Světlo tvých očí 7

„Nemohl bych ti s něčím pomoci?“ Zeptal se Yongguk, když za ním přišel Himchan z kuchyně. Zatím co on si jen tak lenošil na terase s nohama nahoře a všechnu práci za něj dělal Himchan.

„Není s čím. Stůl je připravený, gril skoro taky a nic víc není potřeba.“ Himchan mu podal sklenku s vínem a sedl si vedle něj do pohodlného, hlubokého křesla. „Mimochodem…jak hodně nebo málo propečený máš rád biftek?“

„Středně.“ Usmál se a upil ze své sklenky. „Ne, že by se mi nelíbilo jen sedět a přihlížet, ale moc brzo bych si na to zvykl. S Jaerou se obvykle o úkoly ve vaření dělíme.“

„Vaříš dobře?“ Zeptal se ho zaujatě Himchan. Toužil po tom, dozvědět se o té fascinující nádherné osůbce vedle sebe naprosto všechno.

„Příšerně. Teta se hrozila už v tom okamžiku, když jsem chtěl dát vařit vodu. Po celou dobu mých studií na střední i na vysoké škole mě nutila do kurzů vaření. I když jsem měl doma plné zaopatření a neuvědomoval jsem si, že i muži můžou umět vařit.“

Himchan se zasmál a prohlížel si rozzářenou Yonggukovu tvář. Slunce už bylo blízko nad horizontem, jeho paprsky halily Yongguka do zlatavého oparu a jeho vlasy se leskly jako tekuté stříbro. Chtěl ho. Moc ho chtěl. Bylo to skoro nad jeho síly, potlačit v sobě vzrůstající touhu po něm a soustředit se na konverzaci.

„Dneska ses zmínil o tom, že jsi vždycky myslel především na své povolání. Proč ses tak moc chtěl stát reportérem?“ Připomněl mu a zachvěl se při vzpomínce na romantický piknik v parku.

Na okamžik se Yonggukova tvář stáhla do smutného, uštvaného výrazu, kterého už byl Himchan dnes svědkem, ale přesto odpověděl bez zaváhání. „Můj táta byl reportér. Nepamatuju se, že by mě vůbec napadlo být něčím jiným.“

„Protože se tě ta práce líbila, nebo protože jsi chtěl, aby na tebe byl pyšný?“

Yongguk se k němu natočil a jeho pohled byl tak přímý, že Himchan znovu zapomněl, že ho nemůže vidět.

„Ne…“ Opravil ho potichu. „Chtěl jsem být jako on. Jeho život nebyl promarněný. Měl své ideály a věřil hodnotám, jako jsou pravda a čest, slušnost a spravedlnost. A to v době, kdy tyhle hodnoty byly v módě ještě míň, než je tomu dneska. A za věci, kterým věřil, také nesmlouvavě bojoval. A to ho nakonec taky zabilo…“ Dodal neslyšně a natočil svoji tvář zapadajícímu slunci. „Jsem sentimentální, viď?“

„Ani ne. Ale umim si představit, jak pyšný by byl na svého syna, kdyby věděl, s jakou úctou na něj vzpomíná.“ Usmál se na něj Himchan. „Zanechal po sobě odkaz, hodný následování. A muselo být pro tebe určitě moc těžký, vzdát se svého vysněného povolání.“

„To teda bylo. Tolik jsem to všechno miloval.“ Yongguk přikývl a při jeho slovech jím projela ostrá bolest, stejně jako kdykoliv jindy, kdy jen pomyslel na všechno, co ztratil v tom proklatém skladišti před pěti lety. „Rozhovory, jednotlivé nitky, které se mohly a nemusely pospojovat do senzačního článku. Pronásledování vlivných osob. Prohlížení vlastních reportáží v novinách. Vědomí, že dělám něco důležitého a správného. Bylo to pro mě vším.“ Na chvíli se odmlčel a na tváři se mu objevil nepřítomný výraz. „Po té nehodě mi Wonseok nabídl, abych pracoval v kanceláři. Měl jsem upravovat příspěvky od reportérů, kteří pracovali v terénu…jenomže z toho bych se během prvního týdne musel zbláznit.“

Himchan ho litoval pro to všechno, co ztratil a čeho se sám musel vzdát, ale současně, a to bylo důležitější, si ho hluboce vážil za to, že se dokázal zvednout a vrátit svému životu smysl. „A tak jsi místo toho začal psát detektivky.“

„Jo.“ Usmál se Guk.

