„Tokki…“ Oslovil jí ještě jednou, tentokrát důrazněji a
formálněji. „Musím ti něco říct. Možná by bylo lepší, kdyby ses na to
posadila.“
„Říkáš to tónem, jakým jsi mi oznamoval své obavy, jestli
taky nemám nádor na mozku.“ Hlas se jí nepatrně třásl.
Z Jaeho výrazu v obličeji se vytratila veškerá něha a
laskavost. Vypadal tvrdě a neoblomně jako skála. „Ve tvém bytě tě navštívil
Bang Yongguk. Setkali jsme se tam, protože jsem dohlížel na stěhování tvých
věcí. “ Když mlčela, ještě dodal. „Bylo zřejmé, že tě tam od tvého odjezdu
nehledal poprvé.“
Tokki na Yongguka dávno zapomněla a už k němu nic necítila.
Její úplná lhostejnost byla důkazem toho, že o Yongguka už dávno nejeví žádný
zájem. Milenci byli pouze dva měsíce. Byl něžný, ale vášnivou lásku, kterou prožívala
Kelli s Jaem a tu, o které ona snila, s Gukem nezažila. Teprve v Jaeho
přítomnosti poprvé poznala, co je to pravá touha. Kdykoliv jí Jae vzal kolem
ramen nebo jen za ruku, cítila, jak se jí chvěje celé tělo a podlamují se jí
nohy. Tento pocit s Gukem nikdy nezažila.
„Proč nic neříkáš?“ Zamračil se Jae.
„Přemýšlím…“
Youngjae se zhluboka nadechl. „Je rozhodnutý nechat se
rozvést s Daren a oženit se s tebou. Ten člověk je blázen. Blázen do tebe.“
Ubohý Yongguk. Žil v představě, že to, co prožívá s Tokki je
bláznivá láska. Byla to láska, to jistě, ale namísto prudké vášně a nezměrné
touhy byl jejich vztah založen na úctě a obdivu. Nyní už Tokki věděla, že to
bylo málo. A co se týkalo Yongguka, bylo na pokání pozdě. Ubohá Daren. „To
zřejmě řekl jen proto, že s ním čekám dítě. Řekl jsi mu, že jsem těhotná, nebo
ne?“
Youngjaemu se z očí vytratila veškerá svěžest. „Ne, on vůbec
netuší, že čekáš jeho dítě. Zjistil, že jsi skončila v zaměstnání z důvodu
nemoci. Nic víc neví.“ Na chvíli se odmlčel. „Podezíral jsem ho z toho, že je
to ten primitivní darebák. Ale on má tolik cti v těle, že si tě chce vzít, i
když si tím způsobí velké problémy ve své rodině.“ Povzdechl si a zamyšleně při
tom pokyvoval hlavou. „Má tě moc rád, Tokki. Zřejmě si vůbec nedokáže představit,
že by zbytek života strávil bez tebe. Nerad by však působil dojmem, že tě
obtěžuje a tak mi sdělil, že se už dál nebude pokoušet s tebou spojit. Ten
další krok máš udělat ty.“
Tokki se otočila a poodešla ke krbu, kde se zahleděla do
červených plamenů. Jaeho poslední slova jí zněly v uších jako ozvěna. Yongguk
se s ní chtěl oženit ne proto, že je těhotná, ale proto, že jí má rád. Tolik
rád, že by byl schopen se rozvést s Daren. Opustil by manželku, jejich malé
dítě a všechny přátele, tedy všechno, v čem doposud měl své zázemí. To by však
nebylo právě nejmoudřejší, usoudila. I kdyby Yongguka hluboce milovala, nikdy
by nedopustila, aby rozbil své manželství. Nedopustila by to za žádných
okolností. Nikdy by si to nevzala na svědomí.
Problém byl ale v tom, že čekala jeho dítě. Teď, když by se
s ní chtěl Yongguk oženit, cítila povinnost oznámit mu, že je těhotná. Nemohla
mu to v této situaci zatajit. Domnívala se, že když se to dozví teď, tak to pro
jeho manželku nebude tak bolestivé. Zřejmě jí za to bude nenávidět. Udělalo se
jí špatně od žaludku.
„Jae…“ Obrátila se k
němu. „Něco bych od tebe potřebovala. Zkus se, prosím tě, vžít do Yonggukovy
situace. Představ si, že máš ženu a malé dítě. Jak by sis asi přál, abych se s
tebou spojila, když bych chtěla tvé rodině, které už jsem tolik ublížila jen
známostí s tebou, způsobit co nejmenší možnou bolest?“
Kdyby ho Tokki udeřila do obličeje, ublížila by mu méně.
„Myslím, že na tom už vcelku nezáleží. Zklamání a bolest je neminou. Ale dal
bych zřejmě přednost normálnímu telefonnímu rozhovoru a nejlépe do mé
kanceláře, kde bych v té chvíli byl naprosto sám.“ Natáhl ruku, popadl bundu a
hned si jí oblékl. „Půjdu ještě ze dvora odházet sníh, aby se v něm Jin s Idou
nemuseli brodit, až se vrátí z kina. Do kuchyně jsem ti položil malý balíček.
Jsou v něm nějaké věci pro miminko. Snažil jsem se to vybrat tak, aby se mu to
hodilo k tomu svetříku, cos mu upletla. Musíš mi ho pak taky někdy ukázat, když
se ti tolik povedl.“
Když Jae odešel, Tokki se rozeběhla do kuchyně. Na stole
ležela krabice s logem luxusního dětského butiku. Když jí rozbalovala, třásly
se jí ruce. Nevěděla přesně, jestli byla rozechvělá jen zvědavostí nebo i Jaeho
velkorysostí, která jí dojímala. Když v krabici našla dvoje dupačky, jedny do
růžova a jedny sněhobílé, oči se jí zalily slzami. Vyndala dupačky ven z
krabice, zabořila do nich svůj obličej a rozplakala se.
„Podívejme se!“ Zvolal nadšeně Jin, když dojel s autem na
dvůr. „Zatímco jsme byli venku, Jae uklidil sníh. To je od něj moc hezké.
Nevím, jestli bych měl ještě dneska večer dostatek sil na to, abych ty hory
sněhu odházel.“ Radoval se, protože ho nezasněžený vjezd do garáže příjemně
překvapil.
„Než ho dáš do garáže, udělám nám všem hrnek dobrého,
horkého čaje. A pro mlsouny kakao!“ Ida ho láskyplně políbila na tvář a
vystoupila z auta.
„A koláčky by k tomu nebyly?“ Žadonil Jin.
„Snad nemáš hlad? Víš, kolik jsi snědl té kukuřice?“
„To byla jen chuťovka, miláčku.“
Ida se zasmála, nechápavě zavrtěla hlavou a odešla dovnitř
do domu. „Ahoj! Už jsme tady!“
Zabouchla za sebou hlasitě dveře, aby na svůj příchod ještě
více upozornila a sundala si teplou kožešinovou bundu. Když se na její hlasitý
pozdrav nikdo neozýval, vyzula si boty a běžela se podívat do Jaeho pracovny.
Tam ale také nikdo nebyl. Napadlo ji, že se Tokki ještě možná nevrátila z
večeře.
Napadlo ji, že by mohli být v kuchyni. Na to však bylo v
domě příliš nezvyklé ticho. Nicméně své kroky do kuchyně namířila a směřovala
přímo ke sporáku, kde chtěla postavit na čaj. Cestou jí však neuniklo, že na
stole leží otevřená krabice. Když přišla blíž, oči se jí rozzářily. S úsměvem
na rtech vzala do rukou dvoje dětské dupačky, které byly položené hned vedle
krabice. Jae byl vskutku pozorný. Ale kde teď je? A jak to, že tady teď není?
Vrátila dupačky zpět do krabice a kromě konvice s vodou na
čaj postavila na plotnu i hrnec s mlékem. Rozveselená Jaeho dárkem se odebrala
k zadnímu vchodu, aby se o svou radost mohla hned podělit i s Jinem. Cestou ke
dveřím zaslechla pláč. Zastavila se a nejprve se do něj zaposlouchala. Nebyl to
nikdo jiný, než Tokki. Ale jaký mohla mít důvod k tomu, aby plakala? Nechápala
to, vždyť v poslední době se všechno vyvíjelo tak optimisticky jak pro ni, tak
i pro Jaeho.
Něco se tedy dneska muselo stát. Ale kdy Jae mohl být? Ida
se rozhodla, že se po něm podívá. Protože jít se na to zeptat Tokki by nebylo
nejlepší. Zašla proto do jeho ložnice, ale ta byla prázdná. Ida vycítila, že se
přihodilo něco velmi nepříjemného, protože Tokki plakala a Jae nebyl doma.
Přispěchala k zadnímu vchodu a otevřela dveře tak prudce, že se rozletěly.
„Jine!“ Vyběhla ven po cestičce, která vedla ke garáži a ze
které Jae odházel sníh. „Miláčku, jsi tady?“
„Už jdu.“ Ozval se Jin.
„Nikam nechoď, Jine. Nasedni zpátky do auta a jeď za Jaem.
Není tady a zřejmě se něco stalo.“
„Co to povídáš?“ Nechápal Jin.
„Tokki pláče u sebe v pokoji a Jae tady není. Nevím, ale
zřejmě bysme to neměli podceňovat.“
„Tak to on bude u jezera. Kdy už tohle trápení skončí, Ido?“
Posteskl si.
„To opravdu nevím, zlato.“ Pokrčila rameny.
„Tak ty koláčky necháme na jindy. Mám takové zlé tušení, že
to nebude otázka jen chvilky.“ Povzdechl si nešťastně.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat