Zdravím. Tak i dnes přináším další díl povídky. Doufám, že se bude líbit. Přeji příjemné čtení...
„Tokki, můžu na
chvilku?“
Tokki
odpočívala na pohovce, oblečená do fialového, sametového županu, který jí Jae
poslal jako vánoční dárek. Když jí Ida oslovila, s menším zafuněním se
posadila. „Ale jistě že jo. Jen jsem si na chvíli odpočinula. Dívám se, jaké
bude počasí. Jen co to skončí, půjdu oloupat brambory k večeři.“
„Na co bys je
loupala? Já to udělám. A vůbec… vždyť jsi ještě nic neobědvala. Říkala jsem si,
že by ti takový kousek pudinku přišel k chuti.“
„Ido, kolikrát
jsem vám říkala, že mě nesmíte tak rozmazlovat.“ Ale usmála se na ní. „Vy však
víte, že vám nikdy nic neodmítnu, že?“
Ida jí podala
misku s pudinkem, který ještě zbyl od štědrovečerní večeře. S chutí
si hned nabrala na lžičku, i když věděla, že by to s tím sladkým neměla
tolik přehánět. Idu nejdřív potěšilo, že Tokki už zase chutná jíst, ale pak si
uvědomila, že její chuť bude spíše vyvolána celodenním hladem. Od chvíle, kdy
Tokki předala dopis pro Jaeho Jinovi, moc toho nesnědla. Ida to přisuzovala
její nervozitě, protože odpověď od Jaeho stále nepřicházela.
Už pět minut
potom, co před několika dny předala Jinovi dopis a on jej odvezl na policejní
stanici, věděla, že udělala velkou chybu. První, co jí v tom momentu
napadlo, bylo to, že zavolá na policejní stanici a poprosí šerifa, aby Jaemu
nic nefaxoval. Jenomže vánice, která je ten den zastihla, přerušila telefonní
spojení k nim na ranč, tedy by se nikam nedovolala. Z toho usoudila,
že ani fax nebude moci být odeslán, což jí uklidnilo. Ovšem o dvě hodiny
později přijel Jin zpátky a měl spokojený výraz ve tváři. Oklepal si boty přede
dveřmi a vstoupil do domu zadním vchodem. Sotva stál na prahu předsíně, hlasitě
zavolal na celý dům, že se to povedlo a celý dopis byl odfaxován. Tokki se
rozbušilo srdce tak, že jeho puls cítila až v uších. Napsala Jaemu
všechno, i spoustu dalších nepodstatných věcí, ale na to nejdůležitější
zapomněla. Zapomněla mu tam připsat, že ho má ráda. Že se do něj zamilovala. Ve
chvíli, kdy dopis psala, byla zřejmě příliš pyšná. Nedalo se už nic dělat.
Snažila se rozvzpomenout na všechno, co Jaemu napsala a marně v myšlenkách
tápala po slovech, ve kterých by byla třeba jen malá zmínka nebo náznak toho,
že ho má ráda. Ne, nebylo tam nic. Nic, z čeho by si to mohl alespoň
domyslet.
„Jsi nějaká moc
zamyšlená, Tokki.“ Vyrušila jí z přemýšlení Ida. „To asi bude tím špatným
počasím, viď? Něco ti navrhnu, ano? Jakmile se počasí umoudří, rozjedeme se do
města a poohlédneme se tam po nějakém pěkném motelu. Tak co ty na to?“ Ida ani
nepočkala na odpověď a hned pokračovala. „Víš, co mě napadlo? Že bych tam mohla
být s tebou. Stejně bys v tomhle stavu neměla zůstávat bez dozoru.
Udělaly bysme si z toho takovou prima dovolenou. Půjčily bysme si nějaké
filmy, koupily spoustu časopisů, zašly do knihovny pro nějaké knihy…“
„Ido, příliš mě
pozorujete. Nesmíte se každou mojí změnou nálady hned trápit. V knize pro
nastávající maminky jsem si přečetla, že změny nálad jsou zcela normální.“
„Jestli to taky
nebude tím, že jsi tady zavřená jako v kleci.“ Nenechala se uchlácholit
Ida.
“Myslím, že
ne.“ Uklidnila jí Tokki. „Jsem tady šťastná. Všude okolo je spousta sněhu a
naopak tady mám takový pocit bezpečí a tepla domova.“ Zhluboka se nadechla a
její zrak spočinul na ozdobeném vánočním stromku. „Je tu všechno tak milé a
přívětivé. Ze všeho vyzařuje tolik lásky. Připadám si teď tady, jako bych se
dívala na obrázek ze staré vánoční pohlednice. Mráz za okny a teplo od krbu…“
Otočila se na Idu a usmála se na ní. „Tehdy, když jsem sem přijela poprvé, měla
jsem pocit, jako bych jela domů. A teď ty Vánoce… Mám takový pocit, že sem tak
nějak patřím. Asi to nebudu umět vysvětlit, ono se to slovy špatně vysvětluje,
ale věřte mi, že jsem se tady nikdy necítila špatně.“
„To jsme
všichni moc rádi.“ Ozvalo se ode dveří. Tokki se zajíkla a prudce se otočila ke
dveřím.
„Je to jen sen
nebo skutečnost?“ Vykřikla Ida a běžela k Jaemu, aby ho objala. „Vždycky
přicházíš v tu nejvhodnější chvíli a tak to má být. Počkej, půjdu nám
ohřát trochu punče.“
Jae vypadal
báječně. Tokki od něj musela na chvíli odvrátit pohled, proto si ani nevšimla,
že Ida odešla do kuchyně.
„Dostal jsem od
tebe dopis.“ Sundal ze sebe zasněženou bundu a přistoupil k ní blíž
s rukama v bok.
„Co… co
v něm bylo tak alarmujícího, že tě to přimělo se vrátit tak brzy?“
Vykoktala ze sebe. Hlas se jí třásl. Jae jí pozorně sledoval a ona si neuměla
vysvětlit, proč a za co se najednou před ním tolik stydí.
„Když přišel
tvůj dopis, nastaly shodou okolností změny i v případě, který jsem měl na
starosti, tudíž jsem dostal možnost vrátit se domů. V tom dopise ses zmínila o účetnictví a
mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si, že jsem odkládal spoustu věcí a že mám tady
na ranči co dohánět. Rozhodl jsem se, že je na čase, abych to tady dal do
pořádku.“ Pozorně se na ní zadíval. „Těší mě, že máš na sobě můj dárek.“
Tokki přejela
rukou po hebkém sametu županu. „Moc se mi líbí. I když v něm vypadám jako
nejtlustší žena světa. Dárky pro tebe jsou pod stromečkem.“ Připomněla mu a
prstem ukázala k obývacímu pokoji.
Jae jí buď
neslyšel, nebo jejím slovům nepřikládal v tuto chvíli velkou pozornost.
Přistoupil k ní a poklekl před ní na kolena. Pohlédl na její zakulacené
bříško s takovou něhou, že se z toho viditelně rozechvěla.
„Jak se daří
maličké?“
Nechtěla věřit
tomu, že jakmile Jae v její blízkosti promluvil svým uklidňujícím hlasem,
miminko se tak razantně pohnulo, že to bylo patrné i přes ten huňatý župan.
Tentokrát ani Jae nečekal na její svolení a sám od sebe začal rukou přejíždět
po jejím bříšku.
„To je už tak
veliké, že se to člověku zdá až neuvěřitelné. Tokki, jaké to je, když cítíš
každý jeho pohyb?“ vyzvídal na ní.
„To se dá těžko
vysvětlit.“ Zašeptala.
„Rád bych to
věděl, prosím.“ Žadonil.
Zhluboka se
nadechla. „Ze začátku, když to bylo malé, tak jsem měla při těch jeho pohybech
pocit, jako když je člověku těžko z nějakého jídla.“ Poznamenala žertovně.
„Ale když to začalo růst a já cítila nožičky a ručičky jednou v boku,
jindy zas až u žaludku nebo na žebrech, připadalo mi, že jsem svědkem zázraku.“
Jae mlčel a
stále jen rukou něžně přejížděl po jejím bříšku z jedné strany na druhou.
Než si toho však stihla všimnout, jeho ruka se ocitla na jejím čele. Chvíli jí
po něm hladil a pak z něj odhrnoval vlasy na stranu.
„Nemáš někdy
strach?“
Najednou si
uvědomila, jak je Jae zranitelný. Ten silný a odvážný muž, který chránil lidské
životy před různými gangy, měl najednou strach. Ach bože, tolik ho milovala.
„Strach nemám.“
Usmála se na něj. „Spíš jsem zvědavá. No možná trochu nervózní, ale strach
nemám.“
„Jak můžeš být
tak klidná?“ Zavrtěl hlavou, vstal a pohlédl na ní se zalíbením.
„A jak se na to
můžeš ptát právě ty, který ve své profesi čelíš smrti každou chvíli?“ Vyzvídala
na něm.
„Tohle je úplně
něco jiného.“
„Tak mi to
vysvětli. Já tomu totiž nerozumím.“
Dlouho
neodpovídal, tak se lekla, jestli ho svou otázkou nerozzlobila. Pak se zhluboka
nadechl a pomalým, rozvážným hlasem se rozpovídal.
„Táta měl
jediného bratra. Byl lesníkem, a když odešel do penze, ještě stále v lese
pomáhal, když to bylo potřeba. Třeba i o svátcích. Hrozně rád jezdil do
přírody. Nejhezčí vzpomínky z dětství mám na to, jak jsme spolu jezdili na
výlety. Když mě bylo sedmnáct, zemřel.“ Na chvíli se odmlčel, ale než znovu
začal povídat, odkašlal si. „Tehdy jsme od něj dlouho nedostali žádnou zprávu,
tak jsme se s tátou rozhodli, že ho pojedeme navštívit. Když jsme dojeli
na místo, našli jsme ho brutálně zavražděného spolu i s jeho psem. To je
taky jeden z důvodů, proč jsem si nikdy nepořídil psa. Vyvolávalo by to ve
mně zlé vzpomínky. Na dovršení celé té hrůzy se stalo ještě to, že následující
den ráno, zřejmě vlivem té tragedie, zemřel táta na srdeční infarkt.“
„Proboha Jae…“
Povzdychla si Tokki a bolestně zavřela oči.
„O rok později
mi zemřela i maminka. Na zápal plic. V té době jsem zůstal jen
s Jinem. Slíbil jsem tehdy před jeho očima, že najdu strýcova vraha.“
„A podařilo se
tě to?“
„Mě ne, ale
díky bohu někomu jinému ano.“ Už nemusel dál nic vysvětlovat, protože
pochopila. Od té doby, co ho postihl krutý osud, se rozhodl, že bude
zachraňovat nevinné životy před násilníky a vrahy.
„Promiň Jae,
ale tohle mi Kelli neřekla.“ Omlouvala se.
„To nemohla,
protože to nevěděla. Naše manželství přestalo fungovat ještě dřív, než jsem jí
to stihl říct. A taky se jedná o věc, kterou nikomu jen tak bezdůvodně
nevyprávím. Vždycky, když si na to vzpomenu, tak na mě padne hluboká deprese. A
ani nevím, proč to říkám tobě.“
„Protože jsem
tě o to požádala. Musela jsem pochopit, proč děláš to, co děláš.“
„Haló vy dva!“
Přerušila je Ida, když strčila hlavu do dveří. „Pojďte do kuchyně na punč.“
Pokývala hlavou a pobídla je, aby jí následovali. Pak na ně spiklenecky mrkla.
„Už jste se dohodli, jak to bude s tím stěhováním do města?“
Žádné komentáře:
Okomentovat