Díky, hyung (24K)

 Asi nemusím říkat, jak moc mě mrzí, že 24K už nejsou ve své původní a prapůvodní podobě.
Ale jsem ráda, že se nerozpadli úplně a fungují i nadále, ačkoliv v jiné sestavě.
Hodně úspěchů do budoucna a zde již povídka na maknaeho - jako vzpomínka na pražský koncert - jenž si pozici nejmladšího udržel jen krátkou dobu, než přišli noví a mladší členové.

Zvedl jsem ruce a naposledy zamával, než jsme s klukama opustili stage. Takhle vyřízený jsem ještě nebyl. Skoro jsem měl dojem, že usnu nejspíš i ve stoje, kdyby do mě nežďuchl Hongseob. Znaveně jsem se k němu otočil, ale hlavu jsem nezvedl, na to už jsem neměl sílu. Chtěl jsem jen jediné. Padnout do postele a spát.
Udělal jsem dnes tolik chyb, že jsem se za sebe styděl. Byl jsem na sebe naštvaný. Měl jsem dojem, že bych tu neměl být, že všechno dělám špatně. Že klukům ničím to, co si tak dlouho budovali. Byl jsem jako ztracené štěně.
K uším mi dolehl klidný tón hlasu.
"Ještě vydrž," řekl Hongseob a svou dlaň mi položil na rameno. Už jsem se chystal mu odpovědět, když jsem ucítil slabé trhnutí a následně pevnou hruď, o kterou jsem se zastavil. Hongseob mě levou rukou chytil okolo pasu a pravou mě hladil po zádech.
"Je toho na tebe moc, ale teď máme zase aspoň jeden den volna, tak si odpočineš, ano? A nesnaž se odporovat!" dodal, když si všiml, jak se nadechuji, abych protestoval. "Tohle není legrace. Společnost ti toho nandala hrozně moc. Nejsi robot, musíš odpočívat. A já dohlédnu na to, aby to tak bylo, ok?" Podepřel mi bradu ukazováčkem a zatlačil, aby mě donutil se na něho podívat. Ihned mi oči zůstaly viset na jeho rtech, které se tak krásně usmívaly, až jsem měl chuť se jich dotknout. Jenže to nebyl ani trochu dobrý nápad a tak jsem se jen s vypětím sil odtrhl od těch růžových plátků a zahleděl se mu do očí.
"Ok?" zopakoval stále s úsměvem. Oplatil jsem mu ho a přikývl.
"Ok!"
Potěšeně mě poplácal po hlavě, pak mě pustil a mě nezbylo nic jiného, než se zachvět nad ztrátou příjemného tepla.

Uběhlo několik hodin a my vystupovali z letadla na dosud nepoznaném území. Byli jsme v Praze, v samotném středu Evropy. Bylo jedno, kolik měst jsme už měli za sebou, na Prahu jsem se vždy těšil nejvíc. Teď jsem tu byl a bylo mi to jedno. Pořád jsem byl natolik unavený, takže se dalo říct, že jsem byl doslova mimo.
Kolem zápěstí se mi omotaly štíhlé prsty Hongseoba. Mžouravě jsem na něho pohlédl a pokusil se o úsměv. Hongseobův výraz byl víc, než něžný. Byl jak matka, pečující o své dítě a i přesto, že v tuhle chvíli jsem ho těžko vnímal, byl jsem mu vděčný za jeho péči.

Netrvalo dlouho a byli jsme ubytovaní do třech dvoulůžkových pokojů. Ani jsem se nedivil, že jsem skončil na pokoji s Hongseobem. Věděl jsem, že cokoliv budu potřebovat, rozdal by se pro mě. Nijak to nepřeháněl, jeho péče byla velmi příjemná... bohužel pro mě, jsem o to víc musel bojovat s vlastními city.
"V pohodě?" vytrhl mě z přemýšlení. Mrsknul jsem po něm pohledem. Chtěl jsem mu říct, že mám v plánu celý den jen prospat, ale jeho tvář mluvila jinak, ač neřekl nahlas zhola nic.
"Potřebuješ na vzduch, takže šup - .." přiskočil ke mě a bral mě za loket. Až nyní jsem si uvědomil, že je převlečený. Kdy to stihl? "... jde se ven!" rozhodl, aniž by se mě ptal na názor a bez váhání mě vystrkal z hotelového pokoje.
Vyšli jsme do městských ulic, kde se to hemžilo spoustou lidí. Ihned jsem si všiml toho velikého rozdílu v jazycích. Bylo až neskutečné, kolik rozličných národností tu bylo. Hongseob už byl o několik metrů vpředu, proto jsem ho raději doběhl. Nerad bych se tu ztratil. Jako kdyby vyčetl moje myšlenky, popadl mě za ruku a propletl se mnou prsty. Překvapeně jsem se podíval na naše spojené ruce a neubránil se začervenání. Aby to však neviděl, odvrátil jsem hlavu a tvářil se, že mě neskutečně zajímá to hejno holubů, kteří se rvali o kus žvance.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na jakémsi náměstí. Užasle jsem zíral na ty neskutečné budovy, i sousoší uprostřed rozlehlého prostranství. To už mě ale Hongseob táhl k jakémusi kostelu? Obytném domu? Úřadu? Neměl jsem pranic tušení, co to bylo za barák, dokud jsem nespatřil obrovské hodiny na boku budovy.
"Orloj!" křikl jsem užasle. Bylo to to jediné, co jsem znal, i když jsem tu nikdy dřív nebyl. Věděl jsem ale, že jeho zmenšenou podobu máme i u nás v Soulu.
"Nádhera!" hlesl Hongseob vedle mě a já cítil, jak jeho stisk ruky sílí. Mírně jsem sykl bolestí a tak mě ihned pustil.
"O-Omlouvám se!" vyhrkl a pohladil mě po tváři. Jeho dotek způsobil, že jsem byl rudý snad i pod jazykem. Usmál se a jemně mě dloubl do tváře. "Jsi tak roztomilý!"
Vytřeštil jsem oči. Kde se to v něm bere? Staral se o mě od samého začátku, ale tohle nikdy neudělal, ani neřekl. Byl jsem z něho zmatený.

Uběhlo spoustu minut a my stáli uprostřed Karlova mostu a dívali se na hladinu vlnící se řeky.
"Je tu krásně, že?" zeptal se hyung a a jeho tvář zjihla. Očima přelétl okolí a zastavil se na mě. Přikývl. "Ano, je tu krásně," odpověděl si sám a stále se na mě díval. Začínal jsem být nervózní. O to víc, když se postavil vedle mě a položil mi hlavu na rameno. "Škoda, že tu nemůžeme být dýl, že?"
"Hm," přitakal jsem a na rtech jsem vykouzlil úsměv. Bylo mi tu dobře a jeho přítomnost jsem si užíval, dokud jsem mohl.
"Pojď!" rozkázal náhle a znovu mě vzal za ruku. Naše propletené prsty ve mě vyvolávaly neskutečné myšlenky. Nemohl jsem ale dělat nic. Vždyť, co by si o mě pomyslel?
Za neustálého hovoru jsme došli na Václavské náměstí, kde jsme narazili na McDonald.
"Nemáš hlad?" zeptal se Hongseob. Než jsem stihl odpovědět, ozval se můj žaludek. Hyung se zasmál a už mě táhl dovnitř.
Když jsme seděli a veselé uždibovali ze svých jídel, nevydržel jsem to.
"Hyung?" Snažil jsem se, aby se mi nechvěl hlas. Podíval se na mě, zatímco do úst strkal kus kuřete. "Proč se o mě tolik staráš?" zeptal jsem se a polkl poslední sousto. V první chvíli bych se vsadil, že se zarazil. Střelil po mě pohledem, načež do sebe nasoukal zbytek jídla a já trpělivě čekal, než ho sežvejká.
Zvedl se, odnesl prázdné tácy a vykročil k východu. Zmateně jsem za ním vyběhl.
"Hyung?" Nic. "Hyung!" Neodpovídal. Pouze rychlým krokem procházel náměstím, až se zastavil u vysoké sochy koně, jenž měl na zádech zřejmě nějakého panovníka. Pak se otočil a shlížel na rozmanitost Prahy. Chystal jsem se mu omluvit. Zřejmě jsem se ho neměl ptát, i když jsem nechápal jeho reakci. Než jsem ale vůbec otevřel pusu, přitáhl si mě k sobě a otočil mě tak, aby se mi mohl opírat o záda.
Zachvěl jsem se. Jeho tělo příjemně hřálo, ač bylo vedro k zalknutí. Zavřel jsem oči a snažil se vrýt ten pocit do paměti. V tom mi zašeptal do ucha.
"Podívej," ukázal. "Není to nádhera? Praha je krásná, nádherná. Nebylo by škoda, zaspat v hotelu ten moment, kdy můžeš tohle všechno vidět?" Přikývl jsem. Otočil mě k sobě.
"Je to neskutečně romantické a já jsem si vždycky přál, strávit čas na romantickém místě s někým, koho mám rád." Jeho pohled upřený do mých oči, byl plný něhy. Usmál jsem se. Jeho slova mi došla ihned a já byl za ně strašně rád.
Přerušil jsem těch několik málo centimetrů mezi námi a opatrně ho obejmul okolo pasu, jako by byl tou nejkřehčí věcí. A on byl!
V tuhle chvíli byl křehký, byl zranitelný, byl bezmocný. Tisknul jsem se k němu a cítil, jak se chvěl. Věděl jsem, že se bál moji reakce. Já si však užíval jeho hřejivé dlaně, jenž mě hladily po zádech.

Na okamžik se odtáhl, ale jen kousek, aby mi viděl do očí. Pak mi vzal tváře do dlaní a jeho měkké rty se něžně přitiskly k těm mým.
"Mám tě rád, Kiyongie!" zašeptal, načež jsem se opět ztrácel v jeho náruči. V tu chvili jsem věděl, že už nejsem ztracený. Už jsem věděl, že jsem tam, kde mám být.
"Díky, hyung!"