To nejsem já 5

Kelli přistoupila k hotelové recepci, kde ji recepční uvítal úsměvem.

„Čím vám mohu posloužit, madam?“

„Za pár minut mám tady schůzku s panem Bangem. Buďte tak hodný a vyřiďte mu, že na něho budu čekat v hotelové restauraci.“

„Jak si přejete, madam.“

Díky jeho tajemníkovi, který jí více než ochotně prozradil, že zrovna pobývá v Paříži díky svým obchodům, si s ním domluvila schůzku. Jen co přijela do hotelu, recepční jí už předával vzkaz od pana Banga. Ve vzkazu stálo, že Yongguk přiletí do Paříže ještě ten den odpoledne a že by se mohli setkat přímo v jejím hotelu okolo osmé hodiny večer.

 Kelli neměla tušení, jak Tokkiin přítel vypadá a proto si sedla ke stolu, od kterého měla nejlepší výhled ke vchodu do restaurace, aby ji Yongguk hned při příchodu zahlédl. Kelli pohlédla na hodinky. Do osmé hodiny mnoho nechybělo. Požádala číšníka, aby jí donesl dvojku vychlazeného bílého vína. Pohodlně se usadila ke stolu a čekání na Yongguka si krátila popíjením lahodného nápoje.

Kelli se domnívala, že to, k čemu se rozhodla, bylo správné. Největší škodolibou radost měla z toho, že Yongguk vůbec netušil, že upadl v nemilost.

„Miláčku…“

Kelli nepatrně zalapala po dechu, když na svých ramenou ucítila něžný dotek rukou, které ji jemně stiskly. Vyvolalo to v ní dávno zapomenutou vzpomínku na Jaeho doteky. S  Jaem se nemilovala už hodně dlouho a Yonggukův stisk ji na chvíli vyvedl z rovnováhy. Když se během chvilky opět vzpamatovala, pozvedla hlavu a nastavila tak tvář, aby ji Guk mohl políbit. Yongguk ji formálně políbil na tvář a usadil se naproti ní.

Kelli musela přiznat, že Yongguk byl nejen přitažlivý muž, ale byl i velmi podobný jednomu herci, kterého měla velmi ráda. Proto se nedivila, že se do něj Tokki zamilovala na první pohled. Yongguk patřil mezi ty muže, kteří o sebe hodně dbají.

„Zlato,“ natáhl se pro Kelliinu ruku, „neměl jsem tušení, že po mě tolik toužíš. Když mi volal můj tajemník, celý svůj program jsem zrušil, abychom mohli být spolu. Jak dlouho se vlastně zdržíš?“

„Jsem tu jen na pár dní.“

 „Pojďme nahoru do tvého pokoje, kde budeme sami.“  Zašeptal. Yonggukovi prsty ji hladily po ruce a pak si je propletl s Kelliinými prsty.

„Dnes večer ne.“

„Ty mě chceš dráždit, miláčku?“ Pousmál se Guk.

„Ne, to vážně nechci. Dneska s tebou potřebuju nutně mluvit.“

„Takovouhle tě vůbec neznám. Jsi tak vážná.“ Guk jí políbil ruku. „Hodně po tobě toužím. Tak dlouho jsme se neviděli.“

Kelli nepochybovala o tom, co právě řekl. „Mrzí mě, že sis od naší schůzky sliboval něco, co ti teď nemohu dát. Nečekala jsem, že za mnou přijdeš. Chtěla jsem s tebou mluvit jen po telefonu. A taky bych potřebovala jednu radu.“

Yongguk seděl zaraženě za stolem, Kelli věděla, že její odmítnutí otřáslo jeho sebevědomím. Na chvíli bylo Kelli Yongguka i líto, ale tento pocit jí rychle opustil, když si vzpomněla, jak ublížil Tokki.

„Přiletěla jsem do Paříže za Giselle. Potíž je v tom, že to její manžel nesmí zjistit. Kdybych mu zavolala já, nedovolil by jí, abychom se sešly. Nevím, jak bych jí mohla dát vědět, že jsem tady, aniž by to zjistil Paul. A poblíž jejího domu se taky ukázat nemůžu. Napadá tě něco, co by mi mohlo pomoci?“

Yongguk jednal jako člověk, který se nejprve musí vzpamatovat ze svojí porážky. Proto jeho myšlení bylo trochu zpomalené. „Ne, nenapadá. Už dávno jsem ti říkal, že bys to měla nechat na nich a neplést se do toho.“ Prohlásil nakonec.

„Copak můžu? Vždyť je to otázka života a smrti.“

„To nemůžeš vědět.“

„Můžu. A Kelli se mnou souhlasí.“ Kývla hlavou a zadívala se zpříma do očí.

„I kdyby se ti podařilo s nevlastní matkou promluvit a ona se přiznala k tomu, že jí manžel zneužívá, jak by sis to prosím tě představovala dál?“

Kelli se dlouze zamyslela. „Donutila bych jí, aby ho opustila. Aby vyhledala právnickou pomoc. Kdykoliv jsem se já nebo moje sestra ocitla v nesnázích, vždycky jsme pomoc hledaly u ní. Nechápu tedy, proč by to v tomto případě nemohlo být naopak.“

„Něco s tebou není dneska v pořádku, Tokki. Já vím, že máš o svou nevlastní matku starost, ale neměl jsem tušení, že to došlo až do takového stádia.“ Yongguk změnil svůj svůdný výraz v obličeji na nechápavý.

„Mám ji moc ráda a celý měsíc jsem od ní nedostala jediný dopis, jedinou řádku. Vždycky nám byla dobrou mámou. Ale nechci, aby sis to špatně vysvětlil. Naší vlastní mámu jsme se sestrou milovaly jinak, to je jasné. Jenže Giselle na nás měla vždycky spoustu času.“

„To jsem nevěděl.“ Zamumlal Guk.

„Nikdy jsem o tom nemluvila, aby to vůči naší vlastní mámě nevypadalo nevděčně. Pravda je, že nám Giselle dala vždycky všechno, co jsme potřebovaly. A já teď nesnesu pomyšlení, že by jí mělo být ubližováno.“ Kelli se naklonila dopředu a položila svou ruku na jeho rukáv. „Ty bys mě přece měl chápat jako málokdo. Ty sám víš jaké to je, když člověk bezmezně miluje svou matku. Přece kdybys měl podezření, že její život je ohrožen, jistě bys něco podnikl. Nediv se tedy, že takhle uvažuju i já o Giselle.“ Kelli si všimla, jak Yongguk těžce polkl. Pohlédla na něj, usmála se a pak pokračovala ve svém záměru. „Nemohu po tobě chtít, abys tu zůstal se mnou. Vrať se ke své matce do Incheonu a užijte si spolu ještě zbytek tvé dovolené. Ona tě potřebuje. Musím přiznat, že se cítím provinile, když jsem tě vyrušila a na chvíli tě od ní odloučila. Ale i tak jsem ráda, že jsem tě mohla vidět.“

Muž, co seděl naproti ní, během krátké chvíle zestárl snad o deset let. Nechal se lapit do pasti, kterou sám nalíčil. Kelli si všimla jeho pohledu, který prozradil, že by ji rád chytil za ruku, ale šok, který utrpěl z jejích slov, byl silnější než jeho intriky. Raději vstal.

„Drahoušku, má rada zní následovně: nezajímej se příliš o podrobnosti vztahu své nevlastní matky s jejím manželem. Mohlo by se totiž stát, že by ses šeredně spálila.“

„Myslíš, že bych se mohla spálit víc než teď, když mě ničí to, že nepíše a nedává o sobě vědět?“ Dopila víno a posmutněle se na něj podívala. „Ne, nemohla. Ale za tvou radu ti děkuju.“

Kelli věděla, že měl Yongguk v úmyslu říct ještě něco jiného, ale měl obavy z její další nečekané reakce. Nakonec se raději rozloučil.

„Moc ode mě svou matku pozdravuj.“ Podotkla Kelli, když se Yongguk otočil a byl na odchodu.

 

 

„Teď už vám jen popřeju dobrou noc. Myslíte, že ode mě budete ještě něco potřebovat?“

Od jejích dnešních ranních nevolností, se Ida chodila Tokki ptát každou hodinu, jestli náhodou něco nepotřebuje. Snídani Tokki vyzvracela celou, protože si večer předem zapomněla vzít lék. Předstírat, že je vlastní sestrou, se stávalo čím dál obtížnější. Dneska ráno jí bylo natolik špatně, že seznamování s novým prostředím musela odložit na jindy.

Naneštěstí jí Ida nesla čaj a tousty k snídani právě ve chvíli, kdy byla na záchodě a zvracela. Od té doby se Ida zaměřila jen na ní. Starala se s Jinem o ní, jako by byla malé dítě. Byla moc šťastná, že je obklopena lidmi, kterým na ní záleží.

„Ido, vy mě tak rozmazlujete, až se cítím zahanbená. Díky vám mám všechno nachystané, takže pochybuju, že bych mohla ještě něco potřebovat.“

„Já si stejně myslím, že vás měl doktor poslat do nemocnice. Tohle není samo sebou. Vždyť vy už jste několik dní nesnědla pořádné jídlo. Jestli to takhle půjde dál, tak až se Jae vrátí, nepozná vás.“

Tokki od Idy nenápadně odvrátila pohled, aby si Ida nevšimla, jak jí její slova rozhodila. Bohužel Ida netušila, jak moc je blízko pravdě. Idina poznámka jen několikanásobně zvětšila Tokkiin pocit viny. V tuto chvíli Tokki zajímala jen jedna jediná věc. A to, proč Kelli už několik dní nejedla.

„Doktor mě ujistil, že ty nevolnosti přejdou.“ Vysoukala ze sebe Tokki s námahou.

„Já si stále myslím, že by tu měl být Jae s vámi.“ Zabručela Ida.

„Nemůžu přece riskovat, že ho taky nakazím. Je to dobře, že se vrátí, až budu zdravá.“ Rychle odpověděla Tokki.

„Tak dobře.“ Neodporovala dál Ida. „Kdybyste přeci jen něco potřebovala, stačí zavolat.“

K její velké radosti se Ida rozloučila, zhasla světlo a opustila její pokoj. Byl nejvyšší čas, aby zůstala Tokki sama. Jen co se ujistila, že je sama, že ji nikdo nebude rušit, zavřela oči a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Teprve v tuto chvíli pochopila, že Kelli za ní do Soulu přijela, aby u ní nalezla útěchu a pochopení. Místo toho, aby sestře pomohla, hodila na ní svoje problémy. Nedala jí možnost, aby si od svých problémů aspoň trochu ulevila. Nebylo tedy divu, že se Kelli rozhodla odletět do Paříže. Potřebovala se tam sejít s někým, komu by se mohla svěřit, když ona… její vlastní sestra… zklamala. Tokki se v duchu modlila, aby se Kelli podařilo sejít se s Giselle. Aspoň aby se tohle obešlo bez problémů.

Celé odpoledne a pak celý večer čekala, že jí Kelli zavolá. Telefon, co měla v pokoji, však celou dobu jen tiše mlčel. Tokki si začala dělat starosti a nemohla usnout. Čím více o tom přemýšlela, tím rychleji se rozhodla, že zavolá ona jí.

V tuto chvíli bylo v Paříži sedm hodin ráno, což byla doba, kdy si byla Tokki jistá, že jí v hotelu zastihne. Když to bude možné, tak jí donutí, aby se vrátila domů. Idě a Jinovi by vysvětlila, že se sestře zastesklo, a že by jí chtěla mít u sebe. A v nestřeženém okamžiku by si své role zase vyměnily a nikdo by nic nepoznal.

Tokki natáhla ruku a rozsvítila si lampičku na nočním stolku. Vstala z postele a došla k prádelníku. Kelli jí ještě před svým odjezdem napsala na kus papíru název hotelu, kde si rezervovala pokoj. Tokki si ten lístek vložila do toaletní taštičky, ve které měla i své léky. Jeden prášek si vyndala a zapila ho coca colou, kterou jí Ida připravila na stolek.

Vrátila se zpět do postele a vytočila číslo hotelu v Paříži. Zatímco čekala na spojení, zhasla lampičku a pohodlně se opřela o polštář. Byla rozhodnuta, že přijde celé věci na kloub.