Dárek na usmířenou

 

Yunho a Jaejoong
Hatachi

Jaejoong se vrátil domů z prohýřené noci lehce nad ránem. Byl opilý tak, že se mu nemotaly jen nohy. Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal na jméno, musel by dlouze přemýšlet.

V chodbě odhodil svazek klíčů na botník, po kterém se svezly a s rachotem dopadly na zem. Když se pro ně ohýbal, všiml si proužku světla vycházejícího z otcovy pracovny.

„A jéje…“ Zamumlal jen nevrle.

Narovnal se i s klíči v ruce, ale zavrávoral, jak se mu tím prudkým pohybem zamotala hlava. Náhlou nevolnost se snažil rychle rozdýchat, když se ve dveřích objevil jeho otec.

„Přijď za mnou, potřebuju s tebou mluvit.“

„Nepočká to do rána? Není mi moc dobře…“

„Nepočká! Je to důležité!“

Zul si tedy boty, klíče odložil zpět na botník a poslušně následoval otce do jeho království.

„Tak co je?“ Spustil netrpělivě, jen co za sebou zavřel dveře pracovny.

„Posaď se.“ Požádal jej otec.

„To je dobrý.“ Odmítl nabízenou židli. „Tak o co jde?“

„Jde o svatbu.“

„Jakou svatbu?“ Jeho opilý mozek nepobíral situaci.

„Tvoji svatbu.“

„Tak to prr…já se ženit nehodlam.“

„Ale ano, už je to předběžně dohodnutý.“

„Co jsme ve středověku, aby se domlouvaly svatby?“

„To sice nejsme, ale tady se to nedalo odmítnout. Je to skvělá partie.“

„Jak pro koho…“ Poznamenal kousavě. „A která je ta nešťastná?“

„Jung Yunho. Syn nejbohatšího muže v celým Soulu.“

„Si se snad zbláznil, ne? To si jako mam vzít nějakýho chlapa? Jsem snad teplej?“ Rozkřičel se vzteky na otce.

„Vezmeš! “ I on zvýšil hlas. „I kdybych tě měl k tomu oltáři dotáhnout násilím!“

„Je mi třicet sakra! Snad mam právo za sebe rozhodovat sám.“ Byl už vzteky bez sebe, nikdo mu nebude řídit život. „Takže moje konečné slovo je ne!“

To už i pan Kim vzteky vyskočil ze židle, na které doposud klidně seděl. Čtyřmi rychlými kroky byl před Jaejoongem, pozvedl ruku a přesně mířenou ranou jej uhodil do tváře.

„Dokud žiješ pod mojí střechou, budeš se řídit tím, co řeknu já!“

Jaejoongovi se nahrnuly slzy do očí bolestí a ponížením. S rukou přitisknutou na bolavé tváři nechápavě sledoval otcovu tvář rudou vztekem.

„A dej se pořádně dohromady. Zítra přijde pan Jung se svým synem, aby se domluvilo pevné datum vaší svatby.“

Jaejoong se rychle otočil k odchodu, nechávaje otce za zády. Z pracovny vystřelil, jak nejrychleji to šlo, s ohledem na jeho stav. Doběhl do svého pokoje, kde se zavřel. Zde, v soukromí svého pokoje mohl nechat volný průchod slzám. Slzy mu stékaly po tvářích a on si slíbil, že válku s Yunhem vyhraje, když prohrál bitvu se svým otcem.

 

Ráno se probudil unavený a s nateklou tváří. Třeštila mu hlava, oči ho pálily. Celý se cítil nevyspalý, zbytý. Když si vzpomněl, že dnes má přijít on, jen si povzdychl a zahrabal se více do peřin.

Ještě na chvíli zavřel oči a pokusil se usnout, jenže bolest hlavy byla nesnesitelná, že jej nenechala spát. Neochotně vylezl z postele a namířil si to rovnou do koupelny.

Vyčerpaně se opřel o umyvadlo a zadíval se na svůj obraz v zrcadle nad ním. A chtě nechtě musel uznat, že to byl žalostný pohled. Rozcuchané vlasy, co trčely na všechny světové strany. Zarudlé a opuchlé oči, pod nimi tmavé kruhy. Nateklá tvář, na které se již začala objevovat modřina, po které opatrně přejel prsty a sykl bolestí.

Odvrátil pohled od zrcadla a toužebně se zadíval na vanu. Tak rád by svému tělu dopřál dlouhou ozdravnou koupel, jenže na ní nebyl čas. Dneska se mu přijde představit jeho budoucí manžel, proto se rozhodl pro rychlou sprchu. Nechtěl znovu rozzlobit otce.

Stáhl ze sebe kalhoty na spaní. Vlezl si do sprchového koutu a zatáhl za sebou posuvné dveře. Nastavil si vodu na přiměřenou teplotu, u které věděl, že mu pomůže. Kapky vody nechal volně dopadat na své unavené tělo. Takhle setrval několik minut, než sáhl po žínce a začal se mýt. Ještě si umyl vlasy a vylezl ven. Osušil se a s ručníkem kolem pasu se vrátil do pokoje.

Přešel rovnou k velké skříni, otevřel jí a přemýšlel, co si vezme na sebe. Zvolil si tmavé úzké ryfle, kopírující jeho útlé boky a štíhlé nohy, bílou vypasovanou košili s dlouhým rukávem, odhalující jeho vypracované tělo a doufal, že nezklame otcovo očekávání.

Již oblečený vrátil ručník zpátky do koupelny, kde jej pověsil na sušák. Vrátil se do pokoje, kde si ustlal postel a konečně mohl opustit bezpečí svého pokoje.

Šel rovnou do otcovy pracovny. Když byl skoro u dveří, chodbou se ozval domovní zvonek. Lekl se tak, že mu ruka vystřelila na místo, kde má srdce. To splašeně bilo, jako by utíkal.

Otec otevřel dveře a všiml si, že tam Jaejoong stojí, jen jej zkontroloval pohledem a šel otevřít domovní dveře. Jae šel poslušně za ním.

„Dobrý den, pane Jung.“ Pozdravil pan Kim a uklonil se.

„Dobrý den přeji i vám.“ Pozdravil pan Jung a též se poklonil.

„Tohle je můj syn Jaejoong.“ Představil Jaeho a popostrčil ho před sebe.

„Dobrý den.“ Pozdravil Jae a uklonil se.

„A kdepak máte Yunha?“ Zeptal se pan Kim, když ho neviděl.

„Yunho se moc omlouvá, že nemohl přijít, ale povinnosti ve firmě si ho vyžádaly.“ Omluvil svého syna pan Jung. „Ale jistě za Jaejoongem přijde jindy.“

„Dobře, bude nám potěšením. “ Šťouchl do svého syna, když si všiml, jak protočil oči.

„Jistě, bude mi potěšením.“ Přitakal otráveně.

„Pojďme do pracovny, kde budeme mít klid.“Ukončil debatu na chodbě pan Kim a ukázal na nedaleké otevřené dveře. „Tudy…“

Všichni tři vešli do pracovny. Pan Kim a pan Jung se usadili ke stolu a čekali, až se posadí i Jaejoong. Ten přešel k velké knihovně, co zabírala celou jednu stěnu místnosti a opřel se o ní.

„Já postojím. Stejně se dlouho nezdržim.“ Ruce si v protestu složil na hrudi.

„Nikam se nehneš mladý muži, dokud nebude vše sjednáno. Je třeba, abys u toho byl taky.“

„To nevim proč. Sjednej si, co chceš, protože mě je úplně jedno, co si tady vy dva domluvíte…“

„Jaejoongu…“ Zavrčel pan Kim výhrůžně.

„Já se ženit nechci a ty to víš, jenže je ti to jedno. A co z toho budu mít já? Nic! Jen nějakýho chlapa na krku, co si bude říkat můj manžel. A hlavně, že se spojí dvě úspěšné firmy, že? “ Zase byl vzteky bez sebe, až na otce opět křičel.

„Neštvi mě Jaejoongu. Jak jsem řekl, svatba bude ode dneška za měsíc.“ Pan Kim na svého syna hleděl všeříkajícím pohledem, který odhaloval, že ví o jeho tajemství. „Ještě mi za to poděkuješ!“

„Pfff…“ Odfrknul si Jae, odpoutal se od stěny a přešel ke dveřím, kde se naposledy otočil na oba pány sedící u stolu. „Na to zapomeň!!“

Otevřel dveře, vyšel ven a nezapomněl za sebou demonstrativně prásknout dveřmi.

„Spratek…“ Ulevil si pan Kim.

„Děti…“ Snažil se ho omluvit pan Jung.

„Tak kde jsme to skončili?“ Optal se pan Kim.

„U data svatby.“

„Ach ano, datum svatby.“ Usmál se pan Kim. „Jak jsem řekl Jaejoongovi, obřad by mohl být ode dneška za měsíc. Hodí se vám to?“

„Sice máme smutek, ale nemělo by to nijak zvlášť vadit.“ Posmutněl pan Jung nad tím, že se toho nedožila jeho milovaná žena. „Nevím jak vy, ale neplánujeme příliš velkou svatbu. Jen rodina a opravdu blízcí přátelé mého syna.“

„Ach ano, ztráty vaší paní je mi moc líto. Přijměte mou upřímnou soustrast.“ Podal mu ruku, pan Jung ji přijal. „Nemusíte mít starost, my též neplánujeme velkou svatbu, i když mé paní se to nelíbilo. S ohledem na váš smutek by to bylo i nevhodné. Takže jen rodina a pár Jaeho přátel.“

„Nechci nic velkolepého i kvůli Yunhovi. Hodně těžce nese ztrátu matky. Sice je to už půl roku, ale on se s tím stále nevyrovnal. A nevěřim, že se s tím hned tak vyrovná. Potřebuje čas.“

„To naprosto chápu.“ Přikývl. „Takže jsme domluveni na datu konání svatby. A teď ještě, kde se bude konat obřad a následná hostina.“

„Obojí by mohlo být u nás na zahradě. Je teprve konec léta, takže nepředpokládám, že by začalo sněžit. Navíc máme hodně rozlehlou zahradu, takže by se tam vešly velké stany, kdyby náhodou začalo pršet.“ Nabídl pan Jung.

„To se mi líbí. A kde naše děti budou bydlet? U vás nebo u nás?“

„No…Yunho má svůj dům, tak bych předpokládal, že tam. Navíc po svatbě mu předám celou firmu. Odcházím totiž na zasloužený odpočinek, sestra s manželem mi nabídli, že můžu být u nich. A byli by moc rádi, kdybych vánoční svátky strávil už s nimi.“

„Aspoň na vánoce nebudete doma sám, když Yunho bude s Jaem. A sestra vás tak bude mít hezky pod dohledem.“

„Ano, jsem tomu rád. Se švagrem jsme se dohodli, že se nastěhují ke mně do domu. Je zbytečně veliký pro jednoho člověka a navíc, sestra se švagrem a s dětmi žijí v menším bytě, který je tak malý, že ani jeden z nich nemá soukromí. Takže ho budou  pronajímat. Aspoň si tak přivydělají.“

„To je skvělé řešení.“

Pan Kim vstal z křesílka, přešel k baru, který následně otevřel. Vyndal dvě skleničky, ještě sáhl pro lahev whisky a nalil do každé z nich. Vzal skleničky a přešel s nimi zpět ke stolku. Jednu z nich podal panu Jungovi. Ten vstal, vzal si skleničku do ruky. Poté si přiťukli.

 

Ač se to Jaejoongovi nelíbilo, ten měsíc utíkal až moc rychle, jelikož do svatby zbývali pouhé tři dny. Snažil se, být co nejvíce z domu. Své volno a hlavně noci trávil s vysokým brunetem, kterého potkal skoro před měsícem, kdy se s ním opil a kdy mu ten den otec oznámil, že se bude ženit.

Výjimkou byly dny, kdy za ním přišel Yunho. To musel být doma a dělat společnost svému budoucímu choti. Většinou koukli na film, pak se Yunho odebral domů.

Dnes měl za ním Yunho přijít, ale oznámil mu, že se mu to nehodí. Že mu přijeli kamarádi, co je pozval na svatbu, tak s nimi jde na kafe. Jaejoongovi se to hodilo. Ihned zavolal Changminovi a dali si sraz v jejich oblíbené kavárničce.

Když tam dorazil, Changmin už na něj čekal u jejich oblíbeného stolu. Jen co si přisedl, Min jej chytil za ruku. V momentě se u nich objevila servírka s nabídkou.  Oba si objednali svojí oblíbenou kávu, aniž by koukli do nabídky. Servírka si vše zapsala a odešla.

„Tak jak ses dneska měl?“

„Skvěle, Yunho na mě nemá čas, že prý mu přijeli nějací kamarádi. Tak je třeba toho volna využít, co říkáš?“

„Tobě nevadí, že se pozítří ženíš a přitom sedíš tady se mnou, místo aby ses připravoval na ten velký den?“

Na stole se jim objevila jejich objednaná káva. Servírka odešla stejně potichu, jako přišla.

