Světlo tvých očí 23

 

Za  úsvitu stál Yongguk na palubě Mary Ann a přál si najít alespoň trochu radosti ve svítání, které viděl poprvé po pěti letech. Radost, kterou měl prožívat, mu ale protékala mezi prsty. Himchan stál na kapitánském můstku a řídil loď zpátky do busanského přístavu Oryuk-do. Přesně, jak slíbil. Od té doby, co před pár hodinami opustil jejich společnou kajutu, spolu nepromluvili ani slovo. Yongguk ale přesto věděl, že svůj slib splní. Považoval to za svoji povinnost. Poté, co ho dopraví do Yangju, zmizí navždy z jeho života

„Nechceš si promluvit?“ Zeptala se Jaera, když vešla na palubu a podávala mu šálek horké kávy.

„Promluvit? A o čem?“

„Gukie …“Jaera se krátce zasmála a usadila se do jednoho z rybářských křesel. Vypadala unaveně, jakoby se ani ona na dnešek příliš dobře nevyspala. „… bráško, tohle je hrozně malá loď. Jestli si myslíš, že tvou hádku s Himchanem nikdo další neslyšel, jsi na velkém omylu.“

Yongguk byl natolik vyčerpaný a nešťastný, že v sobě ani nenašel sílu se červenat. Svezl se do stejného křesla, které ho předešlou noc zradilo a poslalo do vln oceánu. „Co jsi slyšela?“

„Dost na to, abych věděla, že tam padla některá hodně ošklivá slova.“

„Převážně z mojí pusy.“ Dokončil za ni Yongguk.

„Ano, slyšela jsem, jak říkáš Himchanovi, že ho nemiluješ. Víš Guku …“ Zamračila se Jaera. „… bude to asi vůbec poprvé, co jsem tě slyšela takhle nestydatě lhát.“

„Vždyť je to pravda.“ Řekl Guk zcela bez života.

„Bráško, ale tomu já přece nemůžu věřit. A jestli je Himchan chytrý, přijde na to hned, jak se nad tím poprvé zamyslí.“

Pomyšlení, že by se měl poprat s podobným výstupem, jako byl ten poslední, bylo nesnesitelné. Zadíval se planoucíma očima na svou sestru. „On tomu musí uvěřit!“

„No, kdo ví. Možná ti to uvěří.“ Jaera se odvrátila a zadívala se na klidné moře. „Láska k tobě mu úplně popletla hlavu a tys ho dneska v noci vůbec nešetřil. Možná mu opravdu bude chvilku trvat, než přijde na to, že všechno děláš pro jeho ochranu.“

„Jak to víš?“ Yongguk se užasle koukl na svou sestru.

Jaera se vesele zasmála. „“Ale bráško, vždyť já tě mám přečteného jako knihu. Myslíš si, že ho zachráníš od všeho zlého, čím budeš muset ty sám ještě projít, viď?

„Ano.“

„Tak to mám pro tebe Yonggukie jednu novinku. Nic nemůže muže zranit víc, než zranilo Himchana, když předešlou noc zjistil, že jsi spadl do moře. Myslel si, že tě ztratil. A teď je přesvědčený, že tě ztrácí znovu. A musí ho to bolet úplně stejně, jako kdybys opravdu zemřel. Stačí, že se ti podařilo ho obrat o všechny iluze.“ S tím Jaera odešla do kajuty a nechala Yongguka jen s pochybnostmi o správnosti jeho rozhodnutí.

Věděl, jak moc Himchanovi ublížil. Všechno se to zřetelně zrcadlilo v jeho očích. Nakonec na něj Himchan zapomene a bolest odezní, utěšoval se. On ale cítil, že si svou lásku k Himchanovi ponese ve svém srdci až do hrobu.

 

Když dorazili do přístavu Oryuk-do, bylo už slunce vysoko nad obzorem. Jeho paprsky se bolestně zabodávaly do Yonggukových citlivých očí a Jaera mu beze slova podala sluneční brýle. Oba dva věděli, že ta efektní ozdoba slouží navíc k zakrytí černých kruhů pod očima. Byl to výsledek napětí a zoufalého pláče.

Přes hlubokou bolest a lítost se teď Yongguka zmocnilo vzrušení nad návratem do opravdového světa. Konečně si ho může prohlédnout na vlastní oči a ne si ho jen představovat jako uplynulých pět let. Dychtivě pozoroval barevné hemžení v blížícím se přístavu a vychutnával si každý detail té ničím nepopsatelné podívané. Půvabné se mu zdálo i letité šedé molo, ke kterému vzápětí přirazili.

Zahlédl Himchana, který hodil lano nějakému muži na molu. Obdivoval jeho silné, nádherně tvarované tělo. Pohyboval se s kočičí pružností a lehkostí a Yongguk sledoval každý jeho pohyb a ukládal si ho do paměti. V okamžiku, kdy dorazí do Yangju, budou vzpomínky na Himchana to jediné, co mu zůstane.

Muž na molu zajistil příď jachty, zatím co Himchan se přesunul na záď a zajistil Mary Ann i na druhém konci. Potom s jistotou přešel po úzké hraně vedle kapitánské kajuty a jedním ladným zhoupnutím sjel po žebříku dolů na palubu. Tak se dostal tváří v tvář Yonggukovi, ale věnoval mu tolik pozornosti jako někomu úplně cizímu. Pro Yongguka měl jen tvrdý pohled plný opovržení. Beze slov kolem něj prošel, dokončil práci na lodi a potom se k němu vrátil. Zvedl malý kufr u Gukových nohou.

„Půjdeme.“ Oznámil mu příkře. Ne příliš jemně ho uchopil za paži a postrkoval ho přes palubu. Kufr podal muži, čekajícímu na molu a Yongguk si uvědomil, že to musí být Choi Junhong.

„Kde je Dae?“ Zeptal se Himchan úsečně a pohledem zběžně prolétl přes rušný přístav.

Yongguk sledoval zmatek, který se usadil na Zelově tváři. Byl to hubený, vytáhlý kluk. Tvář měl přívětivou a výraznou, plnou nevyslovených otázek. Věděl, že Himchan své muže dnes dopoledne informoval o tom, že se Mary Ann vrací do přístavu. Usoudil ale, že jim k tomu nepodal žádné bližší vysvětlení.

„Dae telefonuje.“ Odpověděl mu Zelo a posunky naznačoval Himchanovi, že s ním potřebuje mluvit o samotě.

Yongguk se musel usmát, očividně o něčem neměl vědět. „Ztrácíte čas, Zelo.“ Poradil mu a sundal si brýle, takže se mu mohl podívat přímo do očí. „Jestli něco máte, řekněte to přede mnou.“

Zelo se na něj díval s otevřenými ústy. Konečně si uvědomil, co se stalo. „Vy vidíte?“ Jeho tvář se rozzářila upřímným širokým úsměvem.

„Ano.“ Přikývl mu Guk.

„Ale to je úžasný!“ Jeho úsměv se pomalu vytratil, když mu došlo, že za tím něco vězí. „Nebo ne?“

Yonggukův podmanivý úsměv ho uklidnil. „Ale ano Zelo, je to úžasné!“

„Mohli byste toho na chvilku nechat?“ Zeptal se nervózně Himchan. „Vyklop, co máš!“

Zelo znepokojeně blesknul pohledem po Yonggukovi. „Po tom, cos dneska ráno volal, jsem s Daem ve zprávách slyšeli, že včera v noci na letišti v Soulu zatkli Lee Minhyuna. Dae teď mluví s Gongjinem, abychom se o tom dozvěděli něco víc.“

„Nějaký problém, Himchane?“ Zeptal se Jongup, když se s Jaerou připojili k trojčlenné skupince v přístavu.

Himchan mu zopakoval Zelovu informaci a potom se zadíval zpátky na svého přítele. Přestože měl podezření, že odpověď zná předem, přeci jen se zeptal. „Ještě něco?“

„V těch zprávách ještě říkali, že byl obviněn z pokusu o vraždu Bang Yong Guka.“ Povzdychl si Zelo.

„Jinými slovy … chcete říct, že sdělovací prostředky už znají pravdu.“ Podotkl Yongguk.

„Tak nějak …“

„A co prosáklo do sdělovacích prostředků, nebude žádný tajemství pro Kwon Jihana a Kang Seokga.“ Dokončil za něj Himchan myšlenku, která teď všem ležela na srdci. Bez dlouhých cavyků popadl Yongguka za loket a táhl ho přístavem. „Vrátíme se k tátovi, abych si tam mohl v klidu vyřídit pár telefonátů. Zelo, ty najdeš Daeho a hned za námi přijedete.“

Yongguk se chtěl vyprostit z Himchanova bolestivého sevření. Chtěl namítnout, že není kus zkaženého hovězího, kterého by se musel co nejrychleji zbavit, ale radši mlčel a nechal se popohánět dopředu, s Jaerou a Jongupem v těsném závěsu.

Zelo odběhl k náčelníkovi pobřežní policie, aby se poohlédl po Daehyunovi. O patnáct minut později se už všichni sešli ve vilce na pláži, kde chyběl jen její majitel, jenž zůstal raději v přístavu.

Z křesla, do kterého ho Himchan odložil s varováním, aby se mu nepletl do cesty, Yongguk pozoroval, jak úsečnými příkazy vyřizuje jeden telefonát za druhým. Úplně ho ignoroval. Mluvil o něm, jako by tam s ním ani nebyl. Kdyby to všechno nedělal pro jeho dobro, vybouchnul by Yongguk během prvních pěti minut. Viděl, jak si Zelo s Daem vyměňují tázavé pohledy a jak se usilovně snaží přijít na to, co nebo kdo může za mizernou náladu jejich šéfa. Pokaždé, když se podívali jeho směrem, sklopiul oči. Už tak se cítil tím vším vinen.

Vydechl úlevou, když oba konečně odjeli na malé letiště, asi třicet kilometrů od vily, kde na ně čekalo Himchanovo letadlo. Nemusel se už alespoň trýznit pohledem na Himchana, který s nimi kvůli němu jednal velice drsně. Z diskuse mezi nimi se dozvěděl, že Daehyunovi se v Soulu nepodařilo zastihnout Gongjina a že ani Himchan v tomto směru neupěl. Takže nezbývalo nic jiného, než se znovu obrátit na poručíka Hwang Yunhaeho z Yangju, kterého si pamatoval ještě z dob, kdy polomrtvý a zafáčovaný ležel v nemocnici.

Yongguk potichu vyklouzl z útulného obývacího pokoje. V kuchyni našel Jaeru s Jongupem, kteří v klidu popíjeli kávu a úmyslně se velkým obloukem vyhýbali Himchanovi.

„Tak co je nového?“ Zeptala se Jaera, když si Guk nalil pro sebe hrnek kávy a přisedl si k nim.

„Zelo s Daehyunem právě odjeli na letiště, aby připravili letadlo k odletu.“ Zadíval se na Jongupa. „Mám dojem, že Himchan počítá s tím, že nás tam za nimi odvezeš.“

„To pro mě není žádný problém.“ Odpověděl.

Předem už se dohodli, že Jaera nikam neodjede a zůstane s Jongupem. Chtěli tak vyloučit možnost, že by se Kwon dostal k Yonggukovi přes jeho sestru.

Jongup se se naklonil k Yonggukovi a poplácal ho po ruce. „Vždycky tě strašně moc rád … kdykoliv a kdekoliv … uvidím, ale to ty víš, že?“

„Já …“ Po tvářích se mu začaly kutálet velké slzy a roztřásla se mu brada. „… nechtěl jsem mu ublížit.“

„Vím, že jsi nechtěl, Gukie. A myslím, že jednou, až se brácha přestane litovat, mu to dojde taky.“

Přelétl pohledem z Jongupa na sestru a nazpátek. Horečně přemýšlel, jestli jeho sestra prozradila Jongupovi pravý důvod odmítnutí Himchanovi lásky nebo jestli na to přišel on sám. „Doufám, že ne. Pro jeho dobro.“

„Takže jdeme.“ Nařídil úsečně Himchan, když nečekaně vpadl do kuchyně. „Gupe, nevadilo by ti, kdybys nás hodil na letiště?“

„Ale vůbec ne.“

Yongguk se zhluboka nadechl a otočil se k Himchanovi. „Co říkal poručík?“

Himchan se díval upřeně na opačnou stranu místnosti. „Zařídí, aby na nás ve tři odpoledne před policejní stanicí čekal neprodyšný bezpečnostní kordón.“

„A proč ne už na letišti?“ Zeptal se Jongup překvapeně.

„Protože jsem mu neřekl, kde jsme a kam přijedeme. Dae s námi přistane na jednom malém soukromém letišti na okraji Yangju. Bude mnohem bezpečnější, když si tam půjčíme auto a tím pojedeme na místo srazu. Pro případ, že by měl Kang Seokgu na policii svého člověka.“

„To je povzbuzující myšlenka.“ Utrousila Jaera.

„Tak už to v životě chodí.“ Himchan lhostejně pokrčil rameny a po Yonggukovi hodil chladným pohledem. „Vezmi si svoje věci, ať můžeme odjet!“ Rázně se otočil a odešel.

„Himchane!!!“ Jongup už se chystal mu vynadat za jeho neomalené chování.

Yongguk ho ale posunkem ruky zarazil. „Prosím, nedělej to. Nesnesl bych, kdybyste se kvůli mně pohádali.“

Jongup v sobě potlačil svou podrážděnost, ale cestou na letiště panovala v autě nervózní atmosféra plná napětí. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Až u malého terminálu, kde na ně už čekal Zelo, se Himchan ledabyle rozloučil se svým bratrem a odešel k letadlu. Yongguk se s těžkým srdcem odhodlával k jejich rozloučení.

Bylo pro něj velmi těžké podívat se na svou sestru, věrnou přítelkyni a spolupracovnici v jedné osobě. Ustaraně se zadíval na Jongupa a pohled, který si vyměnili, ho ujistil, že se o osud a budoucnost své setry nemusí obávat. Podal Jongupovi ruku a znovu bojoval se slzami.

„Dávej na ni pozor, prosím.“

„S tím si nelámej hlavu, Guku. To víš, že se o ni postarám. Hlavně ty sám dávej na sebe pozor.“ Přimáčkl si ho k sobě do objetí a potom rychle vyklidil pole a nechal Yongguka s Jaerou o samotě.

Jaeru opustily všechny zbytky citové stability. Po tvářích jí proudily potoky slz. A když rozpřáhla paže, Yongguk se jí beze slov vrhl do náruče.

„Mám tě moc rád, Jaerko.“ Zašeptal nakonec Guk.

Jaera ho povzbudivě pohladila po zádech. „Taky tě mam moc ráda, bráško.“

Yongguk se odtáhl, vzal Jaeru za ruce a pevně je sevřel ve svých. „Děkuju ti za všechno. Ozvu se ti.“

Ještě jednou se objali a potom se od ní Yongguk odtrhl a nechal Zela, aby ho zavedl do letadla.