Světlo tvých očí 3

 

Himchan se rozhlédl. Byl už skoro přede dveřmi, když mu došlo, že ten klokotající výbuch smíchu přicházel zevnitř. V domě, kde bydlel Bang Yong Guk, se někdo náramně bavil a ani Himchan se nemohl ubránit úsměvu. Bylo to velice nakažlivé. Navíc se mu ten melodický hlas docela zamlouval.

„Tak se mi zdá, že ani nemusim zvonit. Někdo je zaručeně doma.“ Brumlal si. „Otázkou ale zůstává, jestli ten někdo má všech pět pohromadě.“

Zmáčkl zvonek a čekal. Jakoby znovu zaslechl tichý smích. Už zvedal ruku, že zazvoní znovu, když se dveře konečně otevřely. Zpoza nich ho skoro krvežíznivě probodl pár pichlavě podezíravých očí, které ho nepokrytě odsuzovaly za jeho neskonalou drzost, se kterou si dovolil před chvilkou zazvonit.

Himchan by se vsadil o všechno na světě, že ty odmítavě stažené rty a zamračená tvář se nikdy nerozzáří úsměvem. Fotka od Wonseoka ji vystihla víc než přesně.

„Ano?“

Himchan nasadil jeden ze svých nejoslnivějších úsměvů. „Paní Tae?“

„Ano?“

„Přišel jsem navštívit Bang Yong Guka. Jsem Kim Himchan.“

Sjela ho mrazivým pohledem. „Můžete to dokázat?“

„Samozřejmě.“ Někde v útrobách domu se někdo tímhle výslechem náramně bavil, ale s paní Tae to ani nehnulo.

Himchan si sáhl do náprsní kapsy pro své doklady a všiml si přitom, že pravá noha ženy je pevně zapřená o dveře. Každý, kdo by se chtěl dostat dovnitř bez jejího souhlasu, by jí nejdřív musel zlomit nohu.

Tae Jaera byla pozoruhodná žena. Bang Yong Guk se určitě nemusel obávat o svoje soukromí.

Jaera pečlivě prohlížela řidičský průkaz a detektivní licenci.

„Prošel jsem?“ Zeptal se mile.

„Jdete pozdě!“ Ustoupila o krok dozadu a otevřela dveře.

„Vím a omlouvám se. Zdržela mě zácpa na dálnici.“ Nepřestával se usmívat.

To bylo na Yongguka moc. Znovu se začal smát a ani si nevšiml, že do obýváku právě vstoupil jeho host.
Himchan ho uviděl v okamžiku, kdy jednou rukou přidržoval na vodítku nádherného psa a druhou ruku měl před pusou, ve snaze utlumit spontánní výbuch smíchu.

„Bavíte se dobře?“ Zeptal se upjatě Himchan.

Yongguk cítil, jak rudne. „Promiňte…“ Odkašlal si a konečně nad sebou získal kontrolu. „Smál jsem se něčemu, co před chvílí řekla Jae. Promiňte. Opravdu jsem se vás nechtěl dotknout.“ Vykročil dopředu a natáhl svou volnou ruku směrem k hlasu, který zněl ve skutečnosti ještě přitažlivěji než v telefonu.

„Jsem opravdu rád, že vás poznávám.“ Himchan opětoval jeho pevný stisk a potlačil v sobě nutkavou touhu podržet jeho ruku ve své o něco déle, než to doporučují příručky společenského chování.

Také jeho fotografie, kterou mu poslal Seok, vystihovala přesně jeho podobu. Přitažlivé rysy, oči barvy hořké čokolády, to všechno se naprosto shodovalo. Nic ale nemohlo zachytit jeho klokotající smích. Zurčivý a osvěžující jako horská bystřina.

S velkým sebezapřením oddálil svou ruku. Vzápětí mu do ní strčil vlhkým čumákem zlatý retriever. Yuki se ho už chystala přátelsky převalit na záda, ale Yongguk ji energicky strhl zpátky.

„Ne Yuki! Sednout!“ Zavelel klidným, ale rozhodným hlasem.

„Jen ji nechte.“ Ujišťoval ho Himchan. „Já mam pejsky rád.“

„Pššt…tohle radši neříkejte nebo to uslyší a už se jí nezbavíte.“ Varoval ho Guk. „Na rozdíl od Jae, Yuki nezná slovo vetřelec.“

„Je to krásný pes.“

„Když se rozdovádí, tak neví, kdy přestat. Ale jinak je zlatá. Nevím, co bych si bez ní počal.“

Ode dveří, kde ještě pořád stála Jaera, se ozvalo nápadně hlasité zakašlání.

„Proč se neposadíte Himchane?“ Vyzval ho Yongguk. „Zatím podržím Yuki u sebe, aby se vám nepletla pod nohama. Věřte…časem mi za to určitě poděkujete.“

„Plně na vás spoléhám.“ Zářivě se na Guka usmál a přesunul se na gauč.

Yongguk pozorně naslouchal jeho krokům, a když přesně lokalizoval jeho polohu, usadil se na druhý konec gauče. Obtočil Yukiino vodítko kolem nohy gauče a přitáhl si jí k sobě. Zpočátku se vzpírala, ale vzápětí se spokojeně uložila u nohou svého páníčka.

Potom se Yongguk otočil na Himchana. „Nedal byste si kávu? Mojí sestru by jistě moc potěšilo, kdyby vám mohla něco nabídnout.“

Himchan pohledem zabloudil k té, o které byla právě řeč a usoudil, že se Guk nemohl víc mýlit. „Ne děkuju.“

Jeho hostitel se na něj mile usmál. „Jste moc hodný, že jste přišel. Mám takové tušení, že vás Wonseok požádal, abyste mi byl k ruce ve dne v noci.“ Otočil hlavou směrem k sestře.

„To ne, jen mi dal najevo, že jestli pro vás neudělám všechno, co je v mých silách, tak to na mě řekne mýmu bráchovi.“

„Tak to vypadá opravdu na Seoka. On a váš bratr jsou staří kamarádi, že?“ Yongguk se vesele zasmál.

„To asi jo. Ale Jongup už dlouho pro něj pracuje. Navíc je fanda do rybaření na otevřeným moři, a tak spolu každý rok jezdí k tátovi dobývat moře.“

Yongguk s úsměvem na rtech přikývl. „Ano, to máte pravdu. Živě si pamatuju Seokovy každoroční dovolené ještě z dob, kdy jsem pracoval v Examineru. Pokaždé se vrátil spálený od sluníčka a na potkání vyprávěl neuvěřitelné a zaručeně pravdivé historky, které zažil při chytání ryb. Jeho úlovky většinou několikrát přesahovaly možnosti jeho natažených paží.“

„A to byste teprve měl slyšet mýho bráchu. Nikdo neumí podat smyšlenou historku z rybaření přesvědčivěji než Moon Jong Up. Klidně se před váma rozbrečí, jen aby ukázal, jak mu bylo, když se mu zlomil prut právě ve chvíli, kdy na něm visel nejmíň stokilový macek.“

I kdyby to bylo jen kvůli tomu lahodnému hlasu, vyptával by se ho Yongguk rád dál na jeho rodinu, ale měl nepříjemný pocit, že ho okrádá o čas.

„Wonseok mi řekl, že jste soukromý detektiv. A taky mě ujistil, že v oblasti instalace a kontroly zabezpečovacích systémů bych nenašel nikoho povolanějšího.“

„Řekněme raději, že jsem se tím hodně zabýval.“

„Víte, jsem opravdu moc rád, že jste svolil zkontrolovat a přezkoušet ten systém, který jsem tady zdědil. Snažil jsem se Seoka přemluvit, aby vás tím neobtěžoval, ale on neústupně trval na tom, abych vám zavolal.“

„Ale já jsem opravdu rád, že to takhle dopadlo.“ Ujišťoval Guka upřímně. „Není to pro mě žádný problém, věřte mi. Ale jak znam Wonseoka, určitě už víte, že bydlim kousek od vás. Je to nahoře u cesty.“

„Ano, ale musím vám říct, že mi to od začátku připadlo jako moc velká náhoda. Vždyť nebýt jedné jeho známé ze Soulu, nikdy by se mi nepodařilo tenhle dům pronajmout. Řekl bych, že…no…vždyť vás to určitě taky napadlo.“

„Jako že si kamarád Wonseok hraje na dohazovače?“ Zeptal se ho Himchan ironicky. Na celé věci ho udivilo jen to, že tuhle možnost sám přehlédl. Z Gukovy zachmuřené tváře ale okamžitě poznal, že to zřejmě nenapadlo ani jeho.

„To ani ne. Jen jsem si myslel, že se v něm probudily ochranářské pudy. Někdy je tak přeopatrný, že mám chuť ho uškrtit. Byl by schopný pořídit mi sem hlídacího psa, jen aby měl přehled o každém kroku, který tady udělám.“

Himchan se usmál a v duchu Yonggukovi gratuloval. V těch pár větách vystihl Wonseoka úplně přesně. Očividně mu nedělalo problém vystihnout něčí povahu. Aby ho odvedl od teorie << hlídací pes >>, převedl nenápadně řeč jinam.

