Celou tu dlouhou noc se milovali, povídali si a potom se
znovu milovali. Společně prožitá vášeň uvolnila v Yonggukovi záplavu
pocitů, a když ležel v objetí Himchanových silných paží, svěřoval se mu
s věcmi, které by řekl snad jen doktorovi Parkovi a dokonce i
s takovými, které by neřekl vůbec nikomu. Vyznal se mu z pocitu
hanby, že nebyl schopný se vypořádat se svým strachem z Kwona Jihana. I
z toho, že se mu zdá, jako by zradil všechno, čemu kdy věřil. I sebe
samého.
Himchan ho pozorně poslouchal a postupně si začal
uvědomovat, že odhalení příčin jeho nevidomosti a označení nemoci jako
hysterická nevidomost úplně rozpoltilo Gukovu osobnost. Přestal si důvěřovat a
viděl v sobě jen slabocha a zbabělce. Neodvažoval se už na cokoli vyjádřit
svůj názor. Ten jeho nedostatek sebedůvěry Himchana bolestně zraňoval. Snažil
se Gukovi domluvit, vysvětlit mu, že způsob, jakým čelil událostem tohoto
týdne, pouze dokazuje jeho vnitřní sílu a charakter. Yongguk se ale rozhodl, že
názor na sebe nezmění. A Himchan si nakonec uvědomil, že teď mu ze všeho nejvíc
pomůže tím, když ho bude pevně držet ve svém náručí.
Povídali si ještě dlouho poté, co v Jaeřině pokoji
zhaslo světlo. Himchan se přiznal, že mu Wonseok řekl všechno o smrti jeho otce
a Gukovi se ulevilo, protože mu to ušetřilo líčení detailů, které při pouhé
vzpomínce bolely, jako by se to všechno stalo teprve včera. Rozpovídal se o
svém dětství, o tom, jak zdrcující pro něj a sestru byla vražda jeho tatínka.
Také mluvil o své matce, o její zbytečně zahozené šanci na život a o svém
pocitu zrazenosti, který do dneška nemůže překonat.
„Po její smrti jsem si přísahal, že se nikdy do nikoho
nesmím zamilovat. Prostě pro mě bylo nepochopitelné, jak se člověk může vzdát
úplně všeho, co má. Svého života, jako ona.“ Řekl Himchanovi se zamlženýma
očima.
„A máš na to pořád stejný názor, Gukie?“ Zeptal se ho
Himchan a přemýšlel, jestli náhodou právě neobjevil důvod, proč se Yongguk
zjevně brání hlubšímu milostnému vztahu.
„Ne…“ Zavrtěl hlavou. „Když jsem vyrostl, pochopil jsem, že
to byl problém těsně související s labilní povahou mojí mámy a ne
s manželstvím jako takovým. Ztratila manžela a nenašla v sobě vůli
jít dál. Raději zemřela, přitom měla nás a potřebovali jsme ji víc než kdykoli
předtím, ale nestáli jsme jí za to.“
Himchan ho něžně pohladil po vlasech. „Před otcovou smrtí
jste si s matkou nerozuměli?“
Yongguk se na chvíli zamyslel. „Ne, to se nedá říct. Určitě
ne tak, jak si rozuměla s Jaerkou, protože ta byla hodně samostatná a
nikoho kolem sebe nepotřebovala. Mámu jsem miloval, ale se svými problémy jsem
chodil za tátou. A když jsem byl nemocný, byl to zase on, kdo seděl u mé
postele a držel mě za ruku. Obyčejně tam byl do té doby, než přišla máma a
odvedla mi ho někam pryč, abych se mohl pořádně vyspat.“ Yongguk svraštil čelo.
„A chovala se stejně, i když mi nebylo zas tak špatně. Pokaždé, když se mnou
chtěl taťka mluvit o samotě, pokaždé nás máma vyrušila. Třeba když přišel
z práce a vzal si mě na klín. Obyčejně se mě zeptal, jak jsem se celý den
měl a jen co jsem mu začal vyprávět, co jsme z Jaerkou vyváděli, už mě
máma posílala pro něco důležitýho do krámu nebo mě řekla, ať si jdu napsat
domácí úkoly. Když o tom tak dneska přemýšlím, mam takový pocit, že na mě
žárlila.“
„Ale říká se, že mezi rodiči a dětmi existuje jakási
rivalita, Gukie. To ale přece ještě neznamená, že tě neměla ráda.“
„Nevím, každopádně jsem jí nestál ani já a ani Jaerka, za
to, aby kvůli nám bojovala o svůj život. Upřímně řečeno…nemůžu se zbavit
pocitu, že se jí ulevilo, když jí řekli, že má rakovinu. Ona si přála umřít,
Himchane!“ Otočil se k němu, položil mu ruku na rameno a přitáhl si ho
k sobě. „Bezprostředně po tátově vraždě nás na nějakou dobu poslala
k tetě a strejdovi a zůstala sama v domě.“ Hlas se mu zlomil. Himchan
mu tiskl rty do vlasů a dodával mu odvahu pokračovat dál. „Jednou jsem přišel
k tetě dýl ze školy a hned ve dveřích jsem ucítil, že něco není
v pořádku. Všichni se chovali skoro stejně jako v den, kdy se mi
chystali říct, že taťku zavraždili. I bez toho jsem byl hrozně vyděšený, ale
tím svým mlčením mě děsili ještě víc. Teta mě vyhnala nahoru do mého pokoje a
dělala, jako že je všechno v nejlepším pořádku. Když jsem se o něco
později vydal na průzkum do Jaerky pokoje, zjistil jsem, že je máma
v nemocnici, protože se chtěla zabít. Že se předávkovala prášky na spaní.“
Himchan si Guka k sobě tiskl a hladil ho po zádech.
Mlčel. Vycítil, že Guk potřebuje mluvit a jen mluvit. Držel ho tedy
v náručí a poslouchal.
„Nikdo mi přímo neřekl, co se stalo a ani já nikomu neřekl,
že to vím od Jaerky, protože jsem se cítil provinile. Myslel jsem si totiž, že
za to všechno můžu jen a jen já.“
„Teď už ale víš, že to tak není, viď?“
„Ano.“ Yongguk přikývl. „Přestal jsem se z toho
obviňovat už dávno.“
„To moc rád slyším.“ Jemně Gukovi přejížděl rty po čele. „A
když matka přišla domů z nemocnice, vzala si vás domů?“
„Ne. Přišla taky bydlet k tetě a strejdovi. Teta byla
sice sestrou mého tatínka, ale máma ze své strany neměla žádné příbuzné.
Myslím, že kvůli tomu na ni vyvinuli určitý tlak, protože měli strach, že kdyby
na ní nikdo nedohlížel, mohla by se znova pokusit o sebevraždu. Strejda se
postaral o prodej našeho domu a teta se starala o nás. Máma byla od rána do
večera jenom zavřená ve svým pokoji a přála si co nejdřív umřít. Až se jí to
vyplnilo…“
„Gukie, nenapadlo tě, že smrt tvé matky sehrála možná ve tvé
nevidomosti stejně důležitou roli jako smrt tvýho táty?“ Zeptal se Himchan
potichu.
„To ne.“
„Myslim, že když jsi viděl, jak se nesmyslně vzdává svého
vlastního života, muselo to v tobě posílit neuvěřitelnou vůli
k přežití. Smrt tvýho táty možná zapracovala v tvým podvědomí, které
si podle ní zvolilo východisko z podobné situace, ale zbytečnost smrti tvé
matky v tobě musela posílit předsevzetí, že musíš žít a přežít za každou
cenu.“
Yongguk se zamyslel nad tou novou možností a umínil si, že
si o tom musí pozítří promluvit s doktorem Parkem. Zatím se jeho terapie
soustřeďovaly výhradně na vražedný pokus, kterému před pěti lety unikl jen o
vlásek a na smrt jeho táty. Možná by bylo na čase probrat i jeho vztah
k matce. Snad právě tady ležel klíč k znovunavrácení jeho zraku.
„Velice se omlouvám, pane Kangu, ale čeká na vás pan Kwon.
Říkal, jsem mu sice, že snídáte, ale on mě ujišťoval, že s ním určitě
budete chtít mluvit.“
„Uveďte pana Kwona do knihovny, Hyune.“ Nařídil poněkud
znechuceně svému majordomovi, který se úslužně uklonil a zmizel stejně potichu,
jako vešel.
Kang nehlučně odtáhl svou židli od stolu, ubrousek položil
vedle své zpola nedojedené snídaně a zadíval se lítostivě na svou manželku.
„Promiň drahá. Za okamžik jsem zpátky.“
Stoupl si a zamířil do místnosti, která mu sloužila jako
pracovna. S největší chutí by nechal Kwona čekat o něco déle, ale to by
nesměl mít na lékařské zprávě Bang Yong Guka tak moc velký zájem. Od jeho
vyšetření uplynuly už čtyři dny a ten muž, kterého Kwon vyslal do Soulu, nebyl
schopný získat přesvědčivý důkaz, který by potvrdil nebo vyvrátil, jestli
Bang Yong Guk znovu získá zrak.
Neměl rád, když ho někdo nechal dlouho čekat. Neměl rád ani
neschopnost. Ale ze všeho nejvíc mu vadil Kwon Ji Han, kvůli kterému se dostal
do téhle nezáviděníhodné situace.
„Takže Kwone, předpokládám, že máš pro mě nějakou
informaci.“ Řekl nepříliš zdvořile hned po svém vstupu do impozantního sálu,
který byl stylově zařízen dubovým dřevem a kůží.
Kwon sledoval, jak se jeho šéf usazuje do masivního křesla
za obrovskou naleštěnou psací deskou. Na první pohled bylo jasné, že právě
tohle je trůn, ze kterého Kang rozhoduje o osudech svého impéria a svých
služebníků. Ještě se mu nedostalo té cti, aby pronikl do šéfovy soukromé
pracovny a patřičně si toho vážil.
Kang důsledně odděloval svůj osobní život a obchodní zájmy.
Udržoval si tak pověst bezúhonného muže z nóbl společnosti, který nemá
s lidmi typu Kwona nic společného. Kang byl ale pořád gangster a jediní,
kteří to o něm nevěděli, byli ti, kteří to ani vědět nechtěli.
„Ano pane. Minhyunovi se včera v noci konečně podařilo
dostat se na kliniku. Ten noční hlídač, který mu měl krýt noční ústup, nastoupí
do práce až zítra…“
„A?“
„Všechno naaranžoval tak, aby to vypadalo, že dovnitř
vtrhnul nějaký feťák, který jde po lécích. Kromě ordinace Yoo Young Jaeho
zdemoloval pro jistotu i pár dalších ordinací vedle. Zabere jim to několik dní,
než dají do pořádku rozházené lékařské zprávy a zjistí, že mezi nima chybí
složka Bang Yong Guka.“
„To mě těší.“ Kang přikývl na znamení souhlasu. „A co přesně
v té zprávě stojí? Z toho, cos mi včera řekl, jsem pochopil, že Bang
byl cestou na kliniku obklopen hordou tělesných strážců. Potvrdilo se naše
podezření, že se mu může vrátit zrak?“
Kwon přikývl a zopakoval Kangovi všechno to, co se před pár
hodinami telefonicky dozvěděl od Lee Minhyuna. Ani jeden z mužů nerozuměl
odbornému názvosloví lékařské zprávy, ale závěr jim byl jasný: Pokud bude pacient souhlasit
s intenzivní terapií, má velmi dobré vyhlídky.
„Takže se mu v podstatě kdykoliv může vrátit zrak.“
Shrnul to celé Kang a opřel se do měkkého koženého křesla.
„Ano. Mám říct Minhyunovi, aby na nic nečekal a odstranil ho
dřív, než se dozvědí, že zmizela jeho složka a než ještě zpřísní jeho ochranu?“
Kang provrtal svého problémového zaměstnance pohrdavým
pohledem. „Je snad ještě jiná možnost?“
„Ne, pane.“
„Takže ještě dneska všechno zařídíš.“
„Ano, pane.“ Kwon se zvedl z pohodlného křesla. „Už teď
je Bang Yong Guk napůl mrtvý!“
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat