Láska umí víc 1

 Zdravím. Dnes máme opět neděli, tak i já opět otravuju. Dnes tedy přicházím s jinou povídkou, jelikož tu druhou stejně už nikdo nečte a tak doufám, že tahle si najde svoje čtenáře a bude pro ně zajímavá a čtivá.
Povídka je na přání pro mé zlatíčko Jaeru. Je na jejího miláčka Penomeca.
Za případné chyby se omlouvám, i když jsem se je všechny snažila vychytat. Přeju tedy příjemné čtení...

„Doktore Tanako, chcete tím říct, že můj manžel už nikdy neuvidí?“ Jung Jaera se snažila zachovat klid. Během dlouhého nočního letu se nevzdávala naděje, že stav jejího manžela je dočasný a že po operaci bude všechno v pořádku.

„Bohužel ano,“ řekl doktor tiše a jeho odpověď jí vzala poslední jiskřičku naděje. Naklonil se v křesle a pokračoval: „Když došlo k závalu, pronikl do lebky vašeho manžela drobounký úlomek. Podle mého názoru vážně porušil oční nervy, protože váš muž vůbec nereaguje na světlo. Je mi to velice líto.“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ potřásla hlavou a lesklé černé vlasy se jí rozprostřely po ramenou. „“Ví to už Dongwook?

„Ano, chtěl vědět pravdu, jakmile přišel k vědomí.“

„Ale od nehody uplynuly už dva týdny. Nechápu, proč mě nikdo nedal vědět. Přiletěla bych okamžitě. Představa, že celou dobu ležel v nemocnici…“ Ztichla.

„Myslel jsem si, že to rodina ví. Až předevčírem jsem zjistil, že za ním nikdo nepřišel ani mu nikdo nevolal. Až na několik zaměstnanců z Jungovy důlní společnosti. Zavolal jsem do jeho kanceláře, abych získal číslo na nějaké příbuzné. Nějaký Kim Hansuk mi sdělil, že nejbližším příbuzným pana Junga je jeho otec, který žije v Ansanu. Tak jsem mu ihned zavolal.“

„Tomu nerozumím.“ Jaera se zamračila. „Copak se Dongwook o mě vůbec nezmínil?“

Doktor zamyšleně pozoroval její jemný, oválný obličej. Zaujal ho znepokojený výraz v jejích očích. „Než jste se tady před chvílí objevila, vůbec jsem nevěděl, že je pan Jung ženatý. Ani to, že má tak krásnou ženu. Vaše existence je dobře střežené tajemství. Nikdo v jeho společnosti o tom nemá ani potuchu. Jak dlouho už jste svoji?“

„Tři týdny. Hned po obřadu se sem Dongwook musel vrátit, aby se postaral o bezpečnostní opatření v nějakém dole. Mysleli jsme si, že bude pryč jen pár dní. Já jsem zůstala v Soulu a po jeho návratu jsme měli odletět na svatební cestu. Od té doby jsem s ním nemluvila. Řekl mi, že se ozve sám.“ Na chvíli se odmlčela, protože ji zasáhla nová vlna bolesti. Její manžel nikomu o jejich svatbě neřekl, to jí bylo moc líto.

„Ani si neumíte představit, jak jsem rád, že jste za těchto okolností tady,“ řekl doktor a mile se na ní usmál. „Pomohla jste mi doplnit chybějící kousek mozaiky.“

V křesle se naklonila více dopředu. „Jaké mozaiky, pane doktore?“

„Váš manžel je velice hrdý člověk a jeho obrovská vůle zůstat za všech okolností nezávislý tváří v tvář takovéto ráně osudu mě znepokojovala. Teď, když jsem vás poznal, tomu začínám rozumět.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se rychle a nespouštěla z doktora oči.

Doktor si složil ruce za hlavou. „Kdyby na mě čekala tak překrásná nevěsta a já bych přišel o zrak… upřímně řečeno… první, na co bych myslel, by byla sebevražda.“

„Snad tím nechcete říct, že Dongie nechce žít,“ vyděsila se. „Proto mě tedy nezavolal hned, jak se to stalo.“

„Ale vůbec ne,“ ujistil ji rychle. „Jen se uzavřel do sebe. Pořád se nemůže vyrovnat s myšlenkou, že bude na někoho odkázaný. Dongwook je schopný, úspěšný muž, zvyklý být po všech stránkách v pohodě. Tady v Japonsku si vybudoval obdivuhodné postavení. Na jeho rozhodnutí čekají desítky ba stovky lidí. A co je nejdůležitější… oženil se a chtěl by svojí ženě snést modré z nebe. Zvlášť, když má takovou ženu jako jste vy… Oslepnutí ho zasáhlo v samé podstatě jeho ega. Ztratil víru v sebe a ve svou schopnost stát se vaším ochráncem, milencem, opravdovým manželem…“

„Ale Dongie tímhle vším pro mě je. Slepý nebo ne,“ zlomil se jí hlas. „Já – já jsem si myslela, že jste volal Dongwookovu otci, protože jste nesehnal mě. Nenapadlo mě, že Dongwook  nechce… Pane doktore, je to v téhle situaci normální reakce?“

Odvrátil oči a bezmyšlenkovitě začal prstem jezdit po stole. „Úraz, jako je tenhle, vždycky doprovázejí depresivní stavy. Jejich intenzita je různá případ od případu. A jak už jsem řekl, Dongwook chce být jako většina mužů dokonalým manželem. Být slepý je pro něj něco nepředstavitelného a neznámého, něco, co se vymyká jeho kontrole. Z toho má strach.“

Už se nedokázala ovládnout a oči se jí zalily slzami. „Nedovedu si představit, že by on měl z něčeho strach.“

„Ani on ne…“ pozvedl obočí doktor.

Pomalu jí začal docházet smysl doktorových slov. Dongwook už zůstane navždy obklopený svým světem temnoty. Budoucnost si nedokázala představit. Cítila se hrozně. S námahou zvedla hlavu.

„Má bolesti?“

„Kromě chvilkových bolestí hlavy, které neznamenají nic výjimečného, je ve skvělé fyzické kondici. Psychicky je na tom ale podstatně hůř. Při závalu zahynula dva muži a on si to dává za vinu.“

 Jaera se na doktora užasle podívala. Přemýšlela jen o zranění svého muže a nenapadlo jí, že mohlo dojít i k jinému neštěstí.

„Nechtěl jsem ho propustit, aniž bych věděl, jestli má nějakého blízkého přítele nebo rodinu, která by se o něj postarala. Doposud se bránil jakékoliv pomoci. Každého hned odmítá, proto jsem volal jeho otci, abych zjistil, co je nebo není v tomhle směru zařízeno. Jsem moc rád, že jste tady. Váš manžel trvá na tom, že dnes z nemocnice odejde. Bude se snažit vyrovnávat se se vším sám, ale já osobně jsem přesvědčený, že vás bude potřebovat. Jste na to připravená?“ napjatě ji pozoroval.

„Já potřebuju Dongieho asi mnohem víc než on mě. Chci s ním být a udělám všechno, abych mu pomohla.“

„Výborně!“ doktor se úlevně usmál. „Pan Jung má velké štěstí, že má takovou ženu. Doufám, že si to i brzy uvědomí.“

Doktorova slova jen zvýšila Jaerin vzrůstající strach. Dongwookovi stačily dva týdny na to, aby začal stavět bariéry. Začalo to tím, že jí ani nezavolal. „Ráda bych ho teď viděla,“ řekla odhodlaně, když vstala. „A chtěla bych vám, pane doktore, poděkovat za všechno, co jste pro mého muže udělal.“

„Hodně štěstí, paní Jung,“ srdečně jí potřásl rukou. „Budu tady, pro případ, že byste se ještě chtěla na něco zeptat. A zkuste mu třeba vzít tác s obědem. Nemá zrovna moc velkou chuť k jídlu, ale to v jeho stavu není nic zarážejícího. Třeba budete mít větší úspěch než ošetřovatelka.“

Jaeru pomalu opouštěla odvaha. „Zkusím to.“

„A můžu se vás ještě na něco zeptat? Na něco osobnějšího?“

„Jistě,“ překvapeně se na něj podívala, protože si ji pátravě prohlížel.

„Jak dlouho se znáte se svým manželem?“

„Skoro tři roky. Seznámila jsem se s ním, když můj otec koupil dům vedle jejich vily. Proč?“

„To je dobře.“ Pozoroval ji z profilu, protože se obrátila k odchodu. „Měl jsem obavy, jestli vaše svatba není jen výsledek nějakého lehkovážného flirtu. Když už ho znáte několik let, můžete téhle situaci čelit mnohem snadněji.“

Jaera odešla z místnosti, zavřela dveře a unaveně se o ně opřela. Zná Dongwooka opravdu tak dobře, jak doktor předpokládá? Jejich svatba zcela určitě není lehkovážný flirt, ale během těch tří let spolu nestrávili příliš mnoho času. Dongwook byl v Japonsku a ona na vysoké škole v Soulu. Vzpomínky na dny, kdy ji přijel navštívit, opatrovala jako vzácné relikvie. Každé loučení pro ni bylo těžší než to předešlé. Jednou už měla pocit, že to nedá. Tehdy ji požádal, aby si ho vzala.

Ještě teď jí tělem probíhalo chvění, když si vzpomněla, co jí Dongwook šeptal po svatbě na letišti. ‚Teď, když už máme obřad za sebou, můžeme se věnovat jen a jen našim líbánkám, paní Jung.‘ Tahle věta a vášnivý polibek na rozloučenou bylo to jediné, co ji v posledních třech týdnech povzbuzovalo.

Odlepila se ode dveří. Duševně se připravovala na chvíli, kdy se poprvé na Dongwooka podívá a na konverzaci, která bude následovat. Musí najít způsob, jak ho přesvědčit, že všechno bude zase v pořádku. 

Na chvíli se zastavila pod světlem, aby si prohlédla prstýnky na levé ruce. Zásnubní prstýnek měl ametyst ve tvaru slzy. Zlato i kámen pocházely z Dongwookových dolů. Pamatovala si, jak jí říkal, že mu jeho zelená barva vždycky připomene její oči. Najednou ji ovládla tak silná touha být už u něj v náručí, že se chodbou, která vedla k pokojům, prudce rozeběhla.

Do pokoje vešla s podnosem v ruce.

„Ten tác si zase můžete odnést, odkud jste ho přinesla,“ ozval se Wookův hluboký hlas. „Za chvíli odcházím a jen by se to zkazilo. Třeba to dejte tomu chudákovi vedle. Tomu, co má dietu.“

Jaera znejistěla, jestli má po takovém výbuchu říct, kdo je. Pořád beze slova se pomalu přibližovala k posteli.

„Řekl jsem, že nemám hlad! Panebože…“ zarazil se a zvedl bradu, „ten parfém… na chvíli se mi zdálo…“ Ztichl, odvrátil se a rukama si prohrábl vlasy.

Roztřásly se jí ruce. Opatrně položila tác na stolek a obrátila se k němu. Na sobě měl hedvábné pyžamo a župan kávové barvy. Přemítala, zdali mu ho přinesl zaměstnanec nebo kamarád. Jestli bylo podle jeho vkusu nebo ho vybírala asistentka.

Její sebedůvěrou, že to všechno půjde zvládnout, to značně otřáslo. Tohoto Domgwooka skoro neznala. Několik slabých informací v dopisech nebo poznámky v telefonních hovorech nemohly vytvořit obrázek, jak tady v Japonsku vlastně žije.

Překvapeně si uvědomila, že se ani moc nezměnil. Snad jen linie kolem úst byly hlubší a sevření rtů cyničtější. Bylo poznat, že se holil sám, jelikož se na několika místech pořezal. Vlasy měl delší a trochu pohubl. Jeho mužná krása byla stejná jako předtím – ničivá a ovládající. Nemohla se na něj vynadívat.

Fascinovaně pozorovala, jak se snaží sbalit si věci. Do kufru je házel bez ladu a skladu. Když mu něco upadlo na zem, sprostě zaklel. Srdce se jí svíralo, když tápal kolem postele a na kolenou hledal to, co mu spadlo.

Bez rozmýšlení se pohnula směrem k němu, aby mu pomohla. Dongwook prudce otočil hlavu. Koukal přímo před sebe, sametově hnědé oči plné vzteku a zuřivosti. Nemohla uvěřit, že ji nevidí.

„Co k čertu chcete? Vy rozhodně nejste sestra Noriko. Ta ví, že nemá cenu nutit mě do jídla!“

Pořád se na něj jen potichu dívala. Žádné známky poranění nebyly vidět, zřejmě všechno zakrývaly vlasy. Dohněda opálený obličej mu dodával výraz zdraví, i když se tak ve skutečnosti necítil.

„Tak už jste viděla dost, ať už jste kdokoliv! Viděla jste dost?“ vyštěkl na ní, až nadskočila. „Neučili vás, že zírat na slepce je neslušné?“

Byla úplně zděšená. Vůbec ho nepoznávala. To nemohl být Dongwook. Cítila, jak jí vlhnou oči. Nezvládne to. Už teď reaguje tak, jak si přísahala, že nebude.

„Dongie?“ řekla rozechvěle.