Světlo tvých očí 13

 

Byly dvě hodiny po půlnoci, Yangju bylo zahaleno jemným závojem vytrvalého mrholení. Tmavé ulice města se leskly a světla aut se odrážela na mokré silnici jako diamanty na sametovém podkladu. Sem tam proletělo opuštěnou křižovatku nějaké auto, ale Kwon Jihan tomu nevěnoval pozornost.

Vnímal jen telefonní automat před sebou, v telefonní budce, která ho chránila před deštěm. Znovu se zadával na hodinky. Jestli všechno šlo podle plánu, měl by Minhyun volat právě teď. Jihan nervózně čekal, srdce mu bušilo prudce a nahlas. Byl připravený sluchátko okamžitě zvednout, ale automat stále mlčel.

Nekonečných pět minut čekání se protáhlo na deset…pak už na dvacet minut.

V půl třetí ráno už začal Jihan polohlasně klít. Proklínal líného Lee Min Hyuna, který mu svou nedochvilností přivádí infarkt. Proklínal i ten protivný déšť a příšerně nepohodlnou a těsnou budku. Ale ze všeho nejvíc proklínal Bang Yong Guka. Za to, že nezemřel toho dne před pěti lety tak, jak mu sám předurčil. Kdyby neměl tak tvrdou hlavu, žil by si teď Jihan skoro přesně podle svých představ a nic by mu nescházelo.

Přinejmenším tomu tak bylo, dokud se Bang Yong Guk neobjednal u toho specialisty v Soulu. Čekal a zdálo se mu, že slyší, jak se jeho pečlivě vystavěná pozice pomalu hroutí. Věděl, že si nemůže dovolit žádnou chybu. Po všem tom plánování, po všech výdajích, které měl s pobytem Minhyuna v Soulu, který byl už skoro dva měsíce nenápadně za zády Yongguka, po tom všem Jihan nemínil riskovat, že by taková maličkost jakou je odposlouchávaný telefon, u něj doma, mohla všechno pokazit.

Kang Seok Gu neměl rád neschopnost a upadnout v nemilost u šéfa bylo tou poslední věcí, kterou by si Jihan mohl přát. Jiní, kteří neodvedli svou práci perfektně, za svoje chyby vzápětí zaplatili svým životem.

Ve tři čtvrtě na tři se Jihan konečně dočkal. Sluchátko mu vystřelilo k uchu ještě dřív, než se krátké první cinknutí vytratilo do tiché noci.

„Minhyune?“

„Jo, jsem to já.“

„Kde jsi sakra byl? Děje se něco?“

„Nešil brácho…“ Poradil mu pohrdavě Hyun. „Je to v pohodě. Trochu jsem se zdržel. To je všechno.“

„Chvilku jo? Je to skoro celá hodina!“ Jihan se vztekle podíval na hodinky. „Dostal jsi z kliniky jeho záznamy? Dělej, vyklop to!“

„No…nedostal. Proto mám to zpoždění. Zabere to pár dnů navíc.“

Jihanovi z toho přejel mráz po zádech. „Tak počkej Hyune…“ Ráno musí odevzdat zprávu Kangovi a nechat šéfa čekat není vůbec moudré. „…řekl jsem ti jasně, že chci odpověď dneska v noci. A tys mi slíbil, že to zařídíš.“

„To jo, ale to jsem ještě nevěděl, že Heeho večer složí nějaká zatracená chřipka!“

„Kdo to jako je ten Hee?“

„Shim Jong Hee. Noční hlídač na té klinice.“ Hyun si hlasitě povzdechl nad nechápavostí svého šéfa. „Za menší úplatek mi dal plánek ordinací a slíbil, že mi při ústupu pomůže krýt záda.“

„Ses snad posral, ne?“

„Hele klídek, jo? Přece nemůžu za to, že ho skolil nějakej bacil, ne? Ale teď to tam hlídá nějakej fanatik, tak jsem to byl okouknout, ale neproklouzne tam ani myš.“ Byla to sice pohodlná lež, ale Lee Minhyun měl v tomhle oboru spoustu zkušeností a věděl, jak to musí zařídit, aby lež nakonec vyzněla jako pravda.

Jihan zuřil. Ráno po něm bude chtít šéf výsledky vyšetření, které dnes Bang podstoupil. A určitě nebude rád, když bude mít Jihan prázdné ruce.

Na okamžik Jihan zaváhal, jestli nemá Hyuna poslat zpátky na kliniku, i když tam není ten jeho komplic. Došlo mu hned, že by to nebyl moc chytrý krok. Naopak, by to bylo nerozumné hazardérství. Takže nejlepší bude vyčkat, až se Yonghee uzdraví a vrátí se do práce.

