvedl sluchátko.

„Tady Youngjae.“ Ozval se do sluchátka velmi nepřívětivě, protože celou dobu předtím nadával na nespolehlivost motoru.

„J-Jae?“ Zaznělo v telefonu jeho jméno polekaným hlasem.

„To jsi ty, Tokki?“ Vzpamatoval se rychle Jae.

„Ano. Ty se zlobíš, že tě ruším a…“

„Tokki…“ Přerušil jí Jae netrpělivě. „Nevíš, jak bych se mohl zlobit? Co se děje? Musí to být něco hodně naléhavého, když voláš zrovna mě.“ Jae by čekal na druhém konci kohokoliv, ale rozhodně ne Tokki. Číslo k němu do auta jí mohla dát jedině Ida nebo Jin. Nervózně si rukou prohrábl vlasy a obával se nepříjemné zprávy. „Něco se ti stalo, viď? Nebo se snad něco stalo s miminkem?“

„Ne, to je v pořádku a i já jsem v pořádku. Volám ti vlastně proto, abych ti řekla, že už nejsem napojená na nitrožilní výživu a …“

„To znamená, že jsi začala jíst?“ Už podruhé jí přerušil Jae, kterého ta zpráva velmi potěšila.

„Ano. A dokonce budu moct jet zítra s tebou vyprovodit Giselle na letiště, ale musela jsem slíbit, že zůstanu v autě.“

Jae nechtěl věřit vlastním uším. Příjemně ho překvapila nejen náhlá změna jejího zdravotního stavu k lepšímu, ale i náhlá změna jejího chování. Nikdy předtím k němu nebyla tak laskavá a přívětivá. „Kdy tě to povolili?“

„Dnes ráno při vizitě.“ Tokki se zhluboka nadechla. „Doktor mi řekl, že mě propustí zítra ráno z nemocnice pod podmínkou, že budu bydlet až do porodu pod dozorem na tvém ranči. Myslíš, že bys mě tam tak dlouho strpěl?“

„To je ale hloupá otázka. Na tenhle moment čekám celou dobu. Vždyť jsme jedna rodina.“ Její otázka Jaeho zbavila těžkého břemene, které ho až doposud velice tížilo.

„Já vím.“ Zašeptala roztřeseným hlasem Tokki. „Myslíš, že bys mi mohl odpustit, že jsem se k tobě chovala tak… tak nepřístojně a zapomenout na to, abychom mohli začít znovu jako přátelé?“

„Právě jsem za tím vším udělal definitivní tečku.“ Stále nemohl uvěřit tomu, že se Tokki tak rychle změnila.