Světlo tvých očí 12

 

„Obávám se, že to pro vás nebude dobrá zpráva, pane Bangu.“ Řekl doktor Yoo, když usedal za svůj masívní stůl.

Yongguk byl na klinice už celé dlouhé hodiny. Přestože se podrobil řadě nejrůznějších testů, nevěděl o nic víc než v okamžiku, kdy sem v jedenáct hodin dopoledne přišel. Jaera s Yuki na něj čekaly v přijímacím pokoji a Yongguk se nervózně připravoval na konečný doktorův verdikt, po kterém bude moct konečně odejít.

Strávil tolik času v nejrůznějších nemocnicích, že se mu i teď, po pěti letech, dělalo špatně z dezinfekčního smradu, kterým byla i tahle soukromá klinika přímo zamořená.

„Chcete říct, že nedokážete přesně specifikovat příčinu mých migrén?“

„Ne fyziologickou příčinu.“ Opravil ho doktor Yoo.

„Takže neexistuje žádná přímá souvislost mezi migrénami a tím pádem, který způsobil mou slepotu?“

Doktor Yoo si dal se svojí odpovědí na čas. Yongguk slyšel, jak jemně poklepává hrotem propisky o desku stolu.

„Na to, abych ve vašem případě určil správnou diagnózu, nemám kvalifikaci, pane Bangu. Mohu vám říkat Yongguku?“

„Jistě.“ Zamračil se. „Co tím chcete říct? Jak to, že na to nemáte kvalifikaci? Jste přece nejuznávanější neurolog v celé Koreji. Kdo k tomu má mít kvalifikaci, když ne vy?“

„Rád bych vás poslal ještě ke svému kolegovi, k doktorovi Parkovi. Pracuje také u nás na klinice a už jsem s ním o vás mluvil. Můžete k němu zajít ještě dnes. Hned jak skončíme.“

„Mluvíte dost vyhýbavě, doktore! “ Yonggukův mozek běžel na plné obrátky. Nic nechápal. Jaké to mohly být testy, které mohl udělat jen doktor Park a ne doktor Yoo. „Mohl byste mi laskavě říct, co mi vlastně je?“

„Yongguku…“ Slyšel, jak si doktor stoupl, obešel stůl a usedl do křesla vedle něj. „Z lékařského hlediska jste úplně v pořádku. Váš ošetřující lékař z Yangju mi poslal všechny lékařské záznamy, a tak jsem měl možnost srovnání s vašimi rentgenovými snímky a testy, které vám udělali bezprostředně po té nehodě. Když vezmeme v úvahu úroveň lékařské technologie před pěti lety, ani já bych vaši diagnózu neurčil jinak. Rozsáhlá poranění v krajině lebeční a krevní sraženina, která by se eventuálně mohla vstřebat. Ale jsem si jistý, že to byl jeden z faktorů. Chápu, že…“

„O čem to sakra mluvíte?“ Zarazil doktora rozčíleně Guk a musel se ovládat, aby nevyskočil z křesla.

„Yongguku, vím, že pro vás nebude lehké něco takového přijmout…“

„Tak už to ksakru řekněte. Řekněte mi, co mi je!“

Doktor si opět stoupl. „Neexistuje žádné lékařské zdůvodnění vašich migrén, Yongguku. Právě tohle se vám po celou dobu snažím říct. Z lékařského hlediska nejsou zdůvodnitelné ani vaše migrény…ani vaše nevidomost.“

Yongguk měl pocit, jako by dostal úder přímo do žaludku. Chvilku mu trvalo, než byl vůbec schopný zapochybovat o správnosti jeho směšné diagnózy.

„Ale já jsem slepý, pane doktore!“ Postavil se a jednu ruku natáhl před sebe. „Měl bych vidět svoji ruku, ale nevidím vůbec nic. Ani když ji mám kousek od obličeje. To je podle mě pěkně silný příznak, že z lékařského hlediska není něco v pořádku.“

„Ale já nevyvracím fakt, že jste nevidomý.“ Řekl vlídně a bylo mu líto, že musí Yongguka podrobit tak bolestné zkoušce. Podobnou situaci zažil už mnohokrát, takže mu bylo jasné, že vyrovnat se s nevidomostí před pěti lety, jako s následkem úrazu, bylo pro Yongguka mnohem lehčí, než s tím, co mu teď musí říct.

„Chcete mi tím naznačit, že za všechno může moje hlava? Že nejsem opravdu slepý?“ Snažil se přemýšlet rozumně a potlačit chvění, které mu probíhalo celým tělem. Jako by se celý jeho svět začal pozvolna sesouvat k zemi, podobně jako domeček z karet.

„Ne, ne, Yongguku. Vaše nevidomost opravdu existuje. Vaše podvědomí z nějakého neznámého důvodu otočilo vypínačem, který dovoluje zaznamenat v mozku to, co vidí vaše oči. To je skutečnost. Stejně jako nereagující sítnice nebo zrakový nerv. Jediný rozdíl je v tom, že ve vašem případě neexistují žádné podobné poškození. Možná bude trvat roky, než najdete ten pomyslný vypínač. Ale jestli se vám to povede a vy s ním otočíte do správné polohy, znovu uvidíte.“

V tu chvíli měl Yongguk pocit, že se na něj řítí strop. Stál strnule, bez jediného pohybu a pomalu vstřebával význam a důsledky toho, co právě slyšel. „A migrény?“

„Migrény můžou mít samy o sobě spoustu příčin. Ve vašem případě bych sázel na to, že jsou jakýmsi signálem. Skoro to vypadá, jako by nějaká část vašeho mozku protestovala proti neoprávněnosti vaší nevidomosti. Zároveň vám ale vaše podvědomí brání v tom, abyste znovu viděl. Ale také se vám snaží dát najevo, že je ve vašich silách uvést všechno do původního stavu. Osobně si myslím, že to je velmi povzbuzující příznak.“

„To jako opravdu?“ Zeptal se poněkud sarkasticky.

„Ano.“ Ujistil ho doktor. „Může to znamenat, že vaše podvědomí je připraveno se vyrovnat s traumatem, které tento problém v první řadě způsobilo. Dokud jste byl přesvědčen o tom, že vaše nevidomost je nezvratitelný fakt a nedá se vyléčit, neměl jste prakticky žádnou šanci, že objevíte její pravou příčinu a odstraníte ji, čímž se vám také automaticky vrátí zrak. Teď by se vám to snad mohlo podařit.“

Yongguk byl v šoku. Mechanicky kladl logické otázky a odpovědi si ukládal do paměti, aby je odtud mohl později kdykoliv vyjmout a znovu si je přehrát. Chtěl vědět, jak si doktor Yoo může být tak jistý svou diagnózou. Ptal se ho, jak mohlo k takovému omylu dojít.

Doktor se rozpovídal o revolučních vylepšeních centrálního tomografu, který v současné době umožňuje jasné, téměř trojrozměrné snímky mozku, ale Yongguk z jeho zanícené technické přednášky pochopil jen málo. Chtěl být šťastný, že jednoho dne možná znovu uvidí, ale nemohl. Bránil mu v tom jeden zřejmý fakt.

Doktor Yoo možná nevěděl, co přinutilo jeho podvědomí k vypnutí toho pomyslného vypínače. Bylo to tak prosté. Před pěti roky viděl nějakého muže spáchat vraždu. Ten muž se ho potom snažil zabít, aby se zbavil nepohodlného svědka. A kdyby neoslepl, pronásledoval by ho tak dlouho, dokud by neuspěl. Takže za svůj život vděčí slepotě. A jestli by si měl vybrat mezi smrtí nebo tmou, byl docela spokojený s výběrem, který už za něj provedlo jeho podvědomí.

 

„Tak co je, Jaero? Co mu řekl doktor? Co mu je?“ Bombardoval Himchan Jaeru otázkami od okamžiku, kdy mu otevřela dveře.

Když mu z jeho kanceláře předali její divný vzkaz, sedl okamžitě do auta a cestou k jejich domu překročil nespočetněkrát povolené rychlostní limity. Pokoušel se k nim dovolat, ale linka v domě byla permanentně obsazená. Byl šílený strachy o Yongguka a Jaery strhaná, popelavá tvář ho jen utvrdila v tom, že jeho obavy byly oprávněné.

„Prosím tě, mluv potichu.“ Vyzvala ho Jaera bez své obvyklé jízlivosti. „Neví, že jsem ti volala.“

Himchan se přestal ovládat. Popadl ji za ramena a zatřásl s ní. „Co mu je?“

„Nevím.“ Odsekla Jaera a vyškubla rázně z jeho sevření. „Byl u toho doktůrka čtyři hodiny. A když odtamtud vyšel, řekl, že mu vůbec nic není. Hned po příjezdu sem utekl do svého pokoje a od té doby nepromluvil ani slovo. Před chvilkou jsem odtamtud odnesla jídlo, kterého se ani nedotkl. Jen sedí s obličejem natočený k oknu.“ Z očí jí vytryskly slzy bezmoci, rukama si zakryla obličej. „Něco není v pořádku, Himchane a já nevím, jak mu pomoci.“

Himchan natáhl ruce, přivinul si jí k sobě. Jaera se rychle ovládla. „To nic.“ Zašeptala, potom se mu zadívala do očí. „Bude v pořádku. Musí být!“ Odtáhla se od něj, otřela si slzy. „Když se mnou vůbec nekomunikoval, nenapadlo mě nic jiného, než ti zavolat.“

„Jsem moc rád, že jsi to udělala. Půjdu tam a pokusím se s ním navázat kontakt. A když nebude mluvit ani se mnou, budeme muset asi zavolat tomu doktorovi.“

„To už jsem udělala. Ujistil mě, že o jeho zdravotním stavu nemůže bez jeho souhlasu podávat žádné informace.“

„Tak potom to z něj budu muset dostat já.“ Himchan vyrazil odhodlaně k jeho pokoji. Zlehka zaklepal. Zavolal jeho jméno, když se dlouho nic neozývalo, stiskl kliku a vešel.

„Yongguku?“

Seděl přesně podle popisu Jaery. V křesle, se strnulou tváří natočenou k oknu, s nevidomýma očima upřenýma kamsi do dálky. Nohy měl přitažené k hrudníku a objímal si je rukama. Vypadal tak zoufale osamělý a zranitelný, že se z toho Himchanovi sevřelo srdce.

„Gukie…“

„Odejdi, Himchane.“ Jeho hlas zněl dutě. „Jdi pryč!!“

„Nemůžu odejít, Gukie. Jaera si o tebe dělá velké starosti.“ Obezřetně se k němu přibližoval. „A já taky.“

„Řekl jsem jí, že je všechno v pořádku.“

„Yongguku, kdyby bylo všechno v pořádku, takhle bys tady neseděl.“ Poklekl k němu a dodával si odvahu k otázce, které se tak bál. Celé týdny se snažil zapomenout na fakt, že Yonggukova matka zemřela na rakovinu. „Nenašli ti nějaký nádor, že ne?“

„Už jsem ti to snad řekl, ne? Nenašli vůbec nic.“ Vykřikl. „Nic!!! Vůbec nic!! Jsem zdravý jako řípa! A nesmím zapomenout taky na to, že jsem blázen. Normální cvok!“ Dodal s nehezkým šklebem. Zvedl se, nesnesl Himchanovu blízkost. Prchnul před ním na druhý konec pokoje, ale věděl, že nemá kam utéct.

Himchan se také postavil. Bylo hrozné vidět ho, jak nervózně přechází ode dveří k oknu a zase nazpátek. Ale na druhou stranu to bylo o mnoho lepší než neživý apatický stav, kterého byl svědkem, když vešel do pokoje. „Já ti nerozumím, Guku.“

„Jak bys taky mohl?“ Řekl hořce. „Taky mě dlouho trvalo, než jsem to celé pochopil. Pan doktor Yoo mi sdělil, že nepotřebuju neurologa, ale psychiatra!“

„Yongguku!“

„Já nejsem slepý, Himchane! Nemám vůbec nic s očima a nikdy jsem neměl. Říká se tomu hysterická nevidomost a stává se to v případě, když se blázen jako já nedokáže vypořádat s realitou kolem sebe.“ Yongguk mu jízlivě, s opovržením nad sebou samým zopakoval slovo od slova, co mu předtím řekl doktor.

„Takže jednou uvidíš…“ Navázal rychle na jeho proslov.

Když se dozvěděl, že není vážně nemocný a že se mu dokonce vrátí zrak, rozlil se mu po celém těle nádherný pocit úlevy. I když pohled na zmateného, duchem nepřítomného Yongguka trochu kalil jeho radost. Uvědomil si, že je v šoku, že je zmítán rozporuplnými pocity a že musí mít navíc šílený strach.

„To vůbec není jisté.“ Odpověděl nedůtklivě. „Doktor Park mi vysvětlil, že podvědomí má svoje vlastní neprobádané a nevypočitatelné zákonitosti. To, že budu čelit hrůze, která způsobila moji slepotu, ještě nezaručuje, že se tím odblokuje mechanizmus, který mi brání ve vidění.“

„Ale říkal jsi, že podle doktora Yoo jsou tvé migrény voláním o pomoc. To je přece dobrý příznak. Něco uvnitř tebe chce, aby se ti znovu vrátil zrak, Gukie.“

„Jen proto, abych mohl sledovat svou vlastní popravu bez černé pásky na očích. To by přece muselo být úžasné, ne?“

„Guku.“ Vztáhl k němu ruku, ale Guk se mu okamžitě vysmekl.

„Nedotýkej se mě! Nechci, abys mě utěšoval! Nechci poslouchat tvoje otřepané fráze!“

„Všechno bude v pořádku, Yongguku nebo aspoň lepší. Nenechám nikoho, aby ti ublížil. Možná to nechceš slyšet, ale je to svatosvatá pravda.“ Mluvil potichu. „Opravdu nenechám nikoho, aby ti ublížil.“

„Sám dobře víš, že to není pravda.“ Odbyl ho. „Víš to stejně, jako to vím já, že jestli někdo chce, abych byl mrtvý, není na světě moci, která by mě udržela při životě. Ani ty, ani policie, ani bůh, ani kdokoli jiný. Jestli se zítra ráno probudím a uvidím východ slunce, potom můžeš vzít jed na to, že už neuvidím jeho západ, protože nebudu mezi živými!“

Jak rád by Himchan něco namítl. Vyvrátil jeho hrozivé prohlášení. Ale ve svém srdci věděl, že Guk má pravdu. Existovaly sice ochranné programy pro svědky, které někdy dokonce byly účinné, za předpokladu, že se dotyčný vzdal rodiny, přátel, své práce a souhlasil s doživotním skrýváním.

Životem ho kromě ostražitého policejního dozoru provázel neustálý strach z náhodného odhalení. Za podobných okolností byl normální život absolutně vyloučený. Bylo to lepší než smrt, ale Himchan tuto alternativu pro Yongguka předem vyloučil. Kdyby se mu opravdu vrátil zrak a přešel by do ochranného programu, navždy by ho ztratil.

Najednou mu došlo, že Yonggukova situace není dost dobře řešitelná. Nevěděl, stejně jako Yongguk, co by si měl přát. Měl by doufat, že už navždy zůstane slepý? To by bylo kruté, ale modlit se za pravý opak, tedy za navrácení zraku, by bylo přímo morbidní. Bylo by to stejné, jako přát si jeho smrt.

„Cože? Žádné ale? Neřekneš mi, že nemám pravdu? Neřekneš mi o programech pro ochranu svědků nebo něco podobně povzbuzujícího?“ Zeptal se ironicky. Jeho myšlenky očividně pluly po stejně mučivých a strastiplných cestách jako Himchanovi.

„Ne, Gukie, nic takového.“

„No tak mi řekni něco jiného!“ Vykřikl a jeho hněv se začal vytrácet, až z něj nezbylo nic, než hrůzná realita. „Řekni mi…“ Hlas se mu roztřásl. „Řekni…“ Rozplakal se a napětí, které ho od rána sužovalo, se konečně uvolnilo, v podobě horkých slz. „Můj bože, Chany, já mám takový strach!“

Himchan jej měl během vteřiny ve své náruči. Tentokrát se od něj Guk už neodtáhl. Pevně Guka k sobě přitiskl, líbal ho do vlasů a něžně se s ním kolébal, dokud se neuklidnil.