Světlo tvých očí 19

 

Yongguk si natáhl nohy na záď Mary Ann, opřel se do čalouněného rybářského křesla a nechal se ovívat teplým mořským vánkem. Na kapitánském můstku za ním byli Jaera s Jongupem plně zabraní do laškovné hádky. Himchan byl v hlavní kajutě. Telegraficky se spojil s Daehyunem a se Zelem, kteří byli na míle daleko, v Soulu. Chtěl mít jistotu, že jim při přesunu ze Soulu do Busanu nebyl nikdo v patách.

Poprvé za tu dobu, která mu připadala spíš jako celé roky a ne jediný týden, se Yongguk úplně uvolnil. Navíc dnes v noci se poprvé klidně vyspal. Přestože mu bylo jasné, že tenhle pocit vnitřního klidu nebude trvat věčně, byl nesmírně vděčný za tenhle dočasný odpočinek.

Oddal se mírnému kolébání lodi a jeho myšlenky se nevyhnutelně stočily k traumatizujícím událostem předchozího dne. Rychle jim ale unikl a raději přemýšlel o tom, jak úžasně se zachoval Himchanův táta, když do jeho domu předešlou noc neočekávaně vtrhl jeho syn s nervózním doprovodem. Právě se vracel s Jongupem domů po dlouhém dni s rozvernou rybářskou partou, ale přesto uvítal Yongguka i ostatní s nehranou radostí.

Himchan se dal hned do vysvětlování celé situace a oba, Jongup i jejich otec, hned pochopili, co má Himchan v úmyslu. Himchan přenechal svoji ložnici Yonggukovi a Jongup svůj pokoj jeho sestře a zatímco oba spali, připravovali oba bratři se svým otcem jeho dvanáctimetrovou kajutovou jachtu Mary Ann k dlouhé plavbě. Zabralo jim to skoro celou noc a před svítáním byla připravená k vyplutí.

Všech pět otcových rybářských lodí, kotvících v přístavišti, bylo sice předem zamluvených, ale pan Kim spojil dvě menší skupiny do jedné a zařídil všechno tak, že Mary Ann byla volná. Ani Himchan neměl žádný problém s přemlouváním svého bratra, aby dělal společnost Yonggukově sestře. Musel se smát, když viděl ty jiskřivé hvězdičky v očích svého bratra.

A teď už kolem nich byly na všechny strany jen nekonečné míle oceánu. S výjimkou Jee Won Seoka nevěděl nikdo, kde Yongguk je. A muž, který si na něj najal zabijáka, si myslel, že je mrtvý. Omámeně se usmál do hřejivých slunečních paprsků, sklouzl o něco níž do pohodlného křesla a nechal se kolébat na vlnách oceánu.

Z klimatizované kajuty vyšel Himchan. Při pohledu na Yongguka se zarazil. Hověl si v jednom ze dvou otočných křesel, pevně připevněných k palubě a vypadal jako spokojená kočka, slastně se vyhřívající na slunci. Blonďaté vlasy mu jemně poletovaly ve vánku a krátké plátěné, bleděmodré  kraťasy částečně odkrývaly jeho štíhlé dlouhé nohy.

Bílé, hodně vykrojené tílko odhalovalo mnohem méně, než plavky, ale způsob, jakým se tílko vzdouvalo a třepetalo v mořském vánku, byl mnohem víc vzrušující než pohled na obnažené tělo. Himchanem bolestně projel záchvěv intenzivní touhy. Vydal se přes dřevěnou palubu k jeho křeslu.

„Himchane?“ Zeptal se Guk a pootočil hlavou k rameni, takže se mohl Himchan kochat pohledem na jeho nádherný profil.

„Ano? Jsem tady.“

„Tam…doma…je všechno v pořádku?“

„V naprostým pořádku. Zelo ti vzkazuje, aby sis nedělal starosti o Yuki. Nechal ji u jednoho veterináře a prý se zabydlela bez větších problémů. I když jí moc scházíš.“

Yongguk si povzdechl. Věděl, že by bylo nelidské vzít Yuki sebou na loď, ale pes může těžko pochopit, že to všechno dělá pro jeho dobro. Bude se teď cítit opuštěná, jeho Yuki, ale jiné řešení nepřicházelo v úvahu.

Himchan si stoupl za křeslo, jednou rukou chytil Gukovy vlasy na zátylku, druhou jemně obemkl jeho bradu a zvrátil mu hlavu dozadu. Jeho rozechvělý hlas Yonggukovi vyhnal všechny myšlenky na jeho milovanou Yuki z hlavy.

„Jsi přímo ztělesněním požitkářské smyslnosti.“ Zašeptal a pomalu Guka políbil.

„Hmmm…“ Yongguk vjel Himchnovi jednou rukou do vlasů na zátylku a zcela se oddal jeho něžné péči. „Tohle vám jde velice dobře, pane.“ Vzdychl, když Himchanovy hladové rty začaly pomalu sklouzávat dolů po krku.

„To protože…hmm…mam inspiraci.“ Zašeptal mezi polibky. Náhlý závan větru zdvihl Yonggukovi volné tílko a odkryl jeho ploché bříško. Yongguk si jej hned chtěl zakrýt, ale než to stačil udělat, Himchan položil svoji ruku na jeho. „Ne, ne, ne…“ Žadonil. „Líbí se mi to tak, jak to je.“ Začal laskat opálenou pokožku na bříšku.

Přisedl si na boční opěrku a z téhle výhodné pozice zatlačil dlouhým vášnivým polibkem Yongguka do opěradla. Tomu z úst uniklo tiché zaúpění. Himchanova ruka jemně přejížděla po bříšku a pomalu se začala sunout směrem nahoru.

Přes nádherný, rozechvělý pocit vzrušení, který to v něm vyvolávalo, se od Himchana odtrhl a slabě protestoval. „Chany, ne. Jaera a tvůj bratr…“

„Jsou nahoře na můstku a nemůžou na nás vidět, ani kdyby chtěli. Ovšem jestli si děláš starosti s pravidly slušného chování…“ Bez varování Guka oběma rukama popadl, postavil ho na nohy a táhl ho přes palubu do jednoho z dlouhých měkkých sedadel, která z vnějšku rámovala hlavní kajutu.

„Počkej přece, opaloval jsem se.“ Bránil se Yongguk nepřesvědčivě, když ho Himchan svalil na místečko, bezpečně chráněné před zvědavými pohledy z horní paluby.

„Snad nebude tak zle.“ Umlčel Guka polibkem.

Polibkem, který nebyl žádostivý, ale také nebyl úplně obyčejný. Yonggukovy paže se obemkly Himchanovi kolem krku a jejich těla se přimkla těsně k sobě. Polibek se prodlužoval. Když se po nekonečné dlouhé době jejich rty od sebe vzdálily, lapali oba po dechu.

„No…tak tohle bylo opravdu mistrovské.“ Zažertoval Guk, když se mu podařilo zhluboka nadechnout.

„Ne, bylo to spíš frustrující.“ Opravil ho Himchan. „Myslíš, že bysme někomu chyběli, kdybychom se teď potichu vytratili do jedné z dolních kajut a už tam zůstali?“

„Proč? Chceš si neodkladně vybrat svou odměnu za to, žes mi včera zachránil život?“ Náhle Yongguk ucítil, jak Himchanovo tělo strnulo. „Promiň…“

„Nechci na to myslet, Guku!“ Řekl drsně a přivinul ho do bezpečí své náruče. „Ten okamžik, kdy jsi stál tam v té chodbě, zády k revolveru Lee Minhyuna, jakoby vypadl z mého nejhoršího snu.“

„Mám stejný pocit.“

„Myslel jsem, že tě ztratím.“ Zašeptal smutně. „Nikdy se už k tobě takhle blízko nedostanou. Přísahám…“ Jeho slova jen potvrdila, že i on zná krutou pravdu. Ta pekelná muka nejsou zdaleka u konce.

„Jak dlouho?“ Yongguk se přimkl k jeho rameni. „Co myslíš?“

Jeho, na první pohled nejasná, otázka Himchana nepřekvapila. Věděl, že chce vědět, kolik dnů klidu mají do té doby, než se někomu podaří vypátrat pravdu o Gukově ‘smrti‘.Wonseok sice v Yangju připravoval jeho ‘pohřeb‘, ale ani tím nikoho na moc dlouho neošálí.

Někdo z neúnavně slídících reportérů by nakonec mohl zjistit, že všechno je jeden velký podvod. Na soulské policii bylo příliš mnoho lidí, kteří znali pravdu. Od Choi GongJina až po toho policistu, který nahradil Gokovo ‘mrtvé‘ tělo.

„Dva…možná nejdéle tři dny.“ Odpověděl mu po pravdě Him.

Yongguk zaslechl v jeho hlase úzkost. Jestli měl nějaké pochybnosti o tom, jestli na něm Himchanovi záleží, mohly být rozptýleny právě tím, co zaslechl v jeho hlase. A i když se mu to příčilo, musel říci nahlas něco, co mu už několik dnů leželo na srdci.

„Možná bysme teda měli začít přemýšlet, jak to zařídit, abych zmizel navždycky.“

„Jak to myslíš?“ Himchan svraštil obočí.

„Vytvořit pro mě novou totožnost. Falešný rodný list, práci, kreditní karty na nové jméno…prostě všechno. Můj osobní ochranný program pro svědka. Bang Yong Guk musí zmizet!“

„Ale Guku, to přece není řešení. Nemůžeš se ukrývat sám.“

„Ale Himchane, copak mám na výběr něco jiného? Být pořád na útěku? A co ty nebo Jaera? Nemůžu po vás přece chtít, abyste se kvůli mně pořád harcovali z jednoho místa na druhé!“

„To nech laskavě na nás, ano?“

„Himchane!“

„Ne! Už o tom nebudeme mluvit.“ Prohlásil neoblomně.

Pouhá myšlenka na to, že by mohl Guka ztratit, že by musel žít ve vyhnanství, v neznámém městě, sám a zranitelný, byla víc, než Himchan dokázal unést. Kdyby k tomu opravdu muselo dojít, zařídil by všechno potřebné, ale nepustil by ho v žádném případě samotného. Zajistil by novou identitu i pro sebe a nový život by začali společně.

Věděl, že by to znamenalo doživotní skrývání a neustálý strach z odhalení. I kdyby se snažil sebevíc, nemohl by mu zajistit stoprocentní bezpečnost. Pořád by nad ním visela hrozba jako Damoklův meč. Noční můra, která by ho pronásledovala dnem i nocí. A Himchan podobnou představu zásadně odmítal. Yongguk mu připadal, jako by byl ze světla a krásy a on prostě musel přijít na způsob, jak ho uchránit před životem v temnotě vyhnanství.

Vrátil se ke křeslu. Objal Guka a jeho hlas byl plný něhy a lásky. „O tom si promluvíme později. Zatím si vychutnávej pocit bezpečí.“

Yongguk přikývl a chmurné myšlenky na budoucnost pustil po vlnách. Blýskl po Himovi zářivým úsměvem, který ho pokaždé spolehlivě obral o dech. „Nesplnil jsi slib, který jsi mi dal.“

Himchan se zamračil. „Jaký slib?“

Yongguk si položil ruce na Himchanovu hruď a kochal se jeho pevným tělem. „Slíbil jsi mi, že budu usínat ve tvém náručí. Včera, pamatuješ? S Jaerou, která mi chrápala do ucha, to bylo trošku něco jiného.“

Himchan se usmál při pohledu na jeho bojovně našpulené rtíky. „S tím si nemusíš lámat hlavu, zlato. O tenhle malý problém jsem se už postaral. Včera v noci bylo kvůli Zelovi a Daehyunovi u táty málo postelí. Ale s radostí ti můžu sdělit, že dneska nám nic podobného nehrozí. Kajuta, jinak nazývaná apartmá, je celá naše. Jongup bude v kapitánské kajutě hned vedle hlavního salónku a Jaera má vlastní kajutu hned vedle Jongupovi.“

„A co na takové úpravy říkal Jongup s Jaerou?“

„Ti souhlasili, ale dělali si starosti o tvou dobrou pověst. Dokonce mi Jongup nabídl uspořádat svatební obřad, aby to bylo legální.“ Řekl Himchan bezstarostně, ale vzápětí zadržel dech a zkoumavě sledoval Gukovu tvář. Snažil se odhadnout jeho reakci.

Yonggukovi radostí málem vyskočilo srdce z hrudi, ale dal si dobrý pozor, aby se to nezrcadlilo na jeho tváři. Při pomyšlení, že by mohl navždy patřit k tomuto muži vedle sebe, ho zalila vlna štěstí. Na okamžik se nechal opájet neuvěřitelně krásnou představou života s Himchanem.

Jenomže Himchan jen žertoval. Neměl ani zdání, jak se právě přiblížil k jeho největší a zároveň  nejtajnější touze. Jenomže s Himchanem uzavřeli přece tichou dohodu, že mezi nimi nevzniknou žádná pevná pouta a žádné závazky. Věděl, že Himchanovi na něm záleží, ale milovat někoho a chtít po jeho boku kráčet celým životem, jak si to bláznivě vysnil, bylo něco jiného.

Nějak se mu podařilo vytvořit na tváři rozverný úsměv, který měl dát Himchanovi najevo, jak bláznivý byl návrh jeho bratra. „To si mu rychle rozmluvil, viď?“

„Ne.“ Řekl trochu odměřeně, neschopný zamaskovat své zklamání. Yongguk pořád jejich vztah bral jen jako letní flirt. A kdyby se tohle peklo zítra zázrakem skončilo, posbíral by Yongguk úlomky svého předchozího života a pokračoval by v něm dál…bez něj. Himchan byl hluboce přesvědčený o tom, že zachránit Yonggukův život bude jednodušší než ho přesvědčit o své lásce k němu. O tom, že si svůj život neumí představit jinak než po jeho boku.

„Himchane, co je?“ Zeptal se Guk vystrašeně, když si všiml zlověstné změny v jeho chování.

Kratičký okamžik mu Himchan chtěl otevřeně říct pravdu, ale kousl se do jazyka. Po chvilce přemáhání se mu podařilo promluvit skoro uvolněně a vesele. „To nic, zlatíčko. Jen se mi zdá, že bych měl zajít nahoru za bráchou a zjistit, co bude k obědu. Jestli tu takhle zůstaneme ještě o chvilku dýl, bude jídlo tím posledním, na co budu myslet.“

 

Podle příkazů kapitána Jongupa připravil Yongguk s Himchanem chutný oběd a  navzdory stísněným prostorám a Gukově nevidomosti jim to šlo spolu výborně od ruky.

Převážnou většinu dnešního dopoledne strávil Yongguk průzkumem interiérů a exteriérů téhle lodi, takže se mu podařilo získat v tomto omezeném prostoru relativní jistotu. Problémy mu způsobovaly jen nepřetržité houpavé pohyby, kvůli kterým čas od času ztratil orientační smysl. Naštěstí nebyly na jachtě umístěný žádné rozbitné předměty a všechen nábytek byl zapuštěný do paluby. A tak nedostatek koordinace při chůzi po jachtě nakonec odnášely jen jeho nohy.

 

Po obědě se Jongup nabídl, že Yongguka zasvětí do tajů rybaření na volném moři. Vynesl na palubu potřebné náčiní a přikšíroval ho popruhy do jednoho z otočných křesel. K postroji potom přichytil obrovský rybářský prut s pevným vlascem a mohlo se začít.

Jongup s Himchanem mu donekonečna opakovali, jak se má zachovat v případě, že by měl štěstí. Ale všechny rady byly ty tam v okamžiku, kdy s ním prut smýkl prudce dopředu a něco obrovského se snažilo zběsile uniknout z jeho vlasce.

Díky hodinám, stráveným společně se svým vodícím psem, vedl Yongguk s rybou zpočátku vyrovnaný boj. Ryba byla ale nakonec přeci jen silnější a tentokrát svůj boj o život vyhrála.

„Je pryč!“ Vykřikl Guk lítostivě. Točil navijákem, ale prověšený vlasec jen potvrdil jeho slova. Jeho kořist unikla, přesto byl ten krátký zápas velmi zábavný. Natočil svou rozpálenou tvář směrem k Himchanovi. „Říkal jsi, že to byla velryba? Jak byla velká?“

„No…přinejmenším šest metrů.“ Odpověděl Himchan a stěží udržoval vážnou tvář.

„Ne…já bych řekl, že měla určitě přes sedm metrů. No možná osm.“ Opravil ho Jongup.

„Tak hele…nepřeháníte trochu vy dva?“ Pustila se do nich Jaera z provazového žebříku, vedoucího na kapitánský můstek. „Ukažte mi vy dva tady tak velkou velrybu a já vám dám celý ostrov pokladů.“

Yongguk, který dobře  věděl, že si ho oba bratři jen dobírají, se natočil ke své sestře. „Jak velká byla doopravdy?“

„Dva…možná tři metry…maximálně.“

„Ehm…ehm…“ Yongguk si dramaticky odkašlal. „No…aspoň vidím, komu tady můžu důvěřovat.“

„Ale to není jejich chyba, Gukie.“ Zastala se bratrů Jaera velkoryse. „K malému úlovku by se žádný z nich nepřiznal, ani kdyby mu šlo o život.“