„Souhlasím Hyune, budeme teda čekat.“ Rozhodl nakonec Jihan. „Ale poohlédneš se ještě po nějaké jiné přístupné cestě na kliniku a budeš mi podávat pravidelné hlášení o každým kroku Bang Yong Guka, do té doby, než získáš jeho záznamy. Jasný?“

„Jo, jo. Jasně.“

„Dobře. Zítra v noci, ve stejnou dobu, zase na tomhle telefonním čísle. Budu čekat na tvou zprávu. A ne abys mě zase nechal čekat!“ Prudce zavěsil a uvědomil si, že se mu třesou ruce.

„Do prdele!“ Ulevil si. Ohrnul si límec svého saka a vstoupil do vytrvalého nočního deštíku.

Tou dobou v Soulu Lee Minhyun houpavou, uvolněnou chůzí mířil zpátky do baru, který před pár minutami s takovou nechutí opustil.

 

 

Bylo už po půlnoci, když se Himchanovi podařilo konečně přesvědčit Yongguka, aby si vzal sedativum, které mu předepsal doktor. Teď nejvíc potřeboval odpočívat. Doktor Park naplánoval na každý den následujícího týdne pravidelné terapie. Chtěl mu tak pomoci s komplikovanou životní situací, do které se dostal. Chtěl se taky pokusit, pomocí těchto sezení, odhalit ten pomyslný vypínač v jeho podvědomí, o kterém se zmínil doktor Yoo.

Bylo mu jasné, že tím knoflíkem může otočit jedině sám Yongguk. A věděl také, že ani vědomé rozhodnutí čelit své hrůze z Elegána, mu nezaručí, že se mu jako mávnutím kouzelného proutku vrátí zrak. Jeho podvědomí ho oslepilo a jen jeho podvědomí mu také umožní znovu vidět.

Zalitoval, že všechny materiály, které mu k tomuto případu zaslal Wonseok, ležely v jeho kanceláři. Snažil se, jen tak z hlavy, přehrát svůj první rozhovor s Wonseokem a současně se mu s hrůznou jasností vybavilo něco zapomenutého. Po celou tu dobu, kdy se postupně sbližoval s Gukem a kdy byl spalován svou vzrůstající láskou k němu, úplně zapomněl na hlavní důvod Seokovy prosby.

Nebylo to kvůli prozkoušení bezpečnostního zařízení u něj v domě, ani v tom nebyly žádné intriky, jak je spolu seznámit. Seok byl přesvědčený, že Elegán ví o každém Yonggukově kroku. Tedy i o tom, že je Guk v Soulu a chystá se k doktorovi Yoo. A raději počítal s tím nejhorším, protože nikdo nedokázal říct, jak velké nebezpečí Gukovi ve skutečnosti hrozí.

Vrahovi mohl stačit jen fakt, že Guk nějakou šanci má. Nemůže si dovolit čekat, než se mu zrak vrátí. Bude muset udeřit teď, kdy je slepý a zranitelný.

Hrozba okamžitého nebezpečí vlila Himchanovi do žil nečekanou energii. S tlumenými nadávkami na svou vlastní nedůvtipnost zaběhl zpátky do domu. Vpadl do kuchyně, rozsvítil a přitáhl si k sobě telefon, umístěný na barovém pultu. Okamžitě začal zařizovat vše potřebné.

Nejprve zavolal Daehyunovi a stručně mu oznámil, že se má okamžitě přepravit do hangáru v Gimpu a tam připravit letadlo jejich společnosti k okamžitému odletu. Potom probudil Zela, možná z posledního hlubokého spánku, který mu byl dopřán. Nezdržoval se dlouhým vysvětlováním, jen mu řekl, aby se okamžitě dostavil k Yonggukovi.

Krok po kroku zařídil Himchan systematicky všechno tak, aby měl stoprocentní jistotu, že po dobu jeho letu do Yangju a nazpátek bude Yongguk v bezpečí. V Yangju se musel bez odkladu sejít s Wonseokem a s místní policií, aby zjistil co nejvíc o Elegánovi.

„Jaero?“ Zaklepal Himchan jemně na dveře jejího pokoje v patře. „Jaero, probuď se!“

„Co je?“ Zeptala se rozespale, když otevřela dveře a dopínala si župan. „Je Yongguk v pořádku?“

„Zatím ano.“ Beze všech příkras jí objasnil celou situaci. Jak předpokládal, vyslechla ho Jaera s naprostým klidem. „Kdyby se po mě zítra ráno sháněl, řekni mu, že jsem musel brzo ráno odjet do Incheonu, abych tam dokončil práci. Ale že se zastavím později.“

Jaera sešla do kuchyně, zatímco netrpělivě čekali na Zelův příjezd, uvařila konvici kávy. Když Zelo přijel, vysvětlil mu Himchan mluveným těsnopisem, který se mezi nimi vyvinul za všechny ty roky, jejich situaci.

Hned poté, co předal Zelovi potřebné informace, se o trochu klidnější rozloučil a odjel na letiště. Už z dálky viděl důvěrně známé obrysy svého letounu na ranveji. Zaparkoval auto u hangáru a za pár minut už Daehyun nabíral směr Yangju.