Světlo tvých očí 11

 

Za normálních okolností vnímal Yongguk plynoucí čas se zázračnou přesností, ale v zajetí Himchanových paží pro něj okolní svět přestal existovat a teď ani neměl ponětí, kolik by tak mohlo být hodin.

S láskou naslouchal jeho hlubokému oddychování a bál se jen pohnout, aby se od něj náhodou Himchan neodtáhl.

Himchan si jej jednou rukou i ve spánku tiskl pevně k sobě. Jeho druhá ruka lehce ležela na jeho hrudníku, jako by se nechtěl ani na chvilku vzdát svého právě nabytého vlastnictví.
Nevědomky zavadil prsty o jeho stále citlivou bradavku a ta se okamžitě vztyčila. Dokonce i ve spánku jej Himchan dokázal vzrušit.

Yongguk se začervenal při vzpomínce na jejich něžné objetí, které záhy přerostlo ve vášnivý plamen, který neušetřil ani jednoho z nich.
Společně, uzamčeni do neproniknutelné tmy, vysvlékli pomalu jeden druhého a Yongguk nikdy nezažil něco tak posvátného, něžného.

Jejich první milování by se dalo přirovnat k dlouhé, pomalé a bolestně nádherné plavbě po rozbouřeném moři, vedoucí do nekonečného víru vášně a rozkoše. Když se potom rozbouřené moře vášní uklidnilo, měl pocit, jako by se dostal nebezpečně blízko rozpáleným slunečním paprskům.

Objetí zesílilo a za ním se ozvalo spokojené Himchanovo zavrnění.

Himchan se svými rty zabořil do jeho vlasů a otočil si Guka tváří k sobě. Pootočil mu jemně hlavu a připravil si cestičku pro své polibky, kterými se líně vyšplhal po obnažených ramenou k bradě a potom konečně k jeho rtům.

„Jak je ti?“ Zeptal se, když svými rty směřoval zpátky dolů.

„Nádherně…“ Yongguk se slastně protáhl.

„Počkej…ve skutečnosti…to může znamenat…několik různých věcí…třeba…je ti příjemně?“ Jeho slova zněla tlumeně, protože nepřestával líbat a hladit jeho rozpálené tělo.

Yongguk se musel soustředit, aby vůbec mohl odpovědět. „Jak mi může být příjemně, když…když mě takhle…dráždíš…“ Slastně si vzdychl, když se Himchanovi rty přitiskly na vztyčený hrot bradavky a začaly ho jemně sát a zároveň i masírovat. „Máš…máš ještě nějaké další…otázky…“

„Ano, jsi přinejmenším…spokojený?“ Zeptal se vzrušeným hlasem. Lehce, jako hadrovou panenku, si ho přetočil v náruči a dopřál i jeho druhé bradavce stejně mučivě slastnou proceduru.

„Víc už bych ani nemohl být.“ Zašeptal chraptivě a znovu si vychutnával vlnu rozkoše, která mu začala pozvolna prostupovat celým tělem a nakonec se usadila přímo v jeho klíně.

„A šťastný?“ Vyzvídal dál.

„Naprosto…“

„A uspokojený?“

„To jsem byl, než ses probudil.“ Musel se pousmát.

Himchan se zaraženě nadzvedl a podíval se Yonggukovi do tváře. Připadal si provinile. Věděl, že touží po něčem, co Yongguk nemůže nikdy zažít. Když znovu promluvil, tvářil se velmi vážně. „Jsi zklamaný?“

„Ale Himchane…“ Posadil se Guk s povzdechem. Natáhl ruku k jeho rameni a lehce po něm vyšplhal až na tvář. „Nikdo před tebou mě ještě nikdy nedokázal uspokojit tak jako ty!“

A nikdo další ani nikdy nebude, pomyslel si Himchan vášnivě a zalitoval, že tahle slova nemůže vyslovit nahlas. Byl to on, kdo určil pravidla  a musel se tedy podle nich řídit…alespoň dočasně. Bude opatrný, pozorný, milující, bude mu neustále dokazovat, že je pro něj vším a až jednou…snad…odměnou získá trochu jeho lásky. Ale jedno věděl jistě už teď…v žádném případě ho už nikdy nenechá odejít.

„To jsem rád.“ Řekl prostě a políbil ho na dlaň.

Yongguk se otočil a přitiskl se k němu zády. Himchan si ho k sobě přitiskl. Beze slov klouzal rukama po vystouplých žebrech, po jeho útlých bocích, až k místu poskytujícímu tolik rozkoše. Jeho prsty se něžně probíraly hebkými kudrnkami a přibližovali se ke vzrušené chloubě, až se Yongguk rozechvěle prohnul jako luk.

„Hmm…“ Zasténal Yongguk a zatoužil být k Himchanovi tváří v tvář, aby se s ním mohl podělit o rozkoš, kterou mu poskytoval.

Ale Himchan jej ze svého pevného objetí nemínil pustit. Nepřestával laskat a dobývat již tvrdou chloubu, až Yongguk nevnímal nic jiného než intenzivní rozkoš, která ve vlnách otřásala jeho tělem.

Gukovo rozpálené tělo, které naráželo na jeho vlastní a dráždivé vzdychy, které se Gukovi nezvladatelně draly z úst, zažehly i v něm nezkrotnou touhu, která musela být uhašena. Tiskl k sobě Gukovo roztoužené tělo, záda i ramena mu zasypával horoucími polibky. Jemně kousal do jeho jemně bledé pokožky, aby ji vzápětí polaskal svým jazykem.

Yongguk tlumeně vykřikl. Žadonil, sténal, prosil, aby si ho Himchan vzal celého, aby uhasil tu spalující žádostivost.

Himchan se už k němu přibližoval, když najednou se zarazil a nechal ho ležet zmateného a bolestně vzrušeného.

Yongguk ztuhl. Z vášně, která Guka ještě před chvilkou spalovala, zbyl jen rozfoukaný popel.  Himchanovi ruce se zkoumavě soustředily na jeho rameno.

„Sakra…“ Zaklel Himchan, překulil se na bok a rozsvítil lampičku na nočním stolku.

Yongguk si skousl spodní ret a nehnutě vyčkával.

Himchan mžoural proti prudkému světlu, když si jeho oči přivykly, otočil se zpátky k němu. Yongguk instinktivně napnul všechny svaly v těle, obrnil se tak proti tomu, co přijde.
Himchan pečlivě prohlížel místo, které předtím tak vášnivě líbal. Před ním byla zvrásněná, jednoznačně hovořící jizva, zlověstně vystupující z jinak hladkého těla. Viděl čáru, kudy chirurg vedl svůj skalpel, v jejímž středu vězel neomylný důkaz. Důkaz, který odhaloval příčinu celé operace.

Mnohokrát už viděl i horší jizvy, ale nikdy na těle osoby, kterou miloval a chtěl opatrovat jako nejcennější poklad. Popadl ho vztek. Třásl se zlostí a přes rty se mu hrnuly přívaly divokých nadávek. Přesto donutil Yongguka, aby se k němu znovu natočil, jak chtěl a znovu objevil místo, kudy do jeho těla vnikla kulka, která mu roztříštila rameno.

Yongguk poslouchal Himchanovo prudké a vzteklé nadávání. Něžně se dotýkal jeho ramene, potom se prudce odvrátil, vyskočil z postele a nervózně začal přecházet po pokoji.
Najednou jeho kroky utichly a po chvilce se ozval chladný hlas, který nemohl patřit jeho Chanymu. Yongguk přestal dýchat.

„Jak se jmenuje, Yongguku?“

„Cože?“ Posadil se zmateně Guk. Instinktivně začal rukama pátrat po něčem, čím by se mohl zakrýt. Vedle sebe našel cíp přikrývky, kterou si hned k sobě přitáhl a nevědomky si tiskl ruku na jizvu, která zjevně mohla za jeho výbuch vzteku.

„Řekl jsem, že chci znát jeho jméno.“ Opakoval mu Himchan chladně otázku. „Chci znát jméno toho hajzla, který na tebe vystřelil.“

O té vraždě, které byl Yongguk svědkem, věděl Himchan v podstatě všechno, ale o tomhle nevěděl. Předpokládal, že se tehdy Yongguk snažil vrahovi uprchnout a pouhou nešťastnou náhodou přepadl přes římsu, oddělující patro od přízemí. Ale tohle…tohle bylo něco, na co by nepřišel ani v tom nejčernějším snu.

„Proč chceš vědět, jak se jmenuje?“ Zeptal se Guk pomalu.

„Protože ho chci zabít! Chci, aby ten sráč zaplatil za to, co ti udělal!“ Nechal se na okamžik znovu unést svým hněvem.

Náhle ztichl. Pomalu se začal uklidňovat a všiml si Yongguka, který se choulil na posteli a ustrašeně se pod dekou skrýval před jeho vztekem.

„Promiň…“ Přešel k němu, něžně ho vzal do náruče. „…promiň lásko.“

Ale Yongguk se nedokázal uvolnit ze své strnulosti. Himchan vycítil jeho strnulost a chlad, povolil svůj stisk.

„Musíme si o tom promluvit, Gukie.“ Řekl mu potichu. „Nevěděl jsem, že na tebe vystřelil.“

„A změnilo se tím něco?“

„Ano.“

„Ale proč? Ta kulka mě přece nezabila, ne? A ani nemůže za mojí slepotu.“

„Ale ano, může.“ Trval na svém. „Z té římsy ve skladišti tě srazil náraz té kulky. Je to tak? No tak řekni…je?“

„No a co?“

„Ach Gukie…“ Už nemohl dál snášet tu trýznivou vzdálenost mezi nimi. Znovu si ho k sobě přitáhl, zády se opřel o čelo postele s blonďatou hlavou na svém hrudníku. „Promiň lásko, nedokážu vysvětlit, co to se mnou dělá, když vidím tu jizvu. Když si uvědomím, že na tebe někdo střílel.“

„Pokus se o to, prosím.“ Požádal ho potichu.

Himchan zabořil tvář do jeho vlasů. „Viděl jsem hodně násilí Gukie. Ve svý práci se s ním setkávám pořád, ale tohle…“ Pohladil ho po rameni.

„Ale Himchane, co se stalo, nedá se vrátit. Přežil jsem a to je to hlavní.“ Zašeptal Guk.

„Až doteď jsem si nedokázal představit, čím si musel projít od té…nehody ve skladišti. Ale teď, když vidím tu ránu, cítím přímo bolestně, jak si musel trpět. Jakou bolest si musel zažít…“ Něžně přiložil prsty na místo po chirurgickém zákroku. „Roztříštila ti rameno, viď?“

„Muselo se to dát trochu dohromady, to ano.“ Připustil a snažil se nevzpomenout si na nekonečné hodiny bolestné rehabilitace, kterou musel podstoupit, aby znovu dokázal pohybovat paží.

„Nevidomost, plastická operace tvého obličeje, tohle…“ Něžně políbil jizvu a Gukovy oči se zalily slzami. „Nesnesu ani pomyšlení na všechno to utrpení, kterým sis musel projít.“

Yongguk se k němu přitiskl a zvedl k němu obličej. „Nechci myslet na to, co bylo Channy, prosím…“

Našel Himchanovy rty a společně se oddali zcela a úplně přítomnosti.

 

 

Yongguk se vyděšeně posadil. Z hlubokého spánku jej vytrhl tajemný neznámý zvuk. Také místnost, ve které se probudil, mu připadala nějak cizí. Připadal si jako rozlámaný a tu ho náhle osvítil blesk poznání. Uvědomil si, že není ve své, ale v Himchanově ložnici. Vzpomínka na hodiny, které strávili v zajetí společné vášně a touhy, mu vehnala červeň do tváří.

Navíc si nemohl být jistý, jaké mu Himchan popřeje ráno. Po té, co uviděl tu jizvu a dozvěděl se, že v krátkém prostřihu zahlédl smrt, se jeho něžné milování změnilo ve vše zničující vášnivý gejzír. V lásku divokou až krutou, nezkrotnou, jako valící se proud lávy.

Vycítil, že je v obrovské posteli sám, ale pro jistotu natáhl ruku do míst, kde by na polštáři měla ležet Himchanova hlava. Nemýlil se, byl pryč. Svým způsobem byl i rád, protože se aspoň mohl dát o samotě dohromady.

Ale objevil se před ním jiný problém. Minulou noc jej svlékal Himchan a teď neměl ani zdání, kam se podělo jeho oblečení. S hrůzou si uvědomil, že ani netuší, jak ložnice vypadá. Trhl sebou. Znovu se začal ozývat ten zvuk, který ho probudil.

Našel okraj postele, obalil kolem sebe prostěradlo. Na nočním stolku našel svoje brýle a s jednou rukou nataženou před sebou se vydal za tím pronikavým zvukem, ve kterém poznal mixér. Najednou se ale kolem něj rozprostřelo ticho, ale on se pomalu sunul dál. Jenomže ani v nejmenší nepočítal se záludností rozměrného prostěradla. Kousek se ho nenápadně uvolnilo a Yongguk o něj zakopl.

Naštěstí se to obešlo bez nějaké větší kolize. Vydal se proto dál, až konečně nahmatal něco pevného. Před ním stála židle a na ní leželo oblečení. Radostně ze sebe nechal sklouznout prostěradlo a zjistil, že právě objevil košili, kterou měl večer na sobě Himchan a protože tam jeho oblečení nebylo, oblékl si ji a zhluboka vdechoval omamnou vůni Himchanova těla.

Znovu se dal do hledání dveří. Podél stěny se dopracoval do koupelny, kde hned vykonal ranní hygienu. Osvěžený studenou vodou se vydal dál. Bez větších problémů se mu podařilo najít dveře, které ústily do rozlehlé haly a z ní do obývacího pokoje. Došel až ke klenutému otvoru, slyšel Himchanovy kroky, ale dál se neodvažoval. Příčilo se mu zavolat Himchana, aby mu pomohl, ale neměl na výběr.

„Himchane?“ Zakřičel, ale ve stejném okamžiku se znovu rozvrčel mixér.

Chvilku netrpělivě čekal, potom nervózně popošel vpravo a neočekávaně narazil do vysokého stolku. Něco skleněného nebo keramického se na něm tím nárazem rozkolísalo. Yongguk se pro to natáhl, ale rukou zavadil o stínidlo lampy a ta se zřítila na parkety. O chvilku později se zastavil i Himchanův mixér.

„Sakra!!!“ Zaklel Yongguk, ale odolal pokušení sklonit se a prozkoumat škody. Sklo se jistě roztříštilo na nekonečně mnoho střípků a on byl bosý. Bezmocně tedy čekal a krev v něm pěnila nad vlastní nešikovností.

„Gukie, jsi v pořádku?“ Vyřítil se z kuchyně Himchan. Když seběhl poslední schod vedoucí z kuchyně do obýváku, strnul. „Nehýbej se broučku. Všude kolem tebe je sklo.“

„Vím a je mi to moc líto. Moc se ti omlouvám.“ Zašeptal sklesle. „Jak jsem mohl být tak nešikovný!“

„Ale vždyť to byla jen nešťastná náhoda.“

„Ne nešťastná, ale hloupá!“ Vykřikl Guk vztekle.

Himchan se k němu blížil a pod nohama mu už z dálky křupalo sklo.

„Opatrně…“

„Neboj se, mám tenisky.“ Uklidnil jeho starost. „Nestalo se ti nic?“

„Ne. Utrpěla jen moje hrdost.“

„To se spraví.“ Ujistil ho Himchan, vyzvedl ho do náruče a nesl ho do kuchyně. Yongguk ho oběma rukama chytil okolo krku a zjistil, že i když si stačil vzít tenisky, na triko mu nezbyl čas.

„Určitě.“ Zašeptal Guk, než se na jeho rty přitiskly ty Himchanovy.

Vzpomínka na hodiny plné vášně znovu ožila a rozdmýchala v obou plamínek žádostivosti. Spojeni horoucím polibkem se přitiskli jeden k druhému. Himchan Yongguka opatrně postavil na zem. Napolo rozepnutá košile se svezla Gukovi z ramen. Přitiskl se k Himchanovu nahému hrudníku a jejich polibek se neustále prohluboval. Když se konečně od sebe odtrhli, zůstali stát skoro bez dechu.

„Dobré ráno.“ Zašeptal Himchan přerývavým hlasem.

