To nejsem já 22

Jae se ušklíbnul. „Jakým autem přijel?“

„To jsem si bohužel nevšiml.“ Posmutněl Joon.

„A co všechno jste mu řekl? Hlavně si na to vzpomeňte co nejpřesněji. Je to moc důležité.“

„Řekl jsem mu, že slečna Lee je na dovolené. Kdyby mě požádal, abych jí s její poštou zaslal od něj vzkaz, udělal bych to. To je všechno.“

„A on vás o nic takového nepožádal?“ Pokračoval dál ve výslechu.

„Ne, nepožádal.“

„A co jste řekl tomu muži, co volal?“

„Řekl jsem mu to samé.“

„Jak se jmenujete celým jménem?“

„Kim  Hyun Joon. Dělám tady za otce domovníka, protože otec od minulého roku marodí.“

„Dobře. Dejte mi, prosím vás, vaše telefonní číslo. A ještě mi řekněte, kdy jste na tom čísle k zastižení.“ Jae si všechno zapsal. „Kdyby vás ten člověk ještě jednou navštívil dřív, než se ozvu já sám, nic jiného, než co jste mu už řekl, mu neříkejte. Mohl by pojmout podezření, což by pro nás nebylo zrovna nejlepší. A kdyby se ozval ten po telefonu, platí pro vás ty samé instrukce. Rozuměl jste mi?“

„Jistě, pane. Nevěděl jsem, že je slečna v takovém nebezpečí.“

„Spíš by mohla být.“ Podotknul. „Pro vás od teď platí, že budete mít oči na stopkách a ústa na zámek. Brzy se vám ozvu, jasný?“

Jae praštil se sluchátkem, až sebou leknutím Tokki trhla. „Tak a máme to. Zítra odlétám do Soulu. Hned ráno.“

„Proč, co se děje?“

„Všechno nasvědčuje tomu, že Paul Beliveau obchází dům, ve kterém jsi bydlela a snaží se tak získat jakékoliv informace, které by ho dovedly ke Giselle. A vypadá to, že na tom nepracuje sám.“

„Proboha…“ Vyděsila se a leknutím si přiložila ruku na hrudník.

„Předpovídal jsem to. Vy obě jste si myslely, jak to s ním zaválíte, ale já to věděl. On není ten typ člověka, který by se jen tak rozloučil a zmizel Giselle navždycky z očí. Ten se bez boje nevzdá. To, že Giselle požádala o rozvod, bylo hned od začátku riskantní.“ Řekl jí to, co si myslel už od začátku, pak pokračoval. “Já se teď postarám o vystěhování tvých věcí z toho podnájmu a nechám je zatím zavézt někam do úschovny. Ten byt už dál nemůžeš držet.“

„Dobře.“ Souhlasila s vystěhováním. „Ty… ty jsi mu nikdy nevěřil, viď?“

„Ne…“

„Co si tam teď Giselle sama počne?“ Začala přecházet po pokoji z jednoho konce na druhý.

„Neboj se, Giselle má vynikajícího a vlivného právníka a také pár velmi dobrých přátel na těch správných místech. Taky se mi svěřila, že hned, jak urovná všechny věci s Paulem, přestěhuje se do Grasse.“

„Kdy tě to řekla?“ Zarazila se nad tím.

„Na letišti. A považuju to za dobrý nápad.“ Jae se zarazil. „Kdyby teď někdy volala, nic jí prosím tě o tomhle incidentu neříkej. Co kdybych se mýlil a nebyl to Beliveau. Zbytečně bysme jí znepokojili.“

Tokki jen souhlasně přikývla. Následovalo ticho, ze kterého vycítila, že by Jae rád věděl něco o jejích předchozích známostech. A tak aniž by se jí Jae na něco z toho zeptal, začala povídat sama od sebe.

„Jediný muž, se kterým jsem se v Soulu scházela, byl Yongguk. Ale to už je dost dávno.“

„A čím si Yongguk zasloužil tvou pozornost, o kterou by stály další zástupy mužů, které jsi odmítala?“

Věděla, kam tím svým dotazem směřuje a ani trochu se jí to nelíbilo. „Na to nejde jednoznačně odpovědět. Už jsem ale na tuhle životní etapu zapomněla.“

„Ale zapomněl i on?“

„To nevím.“ Jejich oči se setkaly a Tokki znejistěla.

