Světlo tvých očí 22

 

Yongguk vykročil ze sprchového koutu a začal se pomalu utírat. Zdráhal se uvěřit, že opravdu na vlastní oči vidí páru halící do oparu malou místnůstku a srážející se na zrcadle nad umyvadlem. Ovinul se vlhkou bílou osuškou a potom se natáhl ještě po jedné vzácné osušce, kterou mu tam nechal Himchan.

Pomalu ji rozvinul a kochal se barvami hýřícím květinovým vzorem, který zaútočil na jeho smysly. Už brzy měl spatřit opravdové barevné květy, ale prozatím mu úplně stačily růže, natištěné na froté osušce. Viděl je a to bylo na celé věci to nejdůležitější.

Usmál se nad svou sentimentální náladou. Předklonil se a vlasy skryl do umně zatočeného turbanu z osušky. Když potom spatřil v zrcadle svůj nejasný odraz, srdce se mu zběsile rozbušilo. Najednou byl zpátky v minulosti. Vzpomněl si na dlouhé měsíce, kdy byla jeho rozbolavělá tvář ukrytá pod nánosy obvazů. Živě si pamatoval na pooperační bolesti po další operaci. Vybavil si profesionálně klidný a vemlouvavý hlas, který chválil svou vlastní práci.

Kdyby setřel kapky sražené páry, viděl by konečně jeho dílo. Tvář, kterou stvořil plastický chirurg. Ale něco ho zadrželo. Nepřipadal si ještě natolik silný, aby se ke všem svým starostem mohl navíc zabývat svou novou podobou.

A tak jen rozbalil provizorní turban a energicky si ručníkem setřel vlasy. Potom vyndal z kosmetické tašky fén a začal si vysoušet vlasy. Horký vzduch vysušil mnohem rychleji než jeho vlasy zamlžené zrcadlo, ale ani se na něj nepodíval.

Každou vteřinou se mu zrychloval tep a on se snažil vyhnout nevyhnutelnému. Přál si celou svou duší, aby ho Himchan v té maličké koupelně, vedle jejich společné ložnice, nenechal samotného. Jak jen ho potřeboval cítit vedle sebe. Mít jeho morální podporu v okamžiku, kdy se poprvé odváží podívat na svůj nový obličej. Ale Himchan se právě teď sprchoval v jiné, stejně maličké koupelničce na druhé straně. Nemohl mu pomoci se s tím vyrovnat.

Podrážděný svou zbabělostí nakonec vypnul fén, položil si ho na klín a podíval se do zrcadla. Z toho, co se tam odráželo, se mu divoce rozbušilo srdce. Připravil se sice na to, že svou chirurgicky změněnou tvář nepozná, ale vidět v zrcadle místo své vlastní podoby úplně jinou osobu ho dokonale zmátlo a trochu mu to nahánělo strach. Na okamžik se mu zdálo, že se od svého těla oddělil a nezaujatě s nadhledem mohl ohodnotit svůj nový obličej.

Byla to krásná tvář, o tom nebylo pochyb. Její proporce byly až přehnaně dokonalé. Ostré křivky, se kterými žil až do té nehody, zmizely. Jeho vlastní delší, nahoru zvednutý nos vystřídal pikantní nosík. A kde byl konec jeho energické, hranaté bradě, kterou podědil po svém tatínkovi? Zkrátka byla to půvabná tvář, ale měla jedinou vadu. Nebyla jeho.

Zaplavila ho nekonečná prázdnota, pocit ztráty vlastní totožnosti. Natáhl prsty k zrcadlu a přejížděl jimi nejistě po neznámých liniích.

„Gukie?“ Zaklepla Himchan dvakrát po sobě na dveře do koupelny, než tam nakoukl. „Už je ti líp?“

Dveře po Gukově levici se pootevřely a on uviděl v zrcadle společně se svým neznámým obrazem také Himchana.

Gukův zmatený pohled Himchana znepokojil, bez otálení vstoupil dovnitř. „Co se děje?“

Yongguk se na sebe znova zadíval a bezvýrazně ukázal na zrcadlo. „Tohohle člověka neznám.“ Řekl žalostně.

„Ale miláčku …“ Až doteď ho vůbec nenapadlo, že Yongguk svou novou tvář vlastně nikdy neviděl. Okamžitě mu ale došlo, jak šokující pohled to pro něj musí být. Bez váhání ho obešel a přivinul ho zezadu do bezpečí svých paží. Jejich oči se v zrcadle setkaly a on se usmál. „Ale já toho muže znám, Yongguku. A znám ho dokonce moc dobře.“

Znovu ukázal na svůj odraz. „Ale to nejsem … já.“

„Ale jsi lásko, protože všechno, co dělá z Bang Yong Guka tak úžasnou osobu, je přesně tady.“ Položil mu ruku na srdce a vtiskl mu do vlasů polibek. „Máš nádhernou tvář, ale to, co je na tobě tak výjimečné, je ukryté někde jinde. Je to v tvém úžasném neopakovatelném úsměvu, který vychází přímo z tvého srdce. Tam uvnitř je i tvůj charakter a tvoje odvaha. Září ti z očí a bez toho všeho by tahle dokonalá tvář nebyla ničím jiným než krásnou, ale taky prázdnou schránkou.“

Yonggukovi se zamlžily oči. Himchan sice trochu přeháněl, ale přesto měl pravdu. Ta tvář v zrcadle přece nemohla změnit jeho vnitřní já.

„Děkuju.“ Zašeptal Guk dojatě.

„Za co? Vždyť je to pravda.“

Yongguk se dotkl Himchanovy ruky, ještě stále položené na jeho hrudi. „Děkuju ti za to, že jsi tady se mnou. Že si vždycky víš se vším rady. Že si mi zachránil život … znovu.“

„Za to mi Gukie neděkuj.“ Zašeptal chraplavě a ovinul svou ruku kolem jeho pasu. „Já tě musel zachránit. Hnal mě pud sebezáchovy. Nevím, co bych si počal, kdybych tě ztratil.“

Yongguk se zahleděl do zrcadlového odrazu Himových očí a připomněl si žár jeho vášně i tělesnou rozkoš, kterou společně prožili ve svém objetí v noci. Také si vzpomněl na slova, která mu tehdy znovu a znovu opakoval. Na slova, které jeho srdce chtělo slyšet znovu a znovu, ale které nemohl přijmout.

„Himchane?“

„Pšššt …“ Umlčel Guka, aby nemohl začít protestovat. Málem ho ztratil a teď se od něj nechtěl nechat znova odtrhnout. „Gukie, dovol mi, abych tě mohl milovat.“

Himchan se sklonil něžně k jeho rtům. Yonggukovo srdce přijalo jeho polibek víc než dychtivě. Na okamžik si přál nechat se strhnout vírem rozkoše, chtěl se mu otevřít a brát všechno, co mu Himchan nabízel. Ale něco silnějšího ho zarazilo. Himchan se s ním nechtěl pomilovat, ale tou jedinou větou mu říkal, že ho miluje a žádal ho, aby i on miloval jeho. Aby opětoval jeho lásku.

Právě tohle by chtěl Yongguk víc než cokoliv jiného, jenomže si to nemohl dovolit. V okamžiku, kdy se mu vrátil zrak, se všechno změnilo. Nad jeho budoucností už nevysely žádné otazníky. Musí se vrátit do Yangju a identifikovat muže, který se ho pokusil zavraždit. A věděl, co bude následovat. Prokuratura ho jako korunního svědka okamžitě zahrne do ochranného programu pro svědky.

Stane se z něj někdo jiný. Bude se muset navždy skrývat, ztratí svůj předešlý život a přitom bude vědět, že s neuvěřitelným množstvím neuzavřených justičních případů a s taktikou nekonečných odkladů, kterou rozehrají Kwonovi právní zástupci, může trvat celé roky, než se podaří postavit ho před soud.

A po celé ty roky po něm bude Kwon slídit. Bude se štvát jen proto, aby ho našel. Aby ho zabil, aby proti němu nemohl svědčit. Byla to děsivá představa, a proto si uvědomil, že kdyby přijal Himchanovu lásku, přinutil by ho tím, aby s ním sdílel jeho chmurnou budoucnost. Už předem se nenáviděl za to, co bude muset udělat. Ale nemohl jinak. Odtáhl se od Himchana a zadíval se mu do očí.

„Nemůžu Himchane. Je mi to moc líto, ale nemůžu.“ Hlas se mu chvěl pod tíhou protichůdných pocitů. Rychle se od něj odvrátil a dal se na útěk.

„Yonggukie?“ Himchan ho dohonil dřív, než doběhl k vnějším dveřím kajuty. Popadl ho za rameno a otočil ho k sobě. V jeho očích viděl slzy, ale také viděl, že před ním uzamkl svůj nejcennější poklad, své srdce. Nenamáhal se předstírat, že nepochopil. Už nedokázal dál skrývat své nejvřelejší city. „Miluju tě, lásko.“

Yonggukovi rozervala srdce pustošivá beznaděj. Vždyť konečně slyšel slova, po kterých tak dlouho toužil a přece je nemohl opětovat. Bez varování jej teď znovu zasáhl každý z těch silných citových prožitků uplynulých dnů. Strach, pocit absolutní marnosti, ztráta smyslu života, krátké záblesky radosti a rozkoše, otřesná zkušenost z pádu do oceánu a nakonec úleva, že se mu znova vrátil zrak. To všechno se znovu odkrylo a bolelo, jako čerstvě krvácející rána.

„Ne to ne, Chany, prosím …“ Žadonil Guk.

„Co ne, Gukie?“ Zeptal se a nemohl pochopit, co se to vlastně děje. Mučivý výraz v Gukových očích mu projel srdcem jako ostrá dýka. „Nemám ti říkat, že tě miluju? Nebo mi zakazuješ mou lásku k tobě?“

„Nesmíš mě milovat!“

„Tak to je mi moc líto, protože na to už je trochu pozdě!“ Himchan se zděsil svého záštiplného hlasu. Nikdy předtím nikomu neřekl, že ho miluje, dokud nepoznal Yongguka. Zoufale se snažil přesvědčit sám sebe, že Guk ještě jedná pod vlivem šoku. Položil mu ruce na ramena. „Gukie …“ Promluvil na něj něžně. „… miluju tě. Nechci, abys ode mě odešel. Ani teď, ani jindy. Vím, že teď musíš být moc vyděšený z toho, co je ještě před tebou, ale společně to zvládneme. Ať je to cokoliv.“

Nemluvil do větru, Yongguk to slyšel v jeho hlase a viděl to v jeho láskyplných, uhlově zbarvených očích. Himchan jej miloval a udělal by pro něj všechno na světě. Ale nebyl si jistý, jestli si Himchan uvědomuje, že by se kvůli němu musel vzdát všeho. Své kariéry, svého domova, svého životního stylu a možná i svého života. Himchan mu nabízel neuvěřitelnou oběť, jenomže on ho příliš miloval, tak mu tohle nemohl dovolit.

Sebral v sobě všechnu odvahu a pokusil se zakrýt svoje citové pohnutí. „Opravdu je mi to moc líto, Himchane. Tohle jsem ani v nejmenším nezamýšlel. Myslel jsem, že je nám oběma jasné, že náš vztah je jen nezávazný flirt.“

Himchan strnul. „Chceš mi říct, že mě nemiluješ. Je to tak?“

Yongguk se od něj odvrátil, kdyby zahlédl jeho uštvané oči, prohlédl by jeho lež. „Přesně tak.“

„Tomu nevěřím, Yongguku!“ Vykřikl Himchan vášnivě. Popadl ho za paži a prudce si ho otočil k sobě. „Když ses na mě podíval tam na palubě, viděl jsem v tvých očích nekonečnou lásku.“

„To nebyla láska, ale vděčnost.“ Vysmekl se z Himchanova sevření. „Byla to radost, že žiju. Štěstí, že tě vidím. Byl jsem ti vděčný, že si mě zachránil a jsem ti vděčný za všechno, co jsi udělal pro mou ochranu.“

„Ale nemiluješ mě!“

„Ne!“ Vykřikl Guk, protože jen tak mohl dostat přes své rty tu tak odpornou lež.

„Takže … jak to tak vidím, tady už moje práce skončila, je to tak?“ Himchan ustoupil o krok dozadu. Nemohl ani uvěřit, jakou bolest mu to způsobilo. „Pošetilý hlupák Himchan ti byl dobrý jenom k tomu, aby tě vytáhl z maléru a aby tě ochránil před těmi grázly. Ale tím to také končí. Bylo nám spolu fajn, ale škoda, že to jeden z nás dvou pokazil tím, že se zamiloval. Ano?“

„Ale Himchane, pro mě to všechno mezi námi znamenalo hodně. Opravdu.“ Yongguk zaťal pěsti, aby unesl bolest, kterou mu to způsobilo. „Ale pravidla jsi určil ty, pamatuješ?“

„Aha … pravidla! No jo, tak čemu se vlastně divím. Jen mi prosím tě řekni, proč mě nemůžeš milovat. Proč?“

Yongguk se mu zadíval do tváře a představil si jí v okamžicích vášně i škádlivé hry. Připomněl si znovu jeho vřelý úsměv a hořce zalitoval, že o to všechno byl tak dlouho připraven. Teď, když se mu konečně vrátil zrak, viděl jen oči přetékající bolestí. Bolestí, kterou do nich zasel on sám. Ani vědomí, že to dělá pro Himchanovo vlastní dobro, mu nepřineslo úlevu.

„Ale Himchane … tvoje láska je nádherný dar, který si nezasloužím … a který nemůžu přijmout.“

„Doprdele … Yongguku, proč ne?“ Zeptal se Him drsně. Vzal ho za ramena, ale Guk se od něj nekompromisně odtáhl.

“Protože nevěřím na šťastné konce a byli šťastný a jestli neumřeli, jsou šťastný dodnes.“ Protočil oči. „A ty tomu taky nevěříš, Himchane. Sám jsi mi to řekl. Nechci, abys mě miloval, protože nechci přemýšlet o tom, co bude, až tě jednou omrzím a ty si najdeš někoho jiného, lepšího. Přesně tohle nechci, Himchane!“

„Ale co krucinál teda chceš?“

„Už jsem ti to řekl tu noc, než jsme odjeli ze Soulu. Chci žít jako dřív.“ Odpověděl a snažil se najít ve svých slovech nějaký smysl. „Znovu vidím a to znamená, že s trochou štěstí můžu pokračovat v životě, který jsem ztratil tam ve skladišti před pěti roky. Chci zpátky svou práci a svou nezávislost. Musím se vrátit do Yangju, abych identifikoval toho chlapa, co se mě snažil zabít a potom zůstanu pod policejní ochranou, dokud neskončí soudní proces. Až bude po všem, dostanu nazpátek všechno, o co mě Kwon Jihan okradl. Pokusím se zapomenout na těch uplynulých pět let, na všechno, co se během nich stalo. Prostě budu žít.“

Yonggukovi se chtělo zoufalstvím křičet. Pozoroval Himchanovu tvář, ze které se stávala chladná, tvrdá maska, bez jakéhokoliv výrazu. Himchan jej mohl milovat sebevíc, ale teď to v něm, během chvilky, odumřelo. A byla to jeho práce.

„A v takovém životě pro mě není místo.“ Prohlásil Himchan rezolutně a neobtěžoval se to ani vyslovit jako otázku. Tenhle fakt znal už předevčírem v noci, jen tomu pořád nechtěl uvěřit. Ale teď neměl na výběr.

„Ne.“

Himchan se cynicky rozesmál. „Takže s tím nemůžu nic dělat, je to tak? Nazdar Himchane, bylo to prima. Tak se měj, jak chceš. Jsi volný.“ Otočil se a vyrazil ke dveřím. Zastavil se s rukou na klice a promluvil zády ke Gukovi. „Zařídím, aby Jongup nabral kurz zpátky do přístavu a zařídím, aby ses bezpečně dostal do Yangju. Abys mohl co nejdřív začít žít podle svých představ.“ Bez ohlédnutí vyšel ze dveří.

„Bože můj …“ Zašeptal zničeně Yongguk a ovinul si kolem sebe paže. Svezl se na okraj postele, o kterou se kdysi dávno dělil s Himchanem. Kolébal se dopředu a dozadu a čekal, až odezní bolest, která ho dusila a svírala jako svěrací kazajka. Ale nedočkal se.