Světlo tvých očí 1

 

Jee Won Seok
Korea Daily Examiner
Yangju-si
Gyeonggi-do 11487

 

Kim Him Chan a spol.
Soukromí detektivové
Nowon-gu 139-752
Soul

 

„Milý Himchane,
Posílám ti novinové výstřižky a kopie starých policejních zpráv, které jsi chtěl vidět. Přikládám i několik fotografií. Ten nádherný blonďáček je Bang Yong Guk a ta druhá, která se tváří, jakoby právě spolkla citron, je jeho sestra a zároveň sekretářka  Tae Jae Ra.
Do Soulu dorazí společně v pondělí a Yongguk mi slíbil, že ti zavolá, jakmile se zabydlí v pronajatém domku. Kdybys byl tak laskav a zkontroloval, v jakém stavu tam je zabezpečovací systém, zůstal bych ti nadosmrti velkým dlužníkem. Yonnguk pro mě opravdu hodně znamená a budu mnohem klidnější, když budu mít jistotu, že po dobu jeho pobytu v Soulu, zatím co bude pracovat na svém filmovém scénáři, na něj budeš dávat pozor.
Ještě k těm materiálům a novinovým výstřižkům…jsem si jistý, že tě přinejmenším zaujmou. Absurdní ale je, že ta nehoda je pro Guka vlastně štěstím. Dokud je totiž slepý, nemá ten muž, který ho před pěti lety nechal skoro mrtvého ve skladišti, žádný důvod pokusit se ho znovu zabít. Jsem opravdu rád, že někdo v jeho blízkosti bude vědět, co prožil a spíš pochopí, jak mu asi musí být.
Ještě varování: Pro nás oba bude nejlepší, když se Yongguk nedozví, že jsem ti všechno prozradil. Má totiž utkvělou představu, že když lidé znají jeho příběh, litují ho mnohem víc, než když o ničem nevědí. Kdyby to na mě prasklo, skončil bych nejspíš jako pochoutka pro jeho vodícího psa. Takže ani slovo, ano?
Když ti Guk bude chtít říct všechno sám, fajn. Ale ode mě jsi nikdy nic podobného neslyšel.
Takže to bude asi pro tuhle chvíli všechno. Kdybys chtěl ještě něco vědět, zavolej mi. Jako vždycky budu sedět tady v redakci.
S pozdravem
     Jee Wonseok.“

 

Himchan se ještě jednou zadíval na zakončení dopisu a smutně se pousmál. Wonseok si očividně uvědomoval, že bratra svého podřízeného nežádá o nijak malou přátelskou službičku.
Zamyšleně odložil dopis a vyndal z obálky materiály od Seoka.

Nahoře ležela fotografie Bang Yong Guka a Himchan se na ní zadíval. Zcela objektivně. Vzápětí zjistil, že Wonseok nepřeháněl. Byla to krásná tvář, ale co jiného se dalo očekávat po tolika plastických operacích, kterým se musel podrobit.

Jenomže krása, ať už přirozená nebo umělá, zůstává pořád krásou a to Himchan uměl ocenit. Gukova tvář byla pravidelná, oválná s měkkými rysy a plnými pravidelně tvarovanými rty. Za obdivný pohled stála i blonďatá záplava vlasů, které rámovaly jeho obličej. Nejvíc ho ale přitahovaly jeho oči. Byly velké, temně hnědé a dívaly se přímo na něj. Jeden takový pohled a každý mu musí klečet u nohou.

„Nový případ, Hime?“ Otevřenými dveřmi vpadl do místnosti svého šéfa Choi Junhong, zvaný Zelo a bez vyzvání se sesunul do křesla.

„Ale ne, jen taková malá službička, kterou si u mě objednal šéf mýho bráchy. Je z Yangju a jeho jeden podřízený se stěhuje do domku kousek vedle mýho. Chce, abych zkouknul jeho bezpečnostní systém a dával na něj pozor, dokud je v Soulu.“

Zelo povytáhl obočí. „Je to jen prevence nebo předpokládá nějaký trable?“

 „Možná že obojí. Wonseok je sice ustaraný typ, taková máma, ale asi má důvod k obavám.“ Himchan se opřel a zamyšleně poklepával fotografií o hranu stolu. „Slyšel jsi někdy o Bang Yong Gukovi? Toho, co píše detektivky?“

„Jasně! Mam přečtený všechno, co napsal. A zaslechl jsem, že jeho poslední detektivka má být prej zfilmovaná.“

„Tak to je on.“ Him se naklonil k Zelovi a podal mu fotografii.

„To se tě povedlo. Chceš mi snad namluvit, že tenhle slaďouš je Bang Yong Guk, autor těch nejsenzačnějších detektivek?“ Zelo se na ní podíval se zjevnou nedůvěrou. „Představoval jsem si ho spíš jako nějakýho drsňáka. Opravdu je to on?“

„Jo, to bych řekl, že to je on. Ještě před pěti lety pracoval jako reportér. Podle Seoka byl zatraceně dobrý. Se psaním Detektivních příběhů Hwang Chan Kyua začal až po tom, co oslepl.“

„To jako že vůbec nevidí?“

„Jo.“ Odpověděl a podal mu novou fotku. „A tohle je jeho sestra Tae Jae Ra. Je to jeho sekretářka.“

Zelo si zaujatě prohlížel tvář mladé ženy. Tvář, která by byla hezká, kdyby se slečna Tae občas usmála. „Tak tu bych teda nechtěl potkat někde v lese.“

„Seok říká, že to je dračice.“ Zasmál se Himchan.

Zelo se vrátil ke Gukově fotografii a obdivně potřásl hlavou. „Ale Bang Yong Guk je krásný chlap.“ Fotku vrátil zpět na stůl. „Jak se mu to vůbec stalo?“

„Sledoval jednoho grázla z jednoho hráčského klanu. Chtěl o tom napsat článek, ale bohužel viděl, jak toho ničemu oddělal jeden z jeho kumpánů.“

„To ho oslepil, aby proti němu nemohl svědčit? To zavání středověkem.“ Zelo se zamračil.

„Ne, bylo to trochu jinak. Chtěl mu utéct a přepadl přes římsu v patře skladiště. Ten pád mu pěkně zřídil obličej. Dopadl totiž přímo na něj.“ Objasnil mu Himchan a přitom si vzpomněl na svůj rozhovor s Wonseokem.

„A dostali ho?“ Zatvářil se Zelo znechuceně.

„Právě že ne. Yongguk ho nikdy předtím neviděl. Seok mi řekl, že policie ho sice zná jako svoje boty, jenomže slepý svědek u soudu v téhle zemi neobstojí. Co vím, nebyl z něčeho takového nikdy ani obviněný.“

„A má vůbec šanci, že ještě někdy uvidí?“

Himchan smutně zavrtěl hlavou. „Podle doktorů ne. Poškození zrakového nervu s trvalými následky. Může za to ten pád a Seok má o Guka starosti. Mívá ošklivé migrény a chce tady kvůli tomu navštívit jednoho specialistu. U nás je to neurolog číslo jedna, aspoň tady v Soulu. Seok má dojem, že ten vrahoun ho celé roky sleduje a mohl by to chápat jinak. Mohl by si myslet, že k němu jde, protože má šanci, že zas někdy uvidí.“

„A pokusit se ho proto zabít, i když by to bylo v podstatě zbytečný.“ Dodal Zelo.

„No…nedá se to vyloučit, ale dost o tom pochybuju. Neumim si představit, že by ten grázl riskoval jeho zabití bez hmatatelného důkazu, že znova vidí. A to je podle Seoka vyloučený.“

„Co s tim budeš dělat?“ Zeptal se Zelo.

„No, co by…zkontroluju bezpečnostní systém a budu si hrát na vzorného souseda. Budu dohlížet, aby se tam měl jako v bavlnce. Sem tam zajdu na přátelskou návštěvu a vypijeme si spolu šálek kafe.“

„Sakra…aby se z nás nestal pečovatelský ústav.“ Ulevil si Zelo.

„Neboj, tohle je výjimka. První a poslední.“

Zelo se znovu zadíval na Gukovu fotku a bolestně si povzdechl. „Taky bych si nechal líbit podobnou výjimku. Proč mi vždycky musíš vypálit rybník? Vždycky jsi to ty, kdo první narazí na takovýho sladkýho fešáka.“

„To si myslíš, že bych mohl svádět ubohého, malého slepého chlapce? A co moje skautská čest?“ Himchan předstíral, že ho Zelův postřeh hluboce urazil. „A od kdy se ti líbí kluci?“

„Měl jsem za to, že takové podvratné živly by ve skautu vůbec netrpěli.“ Přisadil si Zelo. „Nejsem na kluky, ale krásu dovedu ocenit.“

Himchan se ušklíbl, ale místo toho, aby pokračoval v načatém slovním souboji se Zelem, se zadíval na další fotografie od Wonseoka.
Na jedné Yongguk v sexy krátkých šortkách a bílém tílku skotačil na trávníku s krásným zlatým retrieverem.
Na druhé, která byla více než roztomilá, se pes čenichem dotýkal Gukova nosíku. Další záběr vzal Himovi dech. Yongguk na ní byl ve večerním společenském obleku. Sněhově bílá košile s motýlkem pod límečkem. Černý smoking, těsně obepínající jeho štíhlé, tvarované tělo. Blonďaté vlasy sčesané na patku, prozářená tvář a po jeho boku stál zase ten retriever. Nebyl to domácí mazlíček, ale jeho vodící pes. Jeho oči.

A znovu byl Himchan uchvácen čistotou a hloubkou pohledu jeho úžasných hnědých očí. Potom se zarazil. Všiml si něčeho neobvyklého. Znovu se začal probírat fotografiemi na svém stole. Pouze na předposlední, kterou ukázal i Zelovi, neměl Guk brýle.

„To je záhada…“ Mumlal si Him pro sebe.

„A co jako?“ Zeptal se ho zvědavě Zelo.

Himchan rozložil do vějíře všechny Gukovy fotky. „ Proč vlastně nosí slepci brýle?“

„No přece na oko…jako kamufláž.“ Prohodil s vážnou tváří Zelo.

„Ty víš, jak mi pomoct. Tos musel hodně přemýšlet, než si na to přišel, viď?“

„Mam svou práci rád a tak se snažim, co mi síly stačí, abych se zavděčil svýmu šéfovi.“ Zelo se zatvářil ukřivděně. „A šéfe, mimochodem…to tu dneska budeme sedět celý den nad těma fotkama nebo co?“

„Zelo, ty se snad nudíš?“ Usmál se Himchan.

„No…jsem pořád ještě placený detektiv. Nebo si mě tady chceš vydržovat jen jako pro okrasu?“

„Když je to tak…“ Himchan odstrčil fotky a z desek před sebou vyndal tenkou složku. „…měl bych tady něco pro svého nejlepšího detektiva.“

„No konečně.“ Zajásal Zelo. „Co to je? Loupež? Vražda? Špionáž?“

„Bohužel nic z toho, co jsi právě vyjmenoval.“ Uklidnil jeho nadšení Him. „Jde o jednu starší roztomilou paničku ze severního okraje Soulu, která trpí utkvělou představou, že jí zanáší její ještě starší a roztomilejší manžílek. Chce vědět…ta panička… co ten její drahoušek dělá každou minutu, kterou netráví v její bujné náruči.“

Zelo se chytl za hlavu. „A sakra…že jsem raději nedržel hubu.“ Vstal z křesla a šoural se pomalu ke dveřím.  „Jistě chce dokumentaci a všechno kolem toho.“

„A všechno kolem toho?“

„Maminka mi říkala, že detektiv má těžkej život a že mam raději dělat úředníka. A já blbec jí nevěřil. No dobře mi tak.“ S těmi slovy plnými beznaděje se Zelo vrátil do klidu své kanceláře a zanechal Himchana na pospas neotřelé kráse jednoho neznámého mladíka, který ho přitahoval čím dál víc.

Znovu se zadíval na jeho tvář a vybavil si jeho dosavadní život. Neměl a nemá to vůbec jednoduché. Najednou měl zvláštní pocit, že Bang Yong Guk je tady proto, aby změnil jeho dosavadní život.

Setřásl ze sebe tu směšnou myšlenku jako něco zhola nemožného.

Byla to ale předtucha, které měl naslouchat. A to velmi pozorně.