„Dobré ráno.“ Yongguk se usmál, hlavu si schoval k jeho hrudníku, aby neviděl jeho červené tváře. „Moc se omlouvám za tu lampu.“

„Ale prosím tě…“ Usmál se. „Vlastně mi to přišlo vhod. Díky tomu rozbitému sklu jsem měl perfektní záminku, abych tě mohl vzít do náruče. Ušetřilo mi to spoustu času, který bych jinak strávil vymýšlením strategie.“

„A vyžaduje ráno po…po společně strávené noci nějakou strategii?“

„Nepochybně!“ Vzal Guka za ruku a dovedl k židli u stolu. „Snídaně je skoro hotová. Mohl by sis tady na chvilku sednout a já bych mezitím zametl ty střepy. Hned potom se můžeme najíst.“

„Nejsem proti.“ Himchan poklepal na opěradlo židle a Yongguk si sedl. „Rád bych ti nabídl svou pomoc, ale právě jsi viděl, že jsem v neznámém prostředí úplně k ničemu.“

„Omlouvám se.“ Pohladil Guka něžně po tváři. „Neměl jsem tě nechávat samotného. Myslel jsem si, že než se vzbudíš, připravím snídani. Příště, až sem přijdeš, tě ze všeho nejdřív provedu centimetr po centimetru po celém domě, abys věděl kudy kam.“

„To bych byl moc rád.“ Odpověděl s úsměvem. Potěšilo ho hlavně Himchanovo ubezpečení, že bude nějaké příště.

Himchan ho jemně políbil, z komory vytáhl smetáček a lopatku a zanedlouho už seděli spolu u stolu a snídali.

„Asi přijdeš pozdě do práce, že?“ Zeptal se Guk, když pil druhý hrneček kávy.

„To nestojí za řeč. Volal jsem Zelovi a předem jsem ho na to upozornil. Sejdeme se na místě. On to mezitím nějak zvládne sám.“ Himchan mu vysvětlil, že jejich firma sestavuje zabezpečovací systém jedné významné firmě. Všechno se bohužel domluvilo měsíce předem, jinak by Himchan změnil svůj pracovní plán tak, aby mohl zůstat s ním. Dnešek pro Guka nebyl vůbec lehký. „Jdeš tam na jedenáctou?“

Yongguk jen přikývl. Po celou dobu pobytu v Soulu se snažil nemyslet na hrozivě se blížící schůzku s předním korejským neurologem. „Je to zvláštní, ale mám pocit, jako bych na to setkání s doktorem Yoo Young Jae čekal celý svůj život, ale přitom teď, když se to konečně blíží, bych mu nejradši zavolal a všechno zrušil.“

„Ale tohle, Gukie, právě udělat nemůžeš. Je pro tebe důležité zjistit příčinu těch migrén.“

„Himchane, ten úplně první večer, cos přišel k nám…ty jsi už o mě všechno věděl, viď? Wonseok ti řekl mnohem víc, než jen to, že jsem byl reportér a že jsem teď slepý. Všechno ti řekl, že je to tak?“

 „Ano věděl…větší část, to musím přiznat. Omlouvám se ti Gukie, ale musel jsem dělat, jako že o ničem nevím.“ Himchan zavřel oči a v duchu se proklínal, že Seoka poslechl. „Jak si na to přišel?“

„V noci jsi poznamenal něco o plastické operaci mého obličeje a věděl jsem, že jsem ti o tom nic neřekl. Musel ti o tom teda říct někdo jiný a Jaera to v žádném případě nemohla být. Takže zůstal jen Jee Won Seok.“

„A nezlobíš se?“

„Ne, nezlobím. Znám Wonseoka a vím, jak umí být vtíravý a přehnaně ustaraný. Nějak se mi nezdá, že by předem počítal s tím, že se z nás stane něco víc než jen náhodní známí.“

„Hodně víc…“ Opravil ho Himchan a přitiskl si jeho ruku ke rtům. „Ať už s tím počítal nebo ne, zůstanu mu navždycky vděčný, že nás spolu seznámil.“

„Já taky.“ Souhlasil s ním Guk a potom se rozpustile zasmál. „Nepomohl bys mě pro něj vybrat nějaký dárek na důkaz naší nehynoucí vděčnosti? Něco, co bych mu mohl předat po svém návratu do Yangju?“

Himchanova ruka ztuhla a potom se od Guka odtáhl, jako by nemohl vydržet ani o chvíli déle v jeho blízkosti.

„Proč ne. Něco vymyslíme.“ Řekl odměřeně a postavil se. „Měl by ses už obléknout. Odvezu tě domů.“

Dotkl se jeho paže a Yongguk se zvedl ze židle. Byl zmatený náhlou změnou v Himchanově chování a po zádech mu přejížděl mrazík. „Himchane, řekl jsem nějakou blbost?“

„Ne…samozřejmě, že ne.“ Ujišťoval ho. „Jen už potřebuju odjet.“

Ale to nebyl ten hlavní důvod…