Světlo tvých očí 4

 

Zatímco Himchan pracoval na zabezpečovacím systému, Yongguk se pokoušel vnést nějaký řád do hromady nádobí, kterou předtím zanechal v kuchyni. Jaera se znovu pustila do reorganizace pracovny a při práci si pro sebe mumlala nelichotivé poznámky na adresu mužů.

V patře skončil Himchan právě ve chvíli, kdy Yongguk cinkal talíři, bouchal plechy a hrnci a úplně ztratil přehled o jeho pohybu. A tak, když na něj nečekaně promluvil ze dveří vedoucích do haly, polekaně sebou trhnul.

„Už jste tady s tim hotový?“ Zeptal se ho Himchan.

Yongguk si položil ruku na zběsile bušící srdce. „Jste snad indián nebo co? Vždyť vás vůbec nebylo slyšet scházet ze schodů.“

„Promiňte. Nechtěl jsem vás vylekat.“

„Nemusíte se omlouvat, ale jestli se to bude ještě opakovat, tak vám na krk pověsím rolničku.“

„Tak to je pro mě vlastně poklona.“ Rozesmál se Himchan. „Víte, kolegové se mi totiž v jednom kuse smějou, že dupu jako ježek. A jen si představte, že bych měl ještě na krku rolničku.“

„To by potom mohli vybírat vstupné jako do cirkusu.“ Zazubil se na něj Yongguk. „Nedal byste si kávu? Myslím, že si jí zasloužíte.“

„To moc rád.“

Yongguk hledal hrnečky na kafe a zaslechl, jak se Himchan přemístil k barovému pultu a odsunul si jednu z vysokých stoliček.

„Povídejte… Jak to vypadá?“ Vyzval ho.

„Budete mít radost. V podstatě je vše v dobrém stavu.“

Yongguk odvrátil hlavu od přípravy kávy, oči se mu komicky zúžily. „V podstatě? Co to znamená?“

Himchan se zasmál. „Nemusíte si s tim lámat hlavu. Jenom se musí něco udělat se západním oknem ve vaší ložnici a horníma dveřma na terasu. Dotekový senzory nereagujou tak rychle, jak by měly, ale stačí je jen vyměnit. A to je opravdu všechno. Zavolam pak na servisní službu, aby sem někoho poslali. Udělal bych to klidně sám, ale nemají rádi, když se jim v tom někdo nepovolaný začne rejpat.“

„To nechte na mě Himchane. Už jste tady odvedl pěkný kus práce. Já tam potom sám zavolám.“

Himchan začal protestovat, ale Yongguk se tvářil tvrdohlavě, tak raději ustoupil. Z Gukova chování vycítil, že proti své vůli se musí dost často spolehnout na pomoc okolí a že chce tedy zvládnout sám alespoň to, na co stačí. A rozhodl se to respektovat.

„Fajn. Ať je po vašem.“ Řekl nakonec. „Ale kdybyste s tim měl nějaký problém, tak mi zavolejte. Znam se moc dobře s majitelem tý společnosti a je mi tak trochu dlužen.“

Při rozhovoru Himchan fascinovaně pozoroval Yongguka, který bez sebemenších obtíží naplnil dva hrnky úplně stejným množstvím kávy a nevylil přitom ani kapku. Jen opatrná pomalá chůze a mírně dopředu natažená ruka, která ihned pomohla Gukovi najít barový pult, svědčila o tom, že opravdu nic nevidí. Nejdříve se letmým pohybem ruky přesvědčil, že na desce nic neleží a potom před něj postavil kávu.

„Díky.“

„Není za co.“

Yongguk se vrátil pro svůj hrnek. „Není tak dobrá jako od Jae, ale dá se pít…“

„Vaše sestra je velmi…“

„Neurvalá?“

„Právě to jsem měl na mysli.“ Zazubil se Himchan.

