Světlo tvých očí 10

Poté, co Himchan s Jongupem odjeli na letiště, si Yongguk plně uvědomil, co řekl Himchanovi. Odstranilo to sice jeho pochybnosti, ale slíbil si, že se s ním dnes večer pomiluje. Chtěl Himchana. Zoufale se s ním chtěl milovat, ale po dnešním odpoledni mu najednou všechno připadalo naplánované. Dnes večer by měl být poprvé v jeho posteli, ale nemohl by říct, že k tomu došlo impulsivně, nebo že ne nechal unést vášní okamžiku.

Připadal si jako zbabělec. Zamlčel Himchanovi, že jen myšlenka na návrat do Yangju je pro něj hodně bolestná. Zakázal si na to myslet a jen si dokola opakoval, že ani on ani Himchan nevěří v dlouhodobé známosti. Že musí být vděčný i za těch pár měsíců, kterými je jejich románek časově omezený. A tak se plně soustředil na dnešní večer.

Musel ještě zařídit pár praktických věcí a děsil se okamžiku, kdy se Jaera dozví, že se chystá strávit noc s Himchanem. Věděl, že to své starší sestře musí říct, aby o něj neměla strach. Další problém se týkal Yuki. Nemohl ji jen tak nechat v Himchanově domě. Proto Yuki musí zůstat doma a Jaera se o ni bude muset dnes večer a zítra ráno postarat.

A navíc zde byl ještě jeden velmi důležitý důvod, kvůli kterému musela Jaera vědět o všem, co se na dnešní večer chystá. Yongguk už teď tonul v rozpacích. Sebral v sobě všechnu odvahu a vešel do obývacího pokoje, kde jeho sestra zaujatě sledovala film.

„Jae, mohl bych s tebou na chvilku mluvit?“ Zeptal se poněkud nejistě.

„Ale jistě. Stejně mě z toho nekonečného střílení rozbolela hlava.“ Dálkovým ovládáním vypla televizor. „Tak o co jde?“

Yongguk přešel k jednomu z křesel u pohovky a usadil se na jeho bočním opěradle. Musel si nejdříve nervózně odkašlat a teprve potom mohl začít mluvit. „Dneska večer se pro mě staví Himchan a já nevím, jestli mám sebou brát Yuki.“

Něco v Gukově hlase Jaeru upozornilo na jeho rozpaky a tak se rozhodla mu pomoci. „Nevadí. Když jí před odchodem dáš najíst, vezmu jí potom ven na procházku a postarám se o ní, než se vrátíš.“

„Děkuju. Ale…možná bude potřeba, abys jí vyvenčila i ráno.“

„V pořádku.“ Odpověděla mu klidným hlasem. „Mám jí taky dát snídani?“

„Cože? Ty na to řekneš jen v pořádku a nic víc?“ Yongguk si zmateně poposedl. „Nedostanu žádné kázání ani varování? Nějaký náznak nesouhlasu? Prostě je to v pořádku?“ Stále nechápal. „Jaero…chystám se tu noc strávit s Himchanem!“

„A to mě mělo jako udivit?“ Usmála se na něj. „Ale bráško…jediná věc, která mě na tom udivuje, je to, že jste s tím čekali tak dlouho.“

„Takže mám tvůj souhlas?“ Zeptal se jí nedůvěřivě.

„Nemám právo schvalovat nebo neschvalovat něco podobného, Gukie. Ani jako sekretářka, ani jako tvoje starší sestra.“

„Ale to ti nebránilo, abys mi předtím do všeho mluvila.“

„Jsi dospělý a Himchan je milý a sympatický muž. A tobě na něm záleží. Toho si každý musí na první pohled všimnout. Ze začátku jsem se bála, aby to nebyl jeden z těch nafoukaných egoistů, který by tvou společnost vyhledával jen proto, aby si mohl hrát na nepostradatelného ochránce. Ale on takový není. A jestli jste oba připravení obohatit váš vztah o sex, pak mám jistotu, že jsi uvážil všechna pro a proti a že tvé rozhodnutí zůstat s ním přes noc je jediné správné.“ Jaera se předklonila z rohu pohovky a položila svojí ruku na bratrovu. „Proto nemám žádný důvod se o tebe bát.“

„Děkuju ti, sestřičko.“ Úlevně se usmál. „Myslel jsem, že s tím nebudeš souhlasit. Nebo že se přinejmenším budeš divit.“

„Divit se?“ Zasmála se. „Jak bych se mohla divit, když jsi minulý týden do svého nákupního seznamu začlenil kondomy? Zamaskoval jsi to sice pečlivě mezi tělový šampón a tělový deodorant, ale všimla jsem si toho. To mi můžeš věřit.“

Yongguk si se smíchem zakryl tvář oběma rukama. „No tak potom už to chápu. Nedošlo mi, že jsi podle toho seznamu už nakupovala.“

„Neboli jinými slovy, ještě jsi je nenašel. To jsi chtěl říct, ne?“ Přebrala si to po svém. „Na krabičku jsem nalepila štítek s nápisem v braillově písmu a dala jsem jí do tvého kosmetického košíku.“

„To bylo opravdu promyšlené, děkuju ti.“ Cítil, jak rudne.

 

Ve svém pokoji neměl Yongguk nic jiného na práci, než přemýšlet, jak to bude večer všechno probíhat. Doufal, že si Himchan nebude myslet, že je nezkušený a neohrabaný.

Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by ho přitahoval tak jako Himchan. Ta tělesná touha ho zabíjela. Přesvědčoval se, že to ještě neznamená lásku, ale přesto věděl, že ho miluje. Himchan byl tak úžasný, že něco jiného by ani nebylo možné.

Snažil se představit si Himchan jako milence. Už celé týdny si to představoval, ale přesto to teď bylo jiné, protože dneska se to stane skutečností. Po dnešní noci už si nebude muset představovat, jak by pálilo Himchanovo tělo těsně vedle jeho. Nebo jaké by to bylo, cítit jeho rty na svém těle. Po dnešní noci už nebude muset o Himchanovi jen snít.

Yongguk, s pocitem očekávání, ale o něco klidnější, dokončil přípravy na večer. Oblékl si temně vínovou hedvábnou košili s krátkými rukávy, černé kalhoty. Bosé nohy vklouzly do pohodlných žabek. Své neposedné vlasy učesal do slušivého účesu, ve kterém kupodivu držely.

„Gukie?“

Yongguk odstoupil od toaletního stolku a vyšel z ložnice. „Ano?“

„Himchan je tady.“

„Bože…“ Yonggukovi náhle vyschlo v ústech a začaly se mu potit ruce. „Vždyť jsem ho neslyšel zvonit.“

„To asi proto, že přišel zadním vchodem.“

„To jako ze zahrady?“ Zeptal se nevěřícně.

„Jak jsem řekla.“ Odpověděla mu Jaera. „A vypadá to, že ani na zpáteční cestu nemíní zvolit jinou trasu.“

Yongguk se rozesmál a opřel se o futra dveří. Velkou plátěnou tašku, kterou si sebou přichystal, položil na zem vedle nohy. Věnoval sestře posledních pár minut, aby s ní ještě probral vše potřebné ohledně Yuki, se kterou se spěšně rozloučil a dolů do haly za Himchanem.

„Vypadáš naprosto úžasně.“ Pochválil Guka a schoval ho v láskyplném objetí.

Yongguk mu ovinul ruce kolem pasu. Všechny jeho obavy se rázem rozplynuly. Konečně byl tam, kde si z celého srdce přál být.

„Děkuju. Ty zase pro změnu úžasně voníš.“ Guk si ho přitáhl blíže k sobě. Tvář si položil na jeho rameno. „Opravdu to voní moc krásně.“

Himchan se jen uculil. „Dneska večer ti i bez lichotek splním všechno, co ti jen na očích uvidím.“

Sklonil se k Yonggukovi, aby ho zlehka políbil. Ten krátký dotek byl ale příliš velkým pokušením, a tak se polibek rychle přeměnil v něco víc.
Ze schodů k nim scházela Jaera s tak hlasitým dupáním a kašláním, až je to oba přinutilo se od sebe odtrhnout. Když procházela kolem nich, potichu mumlala, že by také chtěla mít soukromí.

„Koukám, že dneska půjdeme pěšky.“ Řekl Guk a chytil Himchana za ruku.

„Myslel jsem, že by se ti možná líbilo projít se.“

„Tak proč ne?“ Pokrčil rameny. „Tak vyrazíme, ne?“

„A co Yuki?“

„Myslím, že dneska večer bych měl mít za svého průvodce zcela někoho jiného.“ Zašeptal Guk.

„Když je to tak, mohl bych vám nabídnout své rámě, drahý?“

„Jistě. Děkuju vám, můj rytíři.“

Oba ještě zavolali na Jaeru pozdrav na dobrou noc, ale nazpátek k nim dolehlo jen nepřesvědčivě skleslé odseknutí. Potom už vyšli na zahradu a dolů na ulici.

 

„Jaera mi dneska připadala nějak moc tichá.“ Poznamenal Himchan, když se vydali ulicí podél parku.

„No…řekl jsem jí totiž, že s tebou zůstanu přes noc.“

„Dokážu si představit, jaký to pro ni musel být šok.“ Zaúpěl Himchan.

„Náhodou to vzala úplně normálně. Její reakce byla úžasná.“ Přitulil se k Himchanovi.

„Neděláš si náhodou srandu?“ Himchan zvolnil krok a nedůvěřivě se na Guka zadíval.

„Ne, nedělám. Dokonce o tobě řekla moc hezké věci.“

„Aha, chápu.“ Poznamenal přemýšlivě a znovu se rozešli ulicí.

Pomalu kráčeli rozpálenou ulicí. Většinou mlčeli, ani jeden z nich neměl tu potřebu to tiché souznění kazit. Slunce se už blížilo k obzoru a na ulici zůstalo jen pár milovníků slunce. Jen občas kolem nich proběhl osamělý večerní běžec. Z domů k nim doléhala hudba nebo tlumený zvuk televize, ale jinak se kolem nich rozprostíralo idylické ticho.

 

O chvíli později již stáli před brankou k Himchanovu domu.

„Mam nápad.“ Překvapil Guka Himchan. Bez zaváhání ho vyzvedl do své náruče a vyrazil s ním po dlážděném chodníčku, která vedl k jeho domu.

„Chany, to přece nemůžeš! Vždyť si něco uděláš!“

„Ale jdi ty…ty víš, jak mě pobavit.“

„Opravdu?“ Zeptal se Yongguk skepticky a objal jej kolem krku.

„Ale jistě zlato…“

Yongguk se rozesmál. Svou hlavu nechal klesnout na jeho rameno. „Nechápu, jak je možné, že od tebe nemusím odhánět zástupy tvých obdivovatelek. A obdivovatelů… Jak je možné, že tě mám jen pro sebe?“ Zeptal se, když Himchan vstoupil na terasu svého domu.

Himchan jej opatrně postavil na zem, ale nechal si ho ve své náruči. Přitiskl se těsně k jeho tělu, když promluvil, nebyl v jeho hlase ani stín po předcházející radosti. „To bude asi tím, že od toho dne, co jsem tě poznal, pro mě nikdo jiný neexistuje.“

Yongguk ucítil vlnu horka, která ho zalila na každém místě, kde se dotýkal jejich těla. Jen stěží v sobě našel sílu a dech k tomu, aby mu mohl odpovědět. „Tak to jsem ten nejšťastnější člověk na světě.“

„S tím nemá štěstí nic společného, Gukie.“ Zašeptal a sklonil se k němu. Žíznivě se přisál na jeho ústa, jazykem mu kroužil po horním rtu, až se Yongguk nevědomky zachvěl a pootevřel rty.

Yongguk se chtěl na chvilku odtrhnout, aby načerpal trochu vzduchu, ale místo toho se jeho jazyk zapřel o Himchanovo a instinktivně začal napodobovat jeho pohyby. Cítil, že i Himchan se chvěje rozkoší. Zvrátil hlavu a tím mu dal najevo, že je se vším svolný.

Yonggukovo gesto kapitulace Himchana vzrušilo. Ještě pevněji si ho přitáhl k sobě. Ruce položil na jeho záda a neprodyšně spojil obě těla. Znovu se k němu sklonil a svými ústy začal dobývat jeho sladké rty. Vzápětí se Gukův jazyk připojil k jeho vlastnímu výbuchu vášně. Jeho slabiny zalilo pronikavě bodavé teplo a on, hnán pouze svou vlastní žádostivostí, sevřel pevně jeho boky a bezmyšlenkovitě si ho vyzdvihl nahoru, až se podbřiškem otíral o jeho tvrdnoucí mužství.

Yongguk zasténal, rukama horečně klouzal po Himchanových zádech. Prohnul se v jeho náručí jako luk a cítil, jak stoupá napětí v jeho vlastních slabinách a začíná jej propalovat bolestná touha. Stejně jako Himchan, i on si pevně přidržoval rukama jeho boky na svých.

