Světlo tvých očí 16

 

Yongguk si nikdy předtím nepomyslel, že by se týden mohl táhnout tak pomalu. Měl pocit, že visí někde ve vzduchoprázdnu, kde se zastavil čas. Celé dlouhé, nekonečné hodiny vyplňoval jen strach z neznámé hrozby, který ho dokonce strašil i ve spaní. Jeho nočním společníkem se staly úděsné noční můry, že kterých se budil vyčerpaný, zpocený a natolik vystrašený, že už nemohl znovu usnout.

Na svých sezeních se s doktorem Parkem bavil o svém otci. Uvědomoval si, že mezi jeho vlastní situací a tím, co prožil jeho otec, existují určité shodné prvky. Teprve teď se ale dozvěděl, že smrt jeho otce hodně přispěla k jeho nynější nevidomosti. Podle doktora to by pravděpodobně podklad, který posloužil jeho podvědomí jako vzorec pro řešení ze skoro bezvýchodné situace. Přesto mu to moc nepomohlo. Jeho může spasit jediná věc a to nevrácení zraku a okamžité předání Kwona do rukou spravedlnosti.

Naštěstí jeho podvědomí odmítlo dojít ke stejnému závěru. Tím stále unikajícím nedefinovatelným vypínačem skrytým někde v neprobádaném zákoutí jeho mozku nepootočil ani poznatek, že nevidomost sama o sobě není zárukou jeho stoprocentní bezpečnosti.

Doktor Park měl dvě verze, jak by mohlo dojít k odblokování toho vypínače a on měl dojem, že obě dvě by mohly být správné. První byla postavena na teorii, že jeho podvědomí pracuje ještě pořád podle původního vzorce, tedy pokud je ještě slepý, je v bezpečí. Dokud se do podvědomí nedostane přesvědčivý důkaz, že tomu už tak není, zůstane zřejmě slepý. I druhá verze dávala smysl. Podle té nebude jeho vědomí na věci nic měnit, ani kdyby mu hrozilo akutní nebezpečí. A to po celou dobu, dokud ho bude ochraňovat Himchan. V jeho přítomnosti se okamžitě cítil bezpečně a tím umožňoval svému podvědomí sladký a poklidný spánek.

Byl to bludný kruh. Kdyby poslal Himchana a jeho muže pryč, měl by větší šanci, že se mu vrátí zrak, stejně jako větší šanci, že bude zavražděn. A navíc pro něj byla myšlenka na Himchanův odchod přímo nesnesitelná. Hrůzná skoro stejně jako vědomí, že ho Kwon Jihan chce zabít.

Himchan byl jeho opora, jeho skála, jediný záchytný a spolehlivý bod ve světě plném nástrah. Díky němu se cítil v bezpečí, ale hlavně mu neustále připomínal, že za zdmi jeho dobrovolného vězení existuje život, radost, naděje a štěstí. Na několik krátkých týdnů a jednu noc plnou vášní naplnil Himchan jeho život nepoznanou radostí.

„Yonggukie?“ Nakoukl do pracovny Himchan, kde Guk už skoro hodinu nehnutě seděl u svého psacího stroje. Celý ten předlouhý týden vynakládal všechny své schopnosti a síly do práce na svém scénáři, ale on věděl, že mu to vůbec nejde.

„Ano, Chany?“ Natočil se k němu Guk.

„Je pozdě.“ Připomněl mu jemně. „Zůstaneš tady přes noc?“

„Ve tmě je jedna místnost k nerozeznání od druhé.“ Pokrčil rameny a sklopil hlavu. „Promiň, měl to být vtip, ale moc se mi nepovedl, viď?“

„To nic, Gukie. Nikdo přece od tebe neočekává, že budeš hýřit humorem.“

„To je moje jediný štěstí.“ Pousmál se. „Jaerka ještě mluví s Jongupem?“

„Ne, odešla k sobě nahoru.“ Himchan se opřel o futra dveří. „Asi před půl hodinou, když jsem obcházel dům a kontroloval všechny dveře a okna, byla u sebe zabraná do nějaké zajímavé knížky.“

„Tvůj bratr je moc hodný, že Jaerce zavolal. Myslím si, že to ani nečekala.“ Řekl mu Guk.

Ve skutečnosti Jongupův telefonát překvapil úplně všechny a Jongup byl také překvapený, když zjistil, že se jeho bratr nastěhoval do Yonggukova domu. Himchan mu vysvětlil celou situaci a Jongup si chtěl promluvit také s Yonggukem. Potom Guk předal sluchátko své sestře a odešel z místnosti, aby si ti dva mohli promluvit v soukromí. Guk věděl, že celá situace doléhá víc než dost i na jeho sestru a byl moc rád, že si o tom může s někým promluvit. Jen doufal, že jeho sestra využije nabízené možnosti a svěří se Jongupovi, který by ji zcela určitě rád vyslechl.

Himchan přešel ke Gukovu stolu a sedl si na jeho hranu. „Víš, když sem brácha přijel, myslím, že sám ani nečekal, že ho Jaera vezme tak za srdce. Já bych na to nepřišel ani ve snu. Nežil sice od rozvodu jako mnich, ale současně se přestal o ženskou část populace vážněji zajímat. Svůj život věnoval v podstatě jen své práci.“

„Ale tobě by nevadilo, kdyby si spolu něco začali…“

„Brácha si zaslouží jen to nejlepší, a pokud vím, Jaera má všech pět pé. Je prostě perfektní.“

Yongguk se usmál, potěšilo ho, že si Himchan uvědomuje výjimečnost jeho sestry. „Jaera si všechny kolem sebe drží pěkně daleko od těla, aby na něco takového náhodou nepřišli.“

„Já jsem si toho všiml. Gukie…“ Rozpačitě se odmlčel. Přemýšlel, jakým způsobem mu sdělí, že na zítřek připravuje speciální bezpečnostní opatření.

Yongguk ale bezpečně vycítil jeho váhání i náhlé napětí v místnosti. „Nepřišel si sem jenom tak na pokec, viď?“

„Chci si s tebou promluvit o tvém oblečení, ve kterém půjdeš zítra na kliniku.“

„Proč?“ Yongguk se zamračil. Nikdy předtím se Himchan nezajímal o jeho šatník. „Bojíš se snad, že bych si znovu mohl poplést barvy?“ Zeptal se a vzpomněl si na včerejší den, kdy si omylem oblékl k džínám místo pastelově růžového trika zelené.

Himchan se při stejné vzpomínce uvolněně zasmál. „Ne, kvůli tomu ne. Chci, aby sis vzal nějaké sako nebo volný kabátek.“

„Kabátek?“ Podivil se jeho požadavku Guk. „Ale Chany, zítra je třetího července a podle předpovědi počasí má být až třicet stupňů. Myslím, že se bez kabátku nebo saka klidně obejdu.“

„Neobejdeš. Budeš mít na sobě neprůstřelnou vestu.“ Řekl mu klidně Himchan.

Yongguk zbledl jako smrt a Himchan si vyčítal, že kvůli němu se v Gukových uštvaných hnědých očích objevil navíc i panický strach. Tak rád by toho Guka ušetřil, ale bylo to nutné. Zítra měl být pátek a Himchan měl takové nepříjemné mrazení v zádech, že k něčemu dojde. Věděl, že je lepší svou předtuchu neignorovat.

Yongguk se snažil promluvit vyrovnaným hlasem. „Zaslechl jsi něco? Viděl si snad někdo…?“

„Ne, Gukie, nic takového.“ Ujišťoval ho kvapně. Neviděl sebemenší důvod, proč by mu měl říkat o Zelově jistotě, že je dneska odpoledne po cestě na kliniku sledovalo nějaké auto. Pravděpodobně to samé, které den předtím projíždělo nápadně v okolí jeho domu. Neměli žádný hmatatelný důkaz, jen podezření a on Guka nechtěl vyděsit nějakou neověřenou informací. „Nic se nezměnilo, jen nechci nic riskovat.“

Himchan vykročil ke dveřím a Yongguk vstal od stolu. Yuki, která doposud pospávala u jeho nohou, zvedla ospale hlavu. Yongguk zaslechl zachrastění jejího obojku a nařídil jí, aby zůstala na místě. Potom odešel s Himchanem dolů do haly.

„Musím říct, že brnění jsem ještě nikdy na sobě neměl. Tohle bude moje premiéra.“ Poznamenal suše.

V Yonggukově ložnici Himchan otevřel jeho skříň a začal se probírat jeho oblečením. Hledal nějaké volné a lehké sáčko, pod kterým by se ztratila tmavá neprůstřelná vesta, kterou mu před chvílí přivezl jeden z jeho mužů. „Vesta je hrozně nepohodlná. Je v ní příšerný horko a váží asi tak tunu, ale dodá ti pocit většího bezpečí.“

Yongguk se zasmál. „Chceš se vsadit?“

„Klidně.“ Několika kroky byl u něj a přitiskl si ho náruživě k hrudi. Yongguk se ho okamžitě, skoro křečovitě, chytil, jako by chtěl nasát něco z jeho tepla a síly. „Zvládneme to, Gukie, slibuju.“

„Já vím.“ Zašeptal a tváří se přitiskl k jeho krku.

„Ne nevíš.“ Zašeptal smutně Him. „Chceš tomu věřit, ale nejde ti to.“ Zvážněl a něžně si podržel jeho tvář ve svých dlaních.

Gukova tvář byla tak blízko u jeho a byla tak krásná, že Himchan nemohl odolat pokušení. Podepsal se na něm i týden nuceného celibátu, kdy po něm sice v každé vteřině zoufale toužil, ale držel se zpátky. Bez přemýšlení mu opatrně sundal brýle a sklonil se k němu. Yongguk vycítil jeho úmysl, zavřel oči a vychutnával si lehounké polibky, kterými mu Himchan pokrýval víčka.

Cítil, jak Himchanův horký dech zahřívá jeho nepoužitelné oči a na okamžik ho zaplavil pocit absolutní jistoty, že až je otevře, uvidí Himchanovu tvář. Uvidí tvář, kterou doposud znal jen svým srdcem. Himchan se odvrátil a on sebral všechnu svou odvahu a zvedl k němu oči.

Uviděl ale jenom tmu. Nepropustnou a černou, stejnou jako předtím. V návalu mučivé úzkosti se vzepjal a nabídl Himchanovi svoje rty. Ten nezaváhal a tak se jejich rty lačně spojily, stejně jako se spojila jejich přání a potřeby, v jeden spalující plamen. Himchan si ho k sobě majetnicky přitáhl, svými ústy hltavě pustošil ty Gukovy a on mu nabízel všechno, co mu byl schopný nabídnout. Himchan zasténal a palcem mu jemně přejel po bradavce.

V Yonggukovi se na dlouhý okamžik zastavil dech, až se rozechvěle prodral ven. Jeho touha se změnila v tělesnou potřebu a ta jím projížděla při každém Himchanově polibku a při jeho dráždivých dotecích. Úzkost a strach byly pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Místo nich se mu v klíně usídlil roztoužený nával vlhnoucího tepla.

V zajetí své touhy k Himchanovi vztáhl své dychtivé prsty a začal bojovat s knoflíčky na jeho košili. Ty se ale odmítaly vzdát, a tak Guk svou pozornost upřel na uvolnění košile z jeho kalhot. Potřeboval se Himchana dotýkat, potřeboval cítit, jak se i Himchan dotýká jeho a to všechno bez překážky v podobě jejich oblečení, které měli doposud na sobě. Po chvilce zápolení jeho ruce horečně zajely pod uvolněnou košili a nenasytně vychutnávaly tvrdost Himchanových zad a zřetelně se rýsující obrysy svalů na jeho rukou a hrudi.

Také Himchana se zmocnil vášnivý hlad po Gukovo těle a když ho Yongguk začal laskat, bylo to už nad jeho síly tomu odolávat. Vzal ho do náruče a se rty na rtech ho přenesl do postele. Položil ho něžně na sněhobílé prostěradlo, jako by byl drahocenný klenot a svým tělem ho zatlačil do matrace. Rozechvělými prsty uvolnil knoflíčky na jeho košili, vysvlékl ho z ní a horkými polibky mu pokryl ramena.

Tlumenými vzdechy i šeptáním jeho jména  ho Yongguk pobízel stále dál, a když začal ústy laskat a dobývat hebkost jeho pokožky, vzepjal se jako luk a cítil jen rozbouřenou touhu tepající v nitru svého klína. Himchan mu dával stejnou rozkoš, jako si sám bral, ale on chtěl víc. Rukama se zaklesl do Himchanových, zatím nerozepnutých kalhot, ale když se Himchan odvrátil, aby si je mohl svléknout, bolestně vykřikl nad tou ztrátou té nádherné kombinace tělesného tepla a váhy, která na něj tlačila. Poslepu k němu vztáhl ruce, ale to už byl Himchan skoro u něj. Rychle a netrpělivě z něj strhal zbytky oblečení a konečně mohli ukojit svou horečnou potřebu. Bez další milostné předehry se ho Himchan rychle a s jistotou zmocnil.

V tom krátkém a opojném okamžiku tělesného spojení jako by se spojily i jejich duše. Celý okolní svět nebyl ničím jiným než mohutným gejzírem rozkoše, k jehož vrcholu stoupali společně.

Bohužel ten pomíjivý nádherný okamžik, kdy existovali jen jeden pro druhého, nemohl existovat věčně. Odezněl a místo něj se společně s návratem do skutečného světa dostavil pocit osamocení. A to bylo víc, než Yongguk dokázal snést. Krása milostného prožitku, krása jejich spojených těl v kontrastu s prázdnotou, která se bezprostředně potom dostavila, mu do očí vehnala příval slz beznaděje. Nevěděl ani přesně proč, ale rozplakal se o to prudčeji a zoufaleji. Plakal potichu, s hlavou přitisknutou k jeho krku.

Himchan ho tiskl ve své náruči a pomalu se vracel do reality. Cítil, jak mu po hrudi stékají Gukovy horké slzy a začal horečně přemýšlet. Uvrhl ho do spalujícího plamene své smyslné živočišné vášně. Bez něhy, bez ohledů na to, co on cítí. A co horšího, zneužil jeho neuvěřitelné bezbrannosti. Ano, nebylo pochyb o tom, že i Yongguk toužil po tom samém, ale on se ho zmocnil bezmyšlenkovitě, sobecky.

A teď tu Yongguk plakal, jako by byl připraven i o zbytek hrdosti, který v něm zanechal tenhle přízračně hrůzný týden. Himchan počkal, a když se Guk uklidnil, odtáhl se od něj. Nenáviděl sám sebe.

„Promiň mi to, Gukie.“ Zašeptal a políbil ho na mokrá víčka. „Promiň…“ Přesunul se na kraj postele.

„Promiň? Co ti mám prominout? To, že ses se mnou miloval?“ Zamumlal zmateně Yongguk. Po celém tom dlouhém krutém týdnu bylo tohle jen další pokoření. Zoufale hledal, čím si to zasloužil. V úporné snaze zachránit to málo, co z jeho podupané hrdosti zbylo, si sedl, zabalil se do lehké přikrývky a odsunul se na opačnou stranu postele. „Ne, to já bych se měl omluvit tobě. Vypadá to, že si opravdu libuju v tom, když tě můžu k něčemu nutit a … donutit.“

Himchan se k němu otočil. „Nutit? Donutit? Mě? Jak si tohle, Gukie, můžeš myslet?“

„A proč by ses mi jinak omlouval po té, co ses se mnou pomiloval?“ Namítl Guk a hřbetem ruky si stíral slzy, které se mu dál hrnuly z očí. „Vrhl jsem se do tvé náruče a ty ses nade mnou slitoval.“

„Já a smilovat se nad tebou?“ Himchan se v okamžiku přehoupl přes postel, uchopil Guka do náruče a otočil si ho k sobě. „To, co se tady právě stalo, nemá s lítostí vůbec nic společnýho, lásko. Chci tě…bože... nikdy jsem po tobě ani na okamžik nepřestal toužit. Celé noci jsem se tady převaloval beze spánku a všechny moje myšlenky se upínaly k tobě. Dost často se mi zdálo, že z té touhy po tobě zešílím.“

„A proč jsi teda zůstal spát tady?“ Zeptal se Guk trhaně.

„Protože jsem si myslel, že to nechceš…že mě nechceš. To ty si mě sem poslal, copak si nevzpomínáš?“

„Vzpomínám si, že si proti tomu vůbec nic nenamítal.“ Guk k němu zvedl utrápenou tvář. „Ani slovem…“

„Můj bože…“ Himchan by se nad tou jejich hloupostí nejraději zasmál, ale to by nesměl být dojatý Gukovými slzami. Jemně mu osušil slzy svými rty. „To sis vážně myslel, ty můj blázínku, že když s tím souhlasím, tak to znamená, že už tě nechci?“

Yongguk přikývl. „Nikdo…nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by nechtěl někoho s mými problémy.“

Ale ano. Kdyby tě miloval tak jako já, pomyslel si hořce Himchan a už to málem vyslovil i nahlas. Včas se zarazil, nechtěl komplikovat Gukovu už tak složitou situaci další starostí. Ve svém srdci už věděl, že ho od sebe nenechá nikdy odejít.

„Chci tě, Gukie a nevím, jestli to je nebo není rozumné, ale je to tak.“

„Ale proč ses mi omlouval za to, že ses se mnou pomiloval?“

„Protože jsem si myslel, že jsem tím zneužil tvé bezbrannosti.“

„Bezbrannosti?“ Tomu se musel Yongguk zasmát. „Nepamatuju si, že bych ti nějak odporoval. Vlastně jsem to byl já, kdo uvolnil tu lavinu.“

„A já tě v tom nenechal. Skočil jsem tam za tebou po hlavě a nakonec jsme z ní společně vypluli.“ Řekl Him a přitáhl si Guka k sobě.

„Nechci, abys odešel, Chany.“ Zašeptal Guk a opřel se mu o hruď. „Zůstaň se mnou přes noc.“

„Jen, když mi slíbíš, že usneš v mé náruči.“ Něžně položil Yongguka na postel a jeho rty se spojily s těmi Gukovými.