„Byl by z vás skvělý diplomat.“ Ujistil ho Yongguk s úsměvem. „Ale neberte si to od ní nějak osobně. Takhle od těla si drží úplně všechny. Za chvilku si na to zvyknete, uvidíte.“

„Ale s Wonseokem se moc v lásce nemají, že jo? Vycítil jsem to z jeho poznámek.“

Yongguk nad tím jen mávnul rukou. „Víte, to máte tak. Oba pro mě chtějí jen to nejlepší a to je důvod jejich věčných hádek a roztržek. Nikdy se na ničem nedokážou shodnout.“

Himchan zřejmě nikam nepospíchal, tak se Yongguk rozhodl převést hovor na jeho osobu. „Povězte mi Himchane něco o své práci. Vůbec mi nepřipadáte jako nějaké vlezlé soukromé očko. Na jaký druh případů se specializujete?“

„Ale…nic zajímavého. Rozvody, sledování, ale většinou jde o zabezpečovací systémy a průmyslovou špionáž. Zaměstnávám i jednoho odborníka na počítačové podvody a machinace. Mezi našima zákazníkama jsou velké společnosti z celé země.“

„To asi hodně cestujete nebo se mýlím?“

„Ne, nemýlíte se.“ Přitakal. „Procestuju toho tolik, že se mi vyplatí mít vlastní letadlo.“

„Z vašich úst to zní jako něco zcela běžného.“

„Je to prostě moje práce.“

Yongguk se ho dál zvědavě vyptával na jeho práci, až nakonec připustil, že občas mívá i neobvyklé a nebezpečné případy. Himchan nebyl první detektiv, se kterým se Yongguk ve svém životě setkal, ale rychle poznal, že právě tenhle je ze všech nejzajímavější.

Pozorně naslouchal každému jeho slovu, ale jeho romantické já se nechalo unášet a rozechvívat krásou jeho hlasu. Zněla z něj vřelost a upřímnost. Poté, co Yongguk ztratil zrak, se naučil lidi kolem sebe hodnotit právě podle hlasu. Po nějaké době za ně samozřejmě mluvily činy, ale zpočátku se plně spoléhal na jejich hlasy. Na to, co řekly i na to, co neřekly. A hlas Kim Him Chana byl opravdu výjimečný. Hřál a pálil jako oslnivé slunce.

Z Jaeriny poznámky o Himchanově vzhledu se dalo usoudit, že je to muž každým coulem. Tím si byl Guk jistý. Nebylo by to prostě fér, kdyby příroda k takovému hlasu nepřiřadila odpovídající tvář a tělo.

„Nenudim vás?“ Zeptal se, když se Yongguk na chvilku odmlčel.

„To se vám nemůže povést. A to ani kdyby jste se snažil. Váš život je totiž fascinující.“ Postavil se a vzal do ruky svůj hrnek. „Dáte si ještě kafe?“

„Rád. Ale o něco míň, prosím.“ Podal mu hrneček a znovu pozoroval, s jakou obdivující lehkostí dolévá kávu. „Jak to dokážete? Ne počkejte…omlouvam se. To ode mě nebylo moc zdvořilý.“ Omluvil se vzápětí.

Sám nad sebou v tu chvíli žasl. Neměl ve zvyku říct nahlas něco, co neměl dopředu pečlivě promyšleno. Ale Yongguk na něj měl zvláštní vliv. V myšlenkách se nejednou zatoulal k nádherným blonďatým vlasům, které lemovaly jeho něžnou tvář.

Yongguk poznal, že se Himchan stydí za svou vlastní otázku a že není zvyklý dostat sám sebe do podobně trapné situace. Věděl také, jak podat pomocnou ruku, když někdo narazil na otázky tohoto druhu.

„Ale Himchane, nebuďte jako malé dítě! Můžete se přece zeptat, na co chcete. Já nemůžu předstírat, že nejsem slepý, stejně jako vy nemůžete předstírat, že jste si toho nevšiml.“

„Dobře. Jak to teda děláte?“

„Tak, jako vy jste se naučil scházet bez jediného zaskřípění z rozvrzaných schodů. Chce to jen cvik. Především přesně vím, kolik kávy vytéká z konvice a kolik se jí vejde do hrnku. A taky cítím horkou stoupající hladinu pod prsty. Ale hlavně to, a to je nejdůležitější, hlavně se spoléhám na to, co slyším. Víte, každá nádoba, když je prázdná, zní dutě. Když do ní ale začnete něco nalévat, rozezní se od hlubokého tónu k nejvyššímu. Jako nějaký hudební nástroj. Zkuste si to někdy se sklenicí vody, ale dobře vám radím, prvních pár stovek pokusů provádějte někde o samotě, abyste se před někým neztrapnil.“

„Zkusim to…“ Slíbil.

Yongguk postavil hrnky s kávou na stůl. „Nějaké další otázky?“

„Třeba i osobní?“ Zeptal se vážným hlasem.

Yongguk podobnou situaci zažil už tolikrát, že bezpečně poznal, co mu leží na srdci. Povzdechl si. „Jak jsem ztratil zrak?“

„Ano.“

„Co vám řekl Seokie?“

„Jenom to, že jste byl reportér až do doby, kdy jste při nehodě před pěti lety přišel o zrak.“

Nenáviděl sám sebe za to, že mu nedokázal říct pravdu. Instinktivně vycítil, že Seok měl pravdu. Ano, Yongguk by nijak neocenil fakt, že zná celou jeho tragickou historii. Bál se, že by se potom od něj mohl odvrátit a tomu chtěl za každou cenu zabránit. Něco ho k tomu blonďáčkovi přitahovalo silou magnetu.

Yongguk si nervózně poposedl, přehodil si nohu přes nohu a ihned zkontroloval, jestli delší nohavice tříčtvrťáků zakrývají jeho otlučené holeně. Přemýšlel, co mu vlastně řekne. Mohl si vybrat ze dvou verzí. Vybral si tu zkrácenou verzi, která byla sice o něco smutnější, ale nikomu při ní nevstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Samozřejmě obsahovala i pravdivá fakta, jako například jeho pocity v okamžiku, kdy si uvědomil, že má zemřít. Popis spalující bolesti, která ho sežehla, když kulka vystřelená z Elegánovy pistole zasáhla jeho rameno. Nebo hlavní body jeho mučivě zdlouhavé cesty k uzdravení.

Zatím ale nikdo neslyšel nepřikrášlenou pravdu a ani ji zřejmě nikdo nikdy neuslyší. Pro něj to byla stále živá a děsivá noční můra, která se mu neúprosně a nekonečně přehrávala v mysli a o kterou se s nikým nemohla podělit. V případě Kim Him Chana se nakonec rozhodl pro zlatou střední cestu. Něco mezi verzí jedna a verzí dvě.

„Abych pravdu řekl, stalo se to jen proto, že jsem strkal nos do věcí, do kterých mi nic nebylo. Sledoval jsem objekt policejního vyšetřování a stal se přímým svědkem jeho vraždy. Jeho komplic a vrah v jedné osobě si mě ale bohužel všiml a tak jsem se musel dát na zběsilý úprk z opuštěného skladiště. Bohužel jsem při tom spadl přímo na hlavu a ta je naštěstí pěkně tvrdá. Takže jinak jsem vyvázl se zdravou kůží.“

„Ten pád způsobil ztrátu zraku?“

„Hm…“ Ukázal směrem k hlavě. „Poškození zrakového nervu.“ Konstatoval s úplným klidem, bez sebemenší stopy hořkosti nebo sebelítosti.

„Chytli ho?“ Odpověď samozřejmě znal, ale Yongguk to nevěděl. A kdyby se nezeptal, zřejmě by mu to začalo být podezřelé. Navíc se chtěl přesvědčit, jestli je s tou tragédií vyrovnaný tak, jak se to aspoň jevilo navenek.

„Ne. Policie ho stoprocentně zná, ale já ho předtím nikdy neviděl, takže z toho nemohli udělat případ. Mohl jsem jim jenom dát Elegánův popis, ale takových běhá po státě přibližně milion.“

„Elegán? Tak se jmenoval?“ Zaměřil se Himchan na něco, o čem se Wonseok nezmínil.

Yongguk se smutně usmál. „Ne, nejmenoval. Jen jsem mu tak začal říkat. Byl takový uhlazený a i tu pistoli vytáhl s takovou elegancí, jako by chtěl jenom zapálit doutník…“ Najednou se od Himchana odvrátil. „Vím, že je to hloupé, ale pro mě je jednodušší nazývat ho touhle přezdívkou než jeho pravým jménem. Takže…máte ještě nějaké otázky? Nebo vám to už pro dnešek stačilo?“

„Ještě jednu…prozatím.“

„Tak…“

„Proč nosíte brýle?“

Yongguk se musel zasmát. V jeho hlase zaslechl zmatek a tak trochu i zahanbení. „Filodendrony…“ Odpověděl a čekal na nevyhnutelné.

„Filodendrony? Co s tím proboha mají společného filodendrony?“

„Přemýšlejte o tom chvilku. Kde obvykle filodendrony a jiné nesnesitelné kytky ve vrhlících bývají?“ Poradil mu.

I když měl Himchan jistotu, že existuje úzká souvislost mezi Gukovými brýlemi a rostlinami ve vrhlících, nebylo mu to zcela jasné a nerad tápal v nejistotě. „Nevím…asi v domech, restauracích…prostě na spoustě míst.“

„A kde konkrétně v těch restauracích, například?“

„Zavěšené na zdech, ze stropu…aha…“ Konečně mu to secvaklo a zasmál se tomu.

„Tak vidíte…“ Usmál se Guk na něj. „Když jsem se tehdy poprvé dostal z nemocnice, o všechno jsem zakopával a do všeho vrážel jako idiot. Rozhodl jsem se proto vrátit na čas domů, protože jsem si bláhově myslel, že mě rodina nenechá utápět se v sebelítostných depresích a tak vůbec. Bohužel moje teta, která se nás ujala po smrti našich rodičů, měla zcela jiné plány. A navíc milovala stálozelené květiny. Byly jich všude celé trsy. Její dům byl pro mě horší než strašidelný zámek. Nikdy jsem nevěděl, kdy se mě chystá píchnout do oka nějaký list nebo výhonek. Nevěřil byste, jak záludné ty zelené příšery dokážou být.“

„To chcete říct, že je neodstranila?“ Zeptal se udiveně. Nemohl pochopit, že by někdo mohl být tak krutý k člověku, který se zrovna vrátil přímo z pekla. Přemýšlel také, co se asi stalo jeho rodičům. Na vyptávání ale nebyl ten správný čas.

„Naopak. Nechala je přesně tam, kde si vždycky trůnily. Poradila mi, abych si na ně co nejrychleji zvykl. A když jsem nakonec ztratil nervy a začal jí hystericky vyhrožovat, že jestli je nesundá dobrovolně, tak jí je všechny vyhodím ven oknem. Potichu mi na to řekla: Tak takhle si představuješ svůj život Yongguku? Chceš předělat všechno kolem sebe tak, aby ti to vyhovovalo? Nebylo by moudřejší, aby ses naopak ty přizpůsobil okolnímu světu?“
Na chvíli se odmlčel.
„Druhý den jsem začal nosit sluneční brýle. Když jsem si uvědomil, že přesně takhle vypadá prototyp slepce s bílou holí, koupil jsem si normální brýle s nerozbitnými umělohmotnými skly.“

Yonggukovy ruce, lehce zakleslé do sebe, se opíraly o desku a jeho tvář zářila životním elánem a humorem. Himchan neodolal, natáhl se k němu a na okamžik jeho dlaně přikryl svými.

„Jste obdivuhodný mladý muž, Bang Yong Guku.“ Řekl mu měkce a jeho hlas byl plný úcty.

Yongguk cítil sílu a teplo sálající z jeho rukou a stejné slyšel i z jeho hlasu. Na okamžik byl jakoby ochromený neznámým pocitem blaha. Před Jaerou vtipkoval o mužích a o svých fantaziích, ale bylo to jen proto, aby popudil její puritánskou morálku a aby tím sám sebe trochu pobavil. Bylo to ale víc než pět let, kdy si naposledy pustil někoho tak blízko k tělu, aby se ho mohl dotknout. I po nehodě udržoval s Wonseokem a ostatními reportéry přátelský vztah a dostalo se mu občas nějakého objetí nebo přátelského poplácání po rameni.

Ale tohle bylo úplně něco jiného. Kim Him Chan byl pro něj zcela neznámý člověk. Byl mu sympatický, ale kde má jistotu, že to není Elegán. Že k němu nepřijde na návštěvu, nepobaví ho duchaplnou konverzací, potom se zasměje jednomu z jeho vtipů a přiloží mu chladnokrevně pistoli k hlavě? Ani mu pak nestačí dojít, že muž, který ho straší ve snech každou neklidnou noc, mu právě vystřelil mozek.

Tento druh strachu a pud sebezáchovy byly už pátým rokem Yonggukovi věrnými společníky. Aby se vyhnul možné katastrofě, vypěstoval si zásadu nezůstávat o samotě s neznámými lidmi. Jak ubíhal čas, nebezpečí se zmenšovalo, ale vytvořený návyk získal pevné místo v jeho životě.
V Himchanově případě nechal stranou svou ostražitost jenom proto, že mu ho doporučil Wonseok, který Himchanovi bezmezně důvěřoval a něco z té důvěry přenesl i na Yongguka. Od samého začátku věděl, že mu bude sympatický. A neměl ani nic proti pohrávání si s jeho nádherným hlasem, ale nechat Himchana, aby se ho takhle dotýkal, aby svým dotekem rozbušil jeho srdce kdykoliv se mu zamane, to nemohl připustit. Beztak ho jen Himchan litoval a lítost byla jedna z věcí, kterou Yongguk nesnášel.

„A můžete mi říct, čím jsem podle vás tak obdivuhodný?“ Zeptal se příkře a vstal od barového pultu. „Protože vám tady předvádím bezva triky s naléváním kávy? Protože jsem slepý a protože každý, kdo je slepý a nezoufá si při tom někde v ústraní, stojí za povšimnutí? Tak tohle je na mě obdivuhodné?“

Himchan věděl, že se dopustil chyby snad ještě vteřinku před tím, než se ho dotknul. Okamžitě ucítil v celém Gukově těle rostoucí napětí a hned potom dostal odměřenou odpověď drzému cizinci. Litoval své neuváženosti, ale nikoliv svého komplimentu. Ať si to Yongguk uvědomoval nebo ne, ať byl nevidomý nebo ne, faktem zůstávalo, že je opravdu obdivuhodný.

„Obdivuhodný a nezapomenutelný je například váš úsměv Yongguku.“ Odpověděl tichým vyrovnaným hlasem. „To, jak se rozzáří celá místnost, když se usmějete. A taky skutečnost, že to světlo po tom všem, čím jste prošel, ve vás nevyhaslo a září dál. To je na vás obdivuhodné. Ale moc se vám omlouvám, jestli jsem se vás něčím dotkl.“

Jeho upřímnost a podmanivě lichotivý hlas vyrazily Yonggukovi z ruky jeho obvyklou zbraň – hněv, kterým se chránil před zraněním.

„Ne…to já se omlouvám vám Himchane. Promiňte…“ Ozval se po chvilce ticha. „Obvykle nechávám štěkání Yuki a kousavost Jae. Nevím, co to do mě vjelo.“

„S tím si nedělejte starosti.“ Uklidnil ho s úsměvem. „Ostatně moje hlava není o nic míň tvrdá než vaše.“

„Chcete se vsadit?“ Zasmál se Yongguk a natáhl k němu ruku. „Dejte mi svůj hrnek. Naleju vám ještě na cestu trochu kávy.“

„Děkuju.“