Světlo tvých očí 15

 

Uvnitř Himchanova auta bylo ticho jako v hrobě. Byly tři hodiny po poledni a provoz na dálnici byl minimální. Yongguk se choulil na sedačce vedle Himchana a v duchu si přehrával průběh svého sezení s doktorem Parkem. Sezení, kterého se dneska zúčastnil i Himchan. A už věděl proč.

Himchan včera večer měl vlastní schůzku s doktorem Parkem. Ptal se ho, jak by podle něj měl sdělit Yonggukovi své podezření, pokud šlo o Kwon Jihana. Psychiatr mu navrhl, aby mu to řekli společně běhen dalšího sezení, které mělo být hned druhý den.

Yongguk měl dojem, že doktor chtěl být přítomen jejich rozmluvě pro případ, kdyby ztratil vědomí. Ale nic takového se nestalo, byl příliš otupělý. Ani ne překvapený, ani ne šokovaný, ani nijak zvlášť vyděšený, jen otupělý a ochromený. Chtěl jen jediné, být doma v bezpečí. Ale zároveň věděl, že se nikdy a nikde nemůže spolehnout na absolutní bezpečí, a to změnilo jeho touhu po domově v naprostou apatii.

Vůzse nehlučně zastavil, Himchan vypnul motor a Yongguk si chtěl otevřít dveře, ale Himchan ho okamžitě zarazil. „Jen počkej Guku, pomůžu ti.“

Yongguk chtěl něco namítnout, ale potom mu došlo, že ho k tomu gestu nevedla pouhá zdvořilost. Nechtěl, aby se z něj stal snadný terč pro Kwona. Z toho poznání ho zamrazilo, a tak zůstal nehnutě sedět a čekal.

Do domu kráčeli bok po boku i s Yuki, která ťapkala hned vedle Yongguka. I když Himchan mlčel, cítil z něj Yongguk přímo hmatatelně vyzařovat velikou ostražitost. Tenhle Himchan mu každým pohybem, každým slovem připomínal chladnokrevného cizince, se kterým se seznámil před třemi dny v Himchanově ložnici. Jako bezmocný muž, který potřebuje ochranu, to vítal, ale stýskalo se mu po tom něžném a vášnivém muži, kterého miloval.

Yuki se zastavila před hlavním vchodem do domu, ale dřív než se Himchan stačil dotknout kliky, otevřela je zevnitř Jaera.

„Děkuju Jaero.“ Poděkoval Yongguk a prošel kolem ní do haly. Sklonil se k Yuki a začal jí mlčky uvolňovat vodící postroj.

Jaera se podívala na Himchana a v očích měla nevyslovenou otázku, jak to Yongguk přijal.

„Mohli byste už laskavě nechat těch svých ustaraných pohledů?“ Ozval se Guk a zamířil ke gauči v obývacím pokoji. „Je tu takový dusno, že by se dalo krájet.“

„Promiň.“ Řekl Himchan s úsměvem. Poprvé za tři ty dny řekl něco, co mu připomnělo toho mladíka, jehož nezdolný elán tolik miloval.

I Jaera si všimla, že je najednou všechno jako dřív a tak podle toho také zareagovala. „S tebou taky není žádná legrace k popukání.“ Odsekla, otočila se a odešla s tím, že kdyby někdo něco potřeboval, najdou ji v jejím pokoji.

„Teď už věřim, že to všechno dobře dopadne.“ Pokusil se Yongguk o úsměv a posadil se. „Sestřička je na mě zase protivná.“

„Ale to víš, že všechno dobře dopadne, Gukie.“ Slíbil Himchan a přisedl si k němu.

Yongguk to přešel bez komentáře. „Předpokládám, že Jaera věděla o tvém výletu do Yangju.“

„Ano.“

„Fajn…“

Himchan nedokázal jen sedět a dívat se na zamlklého a apatického Yongguka. Bolelo ho z toho srdce. Vzal jeho ruku do svých dlaní.

Yongguk ji okamžitě stáhl k sobě. Opřel se o měkké opěradlo, vyzul si plátěné tenisky a nohama se pohodlně zapřel o konferenční stolek. „Koho jsi nechal hlídat dům? Zela a Daeho?“

„Zelo má na starosti dny a Dae koordinuje noci.“

„Koordinuje?“ Natočil se k němu Yongguk.

„Přivedl jsem ještě profesionální ochranku. Jeden muž by dost dobře nemohl pokrýt současně přední i zadní stranu domu.“ Yongguk vypadal, že by se o tom rád dozvěděl víc, a tak mu Himchan objasnil všechny kroky, které podnikl k jeho ochraně. „Ti tři profíci tady mají osmihodinové služby, zatímco Zelo s Daem se střídají po dvanácti hodinách. Největší starosti mi dělá okolní park. Jeden muž pořád stojí u terasy, ale ani ten nemá moc dobrý výhled na park. Naštěstí mi jeden přítel zapůjčil stánek se zmrzlinou, takže od zítřka bude kotvit v parku. Ani ne moc blízko, ani ne moc daleko, aby to nebylo nikomu podezřelé a by se z něj dalo pohodlně hlídat okolí domu.“

„Tohle bude nákladná operaci, viď?“ Zeptal se Guk. „Profíci, stánek, vysílačky. Řeknu tedy Jaerce, aby ti vypsala šek.“

„Yongguku, já od tebe žádný peníze nechci.“ Namítl Himchan zaraženě. „Tohle pro mě není jen práce a ty nejsi můj klient.“

„Ale ano, jsem.“ Přel se s ním Yongguk. „Tohle je můj problém. To já potřebuju ochranu. Nenechám tě přece vyhazovat peníze za něco, co se tě  vůbec netýká.“

„Zatraceně Yongguku, záleží mi na tobě!“ Vyskočil Himchan rozčíleně z pohovky. „Nenechám si přece za své city k tobě vystavit účet!!“

Yongguk věděl, že se tím Himchana dotknul. Otázku placení ale nemohl nechat jen tak. Jejich osobní vztah byl teď vedlejší. Faktem zůstávalo, že ochrana jeho života nebyla levná záležitost. Nechtěl, aby to Himchan dělal je n nějakého pocitu věrnosti.

„Himchane, chvilku mě poslouchej.“ Řekl klidným a tichým hlasem. „Vím, že to neděláš pro peníze. Není to tvůj styl, ale kdybys nebyl mým přítelem, musel bych si najít někoho jiného, kdo by mi z toho všeho pomohl dostat se ven, přinejmenším aspoň dočasně. A já bych za jeho ochranu musel tvrdě platit. Jestli za svou práci nechceš vzít peníze ty sám, přijmu to gesto s vděčností, ale nemůžeš mi zabránit, abych zaplatil muže, kteří tady pro tebe pracují. Ani mi nemůžeš zabránit v tom, abych zaplatil všechny výdaje, které s tím máš.“

„Yongguku!“

„Himchane prosím, nech mě udělat aspoň tohle.“ Předklonil se a naléhavým hlasem ho přerušil. „Dřepím v domě bezmocný jako červ na udici a čekám, až mě spolkne nějaká velká ryba. Neber mi prosím tě pocit, že i já sám pro sebe něco můžu udělat. Neber mi moji důstojnost.“

O tomhle se Himchan s Gukem nemohl přít, protože měl Guk pravdu. Chtěl ho chránit, ale nemohl ho přitom svévolně zbavit jeho hrdosti. „Souhlasím Gukie. Potom si o těch výdajích promluvím s Jaerou.“ Znovu se pokusil vzít ho za ruku a tentokrát již Guk neucukl.

„Děkuju…“

„Gukie, jestli chceš být opravdu nějak užitečný, věděl bych o něčem, co by nám všem moc prospělo.“

„A to?“

„Chci, aby ses ty s Yuki a Jaerou nastěhovali ke mně domů. Počkej, nic neříkej, jenom si mě vyslechni.“ Poprosil ho Himchan. „Můj dům stojí na opuštěném výběžku a kolem dokola není skoro vůbec nic. Nikdo, kdo by se tam chtěl nepozorovaně dostat, by neušel pozornosti aspoň jednoho z mých mužů. Zatímco tady, tady jsou domy nalepené jeden na druhém a v parku je v jednom kuse narváno. Tam bys byl v mnohem větším bezpečí, Gukie.“ Domluvil, ale podle Gukova uzavřeného pohledu do sebe poznal, že ho tím moc nepřesvědčil.

„To nemůžu Himchane, opravdu. Nemůžu ti takhle vtrhnout do soukromí.“

„To není žádný vtrhnutí do soukromí, ale bezpečnostní opatření. Jaera může být v pokoji pro hosty a tobě zařídíme apartmá nahoře v pracovně.“

„Neznám to u tebe, vůbec se tam neorientuju, Hime. Neumíš si představit, jakou to dá práci naučit se něco nového.“

„Vím, že by to nebylo snadné, ale dokázal bys to. Chci, aby ses ke mně odstěhoval.“

„A na jak dlouho? Na týden? Na měsíc? Na rok?“ Zeptal se prudce a vymanil svou ruku z jeho pevného sevření.

Navždycky, pomyslel si Himchan spontánně, ale neodvážil se to vyslovit nahlas. Už takhle toho měl Yongguk nad hlavu a ještě mu k tomu přidávat neočekávané vyznání lásky, o které navíc pravděpodobně ani nestál, by nebylo fér. „Na tak dlouho, jak bude zapotřebí.“ Řekl nakonec.

„Himchane, copak nevidíš, jak je to absurdní?“ Zavrtěl hlavou, stoupl si a přešel na druhý konec pokoje. „Co když s Elegánem…s Kwonem nemáme pravdu?“ Snad poprvé se donutil vyslovit jeho pravé jméno. „Co když on, ani ten Kang nevědí vůbec nic o mé návštěvě na klinice? Žiju v po zuby ozbrojeném táboře, ale proč proboha? Protože se mě Kwon nebo nějaký najatý zabiják pokusí možná zabít, Možná?“ Natočil se k Himchanovi tváří v tvář a v hlase mu byl znát smutek. „Kráčím po laně a přes oči mám uvázanou černou pásku, Chany. Jsem tak zmatený, tak vyděšený, vztekám se na sebe i na celý svět kolem, že nevím, co dělat nebo na kterou stranu se obrátit. Dokud na tohle sám nepřijdu, budu se muset plně spolehnout na přísná bezpečnostní opatření. Žít s osobní ochrankou a se vším, co k tomu patří. Ale přesto si musím ve svém životě udržet nějaký systém a řád, jinak bych se z toho zbláznil. Rozumíš mi?“

„Jistě.“ Povzdechl si, přešel k Yonggukovi a objal ho. „Rozumím.“ Pohladil ho po tváři a něžně ho políbil na rty. „Zabalím si pár věcí a hned večer se sem přestěhuju.“

„Himchane, ne…“

„Ano!“ Přerušil ho. „Nenechám tě tady samotnýho. Ve dne možná někam odejdu, ale v noci tu budu s tebou. Jestli ti to pomůže, vystav si klidně účet za moje služby, ale v tomhle ti neustoupím. Nezbavíš se mě!“

Yongguk věděl, že by bylo marné cokoliv namítat. Přikývl a pousmál se. „Pomůžu Jae připravit postel v dolním pokoji pro hosty.“

Himchan už chtěl protestovat, že nebude spát v jiné posteli než je Gukova vlastní, ale včas se zarazil. K něčemu takovému ho přece nemohl nutit. Guk sám si musel určit podobu a meze jejich vztahu. A pokud by se mu příčila myšlenka na přílišné důvěrnosti, milování nebo jen blízkost a objetí, tak on by se přizpůsobil a do ničeho by ho netlačil.

„Nevidím jediný důvod, proč s tím obtěžovat tvoji sestru.“ Řekl a přitáhl si Guka blíž k sobě. „Nikdy se mi sice nepodařilo dosáhnout dokonalosti uzlů na prostěradle, ale ustlat si umím sám. Jenom mi ukaž, kde to je.“

„Hned.“ Zašeptal a tiskl se tváří k Himchanovo rameni, aby neviděl jeho zklamání. Doufal, že po něm Himchan stále touží. Asi už ho nechtěl, zřejmě mu byl lhostejný, jinak by se bez jediné námitky nenechal nastěhovat do pokoje pro hosty a snažil by se prosadit svou, jako vždycky.

Myšlenka, že by mohl Himchana ztratit jednou pro vždy, ho málem rozplakala. Podařilo se mu potlačit slzy i do krku deroucí se vzlyknutí a místo toho vklouzl oběma rukama pod Himchanovo sako, aby mu byl co nejblíž. Najednou se ale dotkl zbraně, zavěšené pod jeho paží a krve by se v něm nedořezal.

Znovu mu to připomnělo, že jestli Himchan není ve své práci odborník, nebude to Himchan, ale on, který ho navždy opustí.