Bolest

 

Yunho a Jaejoong
Hatachi

„Yunho?“

„Hm?“ Otočil se za hlasem manažera.

„Můžeš na moment?“

„Jasně.“ Odpověděl manažerovi a otočil se zpět na kluky. „Počkejte na mě.“

„Dobře.“ Usmál se na něj Jaejoong.

Yunho mu taky věnoval úsměv, rozešel se k manažerovi a spolu odešli. Kluci pokračovali v hovoru, když Junsuovi zazvonil mobil.
Vyndal ho z kapsy a podíval se na číslo, kdo mu volá.

„Promiňte, ale tohle musim vzít.“ Omluvil se a poodstoupil stranou.

Yoochun ho sledoval a hádal, kdo by mu asi tak mohl volat, že se tvářil tak zachmuřeně.

Junsu ukončil hovor a vydal se zpět ke klukům. Stoupl si vedle Yoochuna. Chvíli mlčel, než se rozhodl promluvit.

„Jae, řekl bys Yunhovi, že na víkend odjíždím na Jeju? Volali mi z hotelu, že se vyskytl nějaký problém, tak abych tam co nejrychleji přijel. A jelikož bude ten víkend a nic nemáme naplánované, tak si sebou unášim svou lásku.“ Vzal Yoochuna za ruku a táhl ho za sebou pryč. „Vrátíme se v neděli. Děkujuuu…“

 Jaejoong se zasmál tomu únosu Yoochuna a obrátil pozornost na posledního člena, co tam s ním stál.

„A co ty Minnie, co máš v plánu na víkend ty?“

„No…ráno mi psal Kyuhyun, že dneska večer pořádá game párty. Tak jsem slíbil, že dorazim. Má přijít i Minho, tak to zase bude něco.“

„A kdy za nima vyrážíš?“

„Právě teď.“

„Tak si to užijte. A žádné vylomeniny, ano?“

„Jistě mami!“ Zasmál se Changmin a dal se na ústup.  Za chvíli ho už nebylo.

„Nevděčník.“ Ulevil si Jae na Minovo adresu.

„Kdo je nevděčník?“ Zeptal se Yunho, který zrovna dorazil od manažera. Zmateně se koukal kolem sebe hledaje ostatní.

„Changmin. Jen jsem o něj měl starost a on si z toho dělal legraci.“

„Aha. A kde je Yoochun s Junsuem?“

„Jo vidíš, málem bych na to zapomněl. Junsu měl telefon, když jsi odešel. Volali mu z hotelu, že mají nějaký problém, tak aby se dostavil. A při té příležitosti sebou unesl Yoochuna. Vrátí se v neděli.“

„A kde je teda Min?“

„Jsou s Minhem u Kyuhyuna. Pořádá game párty.“

„Aha, tak to jo.“ Rozhlédl se po prázdné chodbě. „Tak taky můžeme jít domů, ne?“

Jaejoong mu přikývl. Těšil se domů. Byl unavený, silně ho bolela hlava a tak celkově mu nebylo dobře. Yunho jej vzal za ruku a společně opustili chodbu a poté budovu.
Auto je dovezlo před dorm, kde z něj vystoupili.

Společně vstoupili do domu, výtahem se nechali vynést do dvanáctého patra, kde se nacházel jejich společný byt. Yunho vytáhl klíče, odemkl a pustil Jaeho jako prvního.

Jae se vyzul, uklidil si boty a vyrazil do kuchyně. Yunho se též vyzul, ale boty položil jen k botníku. Poté vyrazil do chodby, odkud promluvil na Jaeho.

„Jdu si dát sprchu. A až se vykoupeš i ty, tak bysme si mohli pustit nějaký film. Co ty na to?“

„Dobře.“ Ozvalo se z kuchyně.

Yunho si vzal tepláky a triko z pokoje a zavřel se v koupelně.

Jaejoong v kuchyni postavil vodu do konvice. Vyndal si ze skříňky hrneček, do kterého dal pytlíček černého čaje. Po cvaknutí konvice hrneček zalil vodou a nechal čaj louhovat. Doufal, že mu pomůže od bolesti.

Sledoval zaujatě vodu barvící se do černé. V kapse mu začal zvonit telefon. Sáhnul pro něj a automaticky, aniž by se koukl, kdo mu volá, to zvedl.

„Halo.“

„Ahoj Joongie.“

„Jé, ahoj.“ Rozjasnila se mu tvář, když uslyšel ten uklidňující a milující hlas. „Tak strašně rád tě slyšim.“

„Jo, to já taky, ale ještě radši bych tě viděl.“

 

Mezitím Yunho vyšel z koupelny a šel rovnou za Jaem. Zastavil se mezi dveřmi a sledoval, jak se Jae vesele vybavuje s někým po telefonu.
Jae k němu stál zády, tak mu bylo utajeno, že jej Yunho pozoruje.

„Taky bych tě moc rád viděl.“

„Jsem v Soulu a budu tady celý týden. Bylo by teda možný se někde sejít?“

„Ty jsi tady v Soulu? No to je skvělý.“ Lžičkou si vyndal pytlíček čaje z hrnečku. „Samozřejmě, že by to bylo možný. A i kdyby ne, tak už bych se na něco vymluvil. Setkání s tebou bych si ani za nic nenechal ujít.“

 

Yunha bodl osten žárlivosti. Pro koho byl jeho Jaejoong ochotný lhát, jen aby se s ním mohl sejít?

 

„Co třeba zítra? Je to sobota, tak bysme se mohli sejít už dřív. Tak dlouho jsem tě neviděl. Pořád nemáš čas.“

„Jo, to by šlo. Co v deset a můžeme si spolu zajít na oběd. Mam volný celý víkend, tak se ti můžu plně věnovat.“

„To by bylo skvělé. A kde se sejdeme?“

„Víš, kde je pizzerka Piccollo? Je nedaleko našeho dormu.“

„Jo vím, kde to je. Budu tam na desátou, jak jsme se domluvili.“

„Jasně. Už se moc těšim.“

„Já taky. Tak na sebe dávej pozor a uvidíme se zítra.“

„Mam tě moc rád.“

„Já tebe taky.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

 

Jaejoong s úsměvem na tváři ukončil hovor. Telefon odložil na linku vedle hrnečku a přemýšlel o právě proběhlém telefonátu.

Moc se na jejich setkání těšil. Dlouho se neviděli, protože ani jeden z nich neměl moc volného času. Dost ho mrzelo, jak zanedbávali jeden druhého. Vždy si měli co říct. Jen na to nebyl čas.

Z přemýšlení ho vytrhly ruce, co se mu omotaly kolem pasu.

„Yunho.“ Lekl se.

Yunho se rty přitiskl na krk. Mezi rty vsál bělostnou pokožku a jemně ji skousl. Rozepnul mu mikinu, následně mu ji stáhl z ramen a odhodil ji na zem. Okamžitě rukama vplul pod volné tričko, co měl Jae na sobě.

Ruce posunul výš a prsty přejel po Jaeho bradavkách.

„Co kdybychom se na film vykašlali a věnovali se něčemu lepšímu, hm?“ Zašeptal mu do ucha.

Jindy by Jaejoong nebyl proti, ale dneska neměl na nic náladu. Hlava ho nepřestala bolet a byl snad ještě unavenější, než když přijeli domů. Tolik se těšil, že si zaleze do postele a usne ještě dřív, než se jeho hlava dotkne polštáře.

„Nezlob se Yunho, ale není mi dobře. Chtěl bych se jen vykoupat a jít spát.“

„Joongie…přece bys mě neodmítnul, že ne?“ Rukama sjel k opasku, rozepnul ho, stejně jako knoflík a zip u kalhot.

„Yunho, fakt mě není dobře.“

„Ale no tak…“ Zajel mu rukou za spodní prádlo, uchopil chloubu do dlaně a začal jí zpracovávat. „…nebuď taková netýkavka.“

„Yunho, já to nechci.“ Začal se bránit.

„Se mnou nechceš a zítra si to budeš rozdávat s ním?“

„Co?“

„Nemysli si, že jsem neslyšel, jak si za mými zády domlouváš rande.“

„Jaké rande? To byl…“

Yunhovi žárlivost zcela zatemnila mozek. Prudce Jaeho otočil čelem k sobě. Nenechal ho ani domluvit, jak rychle se vrhnul na jeho rty. Drtil je v majetnickém polibku. Nešetrně mu skousl spodní ret, až jej prokousl. Jaejoong mu bolestí zakňučel do rtů. Když se odtáhl, Jaejoong měl slzy v očích.

Yunho přestal dráždit chloubu. Vyndal ruku ze spodního prádla a přesunul obě ruce na staršího boky s úmyslem stáhnout z něj kalhoty.

 „Yuhno, ne.“

Jae chytil Yunhovi ruce, aby mu v tom zabránil. I přes jeho odpor se mladšímu podařilo stáhnout mu kalhoty až ke kolenům. A udělal to tak šikovně, že s nimi zároveň stáhl i boxerky. Opět se rukou vrátil k dráždění staršího chlouby.

„Yunho ne, prosím.“ Do očí se mu nahrnulo ještě více slz.

Jaejoong se pokoušel o marný odpor. Yunho mu chytil volnou ruku ruce, aby se nemohl bránit.

Slzy opustily oči a v pramíncích stékaly Jaemu po tvářích. Jeho boj byl marný, přesto se nevzdával.

Yunho přestal s drážděním. Vzal Jaeho za pas a vysadil ho na linku. Strhl z něj kalhoty i se spodním prádlem.

Opět se lačně vrhnul na Jaeho rty, aby se mu nemohl bránit. Jednou rukou mu držel ruce a druhou si rozepnul kalhoty. I se spodním prádlem si je stáhnul do půlky stehen.

Do dlaně sevřel svoji chloubu. Palcem přejel po rudé hlavičce a zasténal Jaemu do rtů. Ještě chvíli zpracovával svoji chloubu, než byla tvrdá.

Oddálil se od Jaejoonga a pohlédl na něj. Staršímu se kutálely slzy po tvářích, oči křečovitě zavřené. Smířený s tím, co se má stát a čemu již nejde zabránit.

Mladší si posunul Jaeho tělo blíže k sobě. Chytil jej za kolena a roztáhl mu více nohy.

Jaejoong otevřel oči, sledoval ho uplakaným pohledem, když jej Yunho chytil pod koleny a zvedl mu je až k hrudi. Podržel si je jednou rukou, do druhé uchopil svojí chloubu čekající na uvolnění.

„Ne… Prosím…“ Rozplakal se Jae.

Yunho na nic nečekal, přiblížil se k zvrásněnému otvůrku a bez přípravy, do těla pod sebou, na jeden příraz pronikl. Jaejoong bolestí vykřikl a jeho tělo se stáhlo v bolestné křeči. Plakal, jakoby umíral.

„Hn…“ Zavzdychal Yunho.

Ani nečekal, až bolest ustoupí a Jae si zvykne. Nebral na staršího chlapce ohled. Začal hned přirážet. Zrychloval tempo, aby sám došel k vrcholu.

Netrvalo dlouho, když se kuchyní rozlehl jeho slastný sten. Tělo pod sebou naplnil svým spermatem. Vystoupil z něj, oblékl se a pomohl Jaejoongovi na nohy.

Ten se na roztřesených nohách opřel o linku, aby neupadl bolestí. Stále plakal, oči křečovitě zavřené, odmítaje se na Yunha podívat.

„Jsi jen můj.  Jasný? A tohle ber jako trest.“ Promluvil na něj Yunho a odešel do pokoje.

Jaejoong se zhroutil na zem. Schoulil se do klubíčka. Ani nevnímal, že z něj začalo vytékat Yunhovo sperma a mísilo s jeho krví.

Plakal. Plakal tak hodně a tak dlouho, až jej to zcela vysílilo a on usnul v kuchyni na zemi u linky, oblečený jen do trička.

 

 

Changmin vytáhl klíče, zasunul je do zámku a odemkl. Ještě se otočil na Kyuhyuna s Minhem, kteří se podpírali navzájem.

„Hlavně potichu, abychom nevzbudili kluky.“ Napomenul je.

Ti dva se tomu jen zahihňali a vešli za Minem do bytu. Zavřeli za sebou dveře a čekali, až se Min zuje. Sami se tím neobtěžovali. Prostě si v botách nakráčeli za Minem do kuchyně.

Changmin rozsvítil v kuchyni a zůstal zhrozeně stát mezi dveřmi. To, co viděl, ho naprosto šokovalo. Okamžitě vystřízlivěl. A to opilý nebyl, měl jen náladu.

