To nejsem já 24

„Ta pizza je dobrá.“ Pochvaloval jídlo Siwon, když si pochutnával na italské specialitě. „I v Soulu vědí, jak jí upéct. Kdybych to uměl, už bych na tom dávno zbohatnul.“ Zavtipkoval a za jeho dobrou náladu zajisté mohla ta skvěle chutnající pizza. „Ty si se mnou nedáš?“ Otočil se na Jaeho.

„Ne, děkuju. Už jsem jedl.“ Zalhal mu Jae.

Postavil se k oknu v desátém patře, odkud měl výhled do ulice. Jindy by měl hlad jako vlk, ale tentokrát mu pomyšlení na jídlo vyvolávalo nevolnost od žaludku. Byl nervózní z toho, až uvidí muže, jehož dítě Tokki porodí.

„Možná, že dneska vůbec nepřijde.“ Zauvažoval Siwon.

„Ale přijde. Musí…“ Zaskřípal zuby Jae.

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Intuice…“

 

 

Řidič taxíku poděkoval Yonggukovi za jeho velké spropitné a odjel. Bylo už pozdě večer, tři čtvrtě na deset. Nebyla to však jeho vina nebo snad záměr, aby přiletěl do Soulu tak pozdě večer. Ale jeho letadlo mělo zpoždění a proto přistál na soulském letišti mnohem později, než předpokládal.

Tokki však vidět musel. Nemohl čekat na další den, aniž by věděl, jak se Tokki daří. Nemohl v sobě dále nést ten pocit viny. Zazvonil na domovníka a za chvíli se dveře otevřely.

„Dobrý večer.“ Pozdravil Yongguka domovník. „To zřejmě budete vy, co jste dneska ráno volal, že? Váš popis jsem dal slečně Lee a ona mi dovolila, abych vás kdykoliv pustil dovnitř.“

„Děkuju.“ Yongguk vstoupil do domu.

Směřoval své kroky rovnou k výtahu. Lidí kolem sebe si nevšímal, protože byl ponořen do jediné myšlenky. Spatřit Tokki. Tokki, která mu dovolila, aby se s ní setkal. Vyjel do desátého patra, a čím více se přibližoval k jejímu bytu, tím více byl vděčnější, že ho neodmítla.

Kdykoliv předtím se měli spolu setkat, srdce mu tlouklo jako na poplach. Tentokrát jeho nedočkavost vystřídaly rozpaky a pocit, že za dveřmi bytu v desátém patře na něho čeká dívka, která už bude jiná, než ta, se kterou se doposud stýkal. Měl stanout tváří v tvář dívce, kterou stále miloval, ale která už mu nikdy nebude patřit. A s tím se nemohl smířit.

Když přistoupil ke dveřím, tak třikrát zaklepal. Bylo to jejich smluvené znamení. V momentě se dveře prudce otevřely.

„Přejete si?“

Yongguk polekaně udělal krok vzad a v první chvíli nebyl schopen žádné reakce. Místo, aby mu otevřela Tokki, stál ve dveřích vysoký, tmavovlasý muž, jehož chladný pohled Yongguka  zrazoval od jakéhokoliv jednání. Nebo že by snad jen zaklepal na nesprávné dveře? Ne, dveře byly správné, jen ten mladý, silný muž…

„Hledám slečnu Tokki Lee.“

„Tak pojďte dovnitř.“

Yongguk byl zmatený, velmi zmatený, ale dovnitř přece jen vešel. Byt byl prázdný. Tak prázdný, jako by v něm nikdo nebydlel. Dveře se za ním zavřely.

„Ale domovník mi řekl, že Tokki je tady.“

„Byla, ale už není.“

„Asi vám dost dobře nerozumím.“

„Na poslední chvíli se rozhodla, že se odstěhuje.“

„Kdo jste, pane?“

„Její švagr.“

V tu chvíli si Yongguk uvědomil, že byl chycen do pasti. Vzpomněl si, že v Tokkiiných věcech zahlédl fotografii její sestry s manželem. Teď už hodně věcem rozuměl. Zhluboka se nadechnul.

„Takže předpokládám, že o všem víte.“

„To předpokládáte správně.“

Yonggukovi přeběhl mráz po zádech. Vytušil, že nazlobený muž, co stojí před ním, čeká na jeho sebemenší chybu, aby mu mohl vyčinit za to, co provedl Tokki.

„Doneslo se mi, že je Tokki nemocná. Natolik nemocná, že musela skončit i ve svém zaměstnání.“

„To je pravda.“

„Podívejte se, pane… zapomněl jsem vaše jméno.“

„Yoo Youngjae...“

 „Ach, ano, už si vzpomínám.“ Odkašlal si, aby pokračoval dál. „Tak tedy, pane Yoo,  Tokki má naprosté právo mě odsuzovat. Ale těžko mě může odsoudit do takové míry, do jaké se za to odsuzuju já sám. Za lež, ke které jsem se propůjčil, budu platit až do konce života špatným svědomím.“ Znovu si rozpačitě odkašlal. „To však nic nemění na tom, že mám o ní strach a není mi jedno, jak se jí daří. Od té chvíle, co mi její nadřízený řekl, že Tokki už v jeho agentuře nepracuje, jsem nezamhouřil oko. Já bych jen potřeboval vědět, co se jí stalo a jak se jí daří.“

Youngjae se ani nepohnul a chlad, který vycházel z jeho pohledu, zmrazoval Yongguka na místě. Yongguk věděl, že je zbytečné se dále vyptávat. Po chvíli, kdy se vzdal jakékoliv naděje na odpověď, muž naproti němu promluvil. „Žít bude, jestli vám jde o tohle.“

„Ona onemocněla, protože se dozvěděla pravdu o mém životě?“ Bolestně přivřel oči.

„Ne.“ Odsekl Jae po chvilkovém váhání.

„Ach tak…“ Yongguk cítil, jak se mu oči zalévají slzami.

Musel se však přemoci a slzy zastavit. Naposledy plakal, když mu lékaři oznámili, že jeho manželka Daren už nikdy nebude chodit. Dlouho hledal ta správná a vhodná slova, ale nakonec přistoupil k nejjednoduššímu řešení. Rozhodl se říct úplnou pravdu. „Svou ženu mám stále rád. Znali jsme se už jako děti. Vyrůstali jsme nedaleko od sebe. Porodila mi nádhernou dceru. Když se roznemohla a zůstala na vozíčku, miloval jsem jí snad ještě víc za to, jakou prokázala statečnost a sílu. Byl jsem jí věrný celou dobu našeho manželství. Dokud jsem nepotkal Tokki. Teda slečnu Lee.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby sbíral odvahu k dalším slovům. „Počátkem tohoto roku jsem začal jezdit do Soulu. Jednou jsem potřeboval překladatele pro důležité dokumenty. Když jsem se obrátil na Kangovu agenturu, vešla do místnosti Tokki. Něco se v tu chvíli stalo, něco, co nedokážu popsat ani vysvětlit.“

Youngjae si nerad přiznával, že něco podobného sám zažil. A to, když se poprvé setkal s Kelii. A pak před několika měsíci s Tokki.

„Do té doby jsem si myslel, že je nemožné, aby se milující manžel dokázal zamilovat do svobodné dívky tak, že je schopen milovat dvě ženy najednou. První čtyři měsíce jsem bojoval sám se sebou.“ Zamumlal a cítil, jak se mu chvěje hlas.

„Co ještě od ní chcete?“ Zasáhl Jae.

„Moc mi chybí. Nedokážu bez ní být. Uvědomil jsem si, že jí potřebuju natolik, že jsem schopen se s Daren dát rozvést, pokud by si mě Tokki chtěla vzít za muže.“ Odpověděl Guk.

Youngjae stál strnule a ani se nepohnul. Ke své hrůze zjistil, že Bang Yongguk má Tokki opravdu rád. Tímto zjištěním se pro něj začal odehrávat další zlý sen. Po chvíli mlčení Yonnguk pokračoval.

„Jestliže od Tokki nedostanu v nejbližší době žádnou zprávu, budu si to vysvětlovat dvojím způsobem. Buď to bude proto, že o našem setkání a mém rozhodnutí nic neřeknete, anebo to bude proto, že ačkoliv se jí k našemu rozhovoru přiznáte, Tokki se přesto rozhodne, že už mě nikdy nechce vidět. Ať už to pro mě bude mít jakýkoliv konec, jsem tady naposledy a Tokki už nikdy vyhledávat nebudu.“

Dlouho poté, co Bang Yongguk opustil Tokkiin byt, stál Jae v pološeru předsíně úplně zdeprimovaný a sklíčený. Když zaslechl kroky, otočil se. Byl to Siwon, který se k němu pomalu blížil. Podívali se jeden druhému do očí a vyměnili si dlouhý pohled.

„Budeš jí muset o tom říct. A celou pravdu.“

„Siwone, on si jí nezaslouží!“ Zabručel Jae.

„Je to otec jejího dítěte. Chce si jí vzít. Vím, že to, co udělal, není zrovna chvályhodné, ale on ji miluje. A ne zrovna málo. Vycítil jsem to i přesto, že jsem mu neviděl do obličeje, když jste se o tom spolu bavili.“

„On už ale dítě má. A má i ženu.“

„No tak, Youngjae, nebuď jako malý kluk. Copak jsi o takovém případu nikdy ještě neslyšel? Když takové krásné děvče, jako je Tokki, zkříží muži cestu, je naprosto jedno, jestli je svobodný nebo ženatý. My, jako muži, bysme tomu měli nejlépe rozumět, nemyslíš?“

„Drž hubu, Siwone!“ Zvolal na něj rozzlobeně Jae.

