„Yongguku, vzhledem
k tomu, že máš tak málo času, tak hned přistoupím k věci.“
Pokračovala statečně. „Už tě nemiluju. Líbil ses mi, to je pravda. Zamilovala
jsem se do tebe, to je taky pravda. Ale ta pravá láska to nebyla, i když jsem
si myslela, že byla.“ Povzdychla si a zhluboka se nadechla, protože stěží
hledala ta správná slova, ale taková, aby co nejmíň ranila. „Mi…miluju jiného
muže. A právě v tu chvíli, kdy jsem ho poznala, jsem si uvědomila, že
někoho milovat je víc, než to, co jsem cítila k tobě. Je to ten druh
lásky, který ty cítíš k Daren. Je to láska na celý život.“ Ve sluchátku
bylo ticho. Takové to tíživé, hrobové ticho. „A chci si toho muže vzít za
manžela. Chci s ním strávit zbytek života.“ Poprvé v životě vyslovila
tato slova nahlas a byl to nádherný pocit. „Guku, neříkám ti to proto, abych ti
ublížila. Nechci být k tobě krutá, protože jsem s tebou prožila
nezapomenutelné chvíle. A tu pravdu jsem ti musela říct už jen proto, že mám
pro tebe ještě jednu zprávu.“ Na to, aby jí dokázala říct, potřebovala chvíli
času a soustředění. Najednou si nebyla jistá, jestli dělá dobře. Potřebovala si
dodat odvahu, než pokračovala. „Ty jsi ze mě udělal ženu. Milovala jsem se
s tebou, aniž bych užívala nějakou antikoncepci. Věřila jsem, že kdyby se
náhodou něco přihodilo, tak… No, to už je teď jedno. Podstatné je to, že se
něco přihodilo.“
„Jak přihodilo?“ Vykoktal ze sebe Yongguk.
„Budu mít dítě.“
„Ty jsi těhotná?“ Znatelně se mu třásl hlas.
„Ano. Mělo by se to narodit v únoru. Zpočátku jsem měla
rizikové těhotenství a kvůli tomu jsem musela přestat chodit do práce. Nejhorší
mám za sebou. Ten muž, kterého miluju, bude dítěti určitě dobrým tátou. Jsem o
tom přesvědčená. On mi totiž také nejvíce pomáhal v době, kdy jsem pomoc
hodně moc potřebovala. Dovoluju si dokonce tvrdit, že tím i dítě zachránil.“
Yongguk nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo. Stále jen
mlčel, jako by ho Tokkiin monolog zbavil možnosti promluvit.
„Musela jsem ti říct pravdu, byla to moje morální povinnost.
Sice ti nemůžu mluvit do toho, co máš nebo nemáš dělat, ale pokud bych ti mohla
poradit, tak bych ti doporučila, abys o všem, co jsem ti teď řekla, pomlčel. Až
se dítě narodí, tak samozřejmě dám vědět.“
„Ale co když se jednoho dne na mě to dítě bude ptát? Co mu
řekneš?“
„To budeme řešit, až taková chvíle nastane. Samozřejmě, že
mu řeknu pravdu, ale až ve chvíli, kdy si budu jistá, že jí pochopí. Což bude
zřejmě až v dospělosti. Nebudu ti nikdy bránit v tom, aby ses
s ním sešel. Chci ti jen říct, že dítěti nebude v životě nic chybět.
Bude mít kolem sebe spoustu lidí, kteří ho budou milovat a kteří pro něj
udělají první poslední. Včetně babičky a dědečka a… a laskavého tatínka.“
„Pochopil jsem…“ Konstatoval bolestně Yongguk.
„Víš Guku, my dva jsme v našem vztahu měli zřejmě
trochu smůlu v tom, že jsme se setkali ve chvíli, kdy jsme byli oba
opuštěný. Naše láska znamenala hlavně soucit s tím druhým. Úctu
k jeho schopnostem a obdiv k jeho síle. Jeden ve druhém jsme našli
útěchu. Přiznejme si to.“
Yongguk neodpovídal, ale věděl, že má Tokki pravdu. A to, i
když ta pravda tolik bolela.
„Vzpomeň si, jak jsi na začátku miloval svojí ženu. A i teď
jí miluješ, jinak bys s ní nezůstal a nestaral se o ní. Proto s ní
musíš zůstat. Už nás nebudu déle trápit. Zavolám ti teda v únoru. Sbohem
Yongguku.“ Pomalu položila sluchátko.
„Vím, že to, co dělám je bláznovství, ale chci Jaemu
vynahradit všechno to trápení, které se mnou doposud měl!“ Přísahala prázdnému
pokoji.
Yongguk přijel na oslavu narozenin své manželky pozdě.
Přítomní hosté mu to tolerovali, protože znali jeho pracovní vytížení. Nikdo se
proto nad jeho zpožděním nepozastavoval. Přivítal ho i jeho bývalý tajemník
Junhong se svou přítelkyní. Junhong u Yongguka přestal pracovat krátce poté, co
spolu mluvili o Tokki v době, kdy se vrátil z dovolené. Rozešli se
jako přátelé a oba se shodli na tom, že se raději rozejdou pracovně, než
osobně. Když se mu nyní Yongguk svěřil, jak jeho vztah s Tokki dopadl,
Junhong jej pozorně vyslechl a slíbil mu, že si to všechno nechá pro sebe.
„Ale Daren se ke všemu přiznám.“ Prohlásil rozhodně Guk a
Junhong si v tu chvíli myslel, že snad špatně slyší. „Když mi to všechno
odpustí, tak pak se už celý život budu řídit radou jedné krásné mladé dámy,
která mě ušetřila mé největší životní chyby. Připomněla mi, že svou ženu ještě
stále miluju.“
Yongguk si rozpačitě prohrábl vlasy. Když pak pohlédl
Junhongovi do očí, všiml si poprvé za celou dobu, co ho znal, že se mu zalily
slzami.
Když doktor skončil prohlídku, požádal Tokki, aby se ještě
chvíli zdržela, protože si s ní potřeboval promluvit.
„Podle vašeho hlasu soudím, že to bude něco vážnějšího.“
Poznamenala vyplašeně a posadila se ke stolu naproti doktorovi.
„Ve své podstatě ano. Prohlídka dopadla dobře. Jste
v pořádku, dítě také, tlak máte normální, to všechno mi starosti nedělá.
Blíží se nám však Vánoce a vy máte pouze osm týdnů do porodu a já vás teď budu
potřebovat vidět častěji. Z ranče sem do města je to pěkný kus cesty,
zejména teď v těch zimních plískanicích. Kdybyste náhodou porodila před
termínem, nedokážu si představit, jak by to dopadlo, protože nevím, kde byste
tak rychle sehnala odbornou lékařskou pomoc.“
„A vy si myslíte, že tu něco nasvědčuje tomu, že bych měla
porodit dřív?“
„To sice ne, ale musíme počítat se vším.“
„Tak to máte pravdu.“ Tokki zvážněla. Věděla, že se Jae
s největší pravděpodobností na Vánoce nevrátí. Jediné spojení, které
s ním měla, byl telefon, který však využíval také jen sporadicky.
„Co kdybyste promluvila se svým švagrem o nějakém schůdném
řešení pro všechny? Třeba byste se mohla na tu dobu přestěhovat do města. Co vy
na to?“
Konečně měla dost dobrý důvod mu napsat. Měla chuť vyskočit
ze židle a doktora Moona za jeho návrh obejmout.
„Tak to udělám. Ještě dnes večer.“ Přislíbila doktorovi.
„Tak to moc rád slyším. My se tedy uvidíme zase za týden,
ano?“
Tokki přikývla, rozloučila se a opustila ordinaci. Cestou
domů oznámila Idě a Jinovi, že se urychleně potřebuje spojit s Jaem a
vysvětlila jim, o co jí lékař požádal.
„To je úplně jednoduché, milé dítě. Napište mu ještě dnes
večer dopis a já ho zítra ráno vezmu sebou do města. Odevzdám ho tam jeho
šéfovi, který mu ho okamžitě odfaxuje a zítra večer si ho Jae už jistě bude
číst.“ Ujistil jí Jin.
„Jine, vy jste báječný. Jste skvělý. Jste prostě báječný.“
Jásala Tokki.
„Slyšela jsi to, Ido?“
„Já už to přece dávno vím.“
„Řeknete mi vy dva, kdy jste vlastně zjistili, že nejsem
Kelli?“ Odhodlala se konečně k otázce, kterou se doposud styděla položit.
„Já nevím, jak Jin, ale mě to napadlo ve chvíli, kdy jsi o
nás řekla, že jsme andělé.“
Jin přikývl. „Kelli by to totiž řekla trochu jinak. Něco
jako ve stylu, že to mam u ní nebo tak nějak.“
„To teda máte na lidi nos.“ Zalichotila jim Tokki. „Protože
doteď se ještě nikomu nepodařilo nás rozeznat. Táta s Giselle se dokonce
báli, že si nikdy nenajdeme své životní partnery, protože jsme až do dospělosti
vyrůstaly stále spolu, jako bysme byly jedno tělo.“
„To jste však ještě v té době nevěděly o takových
lidech, jako je Jae, viďte?“ Dodal Jin a neměl ani tušení, jak blízko byl
pravdě.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat