Yongguk odklopil sklíčko na svých hodinkách, aby hmatem
zkontroloval, v jaké pozici se nachází hodinové ručičky. Bylo devět
čtyřicet pět. Musel si proto pospíšit. Byl sice už oblečený, ale musel si ještě
něco udělat s vlasy.
I když se zdálo, že se Himchanovi líbí rozcuchaný. Přešel do
koupelny a naučenými pohyby si pročesával vlasy. Upravil si je a letmým pohybem
si přejel rukama po modrých kalhotech a bílém tričku. S tváří natočenou
směrem k zrcadlu přemýšlel, jestli se bude Himchanovi líbit.
Ta schůzka pro něj začínala být moc důležitá. Dokonce o
hodně víc, než by si sám přál. Jak rád by to bral jako něco zcela běžného. Jak
rád by se cítil uvolněně, jako kdyby mu nezáleželo na tom, když se od něj
Himchan navždycky odvrátí. Když se v něm zklame.
Možná jsem udělal
chybu, když jsem s nikým nikam nechodil, přemýšlel Yongguk. Možná by to pro mě teď bylo snadnější,
kdybych se už dřív naučil vyrovnat s pocity beznaděje a smutku, které jsem
zažil na těch několika málo schůzkách předtím.
Doufal, že možná to tentokrát bude jiné. Možná bude Himchan
jiný. Po dlouhé době se s někým takhle zapletl. Vábilo ho pomyšlení na ten
nádherný vztah, který se může zrodit ze vzájemné přitažlivosti. Byl si jistý,
že s Kim Him Chanem by se cítil jako žádoucí. Jako dobývaný.
A musel si současně přiznat, že tuhle šanci by nedokázal
hodit za hlavu ani v případě, že by jejich vztah měl trvat jen velmi
krátce, po dobu jeho pobytu v Soulu.
Až zvonek u dveří vytrhnul Yongguka z jeho úvah.
Chystal se jet na schůzku s Himchanem a byl připravený si ji co nejvíc
užít a vyrovnat se se vším, co se stane.
„Od dob svého rozkvětu v čtyřicátých letech změnilo
slavné Huangovo Čínské divadlo majitele.“ Informoval Yongguka profesionálním
průvodcovským hlasem Himchan.
Kráčeli Soulskou ulicí slávy a on průběžně popisoval slavné
budovy, které míjeli. Jména slavných hvězd, která byla navždy zvěčněna do
ozdobných hvězd na chodníku. Nevynechal ani popis nejroztodivnější směsice lidí
kolem nich.
„Právě na téhle soulské pěší zóně je statisticky na čtvereční
metr víc bláznů než kdekoliv jinde.“
Yongguk naslouchal kytarám pouličních muzikantů, které se
prolínaly s tlacháním turistů a s diskusemi různých náboženských
skupin. Docela mu věřil.
V příjemné rozmluvě prošli několika ulicemi. Himchan
Yongguka pomalu navigoval okolo jedné prostorné dvorany a cestou mu četl
podpisy vyryté do cementových kvádrů. Snažil se mu také popsat černo zlato červenou
pagodu, která se nad nimi tyčila.
Yongguk byl nadšený. Díky Himchanovu barvitému popisu měl
pocit, že tu budovu a všechno kolem sebe vidí sám. Ve volných chvílích jej
zásoboval pikantními podrobnostmi ze života slavných hvězd a Yongguk si nemohl
ani vzpomenout, kdy naposledy se takhle výborně bavil.
„Yuki, jdi za Himchanem!“ Přikázal Yongguk a Himchan je
bezpečně vyvedl zpátky na ulici. „A kam půjdeme teď?“
„Máš hlad?“
„Hrozný.“
„Dobrá. Vrátíme se teda zpátky do auta a zajedeme do Farmers
Marketu. Je tam jeden stánek, kde se dají koupit nejlepší sendviče v celým
Soulu. A potom si můžeme udělat piknik v asfaltové díře.“
„V díře? Asfaltové?“ Otočil se Yongguk k němu se
skeptickým výrazem ve tváři. „To zní…zajímavě.“
„To bude zajímavý.“ Zasmál se Himchan. „Máš mý slovo.“
Yuki nasadila svůj rychlý krok a během chvilky už byli u
Himchanova kabrioletu, zaparkovaného pěkný kus cesty od centra.
Cestou k autu Himchan neúnavně popisoval, kudy procházejí, tak si Guk
v duchu začal pomalu skládat plánek města. Nakonec dospěl k názoru,
že Soul je město obrovských protikladů.
Za další neskutečně krátkou chvíli dorazili k marketu a
Himchan je vedl labyrintem zastřešených stánků. Vůně jídla zajímala Yuki o
hodně víc, než památky a Himchan začal přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad
brát Yongguka zrovna sem.
Chodníčky tady byly velmi úzké a přeplněné lidmi. Bylo skoro nad lidské síly
držet se těsně vedle Guka, když navíc Yuki divoce máchala ocasem a vrhala se
střídavě do stran, aby ukořistila zbytky jídla, které tady zanechali
obědvající.
Himchan si oddechl, když se konečně probojovali ke stánku se
sendviči. Přečetl Yonggukovi jídelní lístek a chvíli na to už prchali ven
z toho mraveniště s jídlem v ruce. Naštěstí vybral jinou cestu,
kde již Yuki nic nemohlo rozptylovat.
Ještě se zastavili u stánku se suvenýry, kde pomohl
Yonggukovi vybrat pohledy pro jeho přátele doma v Yangju. Potom nakoukli
do jednoho stánku, co se specializoval na mexické výrobky.
I když se Yongguk bránil, koupil mu Himchan nádherný
stříbrný náramek s tyrkysy. A poprosil ho, jestli by mu pomohl vybrat
dárek pro Jaeru. Měl to být dárek na usmířenou. Yongguk jej nemilosrdně obvinil
z toho, že má v úmyslu si jí koupit.
A nebyl daleko od pravdy. Himchan pevně věřil, že jemné
náušnice ze slonoviny, které nakonec společně vybrali, mu přinejmenším při
příští návštěvě zajistí volný průchod hlavním vchodem.
Přestal už i počítat, kolik dětí a dospělých, kteří byli
snad ještě zvědavější než samotné děti, se zastavilo u Gukova milovaného psa. A
pokaždé Guk opakoval totéž.
S příjemným úsměvem sdělil vlezlému neznámému, že
vodícího psa v postroji by nikdo neměl hladit a ani jinak rozptylovat,
protože pes pak automaticky přestane být soustředěný na svou práci.
Himchana udivovalo, že i po tolika otázkách byl Yongguk na
ty lidi kolem stále hodný. Byl si totiž jistý, že kdyby byl na jeho místě on
sám, vrčel by na lidi, aby toho psa nechali na pokoji.
A potom už byli zpátky u auta, kde usedli zpátky na svá
místa. Yuki ležela u Yonggukových nohou a Himchan řídil. Tentokrát byla jejich
cesta snad ještě kratší. Yongguk odhadoval, že stěží objeli tři nebo čtyři
bloky a Himchan už hledal volné místo na parkovišti.
„No…a jsme tady.“ Prohlásil a vypnul motor.
„U asfaltové díry?“ Zeptal se pochybovačně Guk. Zdálo se mu,
že slyší vánek, ševelící v korunách stromů. „Asfaltová díra obklopená
stromy a v centru města?“
„Přesně tak.“ Zazubil se Himchan a vylezl s auta.
„Hlavní třída je odsud jen přes jeden blok na jih.“
„Na Hlavní třídě jsou asfaltové díry?“ Zeptal se překvapeně
Guk. „Tak tady bych je opravdu nehledal.“
„Kdyby jen na Hlavní třídě.“ Himchan se usmál. Podržel
galantně Yonggukovi otevřené dveře od auta. „Někde jsou dokonce i v ní.
Asfalt tady v každém okamžiku probublává skrz dlažbu. Je to pohroma pro
místní dopravu.“
„Tak to si umím představit.“ Přitakal Guk.
Spolu s Yuki trpělivě čekali, až Himchan odemkne kufr
kabrioletu. Neponechal nic náhodě. Sebou vezl malou příruční chladničku, ovocné
šťávy i deku.
„Kam jsi prosím tě dal tašku, kterou jsem bral sebou?“ Optal
se Guk, když slyšel bouchnutí kufru. „Až budeme obědvat, měla by Yuki dostat
napít vody.“
„Neboj, to mam taky.“ Uklidnil ho.
Navěsil na sebe příruční chladničku, deku i Yonggukovu
plátěnou tašku se čtyřmi litry čerstvé vody a s miskou z nerez oceli.
Yongguk mu chtěl mermomocí s něčím pomoci, a tak mu po dlouhém smlouvání
nakonec svěřil tašku se sendviči.
S Himchanem v čele výpravy se za chvilku dostali
na širokou stezku, lemovanou stromy. Zatímco bloumali nekonečnou sítí
chodníčků, popisoval Himchan Yonggukovi sochy obrovských prehistorických tvorů,
rozmístěných kolem. Nejpozoruhodnější částí parku byla velká asfaltová díra.
Himchan Yonggukovi vykreslil napodobeninu tygra šavlozubého
v životní velikosti, který si hověl na skále vyčnívající z jámy. Na
jejím okraji byli dva mamuti, kteří troubili na poplach, protože jejich mládě
uvízlo v díře.
Himchan Yonggukovi slíbil, že ho později zavede také do
podzemního muzea. Potom našel klidné místečko pod stromy, kde si rozložili
svoji deku.
Zatímco se Guk věnoval Yuki a naléval jí vodu do misky, Himchan nandal sendviče
na papírové tácky a přiložil k nim ubrousky. Pro každého z nich
připravil osvěžující nealkoholický nápoj.
„Je tady všechno, co tu má být.“ Pochválil ho Yongguk, když
se sedl naproti němu.
„To víš…starý mládenec.“
„Nikdy jsi nebyl ženatý?“ S chutí se zakousl do
sendviče.
„Ne, nikdy.“
„Nikdy jsi nepotkal tu správnou ženu nebo jsi prostě
alergický na manželství vůbec?“
„Alergický je hodně slabý slovo. Prostě bych něco takového
nepřežil ani jediný den.“ Sdělil mu se smíchem. „Ne vážně…ještě jsem nepotkal
tu správnou osobu. No a co ty?“
„Správnou osobu?“ Zatvářil se zmateně. „No…ani já nebyl
nikdy ženatý.“
„Ano, správnou osobu. Nevybírám si, jestli je to žena nebo
muž, mám rád oboje. Ale ta osoba mě musí zaujmout na první pohled. Prostě
takový ten blesk z čistého nebe. Ta láska na první pohled.“ Zakončil své
malé přiznání. „A proč ses nikdy neoženil ty? Taky jsi nenarazil na tu pravou?“
„Aha.“ Poskočilo mu srdce nechtěným Himchanovým přiznáním
své orientace. „No…nejdřív jsem se hrozně moc chtěl stát reportérem. Potom jsem
chtěl být víc než průměrným reportérem, tak jsem na dlouhodobé vztahy prostě
neměl čas. A potom jsem oslepl…no…zkrátka mi to nepřipadalo vhodné.“
„Ale i slepý se přece žení a vdávají, Guku.“ Připomněl mu
jemně.
„Ale to přece nepopírám. Vím, že mají rodiny a žijou úplně
normálním životem. Jenže to není nic pro mě. Najít i jen přítele, ochotného
svázat si ruce na celý svůj život s nevidomým mužem, není zas tak snadné.
Nechci riskovat bolestné zklamání.“ Smutně vydechl.
Rozhovor na tohle téma mu byl nepříjemný, tak se začal
Himchan vyptávat na jeho život. Dozvěděl se, že se jejich rodiče rozvedli, když
bylo Himchanovi devět a Jongupovi pět let. Že jako plnoletý se rozhodl odejít
od své matky, se kterou si nerozuměl a žít s otcem, ale že Jongup zůstal u
matky, než dospěl i on a našel si svoje bydlení.
„A kde je tvoje matka teď?“
„Poslední vánoce mi poslala pohled odněkud
z Karibského moře. Trávila tam svoje líbánky s manželem, myslím číslo
šest nebo sedm.“ Zasmál se tomu.
„A tvůj otec se ještě někdy oženil?“
„Ne, potom, co se rozvedli, prodal své Armádní zásobovací
sklady, odstěhoval se do Busanu a všechny peníze vrazil do několika rybářských
lodí. Stal se z něj zatvrzelý starý mládenec a mořský vlk v jedné
osobě.“
„A bratr? “
„Jongup? Když dospěl, tak i on odešel od matky. Po studiu se
dal, u táty na rybách, dohromady s Wonseokem, který mu nabídl práci
zahraničního zpravodaje. Takže je pořád mimo Koreu a nemam šanci se s ním
vidět. Jen opravdu minimálně, když má cestu sem.“ Himchan se odmlčel a musel se
ušklíbnout nad tím, jak šikovně z něj Yongguk vytáhl spoustu důvěrných
informací. „Jako reportér jsi musel být velice úspěšný. Už dlouho jsem toho na
sebe tolik nepověděl.
„Promiň…“ Sklopil hlavu. „Jsem posedlý dozvědět se toho o
lidech kolem sebe a jejich osudech co nejvíc.“
„Ale přesto, ty sám odpovědi na podobné otázky nesnášíš.“
Poznamenal vyčítavě.
„Promiň.“ Yongguk se
rozpačitě usmál. „Raději otázky dávám, než na ně odpovídám.“
„V tom případě se tě na nic nebudu vyptávat.“ Řekl mu
Himchan zcela vážně.
„Takhle jsem to nemyslel.“ Zavrtí Guk hlavou. „Ale víš
Himchane…ty taháš z rukávu veselé historky, líčící barvitě tvoje dětství
na požádání. Teď se už směješ třeba tomu, jak tě jeden z nevlastních otců
ve dvanácti letech odložil na karneval a já, když si vyberu humornou stránku
věci, tak se budu smát s tebou. Anebo můžu nahlédnout trochu hlouběji pod
povrch a uvidím, jak bolestně jsi tím v té době musel trpět. A díky tomu
líp pochopím muže, kterého mám dnes před sebou.“
„Tohle nemá ve zvyku moc lidí.“ Zašeptal. „Většinou se těm
historkám jen pobaveně zasmějí a vůbec si neuvědomí, že se za nima skrývá něco
hlubšího.“
„A tobě to tak vyhovuje, viď?“
Himchan si rozpačitě odkašlal. „Všeobecně vzato ano. U tebe
ale, na druhou stranu…no…prostě mam takový zvláštní pocit, že by ses dopracoval
k pravdě, ať už bych řekl cokoliv.“
„Jen mě nepřeceňuj.“ Varoval ho Guk s úsměvem. „Nemám
žádnou nadpřirozenou moc.“
„Ani ztřeštěné historky ze svého dětství?“ Zeptal se Himchan
jemně a tím stočil rozhovor opět zpátky ke Gukovi.
Yongguk se překulil na břicho, opřel se o lokty a zaklesl si
do sebe ruce. „Nemám!“
Himchan se natáhl vedle něj, až se jejich ramena dotýkala.
„Jednou ses zmínil, že po té nehodě ses vrátil na čas domů ke své tetě a
sestře.“ Na chvilku se odmlčel, než se obezřetně zeptal. „Yongguku, co se stalo
s tvými rodiči?“
„Když mě bylo dvanáct a Jaerce patnáct, srazilo tátu auto na
ulici. O rok později zemřela i mamka. Na rakovinu.“
„To je mi moc líto.“
„Mě taky.“ Ztěžka si povzdechl. „Teta se strejdou se tehdy
k nám zachovali přímo báječně. Ale stejně se asi už nikdy nepřestanu cítit
zrazený, že nás rodiče opustili.“
„Tak si připadají všechny děti, když zůstanou samy.“ Namítl
Himchan. „Teď už určitě víš, že jim to bylo souzeno. Prostě osud.“
„Ne, Himchane!“ Yongguk
se zamračil a jeho hlas zněl jakoby odněkud z velké dálky. „Oba si svůj
osud mohli vybrat. Oba. Nic jim nebylo souzeno. Tátovo rozhodnutí chápu, ale
mámu…tu nepochopím nikdy. Po tátově smrti všechno vzdala. Když se přišlo na to,
že má rakovinu, odmítla léčení. Ne proto, že by měla strach z operace, ale
prostě proto, že nechtěla žít. O svůj život se nepokusila bojovat ani kvůli
svým dětem, které jí v té době moc potřebovali.“
„Yongguku!“ Toužil po tom, aby ho mohl obejmout a utěšit,
ale neudělal to. Na jejich tak křehkém vztahu mu záleželo čím dál víc a zbrklým
jednáním by mohl všechno pokazit.
„Promiň…“ Omluvil se zkroušeně. Vůbec neměl v úmyslu
mluvit o tom, jak zemřeli jeho rodiče. Znovu to otevřelo nezahojenou bolestnou
ránu v jeho duši.
„V pořádku.“ Posadil se a Guk jej následoval. „Tak
co…dokončíme prohlídku města?“
„Určitě…“ Souhlasil s návrhem Yongguk.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat