neděle 13. září 2020

To nejsem já 30


 Zdravím. Tak i dnes přináším další díl povídky. Doufám, že se bude líbit. Přeji příjemné čtení...


„Tokki, můžu na chvilku?“

Tokki odpočívala na pohovce, oblečená do fialového, sametového županu, který jí Jae poslal jako vánoční dárek. Když jí Ida oslovila, s menším zafuněním se posadila. „Ale jistě že jo. Jen jsem si na chvíli odpočinula. Dívám se, jaké bude počasí. Jen co to skončí, půjdu oloupat brambory k večeři.“

„Na co bys je loupala? Já to udělám. A vůbec… vždyť jsi ještě nic neobědvala. Říkala jsem si, že by ti takový kousek pudinku přišel k chuti.“

„Ido, kolikrát jsem vám říkala, že mě nesmíte tak rozmazlovat.“ Ale usmála se na ní. „Vy však víte, že vám nikdy nic neodmítnu, že?“

Ida jí podala misku s pudinkem, který ještě zbyl od štědrovečerní večeře. S chutí si hned nabrala na lžičku, i když věděla, že by to s tím sladkým neměla tolik přehánět. Idu nejdřív potěšilo, že Tokki už zase chutná jíst, ale pak si uvědomila, že její chuť bude spíše vyvolána celodenním hladem. Od chvíle, kdy Tokki předala dopis pro Jaeho Jinovi, moc toho nesnědla. Ida to přisuzovala její nervozitě, protože odpověď od Jaeho stále nepřicházela.

Už pět minut potom, co před několika dny předala Jinovi dopis a on jej odvezl na policejní stanici, věděla, že udělala velkou chybu. První, co jí v tom momentu napadlo, bylo to, že zavolá na policejní stanici a poprosí šerifa, aby Jaemu nic nefaxoval. Jenomže vánice, která je ten den zastihla, přerušila telefonní spojení k nim na ranč, tedy by se nikam nedovolala. Z toho usoudila, že ani fax nebude moci být odeslán, což jí uklidnilo. Ovšem o dvě hodiny později přijel Jin zpátky a měl spokojený výraz ve tváři. Oklepal si boty přede dveřmi a vstoupil do domu zadním vchodem. Sotva stál na prahu předsíně, hlasitě zavolal na celý dům, že se to povedlo a celý dopis byl odfaxován. Tokki se rozbušilo srdce tak, že jeho puls cítila až v uších. Napsala Jaemu všechno, i spoustu dalších nepodstatných věcí, ale na to nejdůležitější zapomněla. Zapomněla mu tam připsat, že ho má ráda. Že se do něj zamilovala. Ve chvíli, kdy dopis psala, byla zřejmě příliš pyšná. Nedalo se už nic dělat. Snažila se rozvzpomenout na všechno, co Jaemu napsala a marně v myšlenkách tápala po slovech, ve kterých by byla třeba jen malá zmínka nebo náznak toho, že ho má ráda. Ne, nebylo tam nic. Nic, z čeho by si to mohl alespoň domyslet.

„Jsi nějaká moc zamyšlená, Tokki.“ Vyrušila jí z přemýšlení Ida. „To asi bude tím špatným počasím, viď? Něco ti navrhnu, ano? Jakmile se počasí umoudří, rozjedeme se do města a poohlédneme se tam po nějakém pěkném motelu. Tak co ty na to?“ Ida ani nepočkala na odpověď a hned pokračovala. „Víš, co mě napadlo? Že bych tam mohla být s tebou. Stejně bys v tomhle stavu neměla zůstávat bez dozoru. Udělaly bysme si z toho takovou prima dovolenou. Půjčily bysme si nějaké filmy, koupily spoustu časopisů, zašly do knihovny pro nějaké knihy…“

„Ido, příliš mě pozorujete. Nesmíte se každou mojí změnou nálady hned trápit. V knize pro nastávající maminky jsem si přečetla, že změny nálad jsou zcela normální.“

„Jestli to taky nebude tím, že jsi tady zavřená jako v kleci.“ Nenechala se uchlácholit Ida.

“Myslím, že ne.“ Uklidnila jí Tokki. „Jsem tady šťastná. Všude okolo je spousta sněhu a naopak tady mám takový pocit bezpečí a tepla domova.“ Zhluboka se nadechla a její zrak spočinul na ozdobeném vánočním stromku. „Je tu všechno tak milé a přívětivé. Ze všeho vyzařuje tolik lásky. Připadám si teď tady, jako bych se dívala na obrázek ze staré vánoční pohlednice. Mráz za okny a teplo od krbu…“ Otočila se na Idu a usmála se na ní. „Tehdy, když jsem sem přijela poprvé, měla jsem pocit, jako bych jela domů. A teď ty Vánoce… Mám takový pocit, že sem tak nějak patřím. Asi to nebudu umět vysvětlit, ono se to slovy špatně vysvětluje, ale věřte mi, že jsem se tady nikdy necítila špatně.“

„To jsme všichni moc rádi.“ Ozvalo se ode dveří. Tokki se zajíkla a prudce se otočila ke dveřím.

„Je to jen sen nebo skutečnost?“ Vykřikla Ida a běžela k Jaemu, aby ho objala. „Vždycky přicházíš v tu nejvhodnější chvíli a tak to má být. Počkej, půjdu nám ohřát trochu punče.“

Jae vypadal báječně. Tokki od něj musela na chvíli odvrátit pohled, proto si ani nevšimla, že Ida odešla do kuchyně.

„Dostal jsem od tebe dopis.“ Sundal ze sebe zasněženou bundu a přistoupil k ní blíž s rukama v bok.

„Co… co v něm bylo tak alarmujícího, že tě to přimělo se vrátit tak brzy?“ Vykoktala ze sebe. Hlas se jí třásl. Jae jí pozorně sledoval a ona si neuměla vysvětlit, proč a za co se najednou před ním tolik stydí.

„Když přišel tvůj dopis, nastaly shodou okolností změny i v případě, který jsem měl na starosti, tudíž jsem dostal možnost vrátit se domů.  V tom dopise ses zmínila o účetnictví a mě něco napadlo. Vzpomněl jsem si, že jsem odkládal spoustu věcí a že mám tady na ranči co dohánět. Rozhodl jsem se, že je na čase, abych to tady dal do pořádku.“ Pozorně se na ní zadíval. „Těší mě, že máš na sobě můj dárek.“

Tokki přejela rukou po hebkém sametu županu. „Moc se mi líbí. I když v něm vypadám jako nejtlustší žena světa. Dárky pro tebe jsou pod stromečkem.“ Připomněla mu a prstem ukázala k obývacímu pokoji.

Jae jí buď neslyšel, nebo jejím slovům nepřikládal v tuto chvíli velkou pozornost. Přistoupil k ní a poklekl před ní na kolena. Pohlédl na její zakulacené bříško s takovou něhou, že se z toho viditelně rozechvěla.

„Jak se daří maličké?“

Nechtěla věřit tomu, že jakmile Jae v její blízkosti promluvil svým uklidňujícím hlasem, miminko se tak razantně pohnulo, že to bylo patrné i přes ten huňatý župan. Tentokrát ani Jae nečekal na její svolení a sám od sebe začal rukou přejíždět po jejím bříšku.

„To je už tak veliké, že se to člověku zdá až neuvěřitelné. Tokki, jaké to je, když cítíš každý jeho pohyb?“ vyzvídal na ní.

„To se dá těžko vysvětlit.“ Zašeptala.

„Rád bych to věděl, prosím.“ Žadonil.

Zhluboka se nadechla. „Ze začátku, když to bylo malé, tak jsem měla při těch jeho pohybech pocit, jako když je člověku těžko z nějakého jídla.“ Poznamenala žertovně. „Ale když to začalo růst a já cítila nožičky a ručičky jednou v boku, jindy zas až u žaludku nebo na žebrech, připadalo mi, že jsem svědkem zázraku.“

Jae mlčel a stále jen rukou něžně přejížděl po jejím bříšku z jedné strany na druhou. Než si toho však stihla všimnout, jeho ruka se ocitla na jejím čele. Chvíli jí po něm hladil a pak z něj odhrnoval vlasy na stranu.

„Nemáš někdy strach?“

Najednou si uvědomila, jak je Jae zranitelný. Ten silný a odvážný muž, který chránil lidské životy před různými gangy, měl najednou strach. Ach bože, tolik ho milovala.

„Strach nemám.“ Usmála se na něj. „Spíš jsem zvědavá. No možná trochu nervózní, ale strach nemám.“

„Jak můžeš být tak klidná?“ Zavrtěl hlavou, vstal a pohlédl na ní se zalíbením.

„A jak se na to můžeš ptát právě ty, který ve své profesi čelíš smrti každou chvíli?“ Vyzvídala na něm.

„Tohle je úplně něco jiného.“

„Tak mi to vysvětli. Já tomu totiž nerozumím.“

Dlouho neodpovídal, tak se lekla, jestli ho svou otázkou nerozzlobila. Pak se zhluboka nadechl a pomalým, rozvážným hlasem se rozpovídal.

„Táta měl jediného bratra. Byl lesníkem, a když odešel do penze, ještě stále v lese pomáhal, když to bylo potřeba. Třeba i o svátcích. Hrozně rád jezdil do přírody. Nejhezčí vzpomínky z dětství mám na to, jak jsme spolu jezdili na výlety. Když mě bylo sedmnáct, zemřel.“ Na chvíli se odmlčel, ale než znovu začal povídat, odkašlal si. „Tehdy jsme od něj dlouho nedostali žádnou zprávu, tak jsme se s tátou rozhodli, že ho pojedeme navštívit. Když jsme dojeli na místo, našli jsme ho brutálně zavražděného spolu i s jeho psem. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si nikdy nepořídil psa. Vyvolávalo by to ve mně zlé vzpomínky. Na dovršení celé té hrůzy se stalo ještě to, že následující den ráno, zřejmě vlivem té tragedie, zemřel táta na srdeční infarkt.“

„Proboha Jae…“ Povzdychla si Tokki a bolestně zavřela oči.

„O rok později mi zemřela i maminka. Na zápal plic. V té době jsem zůstal jen s Jinem. Slíbil jsem tehdy před jeho očima, že najdu strýcova vraha.“

„A podařilo se tě to?“

„Mě ne, ale díky bohu někomu jinému ano.“ Už nemusel dál nic vysvětlovat, protože pochopila. Od té doby, co ho postihl krutý osud, se rozhodl, že bude zachraňovat nevinné životy před násilníky a vrahy.

„Promiň Jae, ale tohle mi Kelli neřekla.“ Omlouvala se.

„To nemohla, protože to nevěděla. Naše manželství přestalo fungovat ještě dřív, než jsem jí to stihl říct. A taky se jedná o věc, kterou nikomu jen tak bezdůvodně nevyprávím. Vždycky, když si na to vzpomenu, tak na mě padne hluboká deprese. A ani nevím, proč to říkám tobě.“

„Protože jsem tě o to požádala. Musela jsem pochopit, proč děláš to, co děláš.“

„Haló vy dva!“ Přerušila je Ida, když strčila hlavu do dveří. „Pojďte do kuchyně na punč.“ Pokývala hlavou a pobídla je, aby jí následovali. Pak na ně spiklenecky mrkla. „Už jste se dohodli, jak to bude s tím stěhováním do města?“

Žádné komentáře:

Okomentovat

13. kapitola

  Přeju příjemné čtení... Hatachi