Láska umí víc 6

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky. Příiemný čtení...
Hatachi

Jaera z manžela nespouštěla oči.

„Kdykoliv se v dole stane neštěstí, musí se vyšetřit. Jestli dokážou zanedbání bezpečnostního opatření, zruší mojí společnost a já už nebudu moct v Hokkaidu pracovat. A je otázka, jestli bych našel někde v Japonsku práci v oboru. Zvlášť, když budu obviněný ze smrti dvou mužů.“ Těžce si povzdechl. „Když jsem se probral v nemocnici, byl jsem přesvědčený, že cílem jsem měl být já. Člověk, který má tohle na svědomí, už ví, že jsem slepý. Co ale neví, je to, že se nehodlám jen tak vzdát. Zaměstnávám hodně lidí a jsou na mě závislé stovky rodin. Nechci je nechat na holičkách.“

Pozorně si ho prohlížela, otřesená tím, co jí řekl. Vůbec neměla tušení… ani trochu…

Dongwook se díval jejím směrem, jako by ji opravdu viděl. „Kéž bych si tě nikdy nevzal,“ řekl tvrdě. „Budu okamžitě žádat o anulování našeho sňatku. Bohužel se na to taky musím zeptat tebe.“

Dlouho bylo ticho. Jeho situace zničila všechny naděje, že by spolu mohli normálně žít. Slabostí ani nemohla mluvit.

„Jaero?“ ozvalo se napjatě.

„Řekl jsi mi, abych tě nepřerušovala.“ Všimla si, jak zaťal pěsti.

„Hned jak jsem byl schopný zase trochu reálně uvažovat, volal jsem Jee Wonseokovi. Slíbil, že si vyřídí nějaké neodkladné záležitosti a přiletí do Sappora, aby mě zastupoval.“

„Zaplaťpánbůh,“ neudržela se Jaera. Jestli jejímu manželovi mohl někdo pomoct, pak to byl právě Wonseok. Zkušený právník a Dongwookův dlouholetý kamarád. Byl jim dokonce za svědka na svatbě.

„To, že přijede Wonseok, ještě není žádná záruka, že to všechno dopadne dobře. Ale je to jediný člověk, který je schopný s tím vůbec pohnout. Aspoň doufám… Neustále jsme si volali a plánovali tak další postup. A do toho jsi přijela ty,“ na okamžik se zarazil, jako by hledal správná slova. „Nikdo o naší svatbě záměrně nevěděl. Já nechtěl, aby někdo věděl, že mám manželku. Mohli by tě totiž použít jako zbraň proti mně. S rodinou je muž mnohem zranitelnější. Teď už snad chápeš, proč nechci, abys byla tam, kde jsem já. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli tobě.“

Jaera tomu konečně porozuměla. Zvedla se, protože nevydržela jen tak sedět. „Tohle všechno jsi vysvětloval v tom dopise?“

„No… v podstatě ano.“

„Jinými slovy… můj příjezd jim dal do ruky další a lepší možnost, jak tě zničit.“ Potřebovala si všechno ujasnit a podívat se na celou situaci z nového úhlu.

„Ano, přesně tak. Když jsi šla včera večer spát, volal jsem Seokovi, že jsi tady. Souhlasí se mnou, že teď musíme změnit taktiku, protože už o tobě všichni ví.“

Jaera jen zadržovala dech a snažila se vstřebat, o čem její manžel mluví.

„Kdyby si teď odjela, mohly by se tím věci jen zhoršit. Manželka, která odjede při prvních problémech, by mě mohla uškodit v očích vyšetřovatelů. A nejen to… zůstaneme-li spolu, bude to dobře působit i na rodiny mých zaměstnanců. Manželka má uklidňující vliv. Je to nenápadná forma síly, ale funguje.“ Téměř výhrůžně zkřivil rty.

„Nechtěla jsem ti přidělávat další problémy.“

„Co se stalo, stalo se.“ Pohnul se a posadil se rovně. „Pořád máme oproti nim malou výhodu. Nikdo neví, tedy kromě Wonseoka, že to je hra. Jestliže se nám podaří nepřítele udržet ještě chvíli v nevědomosti, zatímco se bude Seok snažit něco zjistit, mohlo by mi to pomoct. Musíme předstírat, že je nám spolu jako v ráji. Pro veřejnost budu ten nejšťastnější novomanžel. Každý uvěří, že se o nic na světě nestarám… než o svou krásnou ženu, se kterou trávím veškerý svůj čas.“

I když Jaera věděla, že je to pro něj zcela nepřijatelné, aspoň se vysvětlilo jeho záhadné chování před Kim Hansukem.

