Světlo tvých očí 18

 

Předpověď počasí na třetího července se meteorologům příliš moc nevydařila. Bylo neskutečné horko. Plánovaných pětadvacet stupňů bylo možná někde v klimatizované ordinaci, ale venku před hlavním vchodem na kliniku bylo nesnesitelně.

Zelo se obával, že tam už nevydrží. Ostražitým pohledem sledoval ulici a snažil se ignorovat proudy potu, které se mu valily dolů po páteři. Možná by mu bylo lépe bez saka, ale pistole skrývající se v pouzdru pod jeho levou paží, by na veřejnosti nedělala moc dobrý dojem a tak jen potichu trpěl.

Vrhnul rychlý pohled na své hodinky a s úlevou zjistil, že Yonggukovo sezení a tím pádem i jeho muka, už brzy skončí. Stejně jako Himchan, i Zelo měl takový zvláštní pocit, že právě dnešek je tím dnem D. Následující den byla sobota a to znamenalo, že se Yongguk na kliniku nevrátí dříve než v úterý. Takže bylo pravděpodobné, pokud mu opravdu někdo usiluje o život, pokusil zasáhnout právě dneska. A nejpříhodnější okamžik by se mu naskytl právě v těch několika málo vteřinách, kdy bude Yongguk přecházet ode dveří kliniky ke dveřím u auta.

Proto musel Zelo hlídat nejen ulici, ale i dvou až třípatrové budovy na protější straně. Přesto až do tohoto okamžiku nic zvláštního nezpozoroval. Na ulici parkovalo jediné auto a to patřilo Himchanovi. Všichni ostatní se museli podřídit značkám ‘Zákaz parkování‘. Díky Jinovi kroužila kolem bloku každých pár minut policejní hlídka. Z útrob vozu se pokaždé vynořily paže uniformovaných policistů. Pokaždé Zelovi zamávali a mile přehlédli jeho zaparkované BMW.

Zpoza rohu ulice Yulgok-ro a Dongmang-ro se vyřítilo auto a Zelo se instinktivně narovnal s rukou na skryté pistoli. Auto se zaskřípěním zastavilo těsně za černým BMW a Zelo se uklidnil. V blížící se postavě  rozeznal okamžitě detektiva Choi Gong Jina.

„Taková jízda pneumatikám vůbec neprospívá, Jine.“ Usmál se na něj Zelo.

„To máš pravdu, ale zato dělá moc dobře zastydlé pubertě.“ Detektiv Choi byl malý, atleticky stavěný a těch několik chybějících centimetrů nahrazoval jeho tvrďácký vzhled, kterým dával každému najevo, že s ním nejsou žádné žerty. A většina lidí byla navíc přesvědčená o tom, že tohle je jenom slupka, pod kterou se skrývá ještě drsnější jádro.

„Co tě sem přivádí? Změnil jsi snad svůj názor a poskytneš nám o trochu větší policejní ochranu?“ Yonggukovi nehrozilo žádné blíže definovatelné nebezpečí a tak se soulská policie zapojila, zcela neoficiálně, jen na popud detektiva Choi.

„To ne.“ Zavrtěl hlavou Jin. „Ale v dnešním hlášení jsem našel něco, co by zřejmě zajímalo vaše lidi. Možná to nic neznamená, ale mám na tyhle věci čich. Nelíbí se mi to.“

„Takových je nás dneska tady víc.“ Zelův hlas zněl vyčerpaně.

„Minulou noc tady měli vloupačku.“ Jin pohodil hlavou směrem ke klinice. Zelo zbystřil a plně se soustředil na Jinova slova. „Podle vyšetřovatelů je to typická práce nějakého narkomana, který jde po drogách, ale mě se to nezdá. Léky zmizely v přízemí, ale potom se pachatel úplně nepochopitelně přemístil do prvního patra, kde jsou ordinace. Tři z nich zdemoloval.“

„I tu doktora Yoo?“

„Jak jinak. Podle hlášení jim to zabere tři dny, než dají dohromady rozházené lékařské zprávy svých pacientů.“

„Do prdele…“ Zaklel Zelo. „Krádež léků byla jen zástěrka, jak se dostat ke složce Bang Yong Guka.“

„Tak tohle mě taky napadlo. Což jinýma slovama znamená, že ten chlápek v Yangju ví z té zprávy všechno o Yonggukovi.“

„A půjde po něm.“ Zelo s uznáním poklepal detektivovi po rameni. „Díky, Jine. Musím běžet nahoru, aby se o tom dozvěděl Himchan. Nemohl bys tady chvíli počkat místo mě a krýt hlavní vchod?“

„Myslíš, že se o to pokusí právě dneska?“

„Stoprocentně….“

„Utíkej za Himchanem. Já zatím přivolám posilu.“ Choi mávl rukou k proskleným dveřím na kliniku a odešel ke svému neoznačenému policejnímu autu. „Dolů s ním jeďte výtahem. My tady na vás budeme čekat.“

„Jasně.“ Ještě stačil Zelo zavolat přes rameno, než se za ním zavřely dveře.

 

Z rohu chodby, zpoza malé fontánky s pitnou vodou kontroloval Himchan s přehledem jediné dvojité dveře, které vedly do labyrintu ordinací. Tam také před chvilkou zašel Yongguk. Dveře naproti němu, po jeho levé ruce, vedly do vkusně zařízené přijímací místnosti. Příjemná mladá žena u příjmu vhodně reprezentovala vybranou klientelu téhle vyhlášené kliniky. Dveře napravo od něj, až na samém konci chodby ve tvaru L, byly neoznačené a používal je výhradně zdravotnický personál.

Pokaždé, když se k Himchanovi po chodbě blížil někdo z pacientů nebo ze zaměstnanců, nepatrně strnul. Na každého se přátelsky usmál, ale přitom ho nenápadně šacoval pohledem a hledal vybouleninu, která by prozrazovala skrytou zbraň. Ale doposud mu nikdo nebyl podezřelý.

Hezká dívka, kterou asi před půl hodinou viděl vcházet do přijímací místnosti, teď vyklopýtala ven vchodem pro pacienty po jeho levé ruce a blýskla po něm zářivým úsměvem. S pomocí dvou kovových berlí se dobelhala až k fontánce vedle něj.

„Ještě čekáte?“ Zeptala se ho s úsměvem a pracně se začala zbavovat svých berlí, aby se mohla osvěžit.

„Počkejte, pomůžu vám.“ Nabídl se jí Himchan. Přiskočil k mramorovému roubení a zmáčkl nenápadný knoflík, kterým se ovládal chladivý vodní gejzír, Dívka se s díky sklonila k vodě a Himchan se okamžitě vrátil na své původní stanoviště, tváří k levé části chodby. Pravé křídlo vnímal jen koutkem oka.

Na vzdáleném konci chodby vpravo se nejednou objevil muž v bílém laboratorním plášti a bez zaváhání zamířil k služebnímu vchodu. Dvojici u fontánky nevěnoval ani jediný pohled, ale Himchan ho přesto, po kratičkém zaváhání, poznal. Byl to Lee Min Hyun!

Ruka mu instinktivně zajela k revolveru, ale potom si vzpomněl na dívku před sebou. Kdyby na zabijáka zavolal jeho jménem, nemohl předpokládat, jaká bude jeho reakce. A v případě přestřelky, kterou Himchan nemohl vyloučit, by dívka byla s největší pravděpodobností zraněna. Přinutil se počkat, dokud Lee nezmizí ve dveřích pro personál, teprve potom se vyřítil k přijímací místnosti a za sebou nechal vyděšenou mladou ženu.

