Láska umí víc 2

 

Zdravím všechny, co zavítají na náš nový blog...
I dnes jsem tady s dalším dílem nové povídky. Doufám, že si najde svoje čtenáře, kterým se bude líbit. 
Za případné chyby se předem omlouvám. I když se je snažím všechny vychytat, tak se sem tam najde nějaká ta zapomenutá.
Přeju tedy příjemné a ničím nerušené čtení...

„Kristepane, to jsi ty,“ zašeptal hlasem, ve kterém se chvělo překvapení a ještě něco těžko definovatelného. Vzápětí se zvedl na nohy, rty semknuté k sobě. „Jaero.“ Znělo to jako zaúpění.

„Ano, Dongie,“ spěchala k němu. „Čekala jsem, že se vrátíš do Soulu, ale za těchto okolností ti odpouštím,“ šeptala se rty těsně u jeho úst. Pak ho objala a políbila se vší touhou, která se v ní za poslední dva dny nashromáždila. Ani si neuvědomila, že mu chvíli trvalo, než její polibek opětoval.

Pak ji odstrčil. Začal chodit kolem postele a vzteky mlátil do pelesti. „Co tady děláš, Jaero?“

Chladná zloba v jeho hlase ji zaskočila. Těžce polkla. „Jak to myslíš?“

Zaťaté pěsti zastrčil do kapes županu. Stál k ní zády. „Dobře víš, že tě tady nechci. Všechno jsem ti napsal v tom dopise.“

Srdce jí bušilo, když se k němu přibližovala. „V jakém dopise?“

„V tom dopise, který jsem tady v nemocnici diktoval sestřičce. Slíbila, že ti ho pošle.“

„Dongie, žádný dopis od tebe jsem nedostala. Opravdu.“

Následovalo ticho, v kterém jakoby zvažoval pravdivost jejích slov. „Dobře, ale jestli mi říkáš pravdu, tak potom nechápu, kde ses tady vzala. Přece jsme se domluvili, že se ozvu já.“

„Včera večer volal doktor Tanaka tvému tátovi a řekl mu, co se stalo. On pak hned volal mě. A hned jak jsem zařídila všechno potřebné, sedla jsem na první letadlo, abych byla u tebe co nejdřív.“

Zbledl, ale nic neříkal.

„Dongie, proč jsi mi nedal vědět? Měla jsem o tebe strašný strach.“ Natáhla se a chytila ho za ruku. Jemně mu stiskla prsty, ale v ten moment se jí vytrhl a odtáhl se.

„Neměla jsi jezdit,“ zamumlal. Přehraboval se v kufříku, jako by něco hledal. „Dopis jsem nechal poslat expres. V něm jsem ti vysvětlil, proč tě tady nechci a proč spolu už nemůžeme být. Doktorův telefonát, i když to myslel dobře, nadělal více škody než užitku.“

Zhluboka se nadechla a snažila se zůstat klidná. „Teď jsem tady, tak mi to můžeš říct přímo.“ Pozorovala ho, jak hledá držátko od kufříku. Žíly na spáncích mu pulzovaly a semknutost rtů zesílila.

„Jaero, vrať se domů. Tady to pro tebe není.“ Zaklapl víko, ale nemohl kufřík zavřít, protože mu v tom vadil kabel od nabíječky.

Po rozhovoru s doktorem Tanakou počítala s tím, že se Dongwookovo chování změní, ale nečekala, že se změní v chladného cizince. „Jsem doma,“ zašeptala. „Před třemi týdny jsme se vzali a slibovali jsme si, že zůstaneme spolu. Spolu v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, dokud nás smrt nerozdělí-“

„Ale já jsem slepý, Jaero. To je něco úplně jiného.“

„Ale žiješ! Když jsem se dozvěděla o neštěstí, tak první, na co jsem se ptala, bylo, jestli žiješ. Být slepý je strašné, ale dá se s tím žít. Pomůžu ti. Pro tebe udělám cokoliv. Zvládneme to, uvidíš.“

„Omyl, Jaero. Už není žádné my. Říkal jsem doktorovi jasně, že nechci návštěvy.“

„Do téhle škatulky snad nepatřím, ne? Jsem přeci tvoje žena, Dongwooku!“ neudržela se. „Proč jsi nikomu neřekl, že ses oženil? To ses za mě přede všemi styděl?“

„To není ten důvod a ty to moc dobře víš.“ Oběma rukama si prohrábl vlasy. „Asi tomu všemu nemůžeš rozumět.“

„Tak mi s tím pomoz. Víš, že tě miluju a chci ti pomoct. Obejmi mě, prosím.“

„Přestaň.“ Dongwook zúžil oči. „Nech toho. Všechno se změnilo a ty to nechceš pochopit.“

„To se změnila i tvoje láska ke mně?“

Tváří se mu rychle mihl bolestný stín. „Jaero, já už nejsem ten muž, kterého sis vzala. Slepota člověku změní všechno, hlavně budoucnost. Musím jít dál svou vlastní cestou. Sám. A je mi líto, že jsi ten dopis nedostala včas a zbytečně si sem jezdila.“

„Zbytečně?“ teď už se doopravdy rozzlobila. „To, že jsme manželé, je prostě skutečnost. A protože jsem tady, pak je ten dopis zcela zbytečný. Nehodlám se vzdát manželství, které ani ještě pořádně nezačalo.“

„A ani nezačne,“ jeho autoritativní tón nepřipouštěl žádnou odpověď. „Odpoledne mě propustí z nemocnice. Zařídím tedy, aby pro tebe přijel taxík a odvezl tě na letiště.“

„To snad nemyslíš vážně!“

Napřímil se a zaťal zuby. „V životě jsem nemluvil vážněji.“

„Dnes už nic do Soulu neletí,“ řekla rychle, aby získala nějaký ten čas navíc. „Ale jestli se mě chceš tak rychle zbavit, vezmu si taxík a pojedu někam do hotelu.“

„Ne, to nejde,“ zareagoval nečekaně. „Neznáš Sapporo. Tady nemůžeš chodit sama. Jsi příliš krásná. Nemůžu dělat nic jiného, než tě vzít k sobě a na letiště tě odvézt až ráno.“ 

„Dongwooku, nejsem malé dítě, aby si mi poroučel!“ Slova jí z pusy vyklouzla dřív, než tomu mohla zabránit.

„Opravdu?“ rozzlobeně pozvedl obočí. „A uvědomuješ si, že ten kluk, kterého sis vzala, už neexistuje?“ Naštvaně odešel do koupelny a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

„Přestaň se konečně litovat!“ rozkřikla se za ním navztekaně.

„Paní Jung.“

Otočila se za hlasem a tváře ji jen hořely. „Pane doktore -“

„Mohla byste na chvíli ven? Chtěl bych s vámi mluvit.“

Když vyšli z pokoje, musela se opřít o zeď. Rozhovor s Dongwookem ji vyčerpal a cítila se velice slabá. „Asi jste nás slyšel, že? Pohádali jsme se,“ zamumlala s tváří v dlaních. „Mrzí mě, že jsem ztratila nervy, ale on mi vůbec nedal šanci. A já zapomněla, že je slepý.“

„Čekal jsem, že se něco takového stane. Sám se ještě nesmířil s realitou. Nevěří, že už nikdy neuvidí a ještě k tomu váš nečekaný příjezd… je to pro něj moc velký šok. Nedivte se, že se tak chová.“

„Ale jak dlouho to asi bude trvat? Jsem jeho žena a miluju ho.“

„Já vím,“ přikývl. „Přál bych si mít pro vás tu nejpříznivější odpověď, ale sám ji bohužel neznám. Musíte mu dát čas. Jiná rada neexistuje.“

„Ale já mam toho času málo. Dongwook chce, abych zítra ráno odletěla.“

„Dnešek přece ještě neskončil, ne? Co máte teď v plánu?“

„Řekl, že mě vezme k sobě domů.“ Snažila se zadržet slzy, „Má v někde tady v Sapporu byt. Těšila jsem se, že mi ukáže město a okolí. Když si vzpomenu, kolik jsme si toho plánovali…“

„Nesmíte se vzdávat předem. Jste tu první den a kromě toho jsem tady já. Když budete cokoliv potřebovat, volejte mi v kteroukoliv hodinu. Telefonní čísla, na kterých budu stále k zastižení, jsem vám nechal spolu s propouštěcími papíry a recepty na léky. Taky se můžete obrátit na naši vrchní sestru, paní Noriko Hadako. Má hodně zkušeností se zrakově postiženými lidmi. Může vám hodně pomoci, tak jí zavolejte a domluvte si s ní schůzku.“

Jaera si odhodila pramen vlasů z čela. „Děkuju vám, pane doktore. Moc jste mi pomohl.“

Poplácal ji po rameni. „Přeju hodně štěstí.“

Dívala se za ním, dokud nezašel za roh, pak se vrátila do pokoje. Mezitím, co mluvila s doktorem, se Dongwook s pomocí ošetřovatele převlékl. Na sobě měl safari košili a těsné džíny, své oblíbené oblečení.

„Dongwooku?“

„Kde si byla?“

Měla pocit, že v jeho hlase zaslechla stopu úzkosti. „Doktor Tanaka se přišel s námi rozloučit a popřát nám hodně štěstí.“ Sevřel rty, ale mlčel. „A co tvůj oběd? Nenajíš se, než odjedeme?“

„Na jídlo nemám ani pomyšlení.“

„Mohla bych ho tedy sníst já? Víš, já… nejedla jsem od včerejška a není mi moc dobře.“ Slabá závrať, kterou pocítila na chodbě, zesílila. Musela si sednout, protože se jí udělalo opravdu hodně zle.

„Jaero?“

Tentokrát si nic nenamlouvala. Dongwook se opravdu lekl, ale bylo jí tak špatně, že nemohla ani odpovědět.

Přišel k ní a nemotorně jí rukou sáhl na krk. „Kůži máš studenou. Skloň hlavu na kolena.“

Poslechla ho, příliš slabá na to, aby dělala něco jiného. Když jí přestalo hučet v uších, zvedla hlavu a uvědomila si, že ji jemně masíruje.

„Lepší?“

Hlavu měl těsně u ní, kolem jeho úst viděla vrásky úsměvu. Přikývla, ale hned si uvědomila, že ji nemůže vidět. Na chvíli zapomněla. „Ano, mnohem lepší. Díky.“

„Zůstaň sedět.“

S láskou se na něj dívala, jak se snaží najít cestu ke stolu. Po chvíli zápolení jí přinesl sklenici vody. Vypila ji naráz, i když byla teplá. Za chvíli jí bylo líp.

„Proč ses nenajedla v letadle?“ zeptal se a klekl si vedle ní. Vzal ji za ruku a snažil se nahmatat tep. Roztřásla se.

„Zřejmě ze stejného důvodu, proč ty jsi nesnědl svůj oběd. Ale už jsem v pořádku.“ Slyšela, jak si hluboce povzdychl.

„Najíst se ale musíš. Objednám ti oběd.“

„Ne, nic neobjednávej. Je to zbytečné. Dojím ten tvůj.“

Nejistě došla ke stolu, na kterém ležel nedotčený oběd, a začala jíst. Dongwook se narovnal a snažil se najít telefon. Zaklel, protože mu upadlo sluchátko, ale nakonec se dovolal na ústřednu a objednal jim taxi. Pak volal ještě jednou, ale tomu nerozuměla, protože mluvil japonsky. Domluvil, právě když se ve dveřích objevil ošetřovatel.

„Pane, Jung, jestli jste hotov, můžeme jít. Za vámi je kolečkové křeslo.“

Jaera viděla, jak Dongwook zaťal pěsti. „Odejdu po svých!“

„Vím, jak se cítíte, pane, ale tady je to nařízené -“

„Dongie -“ přerušila Jaera rozhovor dříve, než mohlo dojít k další výměně názorů, „z letiště jsem jela rovnou za tebou a všechna zavazadla mám v recepci. Dojdu si pro ně a počkám na tebe u hlavního vchodu.“

„Co znamená ‚všechna zavazadla‘? Kolik jich vůbec máš?“

Přivřela oči, aby neviděla jeho výraz. „Sbalila jsem si všechno, co mám. Kromě Satanga. Táta právě teď zařizuje jeho přepravu do Chitose. Myslela jsem si, že bude prima jet si tam pro něj, až bude mít po karanténě.“

Zuřivě se po ní podíval a začal cosi říkat, ale Jaera rychle vyklouzla z pokoje a pospíchala z doslechu. Cestou jí zněla v uších slova jejího nevlastního táty. ‚Dongwook dostal od osudu mnohem větší dar, než je zrak, holčičko a to je tvoje láska‘. Jemu se to ale lehce řeklo.

Když Jaere umřel vlastní otec, její maminka se znovu provdala. Vzala si vdovce, který neměl vlastní děti a Jaera vyplnila tohle prázdné místo v jeho životě. Ihned se stala jeho miláčkem.

Ale teď si byla jistá, že bude potřeba mnohem víc než jen láska, aby Dongwookovi pomohla.