Jak to Kyuhyun s Minhem nečekali, tak do něj narazili. Také pohlédli dopředu. S šokem v očích koukali na ležící schoulenou postavu u linky.

„No…asi…asi půjdeme.“ Zakoktal Minho.

„Jo jasně.“ Odpověděl jim nepřítomně Min.

Minho na nic nečekal, vzal Kyuhyuna za ruku a táhnul ho ke dveřím. V momentě byli pryč z bytu. Changmina ze šoku probralo až bouchnutí vchodových dveří.

Okamžitě přiklekl k Jaejoongovi. To co viděl a představil si, co se asi stalo, v něm vyvolalo vztek. Měl chuť zabíjet, ale to teď muselo počkat. Hlavní byl Jaejoong.

„Hyung…“ Promluvil na něj.

Vzal staršího za ramena, posadil ho a opřel o linku. Z Jaeho nateklých rtů unikl hodně bolestný sten, ale oči neotevřel.

Min jej vzal do náruče a odnesl ho k sobě do pokoje. Loktem si rozsvítil. Došel s ním k posteli a jemně ho položil do postele a přikryl až k bradě.

Přitáhl si z rohu pokoje svoje oblíbené křeslo, přistavil ho těsně k posteli a posadil se na něj. Sledoval staršího bledou tvář se zaschlými cestičkami po slzách.

„Ach, Jaejoongie…je mi moc líto, že jsem nepřišel dřív.“ Zašeptal.

Pozoroval jeho tvář, až sám upadl do neklidného spánku. Stále ho sužovala starost o staršího chlapce. Měl ho rád. Měl ho moc rád jako svého staršího bratra.

Ráno, z neklidného spánku, ho probudil pláč. Okamžitě byl vzhůru a svůj ospalý pohled zaměřil na plačícího chlapce ve své posteli.

Z křesla, na kterém usnul, byl rozlámaný, ale to nebylo v tuhle chvíli podstatné. I přes ztuhlost vstal z křesla, posadil se na kraj postele.

„Joongie…“ Pohladil staršího po vlasech.

Jaejoong otevřel svoje velké a dlouhým pláčem zarudlé oči. „Mi-Minnie…“

„Jak je ti, hyung. Nepotřebuješ něco?“

„Třeští mě hlava a bolí celé tělo. A mam žízeň.“

„Dobře. Přinesu ti prášek na bolest a udělam ti čaj.“

„Děkuju.“

Changmin se zvedl z postele. Jaejoong zavřel oči a vzdychl. Mladší starostlivě pozoroval Jaeho tvář zkřivenou bolestí.

Otočil se, otevřel dveře a vyšel na chodbu. Ani za sebou nezavíral, když plánoval vrátit se co nejdřív s práškem na bolest.

Mířil do kuchyně, když potkal na chodbě Yunha.

„No tys včera musel bejt.“ Zasmál se jeho tmavým kruhům pod očima a mírně shrbené postavě. „Nevíš náhodou kde je Jae?“

V tu chvíli vjel do Changmina takový vztek, že se ani nesnažil mírnit, natož kontrolovat. Zaťal ruku v pěst, pozvedl jí a vší silou a nahromaděným vztekem uhodil Yunha do tváře. Ten tu ránu neustál a skácel se k zemi. Ihned se mu spustila krev z nosu a rozbitého rtu.

„Co je?“ Zeptal se a držel si nos.

„Ty debile, buď rád jen za tohle. V noci jsem tě chtěl zabít.“

„Já…“

„Mě nezajímá co ty. Ještě jednou mu takhle ublížíš a vážně tě přizabiju.“

Už se na Yunha ani nepodíval a šel do kuchyně uvařit čaj pro Jaeho.

Yunho se malátně zvedl a podíval se do otevřených dveří Changminova pokoje. To, co spatřil, mu zlomilo srdce a vehnalo slzy do očí. Když viděl Jaejoonga ležícího na boku, jak pláče, chtěl všechno vrátit zpět.

Tu ránu si od Mina zasloužil a jistě si zasloužil i něco horšího, za to, co provedl Jaejoongovi. To kvůli němu teď pláče. Kvůli němu je na tom takhle špatně. Ublížil mu a to se neodpouští. On sám si to nikdy neodpustí.

Šouravým krokem se rozešel zpět do svého pokoje. Ze skříně vzal dvě čistá trička a boxerky. Po té se vydal do koupelny, aby si smyl krev, co mu tekla z nosu a rozbitého rtu.

Postavil se k umyvadlu, trička s boxerkami položil na pračku a smutně pozoroval svojí tvář v zrcadle. Pustil si teplou vodu a omyl si obličej. Krev už naštěstí z nosu netekla a ze rtu jen hodně slabě a tu slízl jazykem. Svlékl zašpiněné triko a hodil ho do koše s prádlem. Jedno z triček si oblékl.

Otočil se k vaně. Z poličky nad ní si půjčil Yoochunovu bylinnou koupel na uvolnění svalů a hodně jí nalil do zašpuntované vany. Pustil více horkou vodu, aby to mělo účinek a opustil koupelnu.

Zastavil se před otevřenými dveřmi a se smutkem v očích sledoval Jaejoonga. Starší chlapec ležel schoulený na posteli, už neplakal, ale slzy stále máčely jeho bledé tváře.

Vstoupil dovnitř, potichu došel až k posteli, na kterou si sedl.

„Jae?“ Pohladil ho po rameni.

Jaejoong strachem sebou trhl. Ještě více se schoulil.

„Jae, je mi to tak líto. Omlouvám se.“ Yunha to mrzelo o to víc, když viděl, jak se ho starší bojí. „Moc se omlouvám.“ I jemu už tekly slzy po tvářích.

Pohladil Jaeho něžně po tváři. Vzal za peřinu a odkryl Jaeho schoulené tělo. Zalapal po dechu, když spatřil, že je oblečený jen do trika, ve kterém ho včera zanechal v kuchyni. Zatnul zuby a zhluboka se trhavě nadechl, jak se snažil zadržet vzlyk.

„Pomůžu ti, ano?“ Mluvil na něj tiše. Nechtěl jej znovu vylekat.

Vzal jej za ramena a posadil ho. Z Jaeho rtů se ozval bolestný sten. Yunho křečovitě zavřel oči, napočítal do deseti, aby se uklidnil. Nejradši by si za to prohnal hlavou kulku.

Otevřel oči, podíval se na Jaeho bolestně staženou tvář. Bylo mu moc líto, že za jeho blbost trpí zcela někdo jiný. Někdo, kdo si to nezasloužil.

Posunul se k němu blíž, vztáhl k němu ruce, Jaejoong se snažil od něj dostat co nejdál, ale bolest mu to ztěžovala.

„Jae, nechci ti ublížit.“ Znovu k němu vztáhl ruce. „Věř mi, prosím.“

„Ne…já nechci.“ Jae začal plakat, stále se mu bránil.

Yunhovi to trhalo srdce, ale jednal dál. Přitáhl si Jaeho k sobě. Ten se urputně bránil. Mával rukama kolem sebe, aby na něj mladší nemohl, až ho zasáhl do tváře. Na ní se mu v momentě objevil hluboký šrám, ze kterého začala v pramíncích stékat krev.

Přesto chytil lem trika a přetáhl mu ho přes hlavu.

„Ne….“ Plakal a nepřestával se bránit Yunhovým rukám.

Mladší odložil triko na zem u postele. Vstal z ní a vzal Jaeho do náruče.

„Už ne, prosím.“ Zašeptal mezi vzlyky.

Yunho si jej ještě více přivinul do náruče. Starší si znaveně položil hlavu na jeho rameno. Plakal a jeho slzy se vsakovaly do Yunhova trika.

„Ššš…už bude dobře.“

Vyšel z pokoje, došel do koupelny a rovnou staršího položil do vany plné horké vody. Vypnul vodu a klekl si k vaně.

Jaejoong se pomalu uklidňoval, když si uvědomil, že mu nic nehrozí. Přestal plakat a uslzenýma očima sledoval každý Yunhův pohyb.

Yunho se nahnul nad vanu, vzal z hrany houbu. Namočil jí ve vodě, nanesl na ní sprchový gel a začal Jaejoonga umývat. Vše dělal něžně a pomalu, nechtěl ho zase vylekat, tak jako v pokoji.

Nechal ho ještě chvíli odpočívat ve vaně, než ho vyndal a osušil. Oblékl mu triko a boxerky a byl rád, že už se nebrání jeho dotekům.

Vypustil vanu, ručník dal uschnout a znovu jej vzal do náruče. Tentokrát sám Jae se k němu natiskl. Položil si hlavu na rameno a zavřel oči. Yunho jej jemně políbil na čelo.

Odnesl ho do jejich společného pokoje. Changmin se k nim přidal. Položil Jaemu na stolek hrnek s čajem. Do ruky mu položil dva prášky a podal mu sklenici vody na zapití.

Jaejoong vděčně polkl prášky a pořádně je zapil. Odložil prázdnou skleničku a lehl si. Yunho jej přikryl a chystal se odejít, aby si Jae mohl odpočinout a prospat se.

Jaejoong ho chytil za ruku. „Zůstaň.“

„Já…“ Podíval se na Changmina, ale jeho tvář byla bez výrazu.

„Prosím.“ Zašeptal Jae.

Yunho se posadil na postel, vyprostil svou ruku z Jaeho sevření a sám vzal jeho ruku do svých dlaní. Jaejoong se pousmál. I Yunho mu věnoval úsměv.

Idylku narušil zvuk domovního zvonku.

„Já tam dojdu.“ Nabídl se Min.

Došel ke dveřím, které následně otevřel.

„Dobrý den.“ Pozdravil muže, co stál za dveřmi.

„Ahoj Mine. Je tady Jaejoong?“

„Jistě, je ve svém pokoji. Pojďte dál.“

Otevřel dveře a nechal ho vejít. Zavřel za nimi a spolu zamířili do Jaeho a Yunhova pokoje. Když vstoupili dovnitř, Jae odtrhl oči od Yunha a podíval se ke dveřím.

 „Joongie…?“

„Tati!“

„Co je ti?“

„Nic mi není. Jen mě bolí hlava a je mi z toho špatně. Ale vzal jsem si už prášky, tak to bude dobrý. A co tu vlastně děláš?“

„Co by…čekal jsem na tebe v Piccollu, jak jsme byli domluveni ze včera a ty jsi stále nešel, tak jsem dostal strach, že se ti něco stalo.“

„Promiň, ale bylo mi tak špatně, že jsem na to úplně zapomněl. Ani jsem neměl sílu ti napsat. Omlouvam se.“

Yunhovi teď došlo, s kým si to Jae domlouval schůzku. Do očí se mu nahrnuly slzy. Sklonil hlavu, zavřel je a slzy se mu začaly kutálet po tvářích.

„To je dobrý. Hlavně že jsi v pořádku. Ten oběd necháme na jindy, až ti bude dobře. A vezmi sebou kluky, moc rád si s nima zase pokecám.“ Usmál se na syna. „No…tak vidím, že je o tebe dobře postaráno, tak já půjdu. Měj se.“

„Jasně. Taky se měj a pozdravuj maminu a holky.“

„Vyřídim jim to. Tak ahoj.“

„Ahoj.“

„Tak co Mine, vyprovodíš mě?“ Pan KIm se otočil k odchodu.

„Zajsté.“ Zasmál se Min a společně vyšli ven z pokoje.

Changmin za nimi zavřel dveře. Došli do chodby, kde si Min vzal bundu a opustili byt.

 

 

„O-omlouvám se.“ Zašeptal plačtivě Yunho.

„Yunho…“

Mladší nezvedl hlavu, nepodíval se Jaemu do očí, věděl, co tam uvidí. Vinu, odsouzení a opovržení, ale především bolest.

„Yunho…“ Oslovil ho znova naléhavěji.

Nic. Stále hleděl na jejich spojené ruce. Na prosbu staršího nereagoval.

„Yunho, podívej se na mě.“

Mladší zakroutil hlavou v záporném gestu.

Jaejoong ho pohladil po tváři, donutil ho zvednout hlavu a pevně se mu zadíval do uslzených očí.

„Miluju tě a nezmění to ani to, co se stalo. Zapomeneme na to a začneme od znova.“

„Ale já…“

„Zapomeneme na to, ano?“

„Ale…“

„Prosím.“

„Miluju tě Jae.“