„Jsi normální?“ Podivil se Siwon.

„Do toho ti nic není.“ Pokračoval dál rozzlobeně Jae.

„Jak to, že mi do toho nic není? Nejdřív mě do toho navezeš a pak mě do toho nic není?“ Bránil se Siwon.

„Svou práci už jsi odvedl. Dostaneš za ní dobře zaplaceno. Ale teď už mě tady nech samotného.“

 

 

Večeře s Linou a jejím manželem se velice vydařila. Minho byl vynikající společník a tak si Tokki užila nádherný večer. Manželé Choi se ochotně nabídli, že Tokki odvezou domů, aby tak ušetřili jízdu Jinovi, který přivezl Tokki do města na společnou večeři.

Minho dojel až na dvůr Jaeho ranče. Dálkové ovládání k hlavní bráně mu zapůjčil Jin. Vystoupil a obešel auto, aby pomohl Tokki z auta. V tom se k nim brodila sněhem postava muže. Když v něm Tokki poznala Jaeho, zrychlil se jí puls.

„Kdy ses vrátil?“ Zeptala se Tokki, když vystupovala z auta.

„Aha, tak teď už vím, kam mi zmizela moje zimní bunda.“ Poznamenal Jae v žertu místo pozdravu, když si hned všiml, že je Tokki oblečena do jeho bundy.

„Když ona je to jediné, do čeho se teď v tomhle počasí vejdu.“ Vysvětlila omluvně a pohladila si zakulacené bříško. „Byli jsme na večeři. Bylo to moc prima.“ Řekla mu zvesela a ohlédla po Minhovi a Lině.

„Děkuju, že jste Tokki přivezli. Jsem vaším dlužníkem. Tak dobrou noc, vy dva.“ Rozloučil se s nima Jae.

„Prosím tě, to nestojí za řeč.“ Minho jim oběma zamával, nastartoval auto a s Linou odjeli.

Youngjae nabídl Tokki rámě a dovedl jí dovnitř do domu. Když za nima zavřel dveře, stále jí tiskl k sobě. Tokki jeho blízkost vyvedla z rovnováhy.

„Kde je Ida a Jin?“ Optala se ho poněkud nervózně.

„Nechali tady vzkaz, že jeli do kina.“ Odpověděl jí. Tokki cítila jeho dech na své tváři. Po těle pocítila zvláštní, ale příjemné mrazení. Bála se přiznat, že miluje muže své zesnulé sestry.

Když jí pomohl posadit se na pohovku, pohnulo se miminko v jejím břiše natolik zřetelně, až Tokki leknutím vykřikla.

„Proboha, já to viděl…“ Vydechl, zcela překvapen tím pohybem.

„Já taky.“ Potichu zaúpěla. „Neměla jsem asi tolik jíst. Nějak se mu to nelíbí. Asi bych se měla postavit. Zřejmě nám ani jednomu sezení nedělá dobře.“

Jae jí pomohl vstát, když se miminko opět pohnulo. Pozoroval Tokkiino bříško, ve kterém se místy s čím dál větší pravidelností objevovaly vybouleniny, způsobené pohybem nožiček nebo ručiček miminka. Jae neskrýval zvědavost. Pocítil velkou chuť si na hýbající se miminko sáhnout. Tokki věděla, co Jae cítí. Věděla, že jí touží dotknout v místě, kde je schovaný nový život.

Zachovala se tak, jak by nikdy u sebe nepředpokládala. Vzala Jaeho za ruku a přiložila si jí na bříško. Když se děťátko opět znatelně pohnulo, Jeho pohyb sledoval svou rukou. Pak na pohybující se hrbolky na bříšku položil i druhou ruku. Se zaujetím sledoval pohyby dítěte. Pomalu a něžně oběma rukama přejížděl po bříšku, ve kterém se miminko mělo čile k světu.

„Ona ví, že jsem tady.“ Zamumlal.

„Ona?“

„Mam takový dojem, že to bude holčička.“

„A zřejmě už zná i tvůj hlas, protože se pohne jen tehdy, když vejdeš do místnosti ty a promluvíš. Když za mnou přijde třeba Ida nebo Jin, tak se ani nehne.“ Přiznala mu.

„Tokki…“

Jeho něžné, silné ruce, zkoumající tajemství ukryté pod její kůží, jí působily příjemné pocity. Doufala, že je Jae v tuto chvíli také šťastný. Když mu ale pohlédla do očí, viděla v nich bolest.