Světlo tvých očí 9

 

Himchan vystoupil na terasu. Dům za ním byl tichý a celý ponořený do tmy. Skrz francouzské dveře prosvítala jeho postel, zválená nekonečným převalováním a otáčením z boku na bok. Jak rád by následoval příkladu svého bratra, který spokojeně spal v pokoji pro hosty.

Jemu nebylo souzeno najít stejný klidný spánek zřejmě proto, že vysvobození, po kterém bolestně prahnul, rychle usnulo samo doma ve své posteli. Ani ledová sprcha mu dnes večer nepomohla zmírnit touhu po Yonggukovi. A věděl, že se na tom nic nezmění, dokud se nebude s Yonggukem milovat.

Myšlenka na to, jak pokaždé Yongguk ožije v jeho náruči, znovu a znovu ožívala a jeho tělo trpělo neukojenou touhou.

Dlouho bral Himchan sex jako základní biologickou potřebu, které se musí čas od času věnovat přiměřená pozornost. V posteli se Himchan svým milenkám a občasným milencům oddával na sto procent. S city to ale bylo o mnoho slabší. Nikdy nemiloval úplně a bez výhrad. A v okamžiku, kdy se vzájemné zalíbení mělo změnit v lásku, Himchan pokaždé vztah ukončil. Žil tak celé roky a nikdy se nad tím nezamýšlel. Dokud nepoznal Yongguka.

Teplý vanoucí vánek pohladil jeho tvář a připomněl mu, jak něžně se jej Yongguk dotýkal. Myslel na jeho krásu, na jeho odvahu, na jeho úsměv. Jeho touha byla silnější než cokoli, co pocítil kdy předtím. Nebylo to ale jen pro jeho tělo. Miloval i jeho duši, jeho osobnost, prostě všechno, co na něm bylo obdivuhodné.

Tentokrát chtěl získat všechno. Ne jen Gukovu vášeň a jeho tělo, ale i jeho nejtajnější myšlenky. Prostě všechno to, co od svých milenek a milenců nikdy nechtěl.

Těch posledních pár týdnů postupoval velmi pomalu. Budoval jejich přátelství, snažil se získat jeho důvěru a doufal, že i Yongguk zatouží změnit jejich nezávazné přátelství na hodnotný partnerský vztah.

Ale to se nestalo. Pokaždé, když se Yongguk mezi řečí zmínil o svém návratu do Yangju, si Himchan bolestně uvědomil, že se oba stále řídí podle nevyslovených pravidel, která on sám nepředloženě vytyčil ten večer, co ho vzal k sobě domů. Užít si, ale nehledat nic, co by trvalo na věky věků. Nezamilovat se.

Přišlo mu to jako hořká ironie, že tentokrát to byl poprvé on, kdo nedodržel pravidla a zamiloval se.

 

V následujícím týdnu byl Yongguk překvapený, jak snadno se dal od sestry přesvědčit, aby se připojil k ní a Jungupovi s Himchanem na večerní výpravu do města.

Večeřeli v jedné malé útulné restauraci a pochutnali si tam na velmi chutně upraveném vepřovém žebírku.

Potom se začali dohadovat, na který film půjdou, ale vzhledem k velkému množství titulů, se zpočátku věcná diskuze změnila v hádku. Nakonec do sporu zasáhl Yongguk se svým návrhem.

„Na minigolf?“ Zeptal se Himchan nevěřícně.

„Co je, Himchane? Snad se nebojíš, že bych tě porazil. Já slabý tvoreček.“ Škádlil ho Yongguk.

„To, že jsi slabý tvoreček, s tím nemá nic společnýho.“ Protestoval. „Ale kdyby se moji kolegové v práci někdy doslechli, že mě porazil slepý člověk, utahovali by si ze mě kvůli tomu ještě v důchodu!“

Jongup při Himchanově nešetrné poznámce o Gukově slepotě ztuhl, ale potom si uvědomil, že Yongguk svoji slepotu bere zcela normálně. A i když to Himchan neřekl přímo, poznal Jongup, že se jeho bratr poprvé v životě zamiloval.

„Mám návrh…“ Vmísil se tedy do hovoru. „Když má Himi takový strach, aby neutrpěla jeho ješitnost, můžeme vytvořit družstva. Já s Jaerou proti vám dvěma.“ Poplácal svého bratra po rameni. „Takhle když prohraješ, můžeš vždycky prohlásit, žes chtěl prostě udělat radost svému malému, milovanému bráškovi.“

Po téhle Jongupově narážce už Himchan ani nikdo jiný nic nenamítal, jen Jaera kroutila hlavou nad mužskou slabostí.

O patnáct minut později už v Himchanově autě vjížděli do pohádkové země vodních příkopů, fontán, vodopádů a čtyř samostatných osmnáctijamkových hřišť na minigolf.

Uvnitř hradu byl vybudován ráj pro mladé, ale jen co prošli tím hazardním doupětem plným počítačů a nejrůznějších herních automatů, vpluli do chladné, temně zelené zahrady s předpisově upravenými plochami na golf. Jongup odešel zaplatit hru, a zatím co ostatní čekali na číslo hřiště, odtáhl Himchan Yongguka do ústraní.

„Takže…jak se s tím vypořádáme?“ Zeptal se Guka a podal mu minigolfovou hůl.

„Budeš mi muset přesně popsat každou jamku. Navedeš mě správným směrem a potom mi dáš zvukové znamení. Zaťukáš holí o jamku nebo tak něco.“ Yongguk si potěžkal svou hůl. „Možná mě to neuvěříš, ale hrával jsem minigolf docela obstojně.“

„No to je přímo senzační.“ Zaradoval se Himchan jako malé dítě: „Protože já to neumím vůbec.“

„Tak to se nemusíš bát, udělám z tebe hvězdu.“ Odpověděl mu Guk a se smíchem se přidali k Jongupovi, který mířil s Jaerou na hřiště číslo dvě.

To, co následovalo, bylo názornou ukázkou nevázaného, rozpustilého veselí. Himchan se neomezil pouze na zvuková znamení pro Yongguka. Užíval také těch nejlstivějších triků a úskoků, aby Jaeru s Jongupem vyrušil ze soustředění. Když na ně přišla řada, podupával, pokašlával, mával a tleskal zběsile rukama, prý aby nevychladl. Jaera neustále upozorňovala na fakt, že venkovní teplota se pohybuje kolem dvaceti stupňů, ale to Himchana neodradilo.

Pokaždé, když Jongup promýšlel taktiku svého úderu, přispěchal k němu bratr a nezištně mu radil, až se nakonec všichni čtyři prohýbali pod záchvatem smíchu.

Dováděli, smáli se a škádlili se tak bouřlivě, že Yongguk přestal litovat Yuki, kterou nechal doma. V tomhle labyrintu byl navíc úplně ztracený, a tak by ani Yuki nemohl nijak vést. Mnohem větší oporou mu byl Himchan, který mu dával pocit bezpečí, štěstí  spokojenosti.

S Himchanovou pomocí získal bod na jednom z těch neuvěřitelně zatočených výmyslů, ale jinak bylo jejich skóre skoro nulové. A přes Himchanovy lumpárny, které měli rozklepat jistou ruku nebezpečného soupeře, prohrávali se zahanbujícím rozdílem. Ale co chybělo v profesionální zručnosti, to hravě dohonili veselostí, takže cestou domů musela připustit dokonce i Jaera, že to byl úžasný večer.

 

V tom týdnu oba páry společně strávili ještě další dva večery a Yongguk měl pocit, že jeho sestra je už předem smutná z Jongupova sobotního odjezdu domů. Přes jejich ustavičné hašteření se mezi nimi začala vytvářet nefalšovaná náklonnost.
Yongguk jen litoval, že nebylo více času na rozvinutí malého milostného románku. Jaera byla už tak dlouho osamělá a určitě by si zasloužila pozornost muže Jongupových kvalit.

 

V den Jongupova odjezdu je Yongguk všechny pozval na slavnostní oběd a všem dalo velkou námahu, aby nedali najevo svou sentimentální náladu.

„Budeš mi opravdu chybět, Jongupe.“ Řekl mu Guk, když odcházeli od stolu. V jídelně mu Jongup položil ruce na ramena a on jej objal.

„Taky mě budeš chybět.“ Řekl mu Gup rozechvělým hlasem. „Tohle byla ta nejkrásnější dovolená, kterou jsem prožil. A rád bych, abys vzal úplně vážně moje pozvání. Himchan ostatně slíbil, že tě s Jaerou ke mně na návštěvu osobně dopraví.“

„Nevím, co na to řekne sestra, ale já tvoje pozvání přijímám všema deseti.“ Slíbil mu Guk.

Z druhého konce místnosti k nim dolehlo Jaerino nevrlé mručení. „Pravděpodobně se kvůli němu ztratíme někde v pustině a strávíme tam zbytek života.“

„To nemůžu vyloučit, drahá.“ Řekl Jongup a vykročil směrem k ní. „Ale zase máte záruku, že budete v dobré společnosti.“

Jaera se přes Jongupovo rameno podívala na jeho bratra. „Už chápu, po kom jste zdědil své přehnané sebevědomí. Váš mladší bratr ho má opravdu na rozdávání.“

Jongup se rozesmál. „Jaero, ty nejsi o nic míň pichlavá než ostnatý drát, ale stejně mi budeš chybět. Tak pojď, rád bych poslední hodinu tady strávil s tebou. Půjdeme se spolu ještě projít.“

Jaera se hodně bránila, že nemůže kvůli práci v kuchyni, ale Jongup byl neoblomný, a tak nakonec odešli s ťapkající Yuki v patách.

„Myslíš, že se navzájem zabijou?“ Zeptal se Him, když vzal Guka za ruku a svým tělem ho vtlačil do pohovky.

„O tom pochybuju. Přes všechno to jejich handrkování mám pocit, že si padli do oka. Takhle šťastnou Jaerku jsem ještě neviděl.“ Yongguk se schoulil do Himchanovi náruče a vychutnával si ten pocit naprostého bezpečí.

„No jestli takhle dává najevo své štěstí, tak potom bych jí velice nerad zastihl v její naštvanosti.“ Pronesl vážně Himchan. „Je Jaera rozvedená? Nikdy jsem jí neslyšel mluvit o manželovi.“

„Ne, je vdova. Kayee zemřel asi před šesti lety. Než přešla ke mně, tak pracovala jako sekretářka pro jednu firmu.“

Himchan něžně přitiskl rty ke Gukově šíji. „Gukie…“

„Ano?“

„Proč vlastně mluvíme o tvojí sestře? Od toho večírku jsme sami pro sebe neměli ani minutku, a tak si myslim, že bych věděl o něčem lepším, než je zbytečné povídání.“

S jednou rukou na jeho útlém pase si ho k sobě otočil, ale Yongguk, přestože s ním souhlasil, se nemohl přinutit opětovat mu vášnivý polibek. Vzpomínka na večírek sebou znovu přinesla všechny nezodpovězené otázky a zoufalství. Himchan vycítil, že něco není v pořádku.

„Zase je zpátky ten tvůj pohled, Gukie.“ Řekl mu. „Přesně takhle ses tvářil minulý týden.“

„Promiň Chanie.“ Opřel se čelem o jeho rameno.

„Ale no tak… Neomlouvej se, prosím. Jenom mi řekni, co tě trápí.“ Mluvil k němu jemně. „Něco, co jsem řekl? Nebo jsem udělal něco špatně?“

Guk k němu pozvedl hlavu a smutně se pousmál. „Abych řekl pravdu, má to spíš víc společného s tím, co jsi neudělal.“

Himchan jej láskyplně pohladil po tváři. „Nemůžu to dát do pořádku, když nevím, co jsem pokazil.“

„Já vím…“ Povzdychl si Guk a vyklouzl mu z náruče. „ Je těžké o tom mluvit nahlas.“

„Tak se o to pokus.“ Zamračil se a připravil se na všechno, co by mohlo přijít. Snažil se nemyslet na nejhorší. Na to, že mu řekne, aby už za ním nikdy nechodil.

Yongguk byl zahlcený vlastními zmatenými pocity, a tak si nevšiml Himchanovi nervozity. „Víš, je to vlastně celkem trapné.“ Postavil se a přešel na druhý konec místnosti. „Himchane…minulý týden jsi řekl něco o tom, že jsem ten nejmíň bezmocný muž, kterého znáš. A řekl jsi toho ještě mnohem víc.“

„To jsem řekl a taky tomu věřím.“

„Opravdu?“

„Ano!“ Odpověděl mu bez zaváhání, ale byl z toho čím dál víc zmatenější.

„Dobře. Ale odpověz mi…prosím…na jednu otázku“ Yongguk si povzdechl. „Pokus si vzpomenout na ženy…a na muže…se kterými ses scházel posledních několik roků. Úplně na začátek známostí s nimi.“

Himchan si vzpomněl, kterým směrem se ubíraly jeho úvahy před pár dny, na terase jeho domu. Vycítil snad Yongguk, že se o něj začíná příliš zajímat? Vadilo mu snad, že to on začíná brát až příliš vážně? Věděl, že Guk to všechno bere jen jako dočasnou nezávaznou známost, ale nemohl uvěřit, že by to chtěl tak najednou všechno skončit. „Proč chceš, abych myslel na někoho jiného?“

„Protože chci vědět, jak dlouho jsi čekal, než…když…chci říct…“

Himchan cítil, jak napětí, z očekávaného rozchodu, v jeho těle pomalu odeznívá. „Znamená snad ta roztomilá červeň na tvých tvářích, že se snažíš najít způsob, jak se zeptat, jak dlouho mi obvykle trvá, než dostanu svou novou známost do postele?“

„Takhle bych to sice neřekl, ale v podstatě mi šlo právě o to.“ Oddechl si. „Himchane, známe se skoro dva měsíce a už přes měsíc a půl se pravidelně scházíme. Nechci tě k ničemu nutit, o to mi vůbec nejde. Nechci, aby sis myslel…no…“

Znovu zrudl až po kořínky svých blond vlasů, ale Himchan mu tentokrát z té poněkud delikátní situace vůbec nepomohl. „Ano?“

Yongguk pevně stiskl rty, aby potlačil svůj rozpačitý úsměv. „Ty se náramně bavíš, viď? Bože…připadám si jako naprostý idiot.“

Himchan se rozesmál, spíš úlevou než pobavením. Vstal z pohovky a přešel k němu, ale Yongguk před ním ustupoval a zvednutou rukou mu dával najevo, aby se k němu nepřibližoval. „To není legrace, Chanie. Nestarám se o lidi, se kterými ses scházel. Je mi jedno, jak dlouho ti trvalo, než si je dostal do postele. Jde mi jen a jen o nás dva a o to, co ke mně vlastně cítíš.“

Na první pohled poznal Himchan, že Yongguk to vše myslí smrtelně vážně a že je velmi rozrušený. „Gukie…“ Jeho úsměv se rázem vytratil. „Musí tě být přece jasné, že tě chci.“

„Chanie…samozřejmě, že to vím. Nemám v tomhle směru sice moc zkušeností, ale tak naivní zase nejsem. Snad stokrát jsi mi dal najevo, jak jsem pro tebe žádoucí. Což mě neskutečně těší, ale pořád se držíš zpátky a já nevím proč. Musíš přece vědět, že i já tě chci. Vezmeš mě do náruče, obejmeš mě, ale vzápětí ucouvneš, jako bych byl nějaká křehká panenka, která by se při prvním náznaku opravdové vášně mohla rozbít.“ Pokračoval Guk upřímně. „Já se bojím, že pravý důvod tvého chování je v tom, že máš pocit, že bys jen využil bezmocnosti slepého kluka, který se sám o sebe neumí postarat. Jestli ale nemám pravdu, tak se ti omlouvám. Nechci tě tlačit do intimního vztahu, jestli na to nejsi dostatečně připravený. Jen nesnesu pomyšlení, že se mnou zacházíš jako s nějakou chudinkou.“

„Gukie !!!“ Zamyšleně od něj ustoupí a znovu přemýšlí nad tím, proč s ním zachází jako se vzácnou květinou. Kvůli jeho nevidomosti to jistě nebylo. Zasáhl do jeho života tak, jako nikdo jiný před ním. Záměrně si se vším dával na čas i proto, aby sám sebe uchránil před možným zklamáním. Ještě nikdy neokusil, jaké to je, zamilovat se do někoho, kdo jeho city neopětuje. Nepřestával ale doufat, že časem Yonggukovo srdce vzplane láskou k němu.

Teď ale nemohl uvěřit, že jeho přání milovat se s ním, bylo tím vytouženým signálem, na který po celou tu dobu čekal. S jistotou věděl jen to, že musí se svou vyčkávací taktikou skoncovat.

Yongguk zatím strnule čekal na odpověď a každou nekonečně dlouhou vteřinou narůstala jeho nervozita. Himchan byl potichu tak dlouho, že úplně ztratil přehled o tom, kde je.

„Chanie, jsi tady ještě?“ Zeptal se nejistě, když už nevydržel déle snášet to ticho.

„Ano, Gukie, jsem.“ Ozval se Himchan. „Jen jsem se snažil přijít na to, jestli máš nebo nemáš pravdu.“

„A mám?“

„Ne. Jestli se k tobě chovám jinak, tak je to proto, že jsi pro mě něčím výjimečný. Když tě vidím nebo když slyším tvůj hlas nebo když na tebe jen myslím, pokaždé po tobě toužím a chci tě tak moc, že to někdy až bolí. Ale máš pravdu, snažím se v sobě tu…touhu potlačit. Asi proto, že jsem chtěl, abychom byli dřív přátelé a potom teprve milenci.“

„Já to chci taky.“ Odpověděl mu něžně Guk. „A jsme přátelé, aspoň si to myslím. Nemůžu ani uvěřit, že jsi pro mě po těch několika týdnech tak nepostradatelný. Ale za měsíc nebo dva dokončím úplně svou práci na scénáři a tím vyprší čas mého pobytu tady. Nechci nic uspěchat, ale taky se nechci vrátit do Yangju s pocitem, že jsem tady promrhal spoustu drahocenného času.“ Poté přešel do šepotu. „Chci, abychom byli přátelé i milenci.“

Yongguk zaslechl kroky, tlumené plyšovým kobercem, ale i bez toho bezpečně poznal, že se Himchan blíží k němu. Vztáhl k němu ruce. Himchan jej k sobě přitiskl a zasypal jeho tvář horoucími polibky a přemýšlel, jak by Guka mohl přesvědčit o své lásce. Rozhodl se, že první krok udělá dnes večer.

„Stavím se pro tebe okolo osmé.“ Slíbil Gukovi.