„Sníš někdy o tom, jaké by to bylo, kdyby ses mohl vrátit ke své původní profesi?“

„Ne.“ Jeho úsměv se rázem vytratil. „To je přepych, který si nemůžu dovolit.“ Sundal si brýle z očí, zavřel oči a natočil se tváří k horizontu. „Slunce už klesá za obzor, že je to tak?“

Himchan pohlédl na zapadající slunce. „Hm…právě mizí za domy.“ Přešel k okraji terasy, kde se opřel lokty o zábradlí. „Tohle mam na západu slunce nejraději. Oslňující záře je pryč a začíná se rozehrávat tajuplná hra barev a stínů. Smog možná není zdravý, ale ze západu slunce v Soulu dělá něco nezapomenutelného.“

„Popiš mi to, prosím.“ Poprosil ho Guk.

Himchan souhlasil a vykreslil mu zářivou linku, která zářila snad všemi odstíny červené barvy, až se nakonec rozplynula ve zlatých oblacích. Yongguk mu bez dechu naslouchal a s každým novým detailem před ním vyvstával obraz, který mu svou krásou bral dech.

Jakoby před sebou viděl i Himchana. Jeho vysokou urostlou postavu, stojící v popředí úchvatného západu slunce.

Z jeho hlasu bezpečně poznal, že se k němu právě otočil. Odmlčel se a Yongguk na sobě ucítil jeho žhnoucí pohled, až se mu srdce rozbušilo.

Na okamžik oba znehybněli, uvězněny svými myšlenkami v překrásné scenérii tichého letního večera. První promluvil Yongguk. Chtěl prolomit napětí, které najednou viselo ve vzduchu.

„Už tě unavuje mi to všechno popisovat?“ Zašeptal ochraptěle, jelikož jej zradil hlas.

„Vůbec ne.“ Jeho hlas byl jemný a hebký jako samet. „Díky tobě vidím věci v úplně jiném světle. Tak, jako nikdy předtím. Jako bych je viděl úplně poprvý.“

Yongguk nebyl schopný slova. Připadal si jako zhypnotizovaný jeho nádherným hlasem. Slyšel jeho přibližující se kroky, ale strnul údivem, když si Himchan přisedl na okraj jeho křesla.

„Jsou ale věci, který ti prostě nedokážu popsat, Gukie.“

Z jeho hlasu čišelo úsměvné škádlení a Yongguk s úlevou přijal jeho hru. „A to například?“

„A to například výraz na mojí neodolatelné a neuvěřitelně přitažlivé tváři.“ Prohlásil s veselou vážností.

„Můžu se zeptat, co to je za výraz?“ Yongguk se snažil nesmát.

Himchan se k němu důvěrně naklonil a rukou se opřel o protější stranu křesla. „Představ si vášněmi doutnající smyslný pohled.“

„Ach…“ Yongguk si přitiskl ruku na srdce. „…měl bych omdlít?“

„Většina žen by si takovou příležitost nenechala ujít.“

„Prima, tak to mam štěstí, že jsem muž.“ Opřel se do opěradla a hlavu naklonil na stranu. „Jak to vypadá?“

„Chybí ti trénink.“

„Promiň, nejsem zvyklý na rozvášněné smyslné pohledy od neodolatelně přitažlivých mužů.“

„Tak tomu můžu jen stěží uvěřit. To bude asi tím, že většina mužů, se kterými se stýkáš, není natolik chytrá, aby ti popsala svůj výraz.“

„Nebo natolik prohnaná, že?“

„No…to taky.“

Yongguk se zasmál. Tohle veselé flirtování se mu líbilo. Ale pro Himchana to nebylo jen hraní s prázdnými slovíčky. Humorně zlehčoval to, co ve skutečnosti opravdu cítil.

Pomáhal tak Gukovi přemoct strach, který by jinak zřejmě pocítil při tak důvěrném kontaktu. A nemýlil se, protože Yongguk díky tomu měl přímo báječný pocit.

„Víš Himchane, když on je pro mě opravdu problém představit si tvůj rozvášněný a smyslný pohled. Tak si pomůžeme dotekovou metodou.“ Pozvedl ruku a jemně se dotkl jeho tváře. „Nasaď prosím ten výraz ještě jednou.“

„Tvářím se tak pořád.“ Zabručel a stálo ho to velké úsilí, protože mu po obličeji šátraly Gukovy něžně hbité prstíky.

Na dlouhé linii jeho dolní čelisti zaregistroval Yongguk náznak rašících vousů a malý důlek uprostřed brady. Jemně přejel přes jeho plný spodní ret, ale vzdálil se z tak nebezpečného místa dřív, než si představil ta ústa přitisknutá na svých.

Jeho oči byly temné, hluboko posazené. Řasy měl až neuvěřitelně dlouhé. Na čele objevil hluboké vertikálně zvrstvené rýhy a jedno obočí bylo o poznání výš než to druhé. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že se na něj Himchan usilovně šklebí s komicky zkroucenou tváří.

„Hm…tak jestli tohle je pohled plný vášně, tak to jsem rád, že ho nemůžu vidět.“

Himchan se od něj dotčeně odtáhl. „Je možné, že jsi přehlídnul mou do očí bijící podobnost s Robertem Redfordem?“

„Máš pravdu. Někoho mi připomínáš, ale Robert Redford to není.“ Souhlasil s ním Guk. „Spíš mi připadáš jako kačer Donald.“

„Kačer Donald?“ Zasténal zničeně. „Tak už jen kvůli tomu bych tě měl políbit, abys poznal největší omyl ve svým životě.“

Yonggukovo srdce začalo splašeně bít. „Ale pane, mě kačer Donald nikdy nelíbal, takže bych stejně nepoznal, jestli líbáte nebo nelíbáte jako on.“

„A už vás někdy líbal Robert Redford, mladý muži?“

„Ne…“

Bez varování Yongguka objal kolem ramen a přitiskl si ho k sobě tak těsně, že ucítil na své tváři jeho horký dech. „Takže nemam co ztratit, viď?“

Yonggukův bezstarostný smích byl hned v zárodku udušen Himchanovými rty. Oběma naráz projela vlna nečekané tělesné rozkoše. Himchan jej tisknul ve svém náručí a líbal ho. Laskal ho tak, jak si přál od prvního okamžiku, kdy Yongguka spatřil.

Yongguk se oddal jeho vášnivým rtům a byl překvapen svou probuzenou žádostí. Jednou rukou se chytil Himchanova zátylku a druhou přejížděl po jeho široké a pevné hrudi. Jejich polibek se prohluboval a v obou zažehl žhavý plamen vášně.

Ze stavu beztíže je ale vytrhnul studený a vlhký čumák Yuki, která doposud v poklidu odpočívala u Gukových nohou, se nemohla nechat odstrčit od tak zajímavé hry, a tak mezi ně vtrhla s radostným zaštěkáním.

Himchan se narovnal a přihlížel, jak se pes snaží vyškrábat k Yonggukovi na klín. „Myslel jsem, že jsou trénovaní, aby své pány vodili a ne aby je hlídali.“

„To ano.“ Yongguk se tomu zasmál a nařídil Yuki, aby si sedla na svoje místo. „Ale tahle hravá zvědavost je jen ústupkem ze strany majitele.“

„No tak to by mohla být vážná překážka pro vývoj našeho vztahu, Yongguku.“ Zažertoval Himchan, ale Guk vzal jeho poznámku vážně.

„A můžeme to něco mezi námi nazývat vztahem, Himchane?“

Himchan mu jemně odhrnul pramen vlasů spadlý do čela. „Mohli bysme, jestli o to budeš stát tak moc jako já.“

„Chceš tím říct, že se mi tě ještě nepodařilo odradit?“ Pokusil se zlehčit celou situaci.

„A snažíš se o to?“ Odpověděl mu Himchan otázkou.

„Tobě opravdu nevadí, že ten…“ Ukázal na sebe prstem. „ …neodolatelně přitažlivý a inteligentní a ambiciózní muž je … slepý?“

Himchan si vzal Yonggukovu levou ruku do své a otočil jí dlaní vzhůru. Palcem jemně přejel po mozolu, který tam vryl postroj Yuki. „Vadí mi to Gukie, protože jsi kvůli tomu začal o sobě pochybovat. Protože kvůli tomu nemůžeš uvěřit, že by se o tebe mohl ucházet někdo, komu bys stál za všechny problémy, které sebou může nést tvá slepota.“

Yonggukovi se do očí nahrnuly slzy. Naklonil se dopředu, nejistě před sebe natáhl ruce a vzal Himchanovu tvář do svých rukou. Palci jemně přejel přes jeho rty a vzápětí jej něžně políbil. „Děkuju ti.“ Zašeptal a plaše se usmál.

 

 

Příštího dne shlížel z výšky dvacátého sedmého patra na jednu rušnou busanskou ulici muž jménem Kang Seok Gu. Hlavou mu táhly neradostné úvahy. Středem jeho pochmurných myšlenek byl Kwon Ji Han, kterého před časem přijal do organizace.

Slyšel, jak se Jihan za jeho zády svíjí a potí v luxusním plyšovém křesle, jako červ na háčku. To bylo ostatně jediné vhodné přirovnání, protože to byl stupidní neobratný blb a k takovým zaměstnancům pociťoval přímo averzi.

Teď si přál víc než kdykoliv předtím, aby se ho byl před dvěma roky jednoduše zbavil, místo toho, aby Kwonůw ilegální hráčský syndikát začlenil do své mamutí organizace.

Přepychová kancelář, Kangovo zlověstné mlčení i jeho rozložitá záda, jakoby vytesaná z kamene, Jihana znervózňovaly, až se nakonec sám odhodlal promluvit.

„Pane Kangu.“

„Drž hubu Kwone!“ Okřikl jej chladně Kang a ani se nepohnul. „Musím se rozhodnout, jak zlikvidovat to svinstvo, cos po sobě zanechal.“

„Chcete, abych ho zabil?“ Zeptal se podlézavě Jihan.

Seokgu se rázně otočil. „Ne…to teda nechci, ty idiote! Není rok 1920 a já nejsem Al Capone. Vražda je špinavá práce, proto se jí vždycky snažím vyhnout. Něco takového připustím, jen když je to opravdu nutné.“ Zmrazil Jihana odsuzujícím pohledem. „A kdyby ti tohle došlo před pěti lety, nebyli bysme teď kvůli tobě v tomhle průšvihu.“

Jihan kajícně sklopil hlavu. „Vím pane, ale Pierota jsem musel zlikvidovat. Neměl jsem jinou možnost, protože už byl dohodnutý s místní prokuraturou.“

„Ale to přece vím taky.“ Odbyl ho Seokgu. „Měl jsi svou práci provést pořádně. Přesvědčit se, že tam nemáš žádného svědka. Jestli se tomu chlapovi vrátí zrak…“

„Ale to není vůbec jistý.“ Přerušil ho rychle Jihan.

Seokgu po něm šlehl zničujícím pohledem. „Proč by se teda podle tebe chystal k jednomu z nejlepších specialistů v celé zemi?“

„Já nevím. A co s tím teda uděláme?“ Zeptal se Jihan.

Seokgua podráždilo, že Jihan automaticky počítá s jeho pomocí. Měl sto chutí toho bastarda poslat do horoucích pekel. Vždyť to byl jen jeho problém a ne problém organizace!

A dráždilo ho snad ještě víc, že právě tohle si nemůže dovolit. Když by totiž Kwon Jihana zatkli pro žhářství, vraždu a pokus o vraždu, mohlo by to mít nedozírné následky i pro něj.

Jihan by mu určitě nezůstal nic dlužen. Zřejmě by policii naservíroval hlavu svého šéfa a šéfa největšího hráčského klanu na stříbrném podnose. A o to on v žádném případě nestál, ať už obrazně nebo doopravdy.

Zachmuřeně se k Jihanovi znova otočil zády. „My budeme muset počkat, co bude dál.“ Odpověděl nakonec s velkým přemáháním. „Je na toho tvého muže v Soulu spolehnutí?“

„Ano pane. Je jedním z nás.“

Seokgu se zamračeně otočil. „Doufám, že neví, že za tím vším stojím já osobně.“

„Samozřejmě že ne.“

„Dobře. Takže kdy má jít k tomu specialistovi?“

„Dvacátého devátého června v jedenáct hodin dopoledne. Od pondělka za šest týdnů.“

„Třicátého, do devíti ráno, chci přesně vědět, co mu ten doktor řekl.“

„Ale lékařské zprávy jsou tajné.“

„Tak potom bude muset ten tvůj muž podplatit někoho v ordinaci. Nebo se tam bude muset vloupat a ukrást jeho složku. Je mi úplně jedno, jak to udělá, protože jestli by se mu měl znovu zrak vrátit, tak to chci vědět!“

„A kdyby ho měli operovat nebo něco podobnýho?“ Zeptal se ustrašeně Jihan.

„Potom nemáme na výběr, je to tak? Budeme ho muset odstranit dřív, než se mu zrak vrátí a bude tě moct identifikovat. Zařídil by i tohle? Ten tvůj muž ze Soulu?“

„Ano pane.“

 „Takže tohle bysme měli.“ Seokgu propichoval Jihana chladným pohledem. „A Kwone, jestli bude ta vražda nezbytně nutná, dohlédni, aby to tentokrát proběhlo bez problémů. Říkám ti předem, že bych nechtěl být ve tvé kůži, kdybys to zase odfláknul.“

„To se nestane, pane. Jestli má Bang Yong Guk nějakou šanci, že znovu uvidí…zemře.“ Slíbil mu Jihan zaníceně a stoupnul si. „S tím můžete stoprocentně počítat.“