To nejsem já 21

„Ach… pan Bang. Jsem rád, že vás opět vidím v Soulu.“ Přivítal ho bývalý Tokkiin šéf, profesor Kang, když otevřel dveře své kanceláře. „Pojďte dál a posaďte se.“ Potřásl si s Gukem rukou a pobídl ho, aby vstoupil.

Profesor se posadil za svůj pracovní stůl naproti Yonggukovi. „Takže vy byste rád zase využil našich překladatelských služeb, jak tak koukám. Bohužel o slečnu Lee jsme přišli, ale podařilo se nám sehnat do týmu dva nové, vynikající překladatele, kteří odvádějí naprosto spolehlivou práci na vysoké úrovni.“

Yonggukovi poskočilo srdce, cožpak už tady Tokki nepracuje? Když dneska ráno mluvil už podruhé s jejím domácím, bylo mu řečeno, že je Tokki stále na dovolené. Lhal mu snad? Nebo ho dokonce Tokki požádala o to, aby jí zapíral, protože nechtěla, aby jí hledal?

 Yongguk se snažil, aby na něm profesor Kang nepoznal jeho rozčarování a odpověděl. „O tom vůbec nepochybuju. Pověst vaší překladatelské agentury je výborná. Potřeboval bych někoho, řekněme na tři dny s tím, že bychom začali už zítra v devět hodin ráno. Šlo by to?“

„Samozřejmě že ano. Byl by to Cho Kyuhyun. Hned mu zavolám.“

„Počkejte chvíli.“ Odkašlal si Guk. „Nejdřív bych se chtěl zeptat, co se přihodilo slečně Lee. S její prací jsem byl vždy maximálně spokojený. Abych řekl pravdu, musím přiznat, že mě velice mrzí, že už u vás nepracuje.“

„Nejste první, kdo mi tohle říká.“ Přiznal smutně profesor. „Pokaždé po ní byla největší sháňka. Avšak stihla jí nějaká nepříjemná choroba, takže musela skončit.“

Choroba? Yongguk se rozpačitě zavrtěl na židli. Okamžitě si vybavil nepříjemné setkání s Tokki v pařížském hotelu, kde se s ním náhle rozešla. Když na to teď tak myslel, usoudil, že tehdy byla poněkud bledší a mírně vyplašená.

Ach bože… jestlipak se jí něco nestalo poté, co zjistila, že je ženatý? Co když z toho utrpěla nějaký těžký šok, který jistě zanechal následky na jejím zdraví. „Co to proboha bylo za nemoc, že se vzdala povolání, které tolik milovala?“ Těžce polkl.

„To vám bohužel neřeknu, protože tak dalece jsem nepátral. Ale vím, že jí doktor nařídil klid na lůžku.“ Prohlížel si ho podezřele profesor. „Jak už jsem řekl, nejste první, kdo si posteskl, že jí tady už nemáme.“

Yongguk věděl, že kdyby se ještě chvíli snažil, dozvěděl by se od profesora to, co potřeboval vědět. Avšak dobře vytušil, že ho profesor při poslední otázce začal podezírat, že se neptá jen z profesionálního zájmu. Nechtěl se prozradit. Dělalo mu značné potíže tvářit se vyrovnaně, ale zatím se mu to tak nějak dařilo.

„Pro firmu je to vždycky nepříjemné, když ztratí spolehlivého a vynikajícího pracovníka. Já to vím z vlastní zkušenosti. Nedávno mě opustil můj tajemník. Vždycky pro mě znamenal hodně. Byl to vynikající přítel, kterému jsem se mohl s čímkoli svěřit a kdykoliv jsem ho mohl požádat o radu.“

„Ach… Tak to je mi upřímně líto.“

„No, nedá se nic dělat. Život jde dál a my se musíme přizpůsobit. Nicméně bych se s panem Cho rád pozdravil. V následujících dnech budu mít důležitá jednání, kde bude potřeba zvlášť velká přesnost.“

„Kyuhyun je vyškolen i v obchodní oblasti. Určitě vás nezklame. Za to vám ručím.“

„Dobře, tak kdyby vám to nevadilo, rád bych se s ním sešel hned.“

„Ale samozřejmě, to nebude problém. Malý moment…“

Zatímco Yongguk čekal na Cho Kyuhyuna, plánoval si v hlavě, co bude dělat dál. Rozhodl se, že jakmile opustí tuhle kancelář, najme si soukromé očko, aby mu zjistil, jestli domovník říkal pravdu. Ze všeho nejlepší by bylo, kdyby se mu podařilo kontaktovat Tokkiinu sestru, která by mu jistě řekla všechno, co by potřeboval vědět.

Její sestra se jmenovala Kelli. A pokud si Yongguk dobře vzpomínal, tak byla vdaná za muže, co pracoval u policie a kdesi v Uijeongbu vlastnil ranč. Nikdy se s ní však nesetkal. Ale vůbec si nemohl vzpomenout na jméno jejího manžela. Nevzpomíná si ani, jakým písmenem by začínalo jeho příjmení.

„Pane Bangu…“

Yongguk sebou leknutím škubnul a otočil se směrem, kde stál Cho Kyuhyun. Vstal tedy, aby se s ním mohl pozdravit a pak se snažil rychle s ním vyřídit, co od něj bude potřebovat, aby si co nejdříve mohl najmout toho detektiva. A peníze zde nehrály žádnou roli.

 

Tokki zaslechla Jaeho džíp, jak přijíždí do dvora. Odložila na stůl brožůrku pro nastávající maminky, kterou dostala v nemocnici od doktora Moona. Jae přijel domů. Pohlédla na hodinky, bylo teprve devět hodin večer. Tak brzo se Jae nikdy domů nevracel. Srdce jí začalo tlouci na poplach.

Od chvíle, kdy vyprovodili Giselle na letiště, uplynulo více jak šest týdnů. Od té doby se snažila být k Jaemu stejně tak milá a laskavá, jako se jí to podařilo tehdy před odchodem z nemocnice, kdy mu telefonovala do auta na mobilní telefon, ale kdykoliv mu měla stanout tváří v tvář, tak ztratila veškerou sebedůvěru.

V říjnu a v listopadu se téměř nevídali. Jae si bral hodně práce a byl stále mimo domov. Prohodili společně několik málo slov při jeho návratech nebo odjezdech. Za celou tu dobu spolu posnídali nebo povečeřeli málokrát. Ida si o Jaeho dělala starosti. Jin se jí pokaždé snažil uklidnit, že spousta práce je Jaeho způsob, jak se vyrovnat s bolestí a s problémy. A vždy Idu ujistil, že tento stav jistě brzo pomine.

Tokki si tím tolik jistá nebyla. Měla pocit, že kdykoliv jí Jae potká, prohlíží si jí s takovým zájmem a tak melancholicky, že se jí chce pokaždé utéct pryč. Zřejmě mu až příliš připomíná její sestru, jeho Kelli. Ještě neměla dost odvahy, aby Jaeho požádala o svěření účetní knihy. Měla strach, že by v něm mohla opět vyvolat vzpomínky na Kelli, což by mohl špatně snášet.

Ida jí nedávno ve městě koupila nějaké oblečení na miminko. A kromě toho jí přinesla vlněnou přízi, protože se rozhodla, že jí naučí plést. Děťátko se má narodit v únoru. Čtrnáctého, na svatého Valentýna. Tokki mu do té doby chtěla uplést zimní výbavičku, zejména teplý svetřík.

„Tokki?“

Ta zmateně zamrkala, když jí jeho hlas vyrušil z přemýšlení. Milovala jeho pracovnu, tak sladce se v ní snilo. Avšak netušila, že se tak rychle dostane dovnitř.

„Youngjae!“ Zvolala a nedokázala zakrýt své nadšení. „Dneska jsi doma tak brzo. Uděláš tím Idě velkou radost. Přichystala ti k večeři vepřovou roládu.“

„Už jsem jedl. Ve městě…“ Z jeho hlasu bylo patrné, že je k smrti unavený.

Tokki sledovala, jak odhodil rukavice na stůl a sundal si bundu s kapucí, pod kterou měl mokré vlasy. „Myslíš, že bude zase sněžit?“

„Dost možná.“ Zběžně se porozhlédl po místnosti, až se očima zastavil na brožurce, kterou Tokki odložila na stolek vedle sebe. „Co to čteš?“

„To je pro nastávající maminky. Dostala jsem to v nemocnici od doktora Moona.“

„Mohl bych se na to taky podívat?“

„Já… já nevím. Raději ne…“

Než stačila vykoktat svůj nesouhlas, přišel k ní blíž a brožůrku si vzal do ruky. Po chvíli listování v ní pozvedl hlavu. „Budeš svoje dítě kojit?“

Z jeho osobní otázky byla na rozpacích. Vlastně to ani rozpaky nebyly. Nedokázala však říct, co to bylo za pocit. „Když budu moct, tak jo.“

„A proč bys nemohla?“ Zamračil se.

„Já nevím, ale spousta žen s tím má problémy. Moje maminka nás dvě kojit nemohla, protože neměla dostatek mléka. Pravda je, že jsme byly dvě a u dvojčat je kojení výjimečné. Ale i matky, kterým se narodí jen jedno dítě, s tím mívají různé potíže. Ale já si zatím žádné komplikace nepřipouštím. Také proto, že vím, že dvojčátka mít nebudu. Díky bohu…“ Dodala na závěr s úsměvem.

Jae se na ní také usmál. To od něj nečekala. Zatím co přidal do ohně další poleno, Tokki vstala a byla na odchodu z jeho pracovny.

„Kam jdeš?“ Optal se jí překvapeně. „Nerad bych tu byl zase sám.“

„Máš přece právo na trochu soukromí, když se vrátíš z práce unavený.“ Vysvětlila mu.

„Až budu chtít být sám, tak ti řeknu.“ Ale před další otázkou, co jí hodlal položit, se zamyslel. „Už ti Giselle napsala, jak je to s Paulem?“

„Zatím ještě ne. Ale slíbila mi, že zavolá hned, jak bude něco nového.“

V tom zazvonil telefon. Jae vykročil ke stolu a sluchátko zvedl. „Tady Yoo…“

Jae chvíli poslouchal a pak se otočil čelem k Tokki. Pozvedl obočí a dlaní zakryl mluvítko, když předtím poprosil o chvíli strpení. „To je pro tebe.“ Oznámil jí a podával jí sluchátko.

„Kdo je to?“ Polekala se.

„Domovník z vašeho domu.“ Odpověděl, přičemž stále držel dlaň na mluvítku.

„Ty si děláš legraci. Takhle pozdě večer?“ Vyděšená převzala od Jaeho sluchátko a přiložila si ho hned k uchu. „Dobrý večer, Joone.“

„Dobrý večer Tokki. Vy jste mě požádala, abych vám zavolal, když se bude něco dít. Tak vám teda volám.“

„Co se stalo?“

„Říkal jsem si, že by bylo dobré, abyste věděla, že se tady po vás už dvakrát ptal nějaký muž. Říkal, že je váš velmi dobrý známý. Ale jak se jmenuje, mi bohužel neřekl. Zajímavé je i to, že před několika dny volal nějaký jiný chlápek a taky se na vás vyptával. Ale ani jemu jsem nic neřekl. Slíbil jsem vám, že budu mlčet jako hrob. A to jsem taky dodržel.“

Kdo by to… Ne, to nemohl být Yongguk. Kdyby se s ní chtěl setkat, už by jí dávno napsal. Ale žádný dopis od něj nedostala, ačkoliv jí Joon veškerou poštu posílal k Jaemu na ranč. Yongguk… proboha… úplně na něj zapomněla. A nebylo divu. Navzdory tomu, že byl otcem jejího dítěte, tak ona měla v poslední době hlavu plnou Jaeho. Ten se totiž o ni staral. Dával jí tím pocit jistoty a bezpečí. Proč by teda měla myslet na zrádného Yongguka?

Joon stále něco povídal a tak se Tokki musela myšlenkama vrátit zpět k jejich rozhovoru. Když to nevypadalo na Yongguka, tak kdo to teda mohl být?

„Joone, mohl byste mi toho druhého muže popsat?“ Optala se ho. Ještě dřív, než mohla zaslechnout jeho odpověď, přiskočil k ní Jae a vytrhl jí sluchátko z ruky.

„Co se děje?“ Zašeptal a zahleděl se jí do očí pronikavým pohledem.

„Já nevím…“ Ale v rychlosti mu zopakovala, co jí řekl Joon.

Jae si přiložil sluchátko k uchu. „Tady Yoo Youngjae. Jsem zástupce šéfa místní policie tady v Uijeongbu. Jestli k tomu máte nějaké pochybnosti, můžete si klidně zavolat na stanici a tam vám moji informaci potvrdí. “ Odkašlal si a pokračoval dál. „Slečna Lee je moje švagrová a je zde v mojí péči a pod mojí ochranou. Máte-li jí co říct, řekněte to mě.“ Jeho hlas zněl autoritativně. „Popište mi ty dva muže. Nevynechejte žádnou podrobnost, protože detaily jsou většinou rozhodující.“

„Tak toho, co telefonoval, vám jen těžko popíšu.“ Bránil se omluvně Joon. „Zato ten, co tu za mnou byl už dvakrát, je asi tak sto osmdesát centimetrů vysoký a může mu být tak kolem pětadvaceti let. Byl velmi elegantně oblečený. Bylo to velmi drahé oblečení, to se pozná hned, že je to člověk, co má spoustu peněz.“