Světlo tvých očí 20

 

Jongup s chutí přijal Jaerinu nabídku a okamžitě mezi nimi vzplanul temperamentní slovní souboj. Yongguk s Himchanem a úsměvem naslouchali jejich škádlení, když se jiskřivá sprška slov přehnala, snažil se Yongguk přesvědčit sestru, aby sešla k nim dolů a na vlastní kůži zkusila, co obnáší mořské rybaření. Jaera ale dala přednost kontrolnímu stanovišti. Zkušeně vedla loď tichými vodami oceánu a remcala, jak ostatní maří čas. Nakonec poukázala i na fakt, že kdyby nakonec přece jen něco chytili, nevěděli by, co s úlovkem. Mrtvá ryba by po další dva nebo tři dny plánované plkavby nebyla tou nejlepší společnicí. Přes Jaeřino brblání se nenechali odradit a rybařili vesele dál.

„Neměl jsem ani ponětí, že Jaera umí zacházet s lodí.“ Poznamenal Yongguk, když se Himchan znovu přesvědčoval, jestli je bezpečně připoután do křesla.

„Ale jak by ne!“ Odpověděl mu nevzrušeně Jongup. „Jaerka je ostřílený námořník. Její zesnulý manžel byl fanda do rybaření na moři.“

Yongguk se udiveně natočil k Jongupovi. Přestože byli sourozenci a znali se celý život, s tímhle se mu dosud sestra nesvěřila. A na druhou Jongup ji znal stěží dva týdny a zřejmě se už seznámil s celým jejím životem do detailu. Yongguk nevěděl, jestli má být uražený nebo potěšený.

„To je úžasné.“ Řekl smutně nakonec.

„Jo jo, ta tvoje sestra…to je ženská.“ Jongup si neuvědomil příčinu Yonggukova překvapení a smutku. „Už skoro celý den mi radí, jak bych mohl zlepšit svojí práci.“

„Opravdu?“ Himchan se pobaveně podíval na svého bratra. „Tak proto se vy dva dneska celý den hádáte?“

„No jasně. Nemůžu přece dopustit, aby si myslela, že ona ví všechno nejlíp. Ženská se musí včas usměrnit. Musí si uvědomit, kde je její místo.“

„A kde? Smím-li se ptát.“ Zeptal se Yongguk a soustředil se na poznámku, svědčící o povýšené nadřazenosti mužů.

„Kdekoliv si to ona sama přeje.“ Odpověděl Jongup a všichni se rozesmáli.

Vzápětí se zase plně soustředili na chytání ryb. Yonggukova velryba nebyla zřejmě hloupá a háčku se napodruhé už z dálky vyhnula velkým obloukem. Navíc se zdálo, že před těmi nebezpečnými vodami varovala všechny své známé a příbuzné.

Krátce před západem slunce to nakonec vzdali a po dobu, kdy Himchan s bratrem připravovali večeři, Jaera opatřovala karty ze salónku značkami se slepeckým písmem. Po večeři se hned pustili do pokeru a Jaera začala ze všech dřít kůži.

„Sakra.“ Zaklel Jongup, když ho Jaera opět přehrála. „Ještě že nehrajeme v hotovosti. Tahle ženská by už vlastnila Mary Ann…a všechny ostatní tátovy lodě, kdybych je vsadil.“

Yongguk se na něj usmál a prsty lehce přejížděl přes vyčnívající body na kartách. „Jongupe, nevíš náhodou, jak tahle úžasná loď přišla ke svému jménu? Kdo to je Mary Ann? Nějaká ztracená láska?“

„No…ve skutečnosti…“ Začal Jongup, ale Himchan jej rychle přerušil.

„Ani to nechtěj vědět, Guku. Je to hrozně nudná historka.“

Himchanova reakce ujistila Yongguka, že historka spojená s Mary Ann bude naopak velmi zajímavá. Možná trapná, ale určitě ne nudná. Stěží potlačoval úsměv.

„Víš…to jméno jí dal Himchan. Jednou jsme přijeli k tátovi na letní prázdniny a on trval na tom, že se bude jmenovat Mary Ann.“

„Aha.“ Yongguk se naklonil k Himchanovi. „Takže…jak jsem se už jednou ptal…kdo byla ta Mary Ann? Nějaká tvoje první láska?“

„Ne. Byla to jedna z těch hmklsnvt….“ Vyhrkl Himchan s rukou před pusou, takže mu nebylo ani trochu rozumět.

„Cože?“

„Byla to jedna z těch žen na Gilliganově ostrově!“ Vykřikl Himchan. „Už jsi spokojený?“

Ani ruka, kterou si Yongguk snažil zacpat pusu, nemohla potlačit jeho záchvat smíchu. Jongup s Jaerou se okamžitě připojili a nakonec se celá kajuta otřásala hurónským smíchem, který vybuchoval znovu a znovu, jako nakažlivá nemoc, až z toho nakonec všichni, kromě Himchana, slzeli a bojovali se škytavkou.

„Jsem opravdu moc rád, že vás to tak pobavilo.“ Řekl Himchan odměřeně a prohlížel si je, jako by se všichni zbláznili. Jeho rozladění jen přililo olej do pohasínajícího ohně a všichni se znovu začali prohýbat smíchem. Himchan se znechuceně praštil do stehen, odhodil karty na stůl a naštvaně se přesunul do lodní kuchyňky, kde si vyndal z ledničky pivo. „Kdybych byl někomu pro něco jiného než pro smích, tak mě najde venku.“

Jaeře a Jongupovi se po Himchanově odchodu podařilo dostat své nevázané veselí velmi rychle pod kontrolu. Yonggukovi to trvalo o něco déle, ale časem se i on uklidnil natolik, že se sebe v krátkých přestávkách, kdy nelapal po dechu, dostal pár slov.

„Myslíte, že bych za ním měl jít?“

„Jen jestli jsi připravený pofoukat jeho raněné sebevědomí.“ Varovala ho Jaera.

„To bych měl zvládnout. A Jongupe, opravdu se někdy Himchan zamiloval do herečky z toho amerického seriálu?“

Jongup ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Můj starší bratr by na mě do smrti nepromluvil, kdyby ti řekl, že jí dokonce napsal milostný dopis a její podepsanou fotku si tenkrát na celé léto pověsil do svého pokoje.“

„Být tebou, tak to raději nikomu neříkám.“ Poradil mu Yongguk a stoupl si.

„To mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy bych svého brášku nemohl tak ztrapnit.“

Yongguk se zasmál a než došel ke dveřím kajuty, pustili se Jaera s Jongupem do další hazardní hry, zvané oko bere.

Vstoupil do chladivého nočního vzduchu. „Himchane?“

„Jsem tady v křesle a oddávám se svému ztrapnění.“

„Ale ale…ty můj chudáčku.“ Broukl něžně Guk  a vydal se za jeho hlasem. „Ranili jsme tvé křehké city?“

„Jsem úplně znemožněný.“ Pronesl tragickým hlasem Him. „Surově jste mě zbavili mého těžce vybodovaného sebevědomí.“

„Jen řekni ano nebo ne, jestli si tě můžu něčím usmířit.“

„Abych pravdu řekl, tak ano.“ Hmátl po Gukovi a posadil si ho na klín. „Polibek od nádherně sladkého blonďáčka prý dělá divy s ochablým mužským sebevědomím.“

Yongguk se k němu přitulil. „Myslel jsem, že dáváš přednost jedné zrzavé herečce.“ Škádlil ho.

Himchan ztišil hlas, až z něj nezbylo víc než chraplavý šepot. „Hm…jsem ohebný jak vrbový proutek.“

„Mám dojem, že v tomhle bodě s vámi nemůžu souhlasit, pane Kime.“ Svůdně se mu zadečkem zavrtěl na tvrdnoucím klíně.

Himchan sklonil svá ústa o něco blíž ke Gukovi a rukou přejel dolů k jeho kolenu a potom zase nazpátek na stehno. „Věř mi Gukie, tohle je čistě bezděčná reakce. Seděl jsem tady, na provoněném nočním vzduchu, s oživlou vzpomínkou na společně prožité hodiny rozkoše a pohltila mě nezkrotná vášeň.“

Yongguk zalapal po dechu. Himchanova ruka se pohybovala neomylně výš a výš. Začal zrychleně dýchat.

„Viděl jsem před sebou tu milovanou tvář.“ Pokračoval Himchan smyslně. „Pod rukama jsem skoro cítil ta nádherná ňadra.“ Himchan uvolnil knoflíčky na Gukově košili a hlavou se zabořil do krční jamky. Jeho voňavou pokožku zahrnul jemnými polibky. „I v téhle černé noci, kdy nesvítí ani měsíc, ani hvězdy, si dovedu vybavit její světlem zalitý útlý svůdný pas a ty nádherně tvarované boky.“ Vysvlékl ho z košile a rty se přitiskl na vrcholek bradavky, která pod jeho dotykem okamžitě ztvrdla.

V Yonggukovi se zadrhl dech, rukama vzal Himchanovu hlavu, prsty se probíral v jeho vlasech a tiskl si ho k sobě. I Himchanův dech se začal nezadržitelně zrychlovat, ale on pokračoval ve své erotické povídce. Pomalu se propracovával vzhůru po jeho krku, až skončil svými rty na Gukově ušním lalůčku.

„Ale potom mi ten noční přelud zmizel a já roztoužený jsem zavolal Mary Ann, vrať se!“

Himchan se ďábelsky zasmál a vytrhl tak Yongguka z nádherného stavu beztíže, který mu předtím navodil.

„Ty hade…“ Zasyčel Guk a žertovně ho uhodil pěstí do hrudi. „Já ti dám Mary Ann!“ Rozvášněně mu pohrozil, vzal ho za zátylek a přitáhl si jeho ústa na svá. Na oplátku ho začal svádět krouživými pohyby svých boků a svýma neposednýma rukama.

Ani Himchan mu nezůstal nic dlužný. Toužili po svých tělech a jejich polibek se prohluboval. Tiskli se k sobě, až nakonec Guk odtrhl své rty od Himových.

„Myslíš, že by nás někdo postrádal, kdybysme na zbytek noci zmizeli do své kajuty?“ Zeptal se Guk a volně tak napodobil jeho svůdnou nabídku z dnešního odpoledne.

„I kdyby…je mi to úplně jedno.“ Políbil Guka něžně na čelo. „Dneska se s tebou budu milovat a bůh pomáhej tomu, kdo by mi v tom chtěl zabránit!“

 

 

Yongguk zavřel oči. Přál si, aby se mu v Himchanově objetí už konečně podařilo usnout. Jenomže jeho roztěkaná mysl mu takový luxus nechtěla dopřát. Nervózně se převalil na druhý bok a v uších mu stále rezonovala slova, která mu Himchan šeptal po celou dobu jejich milování.

„Miluju tě, Gukie. Miluju tě … miluju tě.“ S těmito něžnými slovy si Himchan bral jeho tělo. Ale s každým dalším milostným záchvěvem, který ho tlačil až na samou hranu vědomí, nabývala tahle jediná věta na naléhavosti a ohnivosti. Předtím ta slova stěží vnímal, ale teď … teď neslyšel nic jiného.

Vymanil se z Himchanova objetí. Himchan se neklidně zavrtěl a on znehybněl až do okamžiku, kdy začal znovu hluboce a uvolněně oddechovat. Potichu, aby ho nevzbudil, si našel svoje oblečení a oblékl se do něj. Opatrně si rukama prošmátral cestu na palubu. Usedl do jednoho z otáčivých křesel a nohama se opřel o záď. Vítr od moře už byl docela studený, ale jemu byl příjemný. Nechal se jím ovíjet a snažil se urovnat svoje rozpolcené pocity a najít v nich nějaký smysl.

Miluju tě, Gukie … miluju tě. Ta slova ne a ne odeznít. A Yonggukovi to nevadilo. Sobecky si přál uvěřit, že to nebyla jen bezvýznamná fráze vyslovená v žáru vášně jen proto, aby se na ni ráno zapomnělo. Miloval Himchana celým svým srdcem, ale nemůže po něm chtít, aby žil v neustálém bezprostředním ohrožení. Kdyby se mu kvůli němu něco stalo, snad by to sám ani nepřežil. Musí mu dovolit, aby žil podle svých představ a ne aby živořil po jeho boku.

Dneska s ním Himchan odmítl mluvit o tom, jak by mu mohl pomoci při jeho zmizení, ale zítra se budou muset k tomuto tématu vrátit. A kdyby se Himchanovi do toho nechtělo, bude si muset najít někoho jiného, kdo by mu pomohl. Čím dřív zmizí z Himchanova života, tím líp.

Zatím si svůj život bez Himchana nedokázal představit. Věděl ale, že jeho rozhodnutí je správné. Hrůza, kterou skoro celý den snažil zatlačit do patřičných mezí, ho teď nemilosrdně zatáhla do svých sítí. Přestal vnímat čas. Až když se do něj opřel prudký poryv větru, vrátil se do reality.

Mary Ann už neplula mírnými vlnkami a vzduch kolem dostal příchuť nadcházející bouře. Lehce se otřásl, protože vítr byl najednou řezavě ledový. Postavil se, ale loď se kymácela mnohem víc, než se mu zdálo v bezpečí křesla a tak se snažil co nejrychleji zachytit opěradla, aby udržel rovnováhu. Pod vahou jeho těla se křeslo otočilo z jeho dosahu a tak rázem přišel o jediný záchytný bod, do kterého vkládal celou svou důvěru.

Mary Ann se prudce naklonila pod nárazem obrovské vlny a on byl mrštěn na záď lodi. Se zaúpěním dopadl bokem na úzkou okrajovou hranu, ale bolest vzápětí vystřídala panická hrůza, protože další nečekané zhoupnutí lodě a hybná síla pádu ho vrhly dolů přes hranu.

S ošklivým žuchnutím dopadl na železnou mřížku přídavné plošinky, která už byla částečně pod vodou. Do tváře ho udeřil zpětný náraz vlny. Bojoval o dech a zoufale šmátral kolem sebe po nějakém úchytu, který by ho zachránil před smetením do zlověstně hučících vln oceánu.

Následující okamžik mu připadal dlouhý jako celý jeho život. Všemožně se snažil udržet se na lodi, ale vlna, která v jeho představě narostla do obludných rozměrů, s ním smýkla a nemilosrdně hodila do vody. Hlavou mu blesklo, že když se hned nepřinutí k rozvaze, bude jeho šance na přežití v podstatě nulová.

Zaklonil hlavu, aby ji udržel nad vodou a nohama neúnavně šlapal vodu. Několikrát se zhluboka nadechl a potom začal volat o pomoc. Pokaždé, když otevřel ústa, mu obličej zalila slaná voda, ale stále volal Himchanovo, Jaeřino i Jongupovo jméno. Až mu z toho úsilí řezavě pálilo v krku.

Byl uvězněn v černém světě své nevidomosti a kolem něj bylo ještě černější moře. Snažil se nemyslet na všechny ty žraloky a mořské stvůry. Soustředil se jen na zvuky, které by mu mohly pomoci najít Mary Ann. Vodu narážející na její trup nebo nezřetelnou ozvěnu svých vlastních slábnoucích výkřiků. Ale přes své úsilí slyšel jen a jen děsivé ticho bezedného oceánu.

Čas sice pokročil, ale on neměl ani o kolik. Zatím se sice držel nad vodou, ale už ho také napadlo, že mu možná není souzeno odtud uniknout. Měl sice šanci vytrvat ještě několik hodin, snad až do svítání, ale do té doby by se vzdálil od Mary Ann na celé míle.

Představil si Himchana, jak se ráno probouzí a zjišťuje, že místo vedle něj je prázdné. Jak bezvýsledně prohledává celou jachtu. Představil si taky, co by potom následovalo. Jak by se do záchranné akce zapojila Jaera s Jongupem. A když by ho nenašli, uvědomili by ihned pobřežní policii a potom by společně s dalšími loděmi brázdili nekonečné vlny oceánu. Ale do té doby by už neměl sílu udržet hlavu nad hladinou.

A večer by na veřejnost prosákla zpráva, že slavný spisovatel detektivek, Bang Yong Guk, v tomhle týdnu už podruhé zemřel. Tahle představa ho rozesmála. Jeho hysterický smích ale vzápětí udusila slaná voda, která se mu dostala do úst. Kašlal, prskal, ale proti smíchu, který byl spíš projevem hrůzy než pobavení, nezmohl nic. Byl tak sám a vyděšený. Vůbec neměl ponětí o plynoucím čase. Každá minuta byla vyplněná jen úpornou snahou vydržet. Zůstat naživu.

Nechal se unášet po vlnách, plul po proudu, chvílemi šlapal vodu nebo odpočíval na zádech, aby se příliš nevyčerpal. Podlehl klamnému pocitu, že to všechno je jen zlý sen. Před očima se mu začaly odvíjet vzpomínky z dávné minulosti jako starý film a on se úplně odpoutal od hrůzné přítomnosti. Byl na pokraji fyzických i psychických sil. Neměl ani sílu truchlit nad ztrátou zdravého rozumu.

Promluvil k němu nějaký hlas. Byl to jeho milovaný tatínek. Radil mu, aby plaval a on ho bez váhání poslechl. Jeden záběr střídal druhý. Potom si dovolil na chvíli odpočinout, ale tatínkův klidný tichý hlas mu přikázal, aby plaval dál. On znovu poslechl. Všechny svaly v těle křičely bolestí, ale on odhodlaně pokračoval za fatou morgánou, která světélkovala v dálce před ním. V očích ho pálila slaná voda, zavřel je a dovolil si na chvilku odpočinout. Potom se znovu zapřel do vln.

Vítr, který vířil hladinu, proti němu poslal vysokou vlnu a tak musel okamžik počkat, až se ta tajemná světla znovu objeví. V očekávání otevřel oči, ale kde nic, tu nic. Jeho mysl nechala fatu morgánu zmizet stejně rychle, jako ji stvořila.

Zoufale vykřikl a v tom jediném táhlém výkřiku se zrcadlila všechna jeho beznaděj, zlost i touha po životě. Postupně se jeho výkřiky změnily v bezhlasné vzlykání, které ho spolehlivě připravilo o poslední zbytky sil. Temnota jeho bezvýchodné situace byla pomalu pohlcována pustotou bezvědomí.

Poslední jasná myšlenka, která mu prolétla hlavou, než upadl do hlubin smrti, byla, že bouře ho zřejmě musela minout, protože hvězdy nad jeho hlavou září jako milióny briliantů.