Než se Himchan dostal ke dveřím, měl už revolver připravený k okamžité akci. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Postupně se rozpomínal na všechny zákruty vnitřních chodeb tak, jak se vlnily od služebního vchodu až k ordinaci doktora Parka. Prolétl kolem přijímacího pultu se strohým příkazem, aby okamžitě volali policii. Potom vběhl do chodby, ve které by měl narazit na muže, který se přišel za jediným účelem. Zavraždit Bang Yong Guka.

 

„Dnešní schůzka se nám opravdu povedla, Yongguku.“ Řekl doktor Park přátelsky, když svému pacientovi pomáhal do saka, pod kterým se schovávala neprůstřelná vesta. Mimochodem jedno z témat dnešního sezení. „Čekám vás zase v úterý a zase ve stejnou dobu. Mohli bychom vaše návštěvy tady upravit tak, že byste nechodil každý den, ale jen jednou za dva dny. Počkáme ale ještě, jak zvládnete tenhle víkend.“

Yongguk se na něj mile usmál a s pocitem nově nabité jistoty uchopil Yukiin postroj. „Myslím, že neomdlím, jestli si děláte starosti právě s tímhle. Přesto ale nemůžu říct, že bych se na zítřejší Den památky všech padlých nějak těšil.“

Doktor stiskl jeho volnou ruku. „Když vidím, jaké děláte pokroky, bude to pro vás jistě hračka.“

„Svátek jako svátek, mám ten dojem. Alespoň že před sebou nemáme Štědrý den. To by bylo úplně nevhodné. Nezdá se vám?“

Doktor držel pevně jeho ruku ve své a v duchu obdivoval, jak se Yongguk dokázal vyrovnat s mimořádným tlakem své situace. „Kdybyste cokoliv potřeboval, neváhejte prosím ani chviličku a nechte vzkaz na mém telefonním záznamníku. Hned, jak mi ho předají, se u vás zastavím.“

„Děkuju…“

Uvolnil svůj stisk a otevřel dveře. „Dávejte na sebe pozor.“

„Dám, pane doktore. Ještě jednou vám moc děkuju.“ Pravou rukou ukázal ke dveřím. „Yuki ven…hop hop.“

Retriever zavedl Yongguka do dveří. Zastavil se a čekal na udání dalšího směru. „Hodná holka…nalevo, běž…“

„Yongguku, ne! Vrať se nazpátek!!“

Seběhlo se to tak rychle, že Yongguk neměl čas ani pochopit, co se vlastně děje. Slyšel Himchanův vyděšený hlas, ale vzápětí ho do zad zasáhly dvě jakoby zároveň vystřelené kulky, které ho přenesly zpátky do tmavého skladiště před pěti roky. Pocit, že něco podobného už jednou zažil a vědomí, že před vystřelenou ranou už není úniku, zastřela bolest, kterou tehdy zažil a kterou, jak věděl, by měl ucítit v okamžiku, kdy ho kulky zasáhly do zad a odhodily ho dopředu na futra dveří. Nohy se mu zamotaly do Yukiiny postroje a on se bezmocně zhroutil na zem. Zaregistroval ještě několik dalších výstřelů, potom zaslechl rychle blížící se kroky, až nakonec, těsně vedle své tváře, také Himchanův přerývavý hlas, opakující do nekonečna jeho jméno.

„Gukie? Zatraceně! Yongguku? Řekni něco!“ Žadonil naléhavě a prudkým pohybem rozevřel jeho sako, aby zkontroloval neprůstřelnou vestu, která mu právě zachránila život.

„Chany? Jsi v pořádku?“ Vztáhl k němu vyděšeně ruce. Zoufale se potřeboval ujistit, že se mu nic nestalo.

„To víš, že ano, lásko!“ Vroucně si Guka přivinul do náruče a konejšivě ho kolébal, dokud se pravidelně nerozdýchal.

Jakoby odnikud se najednou vedle nich zjevil Zelo. Himchan ale neztrácel čas otázkou, z jakého důvodu jeho společník opustil stanoviště u hlavního vchodu. „Byl to Lee Min Hyun.“ Řekl místo toho a jeho hlas byl ocelově chladný. Jako tu noc, kdy objevil jizvu na Gukově rameni. „Běžel zadní chodbou. Sleduj ho!“

„Dole je Gongjin a s ním pár policajtů navíc.“ Vykřikl ještě Zelo a vyrazil udaným směrem.

 

„Jste si jistý, že není zraněný?“ Zeptal se doktor Park, který se opatrně nakláněl nad dvojicí na podlaze. Ze všech sil se snažil zachovat profesionální klid. Až doteď ho nikdy nenapadlo, že by psychiatrie mohla být tak nebezpečné povolání.

„Nic mi není, pane doktore.“ Yongguk se konečně vzpamatoval a uvolnil se z Himchanova objetí, přestože toužil po bezpečí jeho paží. Ale musel se vzchopit a najít v sobě sílu se s tím vypořádat. „Yuki? Kde je Yuki?“

„Tady miláčku, nic se jí nestalo.“ Pes, vyděšený hlasitými výstřely, se stočil na zemi do klubíčka hned vedle svého pána.

Yongguk k Yuki natáhl ruku a polohlasně ji uklidnil. Potom mu Himchan pomohl na nohy a do křesla v ordinaci. Mezitím k nim začaly z venkovní haly doléhat rozrušené hlasy.
Himchan se snažil nemyslet na ten hrůzný okamžik Gukova letmého setkání se smrtí. Řekl doktoru Parkovi, aby všem oznámil, že policie je na cestě a potom ho poprosil o zavření dveří.

„Nedostal jsi ho, viď?“ Zeptal se ho Yongguk.

„Ne.“ Odpověděl Himchan s jeho rukou ve své. „Objevili jsme se současně na opačných koncích chodby a ty jsi byl přesně uprostřed. V okamžiku, kdy bych mohl konečně vystřelit, zmizel stejnou cestou, kterou se sem dostal.“ Himchan pohlédl ke dveřím na psychiatra, který byl pořád bledý, jako stěna vedle něj. „Vypadáte, jako byste potřeboval psychiatra, pane doktore.“

Himchanův vtip prolomil napětí v místnosti a všichni se začali smát. Ani Himchana a ani doktora ale nepřekvapilo, jak rychle se Yonggukův smích proměnil v proud slz. Himchan si klekl a tiskl si plačícího Yongguka k sobě.

„To nic, Yongguku.“ Doktor Park ho poplácal po rameni. „Nebraňte se tomu, je to zcela přirozené. Vaše tělo se musí nějak zbavit toho šokem nashromážděného adrenalinu. A pláč je jeden z nejlepších způsobů, jak uvolnit to napětí.“

Himchan sice z lékařského hlediska nedokázal popsat, co se v Yonggukovi odehrává, ale byl si jistý, že teď potřebuje jen opakovaně ujišťovat, že žije a že přežil. Držel ho v náručí, hladil po vlasech, ale v duchu přemýšlel, jaké další kroky musí podniknout k jeho ochraně.

„Himchane?“

Himchan se podíval ke dveřím do ordinace. Právě jimi procházeli Zelo s Jinem. Než zavřeli dveře, stačil si všimnout uniformovaného policisty, který zatlačoval zvědavý dav zpátky do haly.

„Dostali jste ho?“ Zeptal se jich.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou Zelo. „U jednoho z nouzových východů měl zaparkovaný auto. Mám sice jeho poznávací značku, ale vsadím se s tebou o co chceš, že ten auťák byl buď z půjčovny a nebo kradený.“

„Policie už vyhlásila oficiální pátrání po Leeovi i po tom voze.“ Dodal Jin. „Je pan Bang v pořádku?“

„Jsem.“ Odpověděl Yongguk a otíral si tvář do papírového kapesníčku, který mu podal doktor.

Himchan Yongguka představil policejnímu detektivovi a po zkrácených úvodních formalitách se mohl detektiva konečně ptát. „Jak to, Jine, že jsi tady tak rychle?“

Gongjin mu pověděl všechno o vloupačce na kliniku. Potom se omluvil, že se sem nedostal tak brzo, aby mohl zabránit blížící se katastrofě. „Teď, když se z toho stal oficiální policejní případ, vezmeme vás samozřejmě do ochranné vazby, pane Bangu.“ Sdělil mu. „Mám…“

„Ne!“ Přerušil Himchan rázně svého přítele.

„Ale, Himchane, nemůžeš ho přece vzít nazpátek do jeho domu.“

„Nemám v úmyslu ho brát právě tam, ale nemám ani v úmyslu ho svěřit do tvých rukou.“ Podíval se na Zela. „Zelo, zavolej okamžitě Daehyunovi a řekni mu, ať okamžitě připraví letadlo na cestu do Busanu.“

„Do Busanu?“ Zelo údivem nadzvedl obočí.

„Prostě to zařiď, jasný? Všechno ostatní ti vysvětlím později. A hned potom zajedeš ke Gukovi do domu a vyzvedneš Jaeru. A ať sebou vezme taky pár Gukových věcí. Potom ji zavezeš rovnou do letadla.“

Yongguk, celý zmatený, našel Himchanovu ruku. „Co chceš dělat?“

 „Musíme co nejrychleji odtud. Prosím věř mi, Gukie.“

Himchanova předvídavost mu dneska už jednou zachránila život, tak jen mlčky naslouchal jeho příkazům, kterým jak se zdálo, rozumí jen on sám. Když Zelo odešel k telefonu, obrátil se Himchan k detektivovi. „Jine, můžeš sem dostat nějakého policistu, velkého přibližně jako je Yongguk?“

„Jo…to jo, ale…“

„A taky koronera.“

„Koronera? Himchane…“ Jin se zarazil. „Aha, už chápu.“

Himchan si klekl k Yonggukovi. „Yongguku, dokud se na tebe Lee pořádně nepodívá, nemůže ho napadnout, že jsi měl na sobě neprůstřelnou vestu. Určitě si myslí, že jsi mrtvý nebo přinejmenším vážně zraněný. A jestli ho přesvědčíme, že se mu opravdu podařilo tě zabít, budeš v bezpečí. Kwon už nebude mít žádný důvod na tebe posílat někoho jiného.“

Teď už i Yongguk pochopil Himchanův záměr. „Takže to tady zajistíš jako místo činu a mě prohodíš s nějakým policistou.“ Vyslovil nahlas svoje myšlenky a snažil se nevšímat si zimničného mrazení, které mu přejíždělo po páteři.

„Přesně tak.“ Himchan se podíval na Jina. „Bude to možné?“

„Maličkost.“ Zazubil se na něj policejní detektiv a odebral se k telefonu, kde Zelo právě zavěsil.

Yongguk jen tiše seděl a napjatě sledoval, jak se celá šaráda začíná odvíjet. Ze všeho nejdřív ho Himchan přemístil z křesla na pohovku za dveřmi, takže když dovnitř začal otevřenými dveřmi proudit dav policistů, nemohl ho z venku nikdo zahlédnout. Doktor Park si přisedl vedle něj a dodával mu odvahu. Chtěl, aby nahlas vyjádřil své pocity, ale Yongguk si připadal jako ochromený a tenhle pocit absolutní prázdnoty ani nemusel nahlas ventilovat. Doktorovy pokusy o zklidnění poslouchal jen na půl ucha. Opravdovou úlevu mu přinášel zvuk Himchanova imponujícího, jistého hlasu.

Trvalo skoro hodinu, než byla scéna připravená ke Gukovu odchodu. Zelo odvedl Yuki a tou dobou už byli na cestě do domu. Potom si Yongguk vyměnil šaty s policistou přibližně stejné postavy. Uniforma na něm sice trochu plandala, ale tenhle malý nedostatek zakryla neprůstřelná vesta, hodně podobná té, co mu před chvilkou zachránila život.

Himchan schoval Gukovy blonďaté vlasy pod policejní čepici. To už přinesli do ordinace nosítka určená pro mrtvolu.

„Běhá mi z toho mráz po zádech.“ Zamumlal policista, když v Gukových šatech ulehl na kovová nosítka a nechal si přes hlavu přetáhnout bílé prostěradlo. „Prosím vás, připomeňte někdo soudnímu lékaři, že zatím žádnou pitvu nepotřebuju, ano?“ Pronesl ještě polohlasně zpod prostěradla, ale v okamžiku, kdy se otevřely dveře, profesionálně znehybněl.

Detektiv Choi doprovázel nosítka až do haly. Chtěl se ujistit, že policistům před klinikou se podařilo připravit volný průchod davem.

 

„Takže jdeme na to.“ Himchan vzal Yongguka za ruku a pevně ji sevřel. „Jsi připravený?“

Yongguk přikývl. „Teď se ukáže, jestli jsem se za těch pět let naučil vypadat přirozeně. Ne jako slepý.“

„Tvař se, jako že patříš k té uniformě. Zbytek nech na mě.“ Poradil mu Himchan a vlepil mu na ústa letmý polibek. „Ještě nikdy jsem se nelíbal s poldou.“ Konstatoval s úsměvem.

„A jestli v té uniformě zůstanu ještě o něco dýl, dovolím ti dokonce o něco víc.“

„To se mi líbí.“ Zašeptal Himcha náruživě a doufal, že jejich škádlení splnilo svůj účel a prolomilo Yonggukovo napětí.

Očividně to zabralo, protože poprvé od dnešního rána se na něj Guk usmál svým neodolatelným úsměvem. „A mně se líbí představa, že dnes v noci budu znovu usínat ve tvé náruči.“

„To ti můžu slíbit.“ Himchan se váhavě vrátil do reality. „Prima, tak jdeme. Jin vyklidil halu a schodiště k jednomu z postranních východů, kde čeká jeho auto. Neboj, nikdo si nebude pozorně prohlížet detektiva s uniformovaným policistou, co na policejní stanici odvádějí očitého svědka.“

 „A co reportéři?“ Zeptal se Guk, když Himchan vykročil směrem do haly. Zaslechl, jak někdo říká, že dole jsou zástupci snad všech společností v městě.

„Ti všichni budou mít plné ruce práce s tělem, vynášeným z kliniky. Koroner navíc pronese krátké prohlášení, takže k našemu odchodu budeme mít úplný klid.“

Vypadalo to, že Himchan s Jinem mysleli opravdu na všechno. Yongguk zmlkl a soustředil se na svou novou roli. Když došli k vnějším dveřím chodby, dal mu Himchan potichu přesné instrukce, takže to na první pohled vypadalo, že do auta vede on Himchana a ne naopak. Potom už Himchan otevřel dveře Jinova auta a vklouzl na zadní sedadlo. Yongguk jej následoval, zatím co detektiv bez zaváhání zasedl na místo řidiče a šlápl na plyn.

„Guku, otoč se na mě a podívej se na zem, jako kdyby tě tam něco upadlo.“  Nařídil mu Himchan stroze, když neoznačené policejní auto míjelo zevlující dav na okraji policejního zátarasu.

„Příští zastávka Busan?“ Zeptal se Jin a vítězoslavně se křenil do zpětného zrcátka.

„Přesně tak.“ Potvrdil Himchan a vrátil mu přátelský úsměv. Stejně jako Zelo, ani Yongguk nechápal, proč ho chce vzít do Busanu. Chtěl, aby mu to vysvětlil, ale Himchan jej umlčel něžným polibkem.

„Důvěřuj mi, lásko.“ Zašeptal jen pro jeho uši a objal jej.

Yongguk přikývl a po těle se mu rozlil blažený pocit.