„Kde ten Yongguk bydlí? A jak se dál jmenuje?“

„Jmenuje se Bang. Bang Yongguk. Bydlí v Incheonu a je vlastníkem textilky.“

„Máš na něj telefonní číslo?“

„Zapsala jsem si ho do diáře, ale ten jsem nechala v Soulu.“

„Takže ty ho neznáš zpaměti? “ Vyzvídal a najednou pocítil, že žárlí.

„Volala jsem mu jen jednou.“ Zašeptala tiše.

„A co se tehdy stalo? Zvedla to jeho manželka, že jo? A tys tak byla postavena před hotovou věc.“ Tokki mlčela a Jae to už pak dál nerozváděl.

„Když jsem se to dozvěděla, nechtěla jsem ho už vidět.“ Přiznala po chvíli mlčení.

„A kdy jsi ho viděla naposledy?“

„Dva týdny před tím, než jsem odjela ze Soulu sem.“

„Takže jsi mu prakticky zmizela beze slova?“

„Ano…“

„Tudíž důvod k tomu, aby tě hledal, by měl. Jak dlouho jsi s ním chodila?“ Zamyslel se a Tokki mlčela.

„Radši bych už šla spát.“ Podotkla nakonec, aby se vyhnula odpovědi.

„Dobře, taky se potřebuju na zítřek vyspat. Na to letiště budu muset vstávat brzo.“ Konstatoval s malými rozpaky. „Až tady nebudu, tak neber telefony. Požádej Jina nebo Idu. Kdyby to opravdu byl Beliveau nebo nějaký jiný cvok, který se do tebe třeba zamiloval a chce tě pronásledovat. S nikým se nebav, dokud tě to nedovolím.“

„Dobře. A jak dlouho budeš pryč?“ Optala se a doufala, že na sobě nedala znát obavy o jeho bezpečí.

„Nebudu se vracet přímo ze Soulu. Mám pak ještě nějakou práci s transportem vězňů. Vrátím se asi za dva týdny.“

Tokki zaúpěla. Dva týdny jí najednou připadaly jako celá věčnost. Když své kroky namířila ke dveřím, ještě před nimi se zastavila a otočila se na něj.

„Jae?“ Oslovila ho, zvedl hlavu a zahleděl se jí zpříma do očí. „Vrátíš se na den Díkůvzdání?“

„Nejspíš ne…“

„Dávej na sebe pozor.“ Smutně si povzdechla a cítila, jak se jí oči pomalu zaplňují slzami.

„Taková je moje práce.“ Ale její slova mu vyrazila dech.

„Hlavně se v pořádku vrať domů.“

„To mám v úmyslu.“

Když se s ním rozloučila a odešla, stál u svého pracovního stolu a nemohl uvěřit tomu, že po tak neuvěřitelně dlouhé době slyšel starostlivá slova. Byla jako něžné pohlazení. Ačkoliv bylo už jedenáct hodin večer a on věděl, že bude ráno brzo vstávat, rozhodl se, že ještě před spaním zavolá jednomu svému dobrému příteli.

„Siwone, jsi to ty? Nevzbudil jsem tě?“ Mluvil tiše do telefonu, když se mu podařilo vytočit číslo.

„Zatím ještě se slepicemi spát nechodím, Youngjae.“

„Tys mě poznal?“

„To by snad byla ostuda, kdybych tě nepoznal po těch letech, co jsme spolu dělali, ne?“ Na chvíli se odmlčel. „Moc mě mrzí, co se stalo tvé ženě. Přijmi mou soustrast.“

„Děkuju.“ Zamumlal. „Wone, jak to s tebou teď vypadá pracovně?“

„Nemám nic tak závažného, co by nemohlo počkat. Od té doby, co jsem soukromně, nejsem tolik vytížený. Co bys potřeboval?“

„Nemohl bys zítra ráno se mnou letět do Soulu a chvíli pracovat pro mě jako soukromé očko?“

„To vůbec nezní špatně.“

„Potřeboval bych od tebe, abys mi vystěhoval jeden byt v Soulu. Pak všechny ty věci dal do úschovny. V tom bytě bys pak byl tak dlouho, dokud bych ti neřekl, že je konec. Může to trvat pár dní, ale dost možná i měsíc.“

„Ses zbláznil? To mám být v prázdném bytě?“

„Neboj, nechám ti tam dát gauč, televizi, telefon a mikrovlnou troubu. Budeš si ohřívat jen hotová jídla.“

„Dobře. A koho teda budu sledovat?“

„Neměj obavy, není to státní zakázka. Je to moje soukromá záležitost. Budu tě platit z vlastní kapsy. Škodný nebudeš. Jednoho dne tam za tebou domovník pošle podivného chlápka. Ty ho tam trochu zdržíš a budeš se snažit z něj vytáhnout, co se dá. Zítra v letadle ti všechno podrobně vysvětlím. Mohl bys být v Uijeongbu už v šest ráno?“

„Spolehni se.“

„Díky Siwone. Jde o mimořádně důležitou věc.“

„To mě došlo z tvého hlasu.“

 

Když Tokki odcházela od doktora, zamířila si to rovnou do cukrárny. Chtěla Jinovi a Idě koupit domů jejich oblíbenou nugátovou zmrzlinu. Když vešla dovnitř, oslovil jí sympatický ženský hlas.

„Tokki, jste to vy?“

Otočila se k prodejnímu pultu a ihned v ženě poznala Kelliinu nejlepší kamarádku, Linu Choi, které tato cukrárna patřila. „Dobrý den, Lino.“

„Jsem ráda, že jste sem k nám také jednou zavítala. Chtěla jsem vás jít navštívit, ale Youngjae mi řekl, že se necítíte dobře a že lékař vám nařídil ležet.“

„Teď už jsem v pořádku. Právě jsem byla na kontrole, kde mě ujistili, že je všechno v normě. Už nemusím tolik ležet, ale soli se musím stále vyhýbat.“

„Tak v tom případě vám nabídnu kousek našeho vynikajícího jablečného dortu a k tomu jednu kávu bez kofeinu, co vy na to?“

„Ráda. Moc děkuju.“ Posadila se ke stolku a za chvíli jí Lina přinesla dost a kávu.

„Vždycky jsem si myslela, že jste s Kelli k nerozeznání stejné, ale není to pravda. Vy jste jiná.“ Začala tajemně Lina.

„Myslíte?“ Podivila se Tokki. „To jste mě překvapila. Vidíte mě poprvé a dokážete mě od Kelli rozeznat. To se nepodařilo ani lidem, kteří nás znali léta.“

„Ale já nemám na mysli fyzický vzhled. Vypadáte daleko sebejistější, než bývala Kelli. Někdy se mi zdála nesoustředěná.“ Rozpovídala se Lina a pak si přiložila dlaň k ústům. „Odpusťte, že jsem o tom začala.“

„To je v pořádku.“ Nezlobila se na ní Tokki.

„A jak se daří našemu nejpozornějšímu muži na této polovině zeměkoule? Už jsem ho tak dlouho neviděla.“

Tokki přesně věděla o kom je řeč. „Já už jsem ho neviděla dva týdny.“ Posteskla si. Youngjae jí však po večerech volal, na což se Tokki celý den těšila. Někdy spolu mluvili téměř půl hodiny. Většinou si povídali o tom, jak se jí daří a jestli je miminko v pořádku.

„A co teď má za práci?“ Zajímala se Lina.

„Teď právě transportuje vězně. Převáží je do jiného státu. Kdybych věděla, že moje slovo bude mít nějakou váhu, určitě bych ho přemluvila, aby téhle práce nechal a dělal jen na ranči.“

„Opravdu?“ Podivila se Lina.

„Ano, protože to, co teď dělá je nebezpečné a mě se to vůbec nelíbí.“ Ujistila jí Tokki.

„Vidíte a to je další povahový rozdíl mezi vámi a Kelli.“ Upozornila jí Lina.

 „Vím, ona vždycky milovala dobrodružství a taky ho vyhledávala. Ale já to jako dobrodružství nevidím. Právě naopak.“

„Myslím si, že by to Jae moc rád slyšel.“ Povytáhla Lina obočí.

Tokki však mlčela. Po krátké rozpačité odmlce opět promluvila. „Mockrát vám děkuju za pohoštění a přijďte někdy s manželem k nám. Což takhle příští týden na večeři? Uvařila bych něco dobrého a Idě bych dala volno.“

„To vás nesmí ani napadnout. Dělat si s námi starosti, když máte odpočívat. Já mám lepší nápad. Co takhle ve středu o půl sedmé v Lasso Clubu? Tam vaří výtečně.“

„Souhlasím a moc ráda. Už jsem nikde nebyla ani nepamatuju.“ Nadchla se Tokki.

„Ale ještě si radši zavoláme, kdyby byla nějaká změna, ano?“ Chtěla se ujistit Lina.

Tokki přikývla a když vytahovala peníze na zaplacení, Lina ji odmítla. Rozloučila se a sotva vyšla z cukrárny na ulici, kde sněžilo, vzpomněla si, že nekoupila to, pro co tam šla. Tak se s úsměvem vrátila zpět.