Světlo tvých očí 2

„Jaerooo…“ Zakňučel nahlas Yongguk.

„Ano?“ Ozvala se mezi dveřmi kuchyně.

„Mohla bys mi tady pomoct uklidit ten nepořádek?“ Poprosil ji skoro plačtivě. „Mohla bys umývat a já bych utíral a uklízel to nazpátek. A měli bysme sebou hodit, protože Kim Him Chan tady bude co nevidět a já nejsem ještě ani převlečený.“

Jaera se sklonila a snažila se poskládat rozházené pekáče a hrnce. „Myslela jsem, že má přijít v jedenáct.“

„Ano, to má.“ Odpověděl Guk a opatrně se postavil mezi rozházeným nádobím.

„Takže moc času ti nezbývá, jelikož je přesně tři čtvrtě.“ Zasmála se Jaera s pohledem upřeným na své hodinky.

„To…to si děláš legraci, že?“ Vyděšeně se na ní natočil.

Jaera si povzdechla. „Copak mě neznáš? Copak nevíš, že já si legraci zásadně nikdy z ničeho a z nikoho nedělám?“

„Bože můj, co teď Jae? Nemůžu přece uvítat návštěvu, která má hlas jako jemný koňak, když vypadám takhle. Když jsem s ním včera mluvil po telefonu, měl jsem pocit, že jsem umřel a dostal se přímo do nebe.“

„Guku, s tím si nelam hlavu.“ Poradila mu klidným hlasem. „Jestli je to jeden z kamarádíčků Jee Won Seoka, musí mu být přinejmenším padesát. Zřejmě holohlavý jako koleno a špeky mu lezou přes pásek u kalhot i z propocenýho vytahanýho trička, které už dávno zapomnělo, že kdysi mělo nějakou barvu.“

 „Nebuď směšná, tohle je Korea, země krásy. A kromě toho, copak se zajímám o to, jak vypadá? Já přece miluju jen jeho hlas.“

„A jéje…co vím, tak naposledy ses zamiloval do hlasu, který vlastnil manželku a dvě děti.“

„Hm, ale jaký to byl hlas! A kolik jsem kvůli němu strávil bezesných nocí.“ Zazubil se směrem ke své sestře, která tou dobou byla plně zaujatá mytím nádobí. „Z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že to není tak špatné, jednou za čas se do někoho platonicky zamilovat. Dokonce mám i jasnou představu, jak by takový muž měl vypadat.“

„To mě vůbec nezajímá.“ Přerušila jej Jaera.

„Jaero, zrovna tobě by takový nějaký pořádný chlap jen prospěl. Potom by sis se mnou o takových věcech klidně popovídala.“

„Ne, děkuju. Já už mám svoje za sebou. Romantická láska je jen pro mladé a pošetilé a to já rozhodně nejsem.“

„Hloupost! Láska je tady přece pro každého.“

 „A proto žiješ jako poustevník?“ Zeptala se poťouchle. „Dobrá, dobrá, ale už by ses měl jít převléknout. Vypadáš, jako by tě honil divoký kocour…a taky dohnal.“

„Ale vždyť už jdu.“ Slíbil Guk. „Jen to naskládej do odkapávače a já to uklidím, až koňakový hlas odejde.“

„Beru na vědomí. Ale až tu budeš příště něco dělat, uvaž tu chlupatou příšeru na řetěz.“

„Rozkaz!!“

 

S Yuki v patách proběhl Yongguk bez větších problémů prostornou halou. A moc ho to potěšilo. Alespoň touhle částí domu se nemusí plížit v neblahé předtuše, že každou chvíli do něčeho narazí. Jinak to bylo jedno velké bludiště se stoly, s židlemi, s pohovkami a ostatními ďábelskými výmysly moderní civilizace, které mu v jednom kuse ztrpčovaly život. Zatím se tu doslova protloukl čtyřmi dny.

Většinu času se snažil uložit si do paměti podrobný plánek domu. Když se pekelně soustředil, dokázal se už bez větších obtíží propracovat skrz svou ložnici s přilehlou koupelnou i kuchyní. Bermudským trojúhelníkem pro něj pořád zůstával obrovský obývací pokoj a pracovna, kterou se Jaera snažila co nejrychleji přizpůsobit Gukovým zažitým představám. Postačí ale pár dnů navíc a bude se i tady pohybovat bez viditelných problémů.

