Světlo tvých očí 5

 

„Ach jo…“ Zaúpěl Yongguk a bouchl čelem o kryt psacího stroje. Jen stěží potlačil chuť oběma rukama naráz praštit do klávesnice.

„Tak copak máš za problém?“ Natočila se k němu Jaera od počítače z druhého konce pracovny a zkoumavě si ho prohlédla. „Jsi placený za psaní, ne za odpočívání. V tom je rozdíl, abys věděl.“

„Ale vždyť já vím.“ Poznamenal vyčerpaně Guk a pozvedl hlavu. „Naneštěstí tenhle prokletý scénář se mnou vůbec nespolupracuje.“

„Co je to tentokrát?“ Povzdechla si Jaera.

„Marně se snažím udělat z té přestřelky v šesté kapitole přesvědčivou filmovou scénu. V knize to vyšlo úplně jinak. Bylo to napínavé, protože čtenář věděl o všem, co se Chankyuovi mihne hlavou. Že je mu plně jedno, jestli zemře nebo to přežije. Jenomže ve scénáři myšlenky znázornit nemůžu. Mám k dispozici jen akci. Jen spoustu násilí, střílení a krve. “

„Tak budeš muset nějak vymyslet, proč Chankyunovi vůbec nezáleží na životě.“

„To máš pravdu.“ Přisvědčil Guk kývnutím hlavy. „Ale jak to mám udělat, ksakru! Nenávidím psaní tohohle filmu!“ Odfrkl si a otočil se na psa. „Vstávej Yuki, jdeme na procházku.“

Vodící pes, který doposud odpočíval u jeho nohou, vyskočil jako šipka. Společně odskotačili dolů do haly.

O deset minut později byl Yongguk přezutý a utahoval poslední řemínek na speciálním postroji pro vodící psy. Bok po boku se potom rozešli po ulici vedoucí do nedalekého parku. Byl teď v Soulu právě jeden týden, a protože tenhle kus ulice procházel s Yuki každý den, nemusel se bát, že ho Yuki zavede někam jinam. Zcela automaticky registroval vzdálenost, kterou se vzdalovali od domu, ale jinak byl ponořený do problémů, které měl s adaptací své knihy.

 

Před několika dny se sešel s režisérem filmu a hlavním producentem, takže přesně věděl, co se od něj očekává. Snažil se to sladit se svou vlastní představou. Šlo jen o maličkost – přenést to všechno na papír, aniž by se z toho vytratilo to něco blíže neurčitelného, díky čemu byla kniha Detektivní případy Hwang Chan Kyua tak ojedinělá.

Jaera skoro přesně vystihla důvody, které Yongguka vedly k napsání scénáře. Výlet do Soulu sice vůbec nebyl zadarmo, ale o to víc mu záleželo na tom, aby dílo neztratilo jeho osobitý rukopis. S radostí uvítal také možnost zkusit si něco jiného, něco nového. Samozřejmě, že tato možnost sebou nesla i riziko prohry, ale Yongguk už dlouho před tím pochopil, že strach je něco, čemu se člověk musí postavit tváří v tvář a přemoci ho.

Jako malý se moc bál tmy. Neusnul dokonce jinak, než při rozsvícené lampičce, aby tak odehnal strašidla, u kterých věřil, že vycházejí za tmy z půdy. Teď byla tma tím jediným, co znal a strašidla nebyla jen jeho bujnou fantazií. Žil s hrozbou, která skutečně existovala, a čelil jí statečně každý den, protože žádnou jinou možnost neměl.

 

Když byli venku asi půl hodiny, Yuki se najednou zastavila, jakoby čekala na další pokyny nebo chtěla varovat svého pána, že jim něco brání v další cestě. Ze změněného zvuku Yongguk poznal, že došli na začátek parku. Díky pomoci Jaery znal park dopodrobna a naučil Yuki, že právě tady u dětského hřiště je čas vrátit se z procházky domů. Yuki mu prostě po svém říkala, že se má dát na zpáteční cestu.

„Dobrá práce, Yuki.“ Pochválil jí Guk. Pohladil jí láskyplně po hlavě, aby upevnil její návyk. „Tak je to správně. Tak a teď můžeme jít domů.“ Otočil psa o sto osmdesát stupňů. „Směr dům. Jdeme…“

„Yongguku, počkejte!“

Yongguk se udiveně zastavil a natočil se po hlase. I přes poměrně velkou vzdálenost bezpečně rozpoznal nezaměnitelný hlas Kim Him Chana. Zamával a tváří se mu mihnul napůl překvapený, napůl potěšený úsměv.

„Himchane?“

„Dobrý den, Yongguku.“ Pozdravil ho zadýchaně.

„Kde se tady berete?“ Zeptal se a přemýšlel, jestli jeho úsměv vypadá tak přihlouple, jak se mu zdá.

Neslyšel o Himchanovi od té doby, co zkontroloval v jeho domě zabezpečovací systém a měl z toho smíšené pocity. Z jedné strany se radoval, že nemrhá časem, ale z druhé strany byl zklamaný, že si na něj Himchan nenašel čas. Teď ale pocítil jisté zadostiučinění, protože si byl jistý, že jejich setkání není náhodné.

„Volal jsem vám domů, ale už jste tam nebyl.“ Vysvětloval. „Jaera mi po chvilce přemlouvání prozradila, že jste se šel projít do parku, tak jsem si řekl, že se k vám přidám. Teda pokud nechcete být sám.“

„Ale prosím vás…“ Zašeptal Guk. „Budu moc rád, když se přidáte. Ale už se s Yuki vracíme domů.“

„To mi vůbec nevadí.“ Společně se vydali na zpáteční cestu.

„Bydlíte blízko?“ Zajímal se Guk.

„Ani ne. Tak půl hodinky od parku.“

„Tak to musíte tenhle park docela dobře znát.“

„Jako svoje boty. V severní části parku jsou zajímavé přírodní jezírka. Moc rád bych vám je ukázal, až budete mít po krk tady toho protivného ruchu ulice.“

Yongguk se zasmál. „ To je místní obdoba toho otřepaného…přijďte se podívat ke mně do bytu, mám tam úžasnou sbírku zlatých rybiček?“

„Přesně tak.“ Zazubil se na něj Himchan. „Než jsem se přestěhoval sem k parku, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, co taková jezírka probouzejí v ženách všech věkových skupin. Stačí jeden jediný pohled a leží vám u nohou.“

Nebo v posteli, pomyslel si Guk. Po Himchanově odchodu před čtyřmi dny Yongguk na své sestře vymámil jeho podrobný popis. Teď už věděl, že okouzlující hlas není zdaleka jeho jedinou silnou zbraní. Mohl si také představovat jeho měkké černé vlasy a temně hnědý, až skoro černý odstín jeho očí. Sám poznal, že je vysoký, ale Jaera mu prozradila, že má úžasnou atletickou postavu a že jeho tvář je vzorem dokonalé mužské krásy. Ostatně jako i všechno ostatní.

„Řekněte mi Yongguku, už vám přišli opravit ty vadné senzory?“ Zeptal se ho Himchan.

Myšlenkami byl na hony vzdálený takovým zbytečnostem, jako jsou senzory a byl dokonce v pokušení mu to říct. Usoudil ale, že bude moudřejší své pocity skrýt. „Abych pravdu řekl, ještě ne. Volal jsem tam hned, jak jste odešel, ale ještě se nikdo neukázal. Včera jsem na ně dokonce poštval sestru, ale ani to nepřineslo výsledky.“

„Hm, to se tam asi bojí ukázat.“ Zasmál se. „Neurazil byste se, kdybych tam zavolal místo vás?“

„Ne, byl bych vám naopak moc vděčný. Kdybych nebyl tehdy tak tvrdohlavý a nechal vás tam zavolat, ušetřil bych si spoustu starostí.“ Usmál se rozpačitě Guk. „Opravdu by vám to nevadilo?“

„Samozřejmě, že ne. Ale mam jednu podmínku.“

 „Jakou?“ Zeptal se nejistě Yongguk a zvolnil krok.

„Že mi přestanete vykat a budu pro vás jen Himchan, kterýmu tykáte.“

Yongguk se na okamžik odmlčel. „No…když nic jiného, tak to ti Himchane můžu klidně slíbit. Ale taky mám jednu podmínku.“

„A to jakou?“ Zeptal se Himchan zvědavě.

„Že já pro tebe budu Yongguk, kterému tykáš. Souhlasíš?“

„S radostí! Máš moje slovo Yongguku.“

Zasmáli se a zvolna se rozešli po cestě vedoucí k ulici a následně k domu. Šli vedle sebe beze slov. Naslouchali jen křiku ptáků a svým myšlenkám.

„Nedovolil bys mi vyvézt tě na menší výlet po okolí?“ Navrhnul mu Himchan.

„Já…“ Zhluboka se nadechl. „…prostě to nejde.“

„Ale proč ne?“ Dožadoval se Himchan vysvětlení. „Přece nemůžeš žít několik měsíců v Soulu a přitom nic nevidět.“ Hned mu došlo, co vypustil z pusy. „Promiň, to se mi moc nepovedlo.“

Yongguk znovu zastavil a vysloužil si tím u Yuki trochu nespokojený pohled. Jako by si přála, aby její se její pán už konečně rozhodl. Tentokrát si na jeho příkaz sedla a čekala.

„Himchane…slovo vidět mě nijak nevadí. Běžně ho všichni používáme a vůbec mi to nepřijde divné. Navíc i já věci kolem sebe vidím. I když jinak než ostatní.“

Himchan se na něj pozorně zadíval a nemohl jinak, než obdivovat jeho odvahu a naprostou upřímnost. Obdivoval také jeho dlouhé nohy i oblé křivky jeho těla, skryté v šortkách a volném tílku. Nemohl od té nádhery odtrhnout oči. Donutil se soustředit na téma jejich hovoru.

„Víš…“ Řekl rozvážně. „…nejsem si jistej, jestli bych dokázal bejt tak…tolerantní, kdybych byl na tvým místě.“

„Ne, to bys nedokázal.“ Odpověděl Guk vážně. „Aspoň ze začátku ne. Já takový taky nebyl. Ale možná by ses to časem naučil. Zvykl by sis. Tím, že oslepneš, neztratíš chuť žít, ani najednou nezačneš být lhostejný k lidem kolem sebe. Nezmenší se tím ani tvoje ambice, ani zvědavost nebo cokoliv jiného, co žene lidský život kupředu.“

„Opravdu?“

„Ano opravdu.“

„Takže oslepnout neznamená ztrátu zvídavosti?“

„Ne.“

„Tak potom nechápu, proč se mnou nechceš jet na výlet po okolí. To nejsi ani trošku zvědavý na zdejší památky? Muzea a paláce? Zábavní parky?“ Naklonil se k němu tak blízko a svůj hlas snížil do svůdně přesvědčivého šepotu. „Když se mnou pojedeš, ukážu ti svoje zlaté rybičky.“

Yongguk v sobě potlačil smích a napodobil Himchanův hlas. „Na to mě neutáhneš. Kdybys mi nabídl svojí sbírku motýlů, možná bych si pak dal říct.“

„Smůla. Mam jen sbírku zlatých rybiček.“ Himchan luskl prsty. „ Nespokojil by ses jen se sbírkou známek?“

Yongguk se rozesmál. „Ale to není úplně totéž. Jenomže je pravda, že kdybys mi řekl, že mam před sebou motýli, nepoznal bych žádný rozdíl.“

„Nikdy bych ti nelhal Yongguku. To není dobrý způsob, jak získat něčí přátelství a důvěru.“ Promluvil upřímným hlasem Himchan.

„To tedy ne.“ Odpověděl Guk potichu a tělem mu proběhla vlna blaha. I on chtěl totéž, ale přátelství předpokládá jistý stupeň důvěry v toho druhého. A to pro něj bylo více než obtížné. Zvlášť, když se jednalo o tak přitažlivého a okouzlujícího muže. Rozhodl se, že nejlepší bude změnit téma. „Řekni mi Himchane, co tě přivedlo uprostřed pracovní doby do parku? To se ulejváš nebo tvoje detektivní kancelář nemá nic na práci?“

Himchan snadno poznal úhybný manévr, ale rozhodl se na něj prozatím netlačit. „Ulejvám se, přiznávám.“ Prohlásil na oko kajícně. „To je výsada každého šéfa. Dokončil jsem případ zmizelého manžela, tak jsem si na zbytek dne udělil volno, abych se mohl zastavit u svého nového okouzlujícího souseda. Mimochodem…jak pokračuje tvoje práce na scénáři?“

„Tos mi neměl připomínat.“ Zaúpěl potichu Guk.

„Takže asi ne úplně podle tvých představ, že?“

„No tak nějak, ale to nic.“

„Nechtěl bys mi o tom něco říct? Třeba by tě pomohlo, kdyby sis o tom promluvil s nezaujatým pozorovatelem.“

A tak Yongguk spustil. Vyjmenoval svému pozornému posluchači všechny obtíže, které má s adaptací své knihy do použitelného scénáře.
Potěšilo ho, s jakým zájmem mu Himchan naslouchal. Jeho knihu sice nečetl, ale přesto mu překvapivě snadno pomohl propracovat se k jádru jeho problémů.
Instinktivně vystihl, co je a co není důležité. Projevil také mimořádně zasvěcené znalosti ohledně psaní scénářů.
S jeho pomocí si velmi brzo Yongguk urovnal myšlenky a získal jasnou představu, jak dál pokračovat v práci.

„Víš jistě, že ve skutečnosti nejsi scénárista, vydávající se za soukromého detektiva?“ Zeptal se ho Yongguk podezřívavě. „Nějak moc se v tom vyznáš.“

„No…nějakou praxi mám.“ Připustil. „Před pár lety použili několik mých případů jako předlohu pro televizní zpracování.“

„To jako fakt?“ Podivil se upřímně. „A jaký to byl pořad?“

Himchan jmenoval jeden z nejpopulárnějších detektivních seriálů a Yongguk jen obdivně hvízdl.

„Hm…tak to na mě udělalo dojem. Můžu ti ještě vůbec tykat?“

„Ale prosím tě…“ Zasmál se Himchan. „Čas od času si mě sice ještě zvou jako poradce, ale věř mi, že život hrdiny televizního seriálu je na hony vzdálený od mého každodenního života.“

„Chceš říct, že jakákoliv podobnost s osobami žijícími nebo mrtvými je čistě náhodná?“ Odrecitoval Yongguk.

„Přesně tak.“

Díky rychlému tempu, co nasadila Yuki, dorazili k Yonggukovu domu v rekordním čase. Himchan se mu právě chystal oznámit, že je doma, když se Yuki nedočkavě vrhla na chodníček vedoucí k domu a svým nečekaně prudkým pohybem strhla Yongguka do Himchanovi náruče.
Kdyby ho včas nechytil rukou kolem pasu, zřejmě by upadl na zem. Pod svými prsty cítil jeho hebké tělo a byl psovi vděčný za jeho chybu.
Yongguk ale vůbec nevypadal potěšeně.

„Ne!“ Zavolal přísně. Zvedl vodítko a prudce s ním škubnul.

„To je v pořádku Guku. Vždyť se nic nestalo.“ Snažil se ho uklidnit.

„Ne…nic není v pořádku. Yuki mě má před srážkou s lidmi, věcmi a budovami chránit a ne být jejich příčinou. A moc dobře to ví.“

V okamžiku, kdy Yuki zaslechla v hlase svého pána zlobu, stáhla poraženecky ocas, jindy šťastně vlající ve větru, mezi zadní nohy. A byl to tak dojemný pohyb, že se Himchan držel, aby se nahlas nerozesmál.

Potom Guk od Himchana poodešel na několik kroků a nařídil Yuki, aby k němu přiběhla. Pes okamžitě poslechl.

„Yuki, náš dům.“ Zavelel Guk a Yuki vykročila bez zaváhání dopředu. Přehnaně velkým obloukem obešla Himchana a potom se poslušně zastavila, jak to měla udělat předtím. Yongguk zkusil nohou, jestli před ním není nějaká překážka. Když žádnou nenašel, pochválil za to Yuki. „Hodná holka.“

Himchan se konečně rozesmál a šel po schodech za Yonggukem na prostornou terasu. Opřel se o zeď a pozoroval Yongguka, jak znovu Yuki chválí a při tom jí uvolňuje z postroje. Sledoval jeho obratné ruce. Záplava blonďatých vlasů mu v předklonu zahalila tvář a on zatoužil vzít je do dlaní a pohladit jejich sametovou hebkost. Celé tři dny ho Bang Yong Guk pronásledoval v myšlenkách. Pouhá vzpomínka na jeho zářivý úsměv a tmavě hnědé oči ho uváděla do příjemného stavu beztíže.

Nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy přistihl, že chce někoho vidět znovu jen proto, aby se ubezpečil, že je tak opravdový, jako je opravdová neznámá magnetická síla, která ho k němu přitahovala.

„Co kdybych na ten servis zavolal teď, když venku kartáčuješ Yuki?“

„Fajn…telefon je v kuchyni na baru.“

Než ale stačil dojít ke dveřím, objevila se v nich Jaera a sjela ho příkrým pohledem. Odvrátila od něj oči a podívala se přímo na Yongguka.

„Hned po tvém odchodu volal on.“ Zabodla prst do vzduchu směrem k Himchanovi. „A hned potom konečně přišli zpravit ten zabezpečovací systém. Takže snad ani nemusim zdůrazňovat, že jsem v podstatě nic neudělala.“

„A zabezpečovací systém je v pořádku?“

„Aspoň to tvrdili.“

„Senzace. Tak tě s tím už nemusím otravovat.“ Šťastně se usmál na Himchana.

„Zatraceně… jak tě teď přesvědčim, abys se mnou jel v sobotu na výlet?“ Luskl prsty. „To je čára přes rozpočet.“