„Budeme svoji, ale jenom formálně. A nikdo to nesmí vědět, Jaero. Jen my a Wonseok.“

„Pochopitelně,“ naplňovala ji hořkost.

Oči se mu ihned zúžily. „Nikdy bych to po tobě nechtěl, ale v sázce jsou i jiné životy. Ani ti nemůžu říct, jak dlouho to bude všechno trvat. Wonseok přiletí někdy příští týden. Bydlet bude na farmě a někdy v bytě v Sapporo, to podle potřeby.“

„Aha,“ Jaera zírala přímo před sebe, aniž by byla schopná něco vidět.

„Hodně lidí se podiví, až se objevím v kanceláři s tím, že spolu žijeme na farmě. Na Hansuka jsi udělala takový dojem, že mi říkal, že bych byl blázen, kdybych se tady s tebou nezamkl a vůbec nikam nechodil. Do hodiny bude každý v kanceláři vědět, že s tebou právě trávím líbánky. Ale konečné rozhodnutí je na tobě, Jaero.“ Prudce se nadechl. „Chci toho tolik?“

Ze všech sil chtěla zakřičet ANO. Chvěly se jí rty, když se snažila najít slova. Podívala se na Dongwooka, který pro ni znamenal snad všechno na světě. Stoupal v ní nával citů, když pozorovala jeho zamyšlený výraz. Bylo velice možné, že když budou žít spolu na farmě, zlomí se v něm jeho rozhodnutí, že se s ní chce rozvést. Co však věděla bezpečně, bylo, že ji miloval a proto si ji vzal. Nervózně si olízla rty. „Už jsem to pochopila. Vím, že máš na starosti celou společnost a měl bys řadu dalších problémů. Takže ti chci pomoct.“

„Díky,“ ulehčeně si oddechl, „udělám všechno pro to, abych tě ochránil. A budu se snažit ti to vynahradit.“

Měla na jazyku, že by jí to mohl vynahradit jediným způsobem, ale radši neřekla nic. „Jestli mi už nic nechceš, půjdu se osprchovat a převléknout. Musím taky vybalit a to mě bude trvat zbytek dne.“

Dongwook se zvedl. „Chtěl bych, aby ses tady cítila jako doma. Dělej si tu, co uznáš za vhodný, nemusíš se mě na nic ptát. Jen o jednu věc bych tě ještě rád poprosil.“

Jaera vzhlédla a viděla, jak sahá do kapsičky u košile.

„Naše manželství musí vypadat reálně. Vezmi si ty prstýnky zpátky a ještě je nějakou dobu nos.“ Položil je oba na stůl. „Když mě budeš potřebovat, budu v knihovně.“

Ametyst se blýskal na slunci a odrážel drobné paprsky na strop. Konečně jí došlo, proč ji Dongwook držel celou cestu za ruku. Nechtěl, aby Hansuk zjistil, jak se věci mají.

 

 

Celé odpoledne vybalovala a uklízela věci. Když byla hotová, vrátila se do kuchyně a začala připravovat večeři. Byla ráda, že jí Dongwook všechno vysvětlil, o to víc mu chtěla být na blízku.

Podle jejího názoru se k nim Wonseok nedostane tak rychle, jak by bylo potřeba. Dongwookovi ještě mohl pomoci ten Kim Hansuk. Vzpomněla si taky na Woo Jiha. Bylo jí divné, že se o něm vůbec nezmínil. Přátelili se už od univerzitních studií. Ona se s ním seznámila v Soulu na jednom večírku. Tenkrát měla pocit, že ti dva jsou si hodně blízcí a přesto Dongwook požádal Wonseoka, aby mu šel za svědka. Když se ho pak ptala, proč Wonseok a ne Jiho, dostalo se jí neurčité odpovědi. Snad teď najde vhodnou příležitost se ho na Jiha zeptat.

Když byla večeře připravená, šla se znovu převléknout. Chtěla být pro svého muže krásná, i když ji nemohl vidět. Oblékla si lehké žluté šaty, vlasy si sčesala do ohonu a vzala si zlaté náušnice, které od něho před rokem dostala. Nakonec se lehce navoněla a šla za ním.

„Dongie, pojď se navečeřet.“

Seděl na otáčivé židli u velkého stolu a mluvil do diktafonu. Když ji zaslechl, vypnul ho a otočil se k ní. „Nebudu jíst, nemám vůbec chuť. Najez se beze mě.“

„Potřebuješ si trochu odpočinout. A je to jen pizza a zeleninový salát.“

Promnul si oči, vypadal vyčerpaně. „Čekám důležitý telefon.“

„Ten si přeci můžeš vzít i do kuchyně. Nenech mě dlouho čekat.“ Otočila se a šla přes obývací pokoj zpátky.

Salát stál připravený na lednici. Při úklidu našla láhev červeného vína a pro všechny případy jej dala chladit do kbelíku s ledem. Pizzu vyndala z trouby a rychle vyběhla ven pro kytici polních květin. Naaranžovala ji do modrobílé vázy, která taky zřejmě patřila původnímu majiteli. Čas ubíhal a Dongwook nikde. Nadšení, se kterým jídlo připravovala, ji pomalu začalo opouštět. Pustila se do jídla, když se náhle objevil ve dveřích.

„Tys dala na stůl květiny? Cítím levanduli,“ řekl a sedl si na stejnou židli jako při obědě.

„Hmm. A jiřinky, petúnie, fialky a dosny. Dongie, ani si neumíš představit, jak moc se mi tu líbí.“

„Vypadá to, že jsi tady šťastná, Jaero,“ zašeptal a přes tvář mu přeběhl utrápený výraz.

„A proč bych neměla být? Je tu tak krásně, že se ti vůbec nedivím, že ses nechtěl nikdy vrátit do Koreje. Moc bych si chtěla prohlédnout okolí. Co kdybychom se jeli ráno projet na koních?“

„To nepůjde.“

„A proč ne? Doktor Tanaka řekl, že jsi naprosto v pořádku a můžeš dělat všechno jako dřív. A kromě toho, koně taky potřebují pohyb.“

Sevřel rty. „O zvířata na farmě se stará můj správce. Jestli se tak moc chceš projet, vezmi si džíp.“

„Ale já bych se chtěla projet na koni. Vzala bych si nějakého tvého pěkně rychlého koně.“

„Diablo je moc temperamentní, nezvládla bys ho.“

„Tak pojeď se mnou. Jenom na chvíli. To bys pro mě mohl udělat.“

Chvíli bylo ticho. Pak se natáhl po skleničce s vínem. „Ani jsem nevěděl, že tu mám nějaké víno,“ řekl, aniž by věnoval její prosbě sebemenší pozornost.

„Našla jsem ho při úklidu. Chtěla jsem to dneska tak trochu oslavit. Naši první večeři ve dvou v našem novém domově.“

Do tváří se mu nahrnula krev. „Bylo to dobré jako obvykle. Opravdu máš na vaření talent.“

„Děkuju,“ odstrčila nedojedený talíř. „Nechtěl by sis poslechnout nějakou hudbu? Přivezla jsem sebou pár cédéček.“

„Dneska ne, Jaero.“

Všimla si, že už nemá v hrnečku kávu. Natáhla se pro konvici, aby mu dolila. Nechtěně se jej dotkla. Jen zaslechla, jak se prudce nadechl, a pak se nečekaně zvedl. Ubrousek odhodil na stůl a tak převrhl prázdnou skleničku od vína.

„Dobrou noc, “ zamumlal. Ve snaze odejít co nejrychleji narazil ramenem do dveří. Vyklouzlo mu několik sprostých nadávek a byl pryč.

 

 

Později, když Jaera umyla nádobí, šla okolo knihovny. Postel, co stála naproti pracovnímu stolu, byla už rozestlaná a Dongwook byl schoulený pod přikrývkou. Jestli nespal, aspoň to předstíral.

Po špičkách přešla halu do ložnice a začala se chystat do postele. Mrzelo jí, že jí nedovolí, aby se o něj postarala. Dala by za to tolik…

Ležela s hlavou zabořenou do polštáře. Tři roky čekala, než se stala jeho ženou, a teď, ironií osudu, leží v jeho posteli sama a cítí se prázdná a ztracená jako nikdy v životě.