To nejsem já 23

„Pane? Máte hovor ze Soulu.“

Yongguk pohlédl na hodinky. Byly tři hodiny odpoledne. Doufal, že to je hovor, na který čekal celý den.

„Děkuju vám, Sojan.“

Yongguk zvedl sluchátko, otočil se čelem k oknu a začal si rukou mnout břicho, které ho opět rozbolelo. „Tady Bang.“

„Tady Shim.“

„Tak mluvte, Shime.“ Yongguk pevně stiskl víčka k sobě.

„Z dovolené už se vrátila, pane. Ale dovolat se tam nedá. Domovník jí evidentně o vašich návštěvách řekl. A ona ho prý požádala, aby vás příště pustil dovnitř. Takže usuzuju, že váš problém je vyřešen.“

„Odvedl jste vynikající práci, Shime. Pošlu vám další šek.“

„To tedy znamená, že už asi nemusím pokračovat v hledání její sestry, že ne?“

„Ne, to nemusíte. Zjistil jste mi to, co jsem chtěl vědět. Děkuju.“

„Až zase budete potřebovat mojí pomoc, zavolejte.“

„Spolehněte se. Určitě bych volal vám.“ Odpověděl mu Guk, ačkoliv pochyboval, že by ještě někdy potřeboval soukromého detektiva. Ve chvíli, kdy Shim položením sluchátka přerušil spojení, zazvonil Yongguk na Sojan.

„Zařiďte mi nejbližší letecké spojení do Soulu.“

„Přihodilo se snad něco?“

„Jistá záležitost, která musí být vyřízena během jediného dne. Na výročí sňatku se svou manželkou budu jistě zpátky.“

„Dobře, pane. Všechno zařídím.“

 

 

Youngjae si rozbalil svačinu, která byla vlastně snídaní, a uháněl v autě na letiště. Nemohl se dočkat, až se vrátí zpět do Uijeongbu. Zpět domů.

Z Japonska, kam přepravovali vězně, zavolal Idě a přislíbil jí, že udělá naprosto všechno, aby ještě stihl oslavy dne Díkůvzdání. Když byl ještě v Soulu, zastavil se v obchodě s luxusním dětským oblečením a koupil tam dvoje roztomilé dupačky. Jedny byly bílé a druhé růžové. Barvy vybíral tak, aby se hodily ke svetříku, který pro své dítě Tokki nedávno upletla, také se mu tím do telefonu pochlubila. Kdyby to byl chlapec, uvažoval, tak by tu růžovou nosil jen doma nebo ven na dvůr a modrá barva by se dokoupila.

Kdykoliv přemýšlel o Tokki, nedokázal se zbavit vzpomínek na jejich první setkání. Choval se tehdy hrubě a nechápal, jak se k tomu mohl snížit. Proč se mu vzpomínka na její odhalené tělo stále vracela do mysli? Proč si neuměl poručit a nemyslet na ní jako na ženu, ale pouze jako na sestru své mrtvé manželky? Vždyť Kelli zůstane v jeho srdci navždycky.

Připadal si, jako když Kelli podvádí, když se těšil domů, kde na něho čeká kromě Jina a Idy, také Tokki. Měl radost z toho, že na něho čeká někdo blízký, že má o něho starost, že se bojí, aby se mu nestalo něco zlého. Někdo, kdo ho má zřejmě… Než stačil dokončit myšlenku, zazvonil mu v autě telefon.

„Tady Yoo.“

„Ahoj Yongjae. Mám pro tebe samé zajímavé zprávy.“

„Siwone…“ Jae okamžitě zpomalil rychlost.

„Domovníkovi volal zase ten muž, co mu už jednou volal a vyptával se na Tokki. Domovník mu řekl, že se Tokki vrátila z dovolené, ale že jí ještě několik dní nepůjde telefon. Řekl mu, že jestli jí chce vidět, tak stačí, aby tam přišel, že ho pustí dovnitř.“

„Kdy jsi s ním mluvil?“

„Asi před pěti minutama. Právě jsem zavěsil a hned volám tobě.“

„Jedu za tebou. Teď jsem na cestě na letiště. Tak to teda místo domů vezmu zase do Soulu.“

„To budeš moc hodný. Protože tady z toho nemám dobrý pocit a už mám dost té své společnosti.“

„Rozumím ti.“ Zasmál se Jae. „Jak jde stěhování?“

„Bez problémů. Tvoje švagrová je nesmírně pořádná. Naplnil jsem jeden kufr věcmi, o kterých si myslím, že by je nerada měla někde v úschovně. Víš, jsou to takové ty obrázky a upomínkové předměty. Myslíš, že jsem udělal dobře?“

„Určitě. Vždycky jsem byl s tvojí prací spokojený.“ Jae si Siwona velice vážil. „Nenašel jsi tam náhodou taky její zápisník s telefonními čísly?“ Odvážil se zeptat, i když dobře věděl, že tím zasahuje do jejího soukromí.

„Našel. Je v něm to číslo na Bang Yongguka.“ Siwon se na chvíli odmlčel. „A kromě toho je tam ještě něco zajímavého.“

„A co?“ Vyhrknul Jae, ale věděl, že by se na takové věci neměl ptát.

„Bylo tam založeno několik fotografií. A na jedné jsi dokonce ty. Jsi tam tak slavnostně oblečen, že jsem tě v první chvíli nemohl ani poznat.“

Kelli poslala Tokki jeho fotku? Jaeho překvapilo, že jí měla Tokki stále u sebe. „A kdo je na těch ostatních?“ zajímal se dál.

„Je na nich muž, který odpovídá popisu, který nám dal ten domovník.“

Bang Yongguk. Jae to jméno nenáviděl. Nenáviděl muže, který Tokki sliboval společné plány do budoucna a dopředu věděl, že si jí nikdy nebude moci vzít za manželku. Proč už dávno tu fotku nevyhodila? Po tom všem, co jí provedl. Nebo že by si jí schovávala proto, aby jednou svému dítěti ukázala, jak její nebo jeho otec doopravdy vypadal?

Jaeho popadl vztek. Bang Yongguk si nezasloužil, aby byl připomínán. Nebyl to on, kdo držel Tokki v náručí, když se vyplakávala ze smutku nad ztrátou své sestry. Nebyl to on, kdo jí chránil a dbal na to, aby se jí do narození dítěte nic špatného nepřihodilo. Ne, Bang Yongguk, neměl nárok na takovou laskavost, jakou bylo uchování jeho podobizny.

„Jae jsi tam ještě?“

„Ano, ano jsem.“ Vykoktal Jae, jenž se zasnil uprostřed rozhovoru. „Mířím teď na letiště a uvidíme se, až dorazím do Soulu. Kdyby se náhodou ten… ten hejsek objevil dřív než já, tak doufám, že víš, co máš dělat.“

„Docela bych se na to i těšil. A když už tě mám na drátě, kup mi cestou nějakou pořádnou pizzu se vším, co k ní patří. Už mám těch předvařených jídel z mikrovlnky plné zuby.“

 

Zatím co Jin parkoval na dvoře auto, Tokki spěchala dovnitř.

„Ido?“

„Jsem tady v kuchyni. Tak co, jak to dopadlo?“

Tokki si svlékla Jaeho bundu, kterou si od něho na zimní měsíce půjčila, protože byla dostatečně veliká i na její rostoucí bříško. Sundala si boty a jen v ponožkách běžela do kuchyně za Idou, aby jí o všem povyprávěla.

„Doktor říkal, že dítě vzorně roste a že i já přibírám uspokojivě na váze. Můj tlak je pořád v normálu. Mockrát vám děkuje za to, že se o mě tak staráte a že vy mě Ido vaříte tu správnou dietu. Jsem vám za to všem moc vděčná. Je to všechno jen vaše zásluha. Vaše, Jina a… a Jaeho.“ Vroucně Idu objala.

„My jsme rádi, že se vám tak dobře daří, drahoušku. Je to tady teď úplně jiné. Takové šťastnější.“

Až na to, že se Tokki po Jaem stýskalo. Když nebyl Jae doma, připadalo jí, že je všechno tak prázdné. „Nevolal náhodou Jae, když jsme byli s Jinem pryč?“ Zeptala se s nadějí v hlase.

„Volal, je to tak pár minut. Prý nastaly menší komplikace, takže se bude muset zdržet.“

„Ach jo…“

Tokki byla zklamaná. Byl už pryč tak dlouho. Zjistila, že jeho telefonáty jí dělají radost. Že jeho přítomnost byla pro ni svátkem, na který se vždy velice těšila. Musela si přiznat, že jí chybí jeho milý hlas. Musela si přiznat, že jí chybí Jae. A nemělo smysl si dále něco nalhávat. Věděla, že se do Jaeho zamilovala. Zoufale, bouřlivě a hlavně celým svým srdcem. Nebylo ale možné, aby její city opětoval. Protože se k němu, kromě několika posledních týdnů, chovala zle a neurvale.

Bála se, že si jejího zklamání z Jaeho nepřítomnosti všimla Ida. Byla by nerada, aby kdokoliv odhalil její city, které k Jaemu cítila. Styděla se i před Idou za to, jak k němu byla dlouho nespravedlivá. Proto rychle otevřela ledničku a vyndala si z ní pomeranč, kterých v poslední době dokázala sníst kila.

„Říkala jsem vám, že jsem tuhle ve městě potkala Linu?“ Optala se Idy, aby obrátila její pozornost od své roztržitosti a začala loupat pomeranč a slupky z něj odhazovala do koše, zatím co Ida míchala na sporáku omáčku.

„Myslím, že ano. Lina je velmi sympatická.“ Ida posmutněle zakroutila hlavou. „A vidíte Tokki, tolik by si přála miminko a stále se jim to nedaří. Kelli mi kdysi řekla, že Lina mít děti nemůže.“

„Tak proto…“ Podotkla potichu Tokki a pokývala hlavou.

„Co tak proto?“ Vyzvídala nechápavě Ida.

„Tak proto byla tak vážná, když jsme se spolu daly do řeči a hned mě srovnávala s Kelli.“ Začala vysvětlovat. „Řekla mi, že jsem povahově naprosto jiná, než byla Kelli. Že jsem více sebejistá.“

„Ale to je pravda.“ Řekla jí Ida bez zaváhání.

„Vy si to taky myslíte?“ Optala se nevěřícně Tokki.

„Samozřejmě. A víte od kdy? “ Usmála se Ida, když Tokki zakroutila hlavou v záporném gestu. „Hned od prvního dne, kdy vás tady našel Jae a myslel si, že jste Kelli. Když se rozzuřil a odjel k jezeru, vy jste se nebála za ním jet, ačkoliv běsnil jako tygr. I já s Jinem jsme z něj měli nahnáno. Tohle by Kelli nikdy nedokázala. Při vší úctě k ní…“

„To je fakt!“ Přidal se Jin, kterého Tokki neviděla a ani neslyšela přijít.

Tokki byla dojatá. Nikdy si o sobě nemyslela, že je silnou ženou. Hlavně ne poté, co se hroutila a plakala, až jí to dovedlo do nemocnice. Slova Idy a Jina jí hodně potěšily. Ovšem ráda by je slyšela i od Jaeho.

„S Linou jsme se domluvily, že ve středu večer půjdeme do Lasso Clubu na večeři spolu s Jaem a jejím manželem.“

„To jste moc dobře udělaly.“ Souhlasila Ida. „Takové odreagování potřebujete jako sůl. A Youngjae konec konců také. Teď, když vám doktor povolil vycházky, nemůžete pro sebe nic lepšího udělat.“ Ida se na chvíli odmlčela. „My jsme se s Jinem brali už jako starší, tudíž jsme neměli děti. Proto teď to vaše těhotenství s vámi prožíváme, jako bysme byli nastávajícími prarodiči.“

„Ale vždyť já vás tak beru.“ Odpověděla dojatě Tokki a Idě se do očí nahrnuly slzy radosti. „Spolu s Gieselle budete tou nejlepší babičkou a dědečkem pod sluncem.“

Tokki si vzpomněla na Giselle a na její slib, že se do budoucna postará o ní a její dítě. Ida s Jinem o tom ale nevěděli. A v tuto chvíli neměla Tokki to srdce jim to oznámit. Bála se, že by jim tím ublížila. Nemohla to udělat ve chvíli, kdy se jí Ida s Jinem vyznali ze svých citů k ní a jejímu dítěti. Taky si musela přiznat, že neví, jestli by dokázala žít tak daleko od Jaeho. Zřejmě by nedokázala.