Světlo tvých očí 21

„Sakra, vypněte ten motor a poslouchejte!“ Překřičel Himchan řev silného motoru Mary Ann.

Jongup jej okamžitě poslechl a všechno ztichlo. Jaera, obsluhující na můstku výkonný reflektor, přejela pomalu světlem po vodní hladině. Všichni nehnutě poslouchali. Všichni se modlili.

„Támhle!“ vykřikl Himchan a ukázal prstem k levoboku. „Slyšíte to?“

„Já neslyším vůbec nic!“ Zahulákala Jaera. Neměla sílu zvládnout hrůzu, která se jí zmocnila v okamžiku, kdy ji Himchan vzbudil tou neuvěřitelnou zprávou o Yonggukově zmizení.

Skoro hodinu už pozorovali moře kolem sebe a čekali. Čekali v zoufalé naději, že jejich loď, snad míří k Yonggukovi a ne od něj. Nikdo se neodvážil třeba jen připustit, že je už mrtvý. Jaera natočila světlomet udaným směrem a v duchu se modlila, aby to byl její bratr. A ozvalo se to znovu. Mohl to být sice jen vítr, ale všichni na lodi věděli, že vítr to není. Nemůže být.

„Támhle je!!“ Zaječela Jaera.

„Ale kde? Kde támhle? Sakra!!“ Vykřikl v bezmocném vzteku Himchan, který ani na okamžik nespustil oči z úzkého pruhu světla.

„Támhle, vrať se! Vrať to světlo nazpátek!“ Rozkázal Jongup a Jaera jej hned poslechla. Asi třicet metrů od nich zasvítil na temných vlnách bílý chuchvalec. Všichni rázem ožili. Jaera namířila světlo na ten neurčitý předmět a potom už se přiblížili tak blízko, že rozpoznali Yongguka, otočeného tváří do vody, plujícího potichu a bez života.

„Nééééé…“ Dozníval v temnotě Himchanův utýraný výkřik ještě dlouho poté, co se vrhnul střemhlav do vody. Několika ráznými záběry byl u něj, vynořil z vody jeho zsinalou tvář, otočil si jej ve svých pažích jako hadrovou panenku a za několik okamžiků už společně vytáhli bezvládného Yongguka na palubu.

Himchan bojoval se slzami a fanaticky se mu snažil vrátit život. Vdechoval mu do plic svůj dech. Potom ho rázně převrátil na břicho, rozkročmo se posadil na jeho boky a krátkými, energickými údery ho bušil do zad.

„Dýchej Gukie, dýchej!!“ Žadonil a poroučel zároveň. Z očí se mu hrnuly slzy, které se mu na tvářích mísily se slanou vodou stékající z vlasů. „Prosím, lásko, dýchej … dýchej … dýchej … bože, prosím … ať začne dýchat … dýchej …“ Opakoval stále dokola a neustával v pravidelných úderech.

Pološílený zoufalstvím Guka znovu položil na záda a znovu začal s dýcháním z úst do úst, zatímco Jongup donekonečna stlačoval jeho hrudník na straně, kde kdysi tlouklo srdce plné života. Konečně se Yongguk rozkašlal. Himchan go zezadu pevně přidržoval ve svých pažích a čekal, až se mu podaří vykašlat z plic a žaludku záplavy mořské vody. Nakonec se trhaně nadechl a zůstal mu bezvládně viset v rukách. Vyčerpaný, ale živý.

„Díky bohu…“ Zašeptala Jaera.

„Amen.“ Jongup vyndal z jedné skříňky na palubě dvě přikrývky a podával je Himchanovi. „Tady brácho.“

Himchan do nich Yongguka opatrně zabalil a pomohl mu do křesla. Klekl si před něj, energicky ho třel přikrývkou a klidně, mírně na něj mluvil. Čekal, až pomine šok z právě prožité hrůzy.

Yongguk si připadal jako ochrnutý vyčerpáním i úlevou. Nehnutě seděl a snažil se vstřebat krásu znovunalezeného života. Všechna světla na lodi jakoby svítila přímo do jeho očí. Musel je přivřít, aby se uchránil před ostrou bolestí, která mu spolu se světlem pronikala hluboko do očí.

Silné, ale zároveň něžné ruce mu odhrnuly z obličeje pramínky mokrých vlasů a osušily ho. Promlouval k němu hluboký hlas, vibrující dojetím a on cítil, jak jeho strnulost pomalu mizí.

Světla se zapichovala do jeho zmatené mysli a on se soustředil jen na ten hlas a ruce … Himchanovy ruce. Zapomněl na bolest a pomalu zvedl oči k jeho hrudi, k napjatým svalům pokrytým tmavým jemným chmýřím. Bylo to nádherné tělo, dokonale stavěné. Přesně takové, jaké si ho představoval. Ale teď si ho nepředstavoval, teď ho viděl.

Vyděšený, že pouze sní další živý sen, natáhl Yongguk ruku a dotkl se Himchanova ramene. Nesměle, bázlivě se ho dotýkal a sledoval pohyby své ruky vytřeštěnýma očima. Šplhal po jeho rameni nahoru, až do své dlaně zachytil jeho bradu. Byla výrazná a rty nad ní byly dokonale tvarované a plné. Přejel po nich palcem a potom se vydal podél jeho dlouhého a ne úplně rovného nosu k hluboce posazeným očím naplněným směsicí zmatku, úlevy a … a lásky.

„Gukie … jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Himchan se vzrůstajícími obavami.

Yonggukovi oči se zabodly do jeho a on, jako pokaždé, i teď skoro uvěřil, že se Yongguk dívá přímo na něj. Z výrazu jeho tváře se dalo vyčíst nadšení. Jeho hbité, neposedné prsty mu zajely do hluboké vrásky mezi obočím, která, jak věděl, propůjčovala jeho tváři arogantní výraz.

„Gukie …řekni něco, lásko. Jsi…“

„Jsi tak … krásný …“ Zašeptal Guk a oči se mu zalily slzami. „Nikdy jsem si nepředstavoval …“

„Bože …“ Zašeptal Himchan, když mu konečně došlo, co se stalo. Někde hluboko v srdci se mu zrodil šťastný úsměv, který vzápětí vykvetl na jeho rtech a vlil se i do jeho očí. „Ty mě vidíš?“ Zeptal se hlasem, zlomeným dojetím.

Yongguk přikývl, taky se usmál a netrpělivě si otíral slzy, které mu bránily v tom nejkrásnějším pohledu, který se mu kdy naskytl. „Vidím tě!“ Hlas měl ochraptělý únavou, ale přesto pevný. „Já tě vidím!!!“ Zakřičel, když ho Himchan vyzvedl k sobě do náruče a radostně se s ním zatočil.

Yongguk začal plakat štěstím. Nejdřív u něj byl Himchan a láskyplně ho políbil tak, jako by ho od sebe už nikdy nechtěl nechat odejít. A potom už tady byla Jaera a také Jongup, kterému vrátil jeho srdečný stisk.

Z jeho náruče se ale zvědavě odtáhl, aby ukojil svou zvědavost. A jeho tušení ho nezklamalo. Jongupova výrazná, opálená tvář byla jen mladší verzí obličeje jeho bratra. Nejdřív se zadíval na něj, potom na Himchana. Smál se a plakal zároveň. Potom se vrátil do Himchanovy náruče.

„Jak se ti podařilo mě najít? Jak to, že jsi tak brzo zjistil, že jsem pryč?“ Zeptal se Guk chraplavě a jeho oči visely na té pohledné tváři, kterou si snad milionkrát představoval ve svých myšlenkách.

„Měl jsi přece strávit noc v mé náruči, pamatuješ?“ Připomněl mu Himchan a mučivě si uvědomil, že bílé tílko a kraťasy obepínají Yonggukovo tělo jako druhá kůže a že jediná věc, kterou má na sobě on sám, jsou promočené džíny. „Probudil jsem se, a když jsi nebyl vedle mě ani na palubě, začali jsme s pátráním.“ Nepopisoval mu paniku, která se všech zmocnila. Rozběhli se po lodi a doufali, že se nevyplní jejich hrozná předtucha. „A když jsme tě nenašli nikde na lodi, vzal brácha v úvahu rychlost a směr lodi a pohyb předmětu unášeného proudem.“

„Jinými slovy …“ Vložila se do toho Jaera. „… měl zatraceně dobrý odhad.“

„Hlavně, že to dobře dopadlo.“ Prohlásil dojatě Jongup a zabalil Yongguka do nové přikrývky.

„Jsem moc rád, že máš tak zatraceně dobrý odhad.“ Yongguk se na něj usmál z bezpečí Himchanovy náruče. „Děkuju …“ Zamžikal proti jasnému bodavému světlu reflektoru, namířenému k nim na palubu. V myšlenkách se vrátil k tomu poslednímu, co si pamatoval. „Moje podvědomí si zřejmě uvědomilo, že mě může zachránit jen nevrácení zraku. Když jsem v dálce před sebou viděl světla, myslel jsem, že blouzním. Plul jsem směrem k nim, ale potom mi zmizela.“

„Pravděpodobně ses k nim otočil zády a díval ses směrem od lodi.“ Ozvala se Jaera.

„Kdybysme neuslyšeli tvůj výkřik, s největší pravděpodobností bysme tě minuli.“ Poznamenal Himchan.

Yongguk si rukou třel své rozedřené hrdlo. „Měl jsem hrozný vztek, že ta světla tak najednou zmizela. A byl jsem příliš utahaný, skoro jsem se nemohl hýbat. Potom jsem nad sebou uviděl hvězdy a potom nic …“ Podíval se na Himchana a znovu se musel dotknout jeho tváře.

Jeden druhému se zadívali do očí a v jejich pohledech se zrcadlila láska a porozumění. Na okamžik znehybněli a nevnímali ani svá těla, přitisknutá pevně k sobě.

Jaera sledovala city, odrážející se na tvářích obou milenců a vyslala k nebesům modlitbu díků, že je Yongguk v bezpečí. A navíc že má po svém boku Himchana. Nikdo jiný by si nezasloužil víc lásku silného, odvážného a nezištného muže než právě její bratr. Jaeře už málem uniklo srdceryvné zavzlykání, ale na poslední chvíli se vzchopila a jen opovržlivě odfrkla.

„No, tak to by snad stačilo vy dva. Nechte toho cukrování. Vypadáte jako párek zmoklých slepic. Honem utíkejte dolů. Guku, ty se osprchuješ a vezmeš si suché oblečení a Himchan …“

„Vím …postarám se o něj, Jaero.“ Dokončil za ní Himchan se smíchem. „A co kdybys nám udělal nějaký kafe a otevřela plechovku s polívkou? Yongguk by měl něco sníst.“

„Ráda to udělám.“

„Děkuju.“ Usmál se na ní Himchan.

Yongguk se na ně usmál, ale vzápětí se mu zvedl žaludek při hrůzné představě, že by po těch litrech slané vody měl pozřít ještě něco jiného. Malátný štěstím a únavou nechal Himchana, aby ho odnesl dovnitř.

Jaera se za nimi dívala se zaťatými zuby a bránila se slzám, které se jí hrnuly do očí. Jongup instinktivně vytušil, co cítí a přešel k ní. „Málem jsi přišla i svého brášku, viď?“ Zeptal se potichu.

Jaera se vzlyknutím přikývla a vrhla se Jongupovi do náruče. Dala volný průchod svým slzám a tiskla se k němu. Jongup ji pevně držel ve své náruči.

„No tak … no tak Jae, miláčku … už je dobře. Všechno je v pořádku.“ Šeptal jí konejšivě, dokud neutichl poslední vzlyk.

Jaera se ho křečovitě držela a on ji políbil na čelo. Vychutnával si, jak k sobě jejich těla na všech místech dokonale padnou. Když se od něj nakonec odtáhla, chtělo se mu nad tou ztrátou bolestně vykřiknout.

„Už je ti líp?“ Zeptal se jí s úsměvem a snažil se nemyslet na bodavou bolest, která se mu nečekaně usídlila v rozkroku.

„Nic mi není. Jsem úplně v pořádku.“ Odsekla, jako by litovala, že před chvilkou neovládla své city.

„Ale přede mnou si nemusíš na nic hrát.“ Řekl Jongup laškovně. „I tak jsem už dávno přišel na to, že pod nestravitelnou skořápkou se skrývá srdce milující a oddané ženy.“

„Samozřejmě.“ Řekla, jako by ji to odhalení vůbec nepřekvapilo.

„Potom ale nemáš žádný důvod se ode mě odtahovat. Je to tak?“

Jaera bojovně vystrčila bradu. „Ne, myslím, že ne.“

Beze spěchu se k němu přiblížila, omotala mu ruce kolem krku a dlouze ho políbila. Jejich polibek se stával čím dál vášnivějším, který skončil, až když jim došel dech.

„Jongie?“ Sladce se na něj usmála.

„Hm … co?“ Zeptal se  roztržitě a nedokázal od ní odtrhnout zrak.

„Jestli mi ještě někdy řekneš Jae, miláčku, tak ti vlastnoručně zpřelámu obě nohy!“ Slíbila chladnokrevně a nepříliš jistým krokem odkráčela do své kajuty.

Na palubě zůstal jen Jongup. Sám se svým záchvatem smíchu.