Musí! Je to otázka cti. Nemohl by přeci připustit, aby ho zdolal nějaký prokletý dům. To by nebyl Bang Yong Guk!

Odpočítal dveře v hale, až nakonec vpadl do své ložnice. Za dveřmi se zastavil a ze skříně si vzal velkou osušku a voňavé mýdlo. Jaera mu podrobně popsala zařízení všech místností, a tak Guk věděl, že po své levé ruce má řadu nízkého bílého nábytku a napravo postel obrovských rozměrů. Za postelí že je okno, nahrazující prakticky celou jednu stěnu a prosklené dvoukřídlé dveře z cedrového dřeva vedoucí na terasu. A jak Guk poznal, bylo možné se po ní nerušeně procházet, protože byla vystavěná po celém obvodu domu.

Před sebou měl pohodlnou sedací soupravu, vedle které byla za zrcadlem rafinovaně ukrytá snad ta nejvýstřednější koupelna, kterou kdy Yongguk používal. Při pouhé myšlence na velkou vanu nebo spíše bazének, opatřený mimo jiné vířivkou, se mu po těle rozlil příjemně osvěžující pocit. Teď ale nebyl čas na vodní masáž.

Zapudil v sobě pohodlný nápad, najít si dveře do koupelny hmatem. Vlhký vzduch a vůně kosmetiky ho sice o něco pomaleji, ale stejně bezpečně zavedly tam, kam potřeboval. Rychle vyklouzl z trička a krátkých plátěných kalhot, hodil je do koše na prádlo a vrhl se k umyvadlu.

Napustil si do něj vodu, odložil si brýle na poličku pod zrcadlem, opláchl si obličej a potom se nerovnal. Věděl, že před sebou má zrcadlo, něco přes dva metry široké a dosahující až ke stropu. Vzal si do rukou osušku a přemýšlel, co se v něm asi odráží. Alespoň podle Gukových přátel byla jeho nová tvář krásná. Přímo dokonalá. Dokonce i Jaera, jinak na slůvka chvály více než skoupá, o něm prohlásila, že je ucházející. Což jinými slovy znamenalo, že opravdu stojí za povšimnutí.

Jen pro Yongguka byla jeho vlastní podoba nerozluštitelným tajemstvím. Podle hmatu znal každou její křivku. Věděl, že nos má teď o něco kratší, že jeho dolní čelist už není tak masivní jako dřív a že má teď o něco víc vystouplé lícní kosti. Neměl ani tušení, jak tyhle jednotlivé prvky vypadají poskládané do jednoho obrazce.  Byl to zvláštní pocit, muset se spolehnout na to, co o jeho vlastní podobě říkali ostatní.
Yongguk si byl jistý jen jednou věcí, a to tím, že v případě zázračného znovunavrácení zraku by svou původní tvář v zrcadle určitě neuviděl. Tím, co by se tam odráželo, by byl přinejmenším překvapen.

Z kuchyně sem dolehlo zacinkání budíčku, které Gukovi oznámilo, že je deset padesát čtyři. Yongguk sebou trhl, nasadil si brýle a chystal se vběhnout zpátky do ložnice. V tom spěchu ale ztratil smysl pro orientaci a narazil do zdi. S tlumeným zaklením šátral rukama kolem sebe a po chvilce se s rukama na zdi vydal na zpáteční cestu ke dveřím.
Od své nehody na sobě tvrdě pracoval a časem se mu podařilo usměrnit své pohyby tak, že se v podstatě nelišily od pohybů normálně vidících lidí. Využíval při tom sluchových podnětů, které ho k hledaným dveřím nebo k nějakému předmětu dovedly stejně bezpečně jako při použití hmatu. Jen když opravdu bylo málo času, snížil se Yongguk k něčemu podobnému jako teď, kdy pomalu ručkoval kachlík po kachlíku směrem k východu.

Zamířil ke svému šatníku, otevřel ho a začal vybírat ze své letní garderóby. Nepotrpěl si na módní výstřelky a jeho nevelký šatník byl ukázkou vkusně a s citem vybraných modelů. Rukama přejel přes košile na ramínkách, kalhoty, džíny, až nahmátl hromádku s tričky. Někde ve fochu pod nimi měl být bílý bavlněný komplet, složený s volnějších tříčtvrtečních kalhot, které by určitě překryly jeho potlučená kolena i holeně a trika, těsně obepínající tělo, které bylo přijatelně sexy, a navíc by pod jeho krátkými rukávy zmizela jizva na rameni, jako vzpomínka na nehodu před pěti lety.

Během chvíle našel Yongguk obě vybrané součásti a k nim si připravil žabky s proplétaných kožených řemínků. Přes hlavu si přetáhl tričko, oblékl si volné kalhoty a vklouzl do žabek.

„Jedenáct hodin…“ Zahlaholila z kuchyně Jaera. „Má zpoždění.“

„Já taky.“ Ozval se jí Yongguk a pádil do koupelny.

Tentokrát se to naštěstí obešlo bez kolize. Popadl hřeben a spěšně si pročísnul vlasy. I když je neviděl, věděl velmi dobře, jak vypadají.  Na nic jiného mu nezbyl čas, vzal jen z ložnice Yukiino vodítko a pospíchal do kuchyně.

„Hotovo. Jak vypadám?“ Zeptal se, když tam vpadl.

Když se odpověď jeho sestry ozvala z obýváku, uvědomil si, že plýtvá úsměvem na ledničku. Otočil se za hlasem a dozvěděl se, že to není nejhorší.

„Ti teda děkuju…“ Prohodil jejím směrem kysele.

„A co bys ještě chtěl? Medaili?“ Vrátila mu stejně kysele. „Sluší ti to. A i kdyby to nebyla pravda, nebyl by čas s tím cokoliv udělat, protože ten tvůj nový idol právě přijíždí k domu.“

„Senzace.“ Yongguk přešel k oknu, kde už špehovala jeho sestra. „Řídí nejnovější typ sportovního auta?“

„Ne, sedí v černý dodávce s okázalým emblémem. Na něm je napsáno…Kim Him Chan a spol.“

Yongguk se zasmál jejímu popuzenému hlasu. „No tak…řekni mi přece, jak vypadá?“

Jaera se usilovně snažila být nenápadná. Zírala ven skrz stáhnuté žaluzie a tvářila se zarputile. Kim Him Chan byl vysoký a atleticky stavěný. V ramenou byl široký, v bocích štíhlý a v jeho uvolněné chůzi bylo přesně tolik mužského šarmu, aby se za ním každý otočil.
Účes z lesklých černých vlasů měl dokonalý tvar, který by se neodvážil rozcuchat ani vítr. Z výrazu v jeho pohledné, klasicky řezané tváři se dalo bezpečně vyčíst, že Kim Him Chan o všech svých přednostech velmi dobře ví.
Prostě byl to jeden z nejpohlednějších mužů, které kdy Jaera viděla. Samo sebou, že by to nikdy nepřiznala, ani kdyby jí natáhli na skřipec.

„Jaero, no tak…“ Ozval se netrpělivě Guk. „Popiš mi ho!“

Jaera se otočila ke svému bratrovi. „Představ si Quasimoda. Jako by mu z oka vypadl.“ Řekla mu s kamennou tváří.

Taková představa Yongguka rozesmála, ale protože svoji sestru znal více než dobře, bylo mu jasné, že její pohrdavý popisek znamená jediné a to, že Kim Him Chan musí být mimořádně pohledný a přitažlivý muž.
Donutil se ke klidu, ale vzápětí se ozval zvonek u dveří a Yongguk znovu propadl záchvatu smíchu.

„Běž tam prosím tě, já radši počkám u Yuki.“ Zaprosil Guk se slzami v očích a snažil se v sobě zadusit poslední stopy smíchu. Zavolal si k sobě Yuki a připjal jí k obojku vodítko. „Quasimodo?“ Opakoval nahlas sám pro sebe. „No tak Jae, přiznej se! Žes to trochu přehnala?“

„Vůbec ne!“ Odsekla mu sestra. „Quasimodo nebo Frankenstein…jeho zjev musí způsobit dopravní zácpu, jakmile by se na dálnici odvážil stáhnout okénko.“