Tentokrát zasténal Himchan. Ten chraplavý zvuk se dral z hloubi hrudníku jako bouřlivé zadunění a nakonec se mísil s Yonggukovým. Týdny sebekontroly a odpírání se promítly do nezkrotné žádostivosti, která se začala vymykat jeho kontrole. S bolestným zaúpěním se odtáhl od jeho sladkých rtů. Jeho hruď se otírala o vztyčené vrcholky Gukových bradavek a on se marně snažil zachovat chladnou hlavu. Jeho úsilí bylo předem odsouzeno k nezdaru.

„Takhle jsem to neplánoval, Gukie.“ Zašeptal přerývaně a mezi slovy ho líbal na rty.

V odpověď se Yongguk prohnul, našel jeho dychtivé rty a v tom okamžiku byli oba ztraceni. Nedočkavě znovu Yongguka vyzdvihl do náruče. Rychle jej přenesl do svého domu.

Ve velkém obývacím pokoji, zabudovaném pod úrovní ostatních místností, bylo na nízkém konferenčním stolku všechno připraveno k intimní večeři ve dvou. Stačilo jen škrtnout sirkou a z nahřáté trouby v kuchyni přinést jídlo. Ale večeře, tichá hudba i víno, to všechno teď bylo zcela vedlejší.

Himchan ho netrpělivě vynesl po schodech do haly a potom do své ložnice.

Ve snaze ovládnout svůj kolísavý dech se Yongguk přimkl tváří k Himchanovým napjatým svalům na krku. Ucítil jeho trhané dýchání, které jak věděl, nemělo nic společného s jeho váhou.
A když se konečně dotkl nohama země, našel si nedočkavýma rukama knoflíčky jeho košile a začal odstraňovat poslední překážku, dělící ho od rozpálené pokožky, které se potřeboval dotýkat.

Poté, co uvolnil prvních pár knoflíčků, jej pohladil po nahé hrudi. Netrpělivě z něj stáhl košili a ještě netrpělivěji se vydal na průzkumnou cestu po jeho hrudníku.
Kontrast mezi pevností jeho svalů a hebkou rozpálenou kůží ho rozechvěl po celém těle. S téměř posvátnou úctou objevoval jeho souměrné, nádherně rostlé tělo.

Himchan prudce zaťal zuby. Modlil se, aby se dokázal ovládnout a dát Yonggukovi tolik rozkoše, kolik mu poskytoval on sám. Pomalu z jeho kalhot uvolnil vínovou košili a pod rukama nahmatal jemnou pokožku. To mu ale nestačilo. Soustředil se knoflíčky, když se od něj Yongguk najednou odtáhl, chytil ho za zápěstí a zvedl k němu hlavu.

„Chany, už zapadlo slunce?“ Zeptal se chraplavě.

„Slunce?“ Trochu udiveně se podíval ven, k planoucímu obzoru, jehož odlesky barvily místnost do tajemného jantarového odstínu. „Skoro…“

„A mohl bys zatáhnout závěsy, aby tady nebylo žádné světlo?“

Himchan se na něj pátravě zadíval, dumajíce nad tím, jestli má Yongguk strach, že by je někdo mohl pozorovat. Ale když ho to uklidní, on proti tomu nic neměl. Váhavě ho uvolnil ze své náruče, přešel místnost, aby západ slunce zamkl za okny ložnice. Potom se k němu vrátil a automaticky sáhl po vypínači lampičky u postele. Jenomže Yongguk jeho záměr vytušil a zadržel ho.

„Světlo ne, Chany…prosím.“ Rozechvěl a zašeptal. „Jen pro dnešní večer. Jen pro tentokrát…si budeme rovni. Poděl se se mnou o tmu.“

„Ach, lásko…“ Zasténal Himchan. Vzal ho do své náruče a bojoval se slzami, které se mu draly do očí. Objímal ho pevně, jako by ho už nikdy nechtěl nechat odejít, ale potom svůj stisk nečekaně uvolnil.

Odešel od něj a Yongguk se začal nenávidět za to, že je vrátil zpátky do reality. Sledoval jeho pohyby, když zaslechl tlumené klapnutí dveří, změnilo se jeho zoufalství v čistý příval lásky, tak hluboký, že mu do očí vehnal horké slzy.

A to už byly zavřené další dveře a zatažené další závěsy. Himchan uzavíral neprodyšně cestu i těm nejtenčím paprskům světla a dobrovolně tak vstupoval do Gukova světa. Ne do světa tajemných stínů, ale do světa absolutní tmy.

A když se potom Himchanovy rty znovu spojily s jeho, věděl, že jeho srdce už definitivně překročilo hranici, že které už nevede cesta zpět.