„Včera po telefonu jste se zmínil o tom, že zdejší majitel si nechal nainstalovat bezpečnostní systém společnosti Bay Security Watch Systém, je to tak?“

„Ano. Než pan Jung odjel do Evropy, poslal mi k němu kopie všech důležitých údajů.“ Odpověděl a neuniklo mu, že Himchan převedl hovor příliš rychle na jiné téma. Nemýlil se tedy. Seok Himchana angažoval jako jeho osobního strážce. Něco s tím bude muset udělat. A to hodně brzy. Prozatím zvolil vyčkávací taktiku. „Musím se přiznat, že jsem se ho sám pokoušel vyřadit z činnosti a následně zapnout a byl jsem překvapený, jak rychle mi kvůli tomu volali z nepřetržitého servisu té společnosti. Poníženě jsem jim řekl, že jsem to vypnul sám nedopatřením a oni byli ohromně milý a chápavý, V podobných případech má slepota jisté výhody. Můžou si o mně myslet co chtějí, ale neodvážili by se mi to říct přímo do očí.“

Himchan zareagoval na ten černý humor patřičným úsměvem, ale Yongguk poznal, že mu nejde od srdce. Nepřekvapilo ho to. Zpočátku to bylo pokaždé stejné. Dokud ho lidé nepoznali blíž, nedokázali nikdy odhadnout, jestli v tom, co říká, je nebo není zatrpklost.

„Zapamatoval jste si pro všechny případy telefonní číslo na servis?“ Zeptal se Himchan.

„Ano.“ Přikývl Yongguk. „A jsem napojený na 911. To je policie a ambulance.“

„Príma.“ Zadíval se na Guka a přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby ho neviděl. Seděl k němu obrácený čelem a jeho oči jakoby se dívaly přímo do jeho. Dokud mu svou nevidomost sám nepřipomněl, skoro na ni zapomněl. „Yongguku, mezi námi…ten systém, co tady máte, je ta nejlepší ochrana, kterou můžete mít.“

„To je příjemný zjištění.“

„Jediným větším problémem je nespolehlivost senzorů v důsledku působení vlhkého vzduchu. Každopádně to všechno prozkouším, vevnitř i venku. A kdyby byl někde nějaký větší zádrhel, zavolali bysme na servisní službu, aby sem poslali svýho člověka.“

„Ani nevím, jak bych vám poděkoval.“

„Ale prosím vás…to ani nestojí za řeč.“

Yongguk zaregistroval, že Himchan vstává z gauče. Okamžitě jej následoval. Yuki, která ani tentokrát neměla v úmyslu nechat se jen tak odbýt, se přitiskla k noze svého pána.

„Můžu vám s něčím pomoct?“ Zeptal se Yongguk, ale vzápětí si uvědomil nesmyslnost své otázky. I kdyby nebyl nevidomý, neměl by stejně ani zdání, jak mu být prospěšný.

Ale Himchanovi ta otázka směšná nepřišla. Nebo to aspoň nedal nijak najevo. „Ne děkuju. Pro mě to nebude žádej problém. Jenom si z auta vyndam nějaký nářadí a zavolam servisní službu, aby věděli, k čemu se chystam.“

Vykročil kolem konferenčního stolku.

„Nechám Yuki přivázanou ke gauči, aby se vám nemohla plést pod nohama. A kdybyste cokoliv potřeboval, stačí se zeptat Jaery.“ Ujistil jej Yongguk.

„Fajn.“ Himchan se vydal směrem ke dveřím, ale v půlce cesty se zarazil. „Mimochodem…jeden z mých společníků, Choi Jun Hong, je váš velký fanda. Když zjistil, že sem dneska jdu, poprosil mě, abych vám řekl, že podle něj jsou Detektivní příběhy Hwang Chankyuna jedny z nejlepších detektivek současnosti. Říká, že nezná nikoho jiného, kdo by dokázal popsat násilí tak přesvědčivě jako vy.“

Na nepatrný okamžik ztratila Gukova krásná tvář jakýkoliv výraz. „Řekněte mu, že to bude asi tím, že já sám viděl hodně násilí. Přímo z první ruky.“

V místnosti se na chvilku rozhostilo deprimující ticho. Yongguk by se nejraději neviděl. Vyčítal si, proč radši nemlčel.

 „Za chvíli bude poledne.“ Nakonec situaci zachránila Jaera. „Pustíte se do toho nebo mám připravit oběd i pro vás?“

Himchan se na ní podíval. Na tváři měla útočný výraz, ale její pohled se plně soustředil na Yongguka. A byl to bolestný pohled, který zřejmě nechtěla dát před nikým najevo. Najednou Himchan přišel na zajímavou věc. Přes nerudné chování a zamračenou tvář se mu paní Tae Jaera jevila jako sympatická osoba.

„Se mnou si nedělejte starosti.“ Odpověděl s úsměvem. „Bude mi to chvíli trvat. Věnujte se klidně své práci a mě si vůbec nevšímejte.“

„To se líp řekne, než udělá!“ Procedila skrz zuby a šla mu otevřít dveře. „Až budete chtít přejít dovnitř, tak laskavě zazvoňte. A doufám, že mi sem zvenku nenataháte žádný bordel!“