„Věříš, že ani ne? Já se ženit nechci a s tebou je mi skvěle.“

Changmin hladil Jaeho po ruce a vyprávěl mu příhody z práce. Jaejoong se tomu smál, jak ho to pobavilo. Byli tak zabráni do sebe, že si ani nevšimli nově příchozí skupinky lidí.

Yunho vzal kluky do své oblíbené kavárny, kam vždy chodil relaxovat po práci. Kavárna byla útulná a obsluha milá. Posadili se k jeho stolu, kde pravidelně sedával. Servírka jim přenesla nabídku a všichni se do ní začetli. Každý si objednal a servírka odešla s objednávkou.

„Tak…a teď mi řekněte, jak je to s váma.“  Podíval se na oba chlapce.

„No…chodíme spolu už rok.“ Přiznal neochotně Yoochun.

„Vážně? No to je skvělý. A kdo koho uhnal?“

„Já svedl Yoochuna, protože on sám by si nic nezačal. A já už neměl nervy dál čekat.“ Usmál se Junsu.

„Tak jaký ten tvůj budoucí manžel?“ Vyzvídal Yoochun, aby změnil téma hovoru.

„Jaejoong? Je moc krásný. Zamiloval jsem se do něj na první pohled. A zítra ho pozn…“ Nestihl dokončit větu, jak strnul, když se místností rozezněl zvonivý smích.

Yunho se snažil rozdýchat šok, ten zvonivý smích by poznal všude. Otočil hlavu směrem, odkud přicházel. Viděl svého Jaejoonga, jak se usmívá na bruneta, který jej drží za ruku, jemně jí hladíc palcem. Do očí se mu nahrnuly slzy, které se mrkáním snažil zadržet.

Junsu mu položil ruku na rameno. „To je on, že?“

Yunho jen tiše přikývl, neschopen slova. Musel zhluboka dýchat, aby nezačal plakat. Tohle od něj nečekal. Jae mu zabodl pomyslnou dýku přímo doprostřed jeho bolavého srdce.

„Yunho, jestli chceš, můžeme jít domů. Nám to nebude vadit.“ Zeptal se ho Yoochun.

„N-ne to je dobrý. Dopijeme a pak půjdeme.“

„Co budeš dělat?“ Dělal si o něj starost Junsu.

„Nic. Budu dělat, jako by se nic nestalo. Svatba bude pozítří a já si Jaeho vezmu. Pak už nebude mít proč se s ním vídat.“

Yoochun i Junsu jen přikývli, ale stejně se jim to nelíbilo. Dopili tedy své kávy a odešli z kavárny pryč. 

 

 

Nadešel den svatby. Byla sobota ráno. Všude bylo živo, jak se všichni připravovali na nadcházející slavnost.

Na zahradě stály velké stany, pod kterými se ukrývali stoly s jídlem a pitím a taky hosté.

Yunho stál ve svém pokoji a sledoval to hemžení za okny, na které dopadaly drobné kapky deště, jak začínalo pršet. Maminka mu vždy říkala, že neprší, že to prý pláčou andělé. Jistě dneska plakali také, stejně jako plakalo jeho srdce.

Jaejoonga neviděl dva dny a netušil, jestli unese ten pohled na něj, až budou spolu stát před oltářem. Stále byl přesvědčen, že až se vezmou, Jaejoong bude jen jeho. Zahrne ho láskou, aby už nikdy nepomyslel na toho druhého. Z přemýšlení ho vytrhl Yoochun, co vstoupil k němu do pokoje.

„Yunho, je čas.“ Přistoupil k němu a na klopu mu připnul rudou růži.

„Děkuju, že jste tady.“ Pevně jej objal.

Uvolnil sevření a oba se vydali ven, kde se k nim připojil Junsu. Venku se již všichni scházeli, posedali si na připravené židle.

Teta, sestra pana Junga, chytla Yunha za ruku a odvedla ho k oltáři.

„Chlapče, je mi líto, že se toho nedožila maminka. Jistě by na tebe byla pyšná.“ Políbila ho na tvář.

Vzala Junsua za ruku a společně si šli sednout k jejímu bratrovi.  Za Yunha se postavil Yoochun, jako jeho svědek. A čekali, až přijde Jaejoong.

Začala hrát hudba a Jaejoong s maminkou se objevili na začátku uličky. Pomalu došli až k Yunhovi. Paní Kim vzala Jaeho ruku a vložila jí do Yunhovi dlaně. Za Jaejoonga se postavila jeho dlouholetá kamarádka, coby jeho svědkyně.

Kněz začal svoji mluvu o lásce, o toleranci, o úctě k tomu druhému, o manželství, o rodině. Mluvil krásně, všichni zaujatě poslouchali, až přišlo na manželský slib.

„Jung Yunho, berete si Kima Jaejoonga za právoplatného manžela?“

„Ano.“

„A vy Kime Jaejoongu, berete si Jung Yunha za právoplatného manžela?“

„A-ano.“

„Na důkaz své lásky si vyměňte prstýnky.“

Yunho vzal prstýnek z tácku, zvedl Jaeho levou ruku a navlékl mu ho na prostředníček. Jaejoong vzal Yunhovu levou ruku, vzal prstýnek z tácku a též ho navlékl Yunhovi na prostředníček.

„Nyní vás prohlašuji za manžele. Můžete si dát své první manželské políbení. “

Jaejoong stál prkenně, jen zavřel oči. Yunho se k němu nahnul, jemně jej políbil na rty, jako by jej pohladily motýlí křídla. Odtáhl se a odstoupil od něj. Ale postřehl, jak Jae zalapal po dechu.

Pak je kněz vyzval, aby podepsali papíry a po nich jejich svědkové. Jen co tak všichni učinili, otočili se k lidem čelem. Ti se pomalu zvedali a chodili gratulovat novomanželům. Pak už se jen slavilo až do rána.

 

Dalších čtrnáct dní Yunho neměl na Jaejoonga moc času. Otec mu předal firmu a on měl moc práce se zařizováním všeho potřebného. Ale snažil se, být co nejvíc s Jaem.  A Jaejoong, jelikož děla u svého otce, měl spoustu volného času. Stále se scházel s Changminem u něj doma. Jen jednou se stalo, že neměl volný byt, tak se spolu sešli u Jaeho doma.

Yunho ten den měl volněji, tak odešel dříve z práce. Pomalu se blížily vánoce a on ještě neměl pro Jaejoonga koupený žádný dárek. Zašel do velkého obchodního domu, kde se nacházelo klenotnictví s luxusním zbožím. Na první pohled se mu zalíbil zlatý řetízek s křížkem, nechal si ho zabalit a pospíchal domů, protože chtěl vzít Jaeho na večeři a do kina. Chtěl mu vynahradit čas, který s ním nemohl strávit.

Z obchodního domu to neměl domů daleko, jen tři ulice, tak to vzal pěšky. Zrovna zahýbal za roh hradby, když jej upoutal pohyb před jejich domem. Rychle se vrátil za roh, aby jej nikdo z nich neviděl.

Z otevřených dveří vyšel ten samý brunet, se kterým Jae seděl v kavárně. Objali se a Jae od něj dostal polibek na rty. Pak jej pustil a otočil se k odchodu. Jae na něj ještě zavolal jménem. On se otočil a poslal mu vzdušný polibek. Otočil se zpět a odcházel ulicí, naštěstí na druhou stranu, než se schovával Yunho.

Jaejoong pozoroval jeho záda, dokud mu brunet nezmizel zcela z dohledu. Otočil se a vešel do domu, potichu za sebou zavřel dveře.

Yunhovi se při pohledu na jejich loučení nahrnuly slzy do očí. Opravdu byl tak naivní, že si myslel, že bude Jae jen jeho? Co by musel udělat, aby to tak opravdu bylo? První vzlyk se rozlehl ulicí, slzy přetekly přes okraj a v proudech se kutálely po tvářích. Ta pomyslná dýka v jeho srdci se zabodla ještě hlouběji. Ještě více rozervala jeho už tak bolavé srdce. Plakal ještě hodnou chvíli, než byl schopný se uklidnit. Otřel si oči a pomalu se rozešel domů.

Smutně vešel do domu. Zul si boty, sako si pověsil na ramínko. Aktovku i s klíči nechal ležet na botníku a rozešel se hlouběji do domu.  Jaeho našel v kuchyni, jak skládá nádobí do myčky. Mlčky ho pozoroval. Jeho drobnou a štíhlou postavu. Když se narovnal od myčky, pohlédl na něj.

„Yunho…stalo se něco?“ Lekl se Jae.

„Nic.“ Otočil se a odešel do své pracovny.

Ve své pracovně se schovával, než na něj Jaejoong zavolal, že je večeře hotová. Opustil svůj úkryt, kam se hned po večeři vrátil, jen aby nemusel být s Jaem pohromadě. Ve své pracovně začal i přespávat, kde jej pláč vždy unavil až do vyčerpání.

Od tohoto dne se jejich veškerý kontakt skládal z ranního pozdravu, kdy odcházeli do práce a z večerního pozdravu, kdy se Yunho vracel z práce. Stále večeřeli spolu, jen jedli mlčky. Ani jeden z nich neměl potřebu mluvit, jelikož nevěděli, co by vlastně měli říct.

 

Jak dny plynuly, Yunho byl den ode dne smutnější a zamlklejší. Jaejoong se za tu dobu několikrát přistihl, že mu jeho úsměvy a radostí jiskřící oči chybí. Až teď si uvědomil, jak byl hloupý, když mu Yunho každý den vyprávěl, co se mu přihodilo v práci a on nad tím jen protáčel oči a otráveně vše poslouchal.

Dal by cokoliv, jen aby mohl vrátit úsměv na jeho krásnou tvář. Moc rád by mu vrátil i ten zvláštní lesk do jeho očí, co se mu tam vždy objevil, kdykoliv měl z něčeho radost. Chyběl mu ten usměvavý a veselý Yunho. A chyběl mu moc. Až byl sám překvapen, jak na něj každý den myslel. Měl ho plnou hlavu.

„Yunnie…“ Zašeptal s úsměvem.

S hlavou plnou myšlenek na Yunha se vydal sám do města. Chtěl mu koupit ten nejkrásnější dárek, který by mu udělal radost. Jenže jaksi neměl žádný nápad. Po nákupním centru bloumal už skoro hodinu a pořád nic neměl. Už začínal propadat zoufalství, když míjel krámek s oděvy. Ve výloze, vystavený na figuríně, jej upoutal krásný pletený svetr.

Byl celý červený. Sem tam v něm byla vpletena velká bílá vločka. Na přední straně byl obrázek sněhuláka. Nevzpomněl si na jeho jméno, ale toho sněhuláka znal. Byl z kresleného filmu pro děti, který byl zrovna hitem, bylo ho vidět v každém obchodě. Ale Jaemu se ten svetr líbil i proto, že ten sněhulák měl krásný úsměv a vyzařovala z něj radost. Svým způsobem mu připomínal Yunha v době, než se úplně přestal smát.

Nechal si ho tedy zabalit, zaplatil a vydal se spokojeně domů. Před obchoďákem si vzpomněl, že nemají stromeček, pod který by ten dárek uložil. Zamířil rovnou ke stánku, co se nacházel na parkovišti. Vybral si menší stromek a už konečně zamířil domů.

Doma postavil stromek do rohu v chladné chodbě a dáreček si šel schovat do ložnice. Prohledal celý dům, aby našel ozdoby, kterými by ho vyzdobil. Po půlhodině hledání byl úspěšný. Krabici s ozdobami si připravil do obýváku, aby je pak nemusel hledat. Přenesl si tam i stromek. Usadil si ho do podstavce a začal ho zdobit. Po hodině usilovného zdobení, před ním stál krásný vánoční stromek.

Doběhl do ložnice, vzal z postele dárek pro Yunha a donesl ho do obýváku, kde jej položil pod stromek. Otočil žárovkou a celý stromek se barevně rozzářil.

V kuchyni se koukl na hodiny a zjistil, že má ještě spoustu času. Yunho byl u táty, nesl jim tam dárky, co pro ně měl. Takže vše stihne včas.

Rozhodl se, že uvaří skvělou večeři, samozřejmě nejoblíbenější jídlo svého manžela. Dají si spolu oblíbené značkové červené víno. Po večeři si rozbalí dárky a pak by se spolu mohli kouknout na pěkný film, aby Yunho přišel na jiné myšlenky.

Uvařit jídlo mu nezabralo moc času. Prostřel slavnostně stůl pro dva. Doprostřed stolu položil voňavou čajovou svíčku a zapálil ji. Ještě chvíli míchal masovou směs, když ho vyrušilo zvonění mobilu, co měl položený vedle na lince. Přešel k němu, vzal jej do ruky a podíval se na displej, kdo mu volá.

Changmin. Zvláštní, za celou dobu si na něj ani jednou nevzpomněl. Ani jednou neměl potřebu se s ním vidět, celou dobu jeho myls zaměstnával Yunho. Ale ani Changmin se mu za tu dobu ani jednou neozval, proto ho úplně vypustil z mysli.

„Ahoj Minnie.“ Pozdravil Jae, hned jak přijal hovor.

„Ahoj Jae.“ Chvíli bylo v telefonu ticho. „Já…já nevim, jak bych ti to měl říct.“

„Stalo se něco?“ Zeptal se starostlivě Jae.

„Ne…já…nevim. Jen…víš…víš já…já si někoho našel.“

„Minnie, to je skvělé.“

„Tobě to nevadí?“

„Samozřejmě, že ne. Právě naopak… jsem moc rád. Už kvůli tobě.“

„A co ty?“

„Já? Možná se ti budu zdát směšný, ale já se zamiloval.“ Na chvíli se odmlčel, když si vzpomněl na svoje předsevzetí, kdy si slíbil, že vyhraje válku nad Yunhem. A co udělal? Zamiloval se. Zamiloval se do svého manžela. Toto zjištění mu na tváři vykouzlilo úsměv. „Zamiloval jsem se do vlastního manžela.“

„Mě to nepřijde směšné. Spíš mi to přijde jako zázrak. Jako dar, který ti byl dán, abys odčinil křivdu, které jsme se my dva na Yunhovi dopustili. Máš možnost vše napravit, tak to nepokaz. Chci, abys byl šťastný.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. A už vůbec by mě nenapadlo, že táta celou dobu věděl, že se mi líbí kluci. Má mě dokonale přečtenýho. Vybral mi Yunha, za což jsem byl na něj naštvaný, protože jsem se ženit nechtěl. A ještě prohlásil, že mu za to jednou poděkuju.“

„Tak to bys mu měl opravdu poděkovat.“

„Moc rád mu poděkuju.“

„No nic, budu muset končit. Přišel Kyuhyun, aby mě vyzvedl. Strávíme spolu Štědrý den. Ale moc rád bych tě s ním někdy seznámil.“

„Moc rád ho poznám. Někdy bysme se mohli sejít. Vzal bych Yunha sebou, abys ho také poznal. Tak jo, jen běžte, nenechte se rušit.“

„Šťastné a veselé vám oběma. Mam tě moc rád Jae.“

„Tobě taky. I já tebe mam rád. A Minnie…dávej na sebe pozor.“

„Budu, neboj. Tak ahoj.“

„Ahoj.“

Jaejoong oddálil telefon od ucha. Najel do seznamu jmen, kde našel svého otce. Do zprávy mu  velkým písmem napsal děkuju a ještě k tomu přidal usmívajícího se smajlíka a vše odeslal.

Yunho stál mezi dveřmi a pozoroval Jaejoonga, jak stojí opřený o linku, zády k němu. S někým telefonoval, stačil zaslechnout jen poslední dvě Jaeho věty a to mu stačilo, aby si vše domyslel. Pohledem sjel na slavnostně prostřený stůl, jistě ho vyrušil od domluvené schůzky.

Zase on tu byl navíc. Do očí se mu nahrnuly slzy, ani jim nebránil stékat dolů po tvářích. Bylo mu to líto, on Jaeho miloval celým svým srdcem. Udělal by pro něj vše, jen kdyby to cítil také tak.

„Jae…“ Zašeptal, než utekl z kuchyně pryč.

Jaejoong se lekl, tak, že upustil mobil, co doposud držel v ruce na kuchyňskou linku, když zaslechl svoje jméno. Otočil se za hlasem, ale nikdo už tam nestál.

„Yunho?“ Rozhlížel se zmateně kolem.

Vydal se proto za ním do pracovny, kde předpokládal, že bude. Otevřel dveře, ale nikoho tam neviděl. Zase za sebou zavřel a namířil si to k nim do ložnice. Dveře byly otevřené, zastavil se na prahu a sledoval Yunha, jak sedí na posteli, hlavu skloněnou, v dlaních svírá malý, v lesklém celofánu zabalený dárek a pláče. Vedle něj na posteli ležel velký kufr, zpola zaplněný naházenými jeho věcmi.

Jaejoong k němu přišel blíž. Klekl si před něj, položil ruce na jeho kolena.

„Yunho.“

„J-jdi p-pryč!“

„Yunho, mluv se mnou.“

„N-ne, j-jdi p-pryč. Ne-nechci tě vi-vidět.“

„Yunho prosím.“

„Já…já…vi-viděl j-jsem v-vás. Spo-spolu v té ka-kavárně.  I-i kdy-když byl ta-tady.“

Najednou Jaemu došlo, proč byl Yunho smutný a zamlklý. „Je mi to líto.“

„Bolí to.“ Položil si ruku na místo, kde se nachází srdce, které ta pomyslná dýka proklála skrz.

„Já…moc se omlouvám. Byl jsem naprostý idiot, když jsem neviděl, jaký poklad mám doma. Ale chtěl bych začít znova. Jen ty a já.“

„Ne-nemůžu.“

„Yunho prosím…“

„Jak…jak ti po tom všem mám věřit?“

„To nevím. Vím jen, že si tvou důvěru nezasloužim. Za to, jaký jsem byl blbec a nevážil si tě. Ale vím jistě, že tě miluju. A taky tě to dokážu.“

Vstal, sebral mu lesklou krabičku z dlaní a odložil ji na noční stolek. Vzal Yunha za ruce a donutil ho vstát. Nepouštěl ho, když s ním couval směrem ke koupelně. Šli mlčky, jen se upřeně dívali jeden druhému do očí. Aniž by přerušili oční kontakt, došli bez úhony do koupelny.

Tam se Jae osmělil, políbil Yunha jemně na rty a čekal na jeho reakci. Yunho zalapal po dechu, jak to nečekal. Stále nějak nechápal, co tam dělají a co má Jae v plánu, když se rozhodl dokázat mu, že ho miluje.

„Jae…“ Zašeptal.

„Yunnie…“ Znovu se natáhl pro polibek.

 Pustil Yunhovy ruce, své mu omotal kolem krku, aby si ho mohl přitáhnout blíže k sobě. Yunho neprotestoval. Svýma rukama objal Jaeho v pase a natiskl si ho na svoje tělo ještě blíže.  Jaejoong vzdychl.

„Joongie…“ zašeptal.

Přisál se k jeho rtům. Něžně skousl spodní ret, přejel po něm jazýčkem. Starší pootevřel rty a vyzval tím mladšího k hlubšímu prozkoumání.  Mladší si vychutnával sladkou chuť rtů, až se oběma z toho pocitu točila hlava.

Yunhovi ruce opustili štíhlý pas manžela a vklouzli pod tričko, aby mohl polaskat jemnou bělostnou kůži. Pohladil vypracované bříško, jemně vystoupal prsty po žebrech, bříšky prstů přejel po malých růžových bradavkách, které díky tomu doteku ztvrdly.

Jaejoong vzdychl do Yunhových rtů. Celé tělo mu zaplavil slastný pocit. Yunho potěšen Jaeho reakcí, pohyb rukou znovu zopakoval.

„Hn…Yunnie…“ Jaejoong byl donucen ukončit polibek, jak zalapal po dechu.

Yunho Jaemu vysvlékl tričko, odložil ho na pračku vedle nich. Začal si rozepínat košili, ale iniciativu přebral Jae. Rozepnul mu jí celou, stáhl jí z ramen a odhodil vedle sebe na zem. Rukama mu sjel po hrudi, až ke kalhotám. Rozepnul knoflík i zip a táhl mu je z boků až ke kotníkům. Yunho z nich vystoupil a odkopl je stranou. Sám rozepnul knoflík i zip na Jaejoongových riflích, stáhl mu je z boků i se spodním prádlem. Jaejoong před ním stál zcela nahý. Yunho jej sledoval a nemohl se na tu krásu vynadívat.

„Nezdá se ti to trochu nefér?“ Yunho se jen zasmál a stáhl si boxerky z těla.

 Přitáhl si staršího do náruče a znovu se přisál na jeho rty. Pomalu, jelikož Jaejoong couval, se rozešel ke sprchovému koutu. Pustil teplejší vodu, než si tam spolu vlezli. Přitiskl Jaeho na dlaždičky, přičemž starší sykl, jak jej na zádech zastuděly a zatáhl za nimi dveře.

Nejkrásnější dárek, jaký mohl Yunho dostat byl, když staršího slastný výkřik přehlušil i ze